Zahradní kolonie na okraji Brna skrývá kotce, ve kterých nás vítají vlkokošedí „nechtěnci“. Mnozí z nich jsou živými důkazy lidské zvůle. A právě jim Lenka Brzobohatá a Vojtěch Kouřil zasvětili život. Jejich chovatelská stanice Tawy totiž není obyčejná; přerostla svým významem v něco, co zaslouží obdivu … V záchrannou stanici československých vlčáků, která je jediným speciálním zařízením pro toto plemeno v celé České republice.
Kynologii nemusel
„Svého prvního československého vlčáka jsem si pořídil vlastně kvůli mámě,“ vzpomíná s úsměvem Vojtěch Kouřil. „Matka totiž dělala vrcholovou kynologii a všichni v jejím okolí čévéčka proklínali. Musím přiznat, že jsem kynologii nemusel – máma mě odmalička tahala po všech možných akcích, a protože dělala i záchranařinu, byl jsem skoro pořád někde zakopaný a pejsci mě vyhledávali. Psi mě však chytli – nejdříve jsem zamýšlel pořídit si Německého ovčáka (jednoho jsem si přivedl z vojny), ale nápad jsem zavrhl kvůli nemocem tohoto plemene. Potom jsem si pořídil Bílého švýcarského ovčáka, který je skvělý na pachové práce. Ve dvou a půl letech ale vážně onemocněl a já dal za operace všechny své naspořené peníze. Toužil jsem po parťáku pro život – a má touha mě přivedla k československým vlčákům. Získal jsem štěně z chovné stanice Střípek snů a začal jsem s jeho výcvikem na kynologickém cvičišti v Mutěnicích, kde jsem dělal i figuranta. Na jedné výstavě jsme se seznámili s Lenkou a na přechodu Slovenska zjistili, že patříme k sobě. Od té doby se rozvinula naše všestranná pomoc vlkošedým kamarádům.“
Závod o život
Mnohé tragické osudy vlčáků, kteří se u Lenky a Vojty ocitli, by vydaly na knihu. Nechci čtenáře ani trýznit, ani lacině dojímat. Ostatně o to nestojí ani Lenka s Vojtou. Stačí, když zmíním, že na mnohých zvířatech jsou patrná zahojená zlomená žebra, prostřelená noha, stopy po pálení cigaretou … Jeden vlčák měl rozbité genitálie řetězem … Vše důkazy lidské bestiality, lidských mindráků, lidské zvůle a zlé bezradnosti … „Lidi si bohužel často pořizují československé vlčáky jako doplněk a málokdo má zkušenosti s výchovou, o výcviku ani nemluvě,“ stýská si Vojta. „Výchova je základ – zásadní podmínka soužití člověka a psa! Je mnohem důležitější než výcvikářský dril nebo úspěchy na výstavách.“
První pes, kterého Lenka dostala na převýchovu, byl Áres. (Áres Jasmine Eyes byl nalezen uvázaný v lese, měl zlomené žebro, vážil pouhých 19 kg, zvracel krev a byl pochopitelně naprosto dehydratován.) „Volal mi tehdejší předseda klubu Karel Skoupý, že za dvě hodiny má být v Praze utraceno čévéčko,“ vzpomíná Vojta. „Skočil jsem do auta a uháněl. A tak se k nám dostal první ‘nechtěnec’. Nikdy jsem nepoznal psa, kterého nelze převychovat. Problém je v tom, že na to máte někdy i několik let. Každý pes je jiný, každý má svou dušičku a osobnost.“ Jen důvěra v člověka se u zrazeného zvířete získává zvolna, třeba i po celý jeden dlouhý rok!
Fyzická zranění týraného psa se zpravidla dají vyléčit. Mnohem náročnější je však léčení jeho zraněné psychiky: jeho duše.
Zvěst o tom, že se Lenka s Vojtou ujímají vlkošedých brachů v nouzi, se rychle rozkřikla. Lidé k nim začínali chodit se psy, se kterými si nevěděli rady – na převýchovu a přibývali i další „nechtěnci“. Stanice se dosud ujala asi třiceti týraných čévéček, jedinců na převýchovu prošly jejími branami desítky.
„Nejhorší jsou případy, kdy jsou psi v tak žalostném zdravotním stavu, že je musíme nechat utratit, nebo nám v autě při převozu zemřou,“ stěžuje si Lenka.
Absence sobeckosti
„Své zkušenosti se snažíme předávat lidem, kteří čévéčka mají,“ vysvětluje Vojta. „Pomáháme lidem s přípravou na bonitace, poněvadž mnozí chovatelé jsou dost vůči jiným sobečtí a neposkytují rady ani pomoc. Vždy jsme pomohli komukoliv a ukázali některým chovatelům, že lze něco udělat i pro ‘cizí’. Dnes se situace očividně zlepšila a mnozí jsou již ochotni nezkušeným pomoci, na což jsem opravdu hrdý. Lidem samozřejmě pomáháme i s otázkami výchovy, výcviku i s problémovým chováním psů.“
Pes nesmí trpět za činy člověka!
„Máme tendenci nerozlišovat ‘to je můj pes, to je tvůj pes’,“ objasňuje Vojta. „Pes je živá bytost a každá živá bytost má mít šanci k důstojné úrovni života. Pejsek nesmí trpět za činy člověka! Chceme lidem ukázat, že utrácení není řešení! Pes je živý tvor, který cítí a má své ego. Pes o sobě dobře ví, vnímá, že existuje. Nemůžeme utratit psa, protože se nám nehodí k barvě kabelky, roznáší nám po domě odpadky nebo ohryzává nohy od stolu. Ale to si, bohužel, překvapivě vysoké množství lidí neuvědomuje.“
Pro koho je Československý vlčák?!
„Nikdo by si československého vlčáka neměl pořizovat kvůli kráse exteriéru, jen proto, že vypadá jako vlk,“ říká Lenka. „Čévéčko je kamarád, partner pro život. Rozhodně to není pes na dril nebo aby se s ním někde chlubil. Tvrdí se, že to není pes pro člověka, který nemá zkušenosti s jinými plemeny. Tomu nevěřím! Záleží na přístupu: pokud člověk chápe čévéčko jako kamaráda, nebude mít problém. Vždy je třeba respektovat osobnost psa. Československý vlčák má výrazné sociální cítění a úžasnou komunikaci – prostě kus vlka v něm skryto je! Markantně je to možno rozpoznat na štěňatech: když si hrají štěňata československých vlčáků a německých ovčáků, je to 100 a 1 – komunikace čévéček je jedním slovem – úžasná! Čévéčkáři často říkají, že mají doma vlka. Omyl, mají psa! Základ je v tom: mít kamaráda, kterého budu ctít a respektovat a on bude ctít a respektovat mne.“
(Pozn. aut.: Nedovolím si Lence Brzobohaté oponovat, její zkušenosti s tímto plemenem jsou obdivuhodné, ale přesto – z vlastní zkušenosti s mnoha plemeny bych doporučil čévéčko spíše do zkušenějších rukou skutečně empatického, sportovně založeného člověka, který může – a především chce (!) – psímu kamarádu věnovat spoustu času.)
Kynologické cvičiště i pro čévéčka
Z řady cvičišť jsou čévéčka vyloučena, „klasičtí“ výcvikáři si totiž s tímto plemenem často nevědí rady a dril, který možná slaví úspěch u „klasických“ služebních plemen, u nich selhává. Proto Lenka s Vojtou založili před čtyřmi roky kynologické cvičiště, které je otevřeno pro všechna plemena. „Pořádáme výlety, víkendové akce, návštěvy zoo, akce pro ‘nechtěnce’, štěňata i veškeré zájemce,“ vypočítává pestré aktivity Vojta. „Věnujeme se mnoha kynologickým disciplínám – poslušnosti, agility, obraně, pachovým pracím … Řešíme problémové chování psů a problémy soužití s člověkem, zdravotní péči – spousta lidí totiž vůbec neví, jak se o psa postarat a jak vypadá průběžná zdravotní prohlídka, kterou by každý majitel psa měl provést minimálně jednou za čtrnáct dní. Naším cílem je napravovat lidské chyby a ukázat, že se psy jde vše po dobrém!“
Chcete pomoci?
Lenka Brzobohatá a Vojtěch Kouřil financují provoz záchranné stanice československých vlčáků výhradně z vlastních zdrojů. Samozřejmě, že uvítají jakoukoliv pomoc! Velmi vydatně jim např. s krmením pomáhá Nadace Tlapka Žim. Podrobnější informace o možnosti pomoci a i o aktivitách Tawy naleznou zájemci na www.tawykennel.cz.