Agapornisové – poctivá práce
Vraťme se ale k situaci ptáků s bílým okružím oka. Ta je dnes, jak můžeme vidět třeba na dnešních burzách, rozpolcená. Na jedné straně kvanta Kříženců a ptáků vykazujících neustálené znaky více druhů a na druhé straně chovatelé snažící se vést chovy poctivě a vybírat vždy ptáky, kteří nesou opravdu znaky pouze určitého druhu. Za tyto snahy jsem velmi rád, jelikož bez těchto zodpovědných chovatelů, kteří mají v chovech určitý systém a zásady, bychom mohli pouze tvrdit, že chováme agapornise, ale jaké, to nevíme. Dovolte mi prosím, abych se s vámi podělil o rozhovor s jedním z těch zodpovědnějších chovatelů, nebo spíše chovatelek, jejíž chov má již určitý řád a zásady a poznatky mohou být přínosem či vzorem pro mnoho začínajících „agapornisářů“.
Jak jste se k chovu agapornisů dostala a čím vás tito ptáci okouzlili?
Chovat ptáčky byl už odmala můj sen a přes kanárky, andulky a agapornise růžohrdlé jsem naplno propadla kráse agapornisů škraboškových a později i fischeri. Poprvé jsem je zhlédla na výstavě v Jablonci nad Nisou v říjnu 1987, kde mi učarovali; ještě ten den jsem si odtud čtyři kousky zelených „škrabošáků“ přivezla. Okouzlili mě jak svým vzhledem, tak temperamentem. Dlouhé hodiny jsem pak proseděla před jejich voliérkou a zapisovala si všechny jejich projevy (dnes je to již lehce úsměvné čtení).
Všiml jsem si, že u vás zvítězili hlavně agapornisové fischeri a jejich mutace. Proč zrovna oni? Co všechno za mutace a kombinace mutací chováte?
V současné době už tomu tak není – řekla bych, že mám 50 % „škrabošáků“ a 50 % fischeri, ale ještě před pár lety jsem skutečně měla fischeráků víc, a to proto, že u nich bylo známo víc mutací a to mě přinutilo postavit si více párů, abych mohla sestavovat nepříbuzné páry. Navíc mi připadá (ale může to být jen můj dojem) že fischeráci jsou klidnější, nejsou tak rvaví, lépe se s nimi pracuje a snáze se sestavují harmonické páry. Nyní se u fischerů věnuji chovu mutací v barvách zelený – přírodní, modrý (obojí s jedním i dvěma faktory tmavnutí), violety, NSL ino, dominantní straky, dominantní edged, pastely a samozřejmě kombinace těchto mutací.
Dříve jsem měl svůj chov zaměřen hlavně na papoušky rodu agapornis. S odstupem času si uvědomuji, jak velké štěstí jsem měl, když jsem v určité době odchovával hodně početná hnízda u více druhů. V současné době, kdy se k agapornisům mírně vracím, se mi nedaří sehnat již tak spolehlivé páry a odchovů není tolik. Zkrátka, i když jsou to malí papoušci často uvádění jako vhodní pro začátečníky, řekl bych, že jejich odchov může provázet mnoho nezdarů. Také se mi zdá, že úspěšnost odchovů je v posledních letech ovlivněna hlavně velmi nestabilním počasím a extrémními změnami teplot během pár dnů. Podobné domněnky panují již i mezi zkušenějšími chovateli forpusáků, z nichž někteří měli letos hodně mizernou sezonu. Jaký na to máte názor vy?
Já bych úspěchy či neúspěchy v chovu na počasí nesváděla. Je to holt příroda a té neporučíme. Dle mého se nedá chov agapornisů označit jako zcela jednoduchý – myslím, že hodně záleží na prostředí (musí „agáčům“ tzv. sednout) a nelze jen přijít, hodit krmení a očekávat výsledky. Pro mě je každý odchov úspěchem a nezbývá než se jen snažit vytvořit papouškům v zajetí ty nejlepší možné podmínky k hnízdění a z případných neúspěchů se poučit a příště se jich vyvarovat. A jen tak na okraj, spolehlivé páry se většinou koupit nedají. Ideální je sestavit si své chovné páry od mladých kusů pokud možno přirozeným výběrem tak, aby ptáci měli možnost zvyknout si nejen na sebe, ale i na prostředí a stravu, a pak by neměl být s odchovem problém.
Samozřejmě jsem nemyslel (s přibývajícími roky, kdy se věnuji chovatelství, už nejsem ani tak naivní), že spolehlivé páry se dají jen tak koupit, to opravdu jen výjimečně. Souhlasím s vámi a osobně se téměř vždy snažím do chovu zařazovat u všech druhů papoušků mladé ptáky a čekám, až dospějí. Člověk alespoň částečně ví, na čem je. Čím bychom si tedy mohli vysvětlit opravdu razantní výkyvy úspěšnosti v sezonách, když člověk krmí ve všech sezonách téměř stejně? Domníváte se, že agapornisové jsou již tak domestikovaní, že výkyvy počasí nemají vliv na úspěšnost sezony?
Na tuto otázku nejspíš nemohu odpovědět ze své zkušenosti, protože chovám své agapornise po párech a hnízdí ve vnitřních prostorách, kde mám celoročně klimatické podmínky vyrovnané a k velkým výkyvům nedochází. Samozřejmě v létě je tepleji (někdy až dost horko) a v zimě zase chladněji, ale všechny změny jsou postupné (vlhkost je hlídána pomocí ventilátoru), a tak nejsou pro chov nijak nepříznivě limitující. Aspoň jsem žádný problém zatím nezpozorovala.
Jak krmíte své agapornise?
To by bylo na hodně dlouhé povídání. Snažím se je krmit co nejpestřeji (ani mně by nechutnalo i oblíbené jídlo den co den) a vymýšlím obměny, aby vždy měli co hledat. Základ je jasný – suchá směs, kterou si míchám sama (obsahuje 50 % prosa, 30 % ovsa, zbytek tvoří lesknice, semenec, slunečnice, kardi, pohanka, len). Druhou polovinu krmné dávky tvoří klíčené (pšenice, oves, slunečnice) s přimíchanou vařenou kukuřicí. Kapitola sama pro sebe je vaječná míchanice. Říkám tomu „vaječná míchanice“, ale před vajíčkem to utíkalo, vezmeme-li v úvahu, že pro 100 chovných párů dělám míchanici ze 3 až 4 vajec. I tady se snažím experimentovat a pokaždé ji udělat z jiných surovin (vejce + mrkev + mléčná kukuřice, jeřabiny, česnek, dýně, mangold, špenát, brokolice, traviny, len, afrikány, měsíček lékařský, meduňka, máta, oregano, nastrouhané jablko, bílá ředkev, ředkvička, paprika, feferonky, červená řepa, vratič, pelyněk, jitrocel atd.). Je krásné se dívat, jak se na tuto směs vrhají a hledají a vybírají – druhý den nezbude vůbec nic. Zevšeobecnit krmení nejde – každý pár je jiný a každý pár preferuje trochu jiné složení.
Co pokládáte za rozhodující faktory v úspěšném chovu agapornisů?
Rozhodující? Především harmonické páry, pak klid při hnízdění (párkrát se mi stalo, že mi po hlučné návštěvě některé samičky vyházely, nebo dokonce usmrtily mláďata), pravidelnost v krmení a pozorovat, pozorovat, pozorovat. A také dát párům dostatek času k zahnízdění – někdy (a nemusí to být vždy jen nové páry) trvá velice dlouho (třeba i 3 až 4 měsíce), než se v budce objeví první vejce. Méně trpěliví chovatelé v takovém případě ptáky prohazují a různě kombinují a nakonec i prodají dál – přitom by stačilo jen trochu posečkat.
Co vás nejvíce překvapilo u agapornisů či zažila jste někdy nějaký netradiční odchov?
Těch překvapení je stále hodně (těžko něco vybrat). A netradiční odchov? Před lety to byl halfsider nebo muave Agapornis škraboškový se žlutými fleky nebo od jednoho páru při prvním hnízdění bylo z pěti mláďat každé jinak zbarvené a při druhém hnízdění zase pět mladých a všechna lutino … Není to až tak netradiční, ale je to nádhera a zvláštní, jak se to kolikrát sejde.
Jaké používáte budky a materiál na stavbu hnízda?
Budky používám ležaté (22×17×20 cm, dך×v) a všechny stejné velikosti, abych v případě nutnosti mohla boudu jednoduše vyměnit. Jako stavební materiál používám výhradně vrbu, i když jsou schopni si do budky „natahat“ i to, co tam vůbec nepatří.
Co je váš sen nebo čeho chcete dosáhnout v chovu těchto ptáků?
Sen? Nevím. Cíl? Snad sestavit si více párů zelených (na nic neštěpících) škraboškových i fischerů. A ještě toužím odchovat škraboškové zelené dominantní straky – obojí je ale běh na dlouhou trať. Nejdůležitější je ovšem zdravý a silný chov.
Osobně se domnívám, že chov těchto ptáků v hejnu je daleko přirozenější. Jaký názor na to máte vy?
Nejspíš máte pravdu – jsou to hejnoví ptáci. Kdysi jsem s nimi takto začínala, ale po třech letech chovu v hejnu jsem přešla na chov po párech a zcela mi to vyhovuje a dociluji tak mnohem lepších výsledků, nehledě na to, že mám o odchovech (a jejich rodičích) mnohem lepší přehled.
Chovala jste někdy agapornise i s jiným druhem ptactva? Jak to dopadlo?
Kdepak, agapornisové jsou (jak říká můj manžel) piraně a vím, že jsou schopni zaútočit přes pletivo i na žaky, takže ani náhodou!
A nemyslíte, že zde hraje roli právě to pletivo? Většinou se přes pletivo napadají i ptáci, kteří se dají chovat zcela běžně spolu. Mám dojem, že pletivo je psychologický prvek, kdy ptáci rozdělují na my a oni. Osobně jsem choval s hejnem agapornisů pár pyrurů červenobřichých a kolegové vždy s hejnem agapornisů měli páry různých alexandrů. Tím samozřejmě nechci vyvracet vaše tvrzení. Sám vím, jací „raraši“ dokážou agapornisové být.
Inu, každý chovatel má jiné zkušenosti, a co vychází jednomu, nemusí se dařit druhému. Určitě bude hrát roli velikost prostoru voliéry, a jestliže to „vyjde“, musí to být úchvatná podívaná, ale jak jsem se již vyjádřila, já tomu moc nevěřím. Před několika lety jsem měla vedle výletu agapornisů umístěny amazoňany modročelé a jednou si ti malí diblíci agapornisové vytvořili k sousedům podzemní cestičku. Modročelí měli co dělat, aby jim unikli, a já jsem honem pospíchala, abych prcky vychytala a vrátila tam, kam patří. Oni agapornisové i sami mezi sebou dokážou bojovat do krve a každý jedinec musí být věčně „ve střehu“, aby nepřišel k úhoně. Takže pletivo nepletivo, agapornisové jsou občas nevypočitatelné agresivní potvůrky, přesto jsou kouzelní a mému chovatelskému srdci velice blízcí.
Co byste doporučila začátečníkům, pokud si chtějí založit chov agapornisů, aby se vyvarovali zbytečných chyb?
Doporučila bych jim hlavně předem se informovat o podmínkách k chovu, vytvořit vhodné chovatelské zařízení a pak nespěchat, pozorovat a pečovat o agapornise zodpovědně a s láskou, a ne pro vidinu rychlého zbohatnutí. Takhle to totiž nefunguje. Agapornisové jsou kouzelní papoušci a jistě se za péči odmění krásnými chovatelskými zážitky.
Děkuji paní Bartošové, že se podělila o své zkušenosti s chovem agapornisů, a přeji jí mnoho dalších úspěchů.
