Tradice se vrací, ale s jinými psy

Ovce se vrací do našich hor k potěšení turistů, milovníků koní i kynologů. Ti první mají radost, že zaplevelené stráně se opět proměnily v pastviny. Jezdci zase zažívají krásné chvíle, když mohou se svými koňmi nahánět stáda, a stejně tak si užívají farmáři–vyznavači kynologie, kteří mohou při práci uplatnit své ovčácké a pastevecké psy.

Statistika ukazuje, že chov ovcí se rozšiřuje, byť k dřívějším číslům má ještě daleko. V roce 1990 bylo evidováno 430 tisíc ovcí, pak došlo k poklesu až na 84 tisíc v roce 2000. V dalších letech se stavy opět zvyšovaly a loňský stav již činil 221 tisíc ovcí. Mezi hlavními příčinami úbytku se uvádí pokles ceny vlny a opětovný nárůst se přičítá produkci ovcí na maso. A jak se zdá, s návratem ovcí přibývají i farmáři, kteří svá početná stáda ovládají pomocí ovčáckých psů a koní a k hlídání ovcí využívají pastevecké psy. Je to sice náročné, ale patří to k horám. Na rozdíl od dřívější doby mají velký výběr v plemenech psů. Ta ovčácká, v minulosti silně zastoupená německými ovčáky, vystřídaly Border kolie. V dobách Československa byli na hlídání stád hojně využíváni slovenští čuvači, dnes jsou vidět šarplaninci, kavkazští ovčáci a další plemena.

Pastevectví není fabrika

K farmářům, kteří mají svá stáda na známých turistických místech Krkonoš, patří Martin Maček. Letos například jeho ovce spásaly údolí a stráně v Modrém Dole pod Studniční horou, další stádo krášlilo pastviny u Rýchor. A protože manželé Mačkovi hory milují, dělají vše pro to, aby způsob jejich pastevectví splýval s přírodou. Proto třeba ani na třicetikilometrový přesun ovcí z hor na svou farmu do Bolkova u Rudníku nepoužívají kamiony, ale stádo vedou přes hřebeny pomocí psů a letos i s využitím jezdců na koních. Odvádění stád z hor na farmu bylo pro Martina Mačka před několika roky spíše jen pracovní záležitostí, byť samotný přesun nikdy nepostrádal adrenalinové chvíle. I přes pečlivou přípravu s několikadenním předstihem se totiž nemusí vše dařit podle plánu. Tam, kde jsou ve hře zvířata a počasí, nikdy není nic jisté. Pastevectví není fabrika, kde vše klape podle představ člověka. A tak se před čtyřmi roky stalo, že nečekaný příděl sněhu uvěznil stádo ovcí v Modrém Dole pod Studniční horou. Laviny tam ještě nehrozily, otužilé ovce netrpěly, ale již dříve pečlivě připravený přesun „po svých“ za doprovodu ovčáckých psů musel dostat jinou podobu. Namísto dlouhého pochodu po krkonošských stezkách a pastvinách čekala ovce cesta na nejbližší sněhu zbavené parkoviště v Peci pod Sněžkou. Tam pro ně bylo připraveno krmení a napájení. Potom následoval převoz náklaďáky na farmu Bolkovský dvůr. „Ovce zvládnou kratší přesun i ve čtyřiceticentimetrové vrstvě sněhu, ale brzy je to vyčerpá. A na zasněžených loukách nemají šanci o přestávkách doplňovat energii spásáním zeleně. Proto přišla na řadu technika,“ popisuje farmář nezbytnou změnu.

Bez psů se neobejde

Martin Maček je farmářem, ale zároveň nadšeným kynologem a milovníkem koní. Dlouholeté zkušenosti se služebním výcvikem psů, stejně jako se saňovými psy a koňmi při stahování dřeva na horách dokázal využít i ve své nynější práci. I ve sportu. Ať už jde o koně, nebo o sportovní pasení ovcí. „Všechny kategorie ve sportovním pasení mají blízko k praktickému využívání psů u stáda. Bez psů bych se neobešel,“ konstatuje farmář, který měl letos přes 700 ovcí na pastvinách v našich nejvyšších horách. Pro převádění stád ovcí používá border kolie, trvale má u stád pastevecké Šarplanince. Ti jsou určeni k hlídání, neboť i v našich horách si občas zařádí vlci nebo rysové. A přestože jeden rok přišel kvůli těmto šelmám prokazatelně o dvanáct ovcí, vůbec jejich řádění neodsuzuje: „Patří i do naší přírody a je škoda, že se u nás vyskytují jen sporadicky, možná i proto, že se stávají terčem pytláků,“ míní majitel ovcí z Krkonoš. A proč využívá právě zmíněná plemena? „Borderky jsou přímo stvořené pro ovládání stáda, neboť jsou dobře cvičitelné, ovladatelné, rychlé a mají neobvyklou výdrž. Rozhodující je však výběr jedinců, proto zásadně využívám psy z chovů s pracovními liniemi. V nich jsou nejdůležitějšími kritérii pro zařazení do chovu pracovní výsledky u stáda. Takových chovů je u nás málo, proto jsme s dalšími farmáři a sportovními kynology založili Klub pracovních ovčáckých psů a jsme v chovatelském, ale i výcvikovém úsilí napojeni na Mezinárodní asociaci ovčáckých psů (ISDS) se sídlem ve Velké Británii. Pokud jde o šarplanince, u těch jsem zůstal po vyzkoušení více pasteveckých plemen. Každé má své přednosti, ale šarplanince považuji za optimální plemeno pro podmínky Krkonoš z hlediska velikosti, odolnosti vůči klimatu a povahy. Umí si uhlídat stádo, ale zároveň nejsou nebezpeční kolemjdoucím turistům,“ vysvětluje Martin Maček. Na soutěžích ovčáckých psů patří mezi naši špičku, ale za nejnáročnější považuje stahování ovcí z Krkonoš, kdy během jednoho dne absolvuje se stádem třicetikilometrový pochod do salaše v podhůří. A borderky přitom naběhají mnohonásobně více.

Zážitková práce

Známé jsou různé zážitkové dárky, ať už jde o splouvání divokých řek, nebo o let balonem, ale zážitková práce? Tou nepochybně byla asistence jezdců na koních při odvádění stáda z hor do zimoviště, jako tomu bylo v případě šesti žen a jednoho muže na koních, kteří letos pomáhali Martinu Mačkovi. Zájem o takovou pomoc byl velký, ale napoprvé tolik pomocníků stačilo. O všech farmář věděl, že dokážou koně dobře ovládat a že vydrží pracovat celý den. Plán dvacetikilometrového přesunu z vysoko položených pastvin u Rýchor do Bolkova vyžadoval kromě jiného sladění s jízdním řádem železnice pro bezpečný přechod tratě, u obce Mladé Buky zase bylo nutné požádat policii, aby načas uzavřela křižovatku pro automobily a upřednostnila živý konvoj. Stádo ovcí, jezdci na koních a honáčtí psi byli k nepřehlédnutí. A tak se chvílemi tvořila šňůra aut na hlavním tahu z Trutnova do Pece pod Sněžkou, neboť řidiči se chtěli pokochat pohledem na nevšední scénu, stejně jako kolemjdoucí turisté. Na romantiku podzimních Krkonoš však museli brzy zapomenout jezdci, neboť jak se ukázalo, všichni museli ve složitém terénu rychle reagovat na vrtochy nevyzpytatelného stáda. Ovcím totiž po sedmi kilometrech vytrávilo, a proto nevynechaly žádnou příležitost rozběhnout se za chutnou trávou. Jedna či dvě skupinky doleva, jiné doprava, a tak jezdci měli stále co dělat, aby uprchlíky vrátili ke stádu. Nejsložitější to bylo v lese, zvláště tam, kde vedla cesta ve strmém svahu. Když už to bylo pro koně hodně nebezpečné, vypomohl pes. Kromě farmáře neměl s vedením stáda nikdo větší zkušenosti, a tak se mnozí učili za pochodu. Možná i díky vysílačkám souhra klapala a stádo po sedmi hodinách pochodu s několika přestávkami dorazilo na farmu do Bolkova.