Svět podle psa – část 6. Průvodce labyrintem psích emocí – Emoce lovce? Empatie!
Laická představa, že šelmy jsou neustále nabuzené agresivní krvežíznivostí a jejich potenciální kořist je naopak pořád zachvacována panickým strachem, je naivní a především mylná. Šelma je typickým oportunistou: „nepracuje“, dokud ji k tomu nedonutí hlad nebo péče o mláďata; úzkostlivě se vyhýbá zranění (poranění pro ni znamená omezení nebo znemožnění možnosti lovu, hlad a ve fatálním případě smrt). Proto si záměrně s oblibou vybírá tu nejsnáze dostupnou kořist, která klade nejmenší odpor (čili zvířata mladá, stará anebo handicapovaná). Zdravou a silnou kořist loví, pouze když není zbytí a jiná volba se nenabízí. Naopak potenciální kořist šelem spoléhá na své smysly: je ostražitá a opatrná, ale věnuje se pochopitelně svému „normálnímu“ životu – pastvě, výchově mláďat, říji, páření atd. Jinak by nebyla schopna fungovat.
Školička loveckého chlebíčku
Zatímco koloušek či mládě pakoně (potenciální kořist šelem) se musí co nejdříve postavit na vratké nožky a trénovat chůzi a následně sprint, vývoj mláďat šelem je nesrovnatelně pomalejší. I u nich však záhy nadchází doba příprav na tvrdý lovecký chlebíček: je třeba rozvíjet loveckou schopnost a náruživost. Ta se v prvních náznacích projevuje již při loveckých hrách mláďat. Vlčata, liščata, malí kojoti, šakalové, psi hyenoví, dhoulové, dingové … a štěňata našich domestikovaných psů neustále poměřují své síly ve vzájemných honičkách, při potyčkách, zápasech, plížení, přepadávání ze zálohy … Později – při dospívání – se toto chování postupně modifikuje do pohnutek loveckého chování.
Lovci větší kořisti (u psovitých šelem zejména vlci, psi hyenoví, dhoulové a dingové) berou s sebou na lovecké výpravy dospívající mládež (u vlků poprvé v podzimních měsících); lov na velkou kořist vyžaduje zkušenosti, týmovou spolupráci a je třeba se mu učit, neboť není zakotven v genetickém kódu šelem psovitých. Rovněž vyžaduje disciplínu a trpělivost – i tyto lovecké ctnosti se získávají zkušenostmi (a metodou omylu a úspěchu).
Poznámka: V kynologii je lovecké náruživosti využíváno např. při nácviku obrany služebních plemen, při dostizích chrtů, při coursingu atd.
Chování lovce
Spouštěčem loveckého chování šelem je hlad. Je tedy logickou součástí pudu sebezáchovy a absolutně nesouvisí s agresivitou.
Kořist je třeba nejprve vyhledat. Psí prarodiče – vlci – vytrvalým, rychlým klusem protahují krajinou a svými skvěle vyvinutými smysly, zejména čichem a sluchem, pátrají po potenciální kořisti. Pokud je objevena, započne lov. Vlci jsou „ultramaratonci“ – štvou kořist, snaží se ji při štvanici vyčerpat a vmanévrovat ji do vhodného terénu (skalnaté rokle, koryta potoků, zamrzlá hladina jezer, závěje atd.). „Lov může trvat několik hodin, avšak známé jsou případy, kdy trval i několik dní,“ tvrdí v knize Řeč psů Roger Abrantes. Podle mých zkušeností jsou několikadenní štvanice výjimečné, a pokud se uskuteční, tak spíše v málo zazvěřených loveckých teritoriích. Při dopadení kořisti útočí vlci na její břišní partie a na slabiny. Při velké kořisti (zejména kopytníci – jelen, los, sob) často jeden z vlků ochromí lovené zvíře zákusem do mulce (dobře známý lidský trik při manipulaci s býky, bujnými koňmi aj.). V literatuře často popisovaná (lépe řečeno „opisovaná“) metoda překusování šlach na zadních nohách není pravdivá; netvrdím, že nemůže nastat, ale stává se to spíše bezděčně a náhodou.
Donedávna byli zoologové přesvědčeni, že nejlepšími lovci ve vlčí smečce jsou starší zvířata. Poslední výzkumy však jasně prokázaly, že nejúspěšnějšími lovci jsou dvou – až tříleté šelmy, které lovenou kořist uštvou a zraní. Jejich doménou je rychlost a štičí obratnost. Starší (a hmotnější) vlci se více uplatňují při závěrečném stržení kořisti.
Lovecké chování samozřejmě ovlivňuje i dědičnost. „Dědičnost predátorského chování má stejná pravidla dědičnosti jako kterékoliv jiné chování,“ podtrhuje Roger Abrantes v Řeči psů. „Závisí na genetické dispozici a je ovlivňováno prostředím.“
Při lovu velké kořisti, jak jsme již zmiňovali, je však rozhodující období učení a získávání zkušeností. „Lov velké zvěře je historicky mladší formou získávání potravy vlků,“ uvádí v knize Tykáme si se psem Eberhard Trumler. „Jejich nejbližší příbuzní – kojoti a šakali – jak známo velkou zvěř neloví a i jinak zůstala jejich tělesná stavba a chování poměrně původnější. Pro lov velké zvěře se tedy ještě nevyvinulo příslušné instinktivní chování, a proto je zapotřebí vedení zkušenějších rodičů. Předávání tradičního lovu na velkou zvěř je samozřejmě možné pouze tehdy, když jsou dány uvedené předpoklady: bezpodmínečná kázeň, těsná spolupráce a uznání zkušeného vůdce, tedy věrnost a poslušnost.“ A právě tyto úžasné vlčí schopnosti – dispozice učit se od zkušeného vůdce, věrnost a poslušnost – zdědili naši domestikovaní psi. Naštěstí!
Vlk kontra pes
Rozdíly základu života vlka a života psa jsou nabíledni: (normální a šťastný) pes má dobré a bezpečné bydlo, naproti tomu vlk žije v nebezpečném a nejistém světě, kde přežití závisí na jeho smyslech, schopnostech a na jeho zkušenostech. Vlk se stal velmistrem přežití a velmistrem univerzálnosti. „Pokud porovnáváme psa a vlka,“ zmiňuje Roger Abrantes v Řeči psů, „zdá se, že vždy dokážeme najít psí plemeno, které má určité schopnosti lepší než vlk. Ovšem co se týče všestrannosti, je vlk mnohem schopnější. Naše psí plemena mají stejné lovecké schopnosti jako vlk, ale jednotlivá plemena se od sebe značně liší. Jsou to specialisté na určité oblasti – například lovečtí psi nemají lepší nebo horší vlastnosti než vlk, jsou prostě více specializovaní … Všeobecně se soudí, že lovecké chování je typické hlavně pro lovecká plemena a psy, kteří byli pro tyto účely vyšlechtěni. To není pravda. Lovecké chování je pro predátory tak důležité, že je určitě regulováno velkým počtem genů, různě umístěných v molekule DNK (jen pro jistotu: DNK = deoxyribonukleová kyselina – je považována za molekulu dědičnosti; DNK je základem chromozomů; chromozom je šroubovice DNK; chromozomy obsahují geny, které nesou informace pro vytvoření organismů v celém spektru funkcí a dispozic; pozn. autora). Pes, který by zcela postrádal predispozici pro lovecké chování, by určitě nepřežil dlouho po narození, protože v tom případě by byly poškozeny i jeho další životní funkce.“
Zázrak empatie
K nejúžasnějším vlastnostem vlků (která mě do smrti nepřestane fascinovat) patří EMPATIE. Empatie je schopnost vcítění se do emocí a motivům chování jiných. U lidí může být schopnost empatie vrozená (což je podle psychologů velmi vzácné), člověk pro ni může mít talent a rozvíjet ji. Lze ji i studovat a naučit se ji používat. Pro drtivou většinu (sobeckého) lidstva je však empatie neznámým pojmem.
Vlkům a řadě jiných šelem je však schopnost empatie vrozená! (Empatie nemá nic společného se sympatií!) Právě schopnost empatie dovoluje psovitým šelmám vmýšlet se do emocí kořisti a volit tak nejúspěšnější taktiku lovu.
Schopnost empatického vnímání odkázali vlci svým „dětem“, domestikovaným psům. Právě tato schopnost je jedním z faktorů mezidruhového porozumění – komunikace a spolupráce psa a člověka – které nemá na planetě Zemi obdoby. Mělo by být naším cílem alespoň v rámci našich omezených schopností psům splácet jejich empatii empatií naší.
Oběť bohyni Artemis
Je třeba mít na paměti, že lov je pro původní šelmy psovité smyslem jejich života, jejich „náboženstvím“. Lovu je podřízeno takřka vše: hierarchie smečky, vzájemná komunikace, týmová spolupráce, schopnost učit se, získávat zkušenosti … Lov přináší podněty, a – je-li dokončen úspěšně – zahání hlad, umožňuje přežití i úspěšný odchov mláďat.
Vždy mě udivovalo, že při chovu vlků v zoologických zahradách jsem měl možnost pozorovat vyšší stupeň agresivity zvířat vůči sobě navzájem (zejména u vlků euroasijských). Realita, která je v divočině vzácná nebo takřka neznámá. V čem je háček? Na vině je chybné složení smečky („pachatelem“ je člověk – chovatel); zejména chov mnoha vlčích sourozenců stejného stáří (na časté chybné sestavení vlčích smeček chovaných v zajetí mě opakovaně upozorňovala i zkušená chovatelka vlků v Německu Tanja Askani) a (!) nedostatek podnětů! Člověk vzal šelmám LOV (čili smysl života a „náboženství“). Co na tom, že jim zajistil snadný přísun potravy, bezpečí, pohodlné bydlo … Vlci nejsou skot. Za krvavou flákotu na kosti si člověk jejich vděčnost nekoupí.
Mou „soukromou teorii“ o chybně sestavených smečkách mi potvrdil Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem: „Žárlivé potyčky o postavení na žebříčku, spojené s velkým vypětím sil, které bývají k vidění v uměle sestavených smečkách vlků v zoologických zahradách, jsou velmi pravděpodobně projevy života v zajetí; v životě na svobodě takto přehnané formy nenajdeme. Prostorová stísněnost a nedostatek činnosti jsou příčinami – na základě mého pozorování zvířat v zoologických zahradách – ustavičné připravenosti k agresi, která by v životě v přírodě určitě ohrozila existenci skupiny. U tématu agrese jsme tedy velice ovlivněni tím, co vidíme za nenormálních podmínek u zvířat držených v zajetí.“
Vlčí smečka je především smečkou rodinnou. Tvoří ji rodičovský pár (s právem k rozmnožování), vlčata a často mladí vlci z minulého vrhu (kteří postupem času smečku opouštějí, aby si našli partnera, získali nové lovecké teritorium a mohli předat své geny další generaci).
Elixír života
Jak jsme naznačili, lov přináší psovitým šelmám silné podněty! I domestikovaní psi patří k šelmám psovitým. Abychom jim nahradili jejich „zděděné náboženství“ – lov, musíme jim nabídnout odpovídající podněty. Jen tak zajistíme jejich šťastný, spokojený život a zbavíme je zničující nudy. Eberhard Trumler nabádá: „Psu musíme vnést do života nějaký obsah, umožnit jeho mozkovým schopnostem široký rozvoj; takový rozvoj přináší mnohem více než jen dovednost, kterou pes předvádí; o tu v podstatě ani tolik nejde. Mnohem důležitější je, že učení všech kousků nebo práce ve smyslu výcviku užitkových psů velice zásadně aktivuje činnost mozku. I když vyšší centra u psa nemají zdaleka takový rozsah jako vyšší mozková centra člověka, jsou přece schopna pozoruhodných výkonů. Ale tyto schopnosti nejsou nic platné, když chybí učení a trénink; ten je předpokladem, aby pes prožíval život nejen pudově, nýbrž i velmi rozumově.“
Schopnosti, které vlček získal v dětských hrách, si ověřuje jako teenager v pátém a šestém měsíci svého života při prvních lovech s rodiči. Nechá se vést zkušenými rodiči, začíná chápat výhody společenství ve smečce, rozvíjí schopnosti komunikace s ostatními členy smečky, učí se podrobit vůli výše postavených zkušených zvířat, upevňuje svou věrnost a oddanost smečce a pochopitelně rostou i jeho lovecké dovednosti a sebevědomí. Podobným vývojem prochází i dospívající domestikovaný pes. Eberhard Trumler problém definuje takto: „Člověk musí být sebejistým, zkušeným učitelem, který umožní co nejlepší rozvoj existujících vloh, aby byla zachována otevřenost a vnímavost čtyřnohého přítele vůči prostředí.“
