Nejznámější holubi 4 Bucharský bublák
Bucharský bublák je jen jedním z mnoha skvostů, které světu poskytlo starobylé obchodní centrum Buchara, ležící v Uzbekistánu na tzv. hedvábné stezce, která byla spojnicí Asie s Evropou. Buchara postupně spadala pod vliv Perské říše, později byla islamizována, byla pod vlivem Čingischána, a než spadla do ruského impéria, usídlili se v ní kočovní Uzbekové, kteří vytvořili několik chanátů. V nejstarší evropské literatuře bychom zmínky o bucharských bublácích nalezli jen stěží, neboť výsadní právo k chovu těchto ohromujících holubů drželi vládci Buchary. Mezi prvními autory bubláky (tzv. trubače) s rousy, čelní růžicí a chocholkou popsal Angličan John Moore v díle Columbarium v roce 1735. Již tehdy byly položeny základy mistrovské práce anglických, skotských a irských holubářů s bucharskými bubláky. Později se začalo o bublácích psát též v Německu, ale jednalo se o hladkonohé zástupce bez pernatých ozdob (altenburský, arabský), až po dovozech z Ruska začala sláva rousných vrkočatých bubláků i v Německu. Ještě než prostřednictvím ruských obchodníků poznali rousné bubláky v Německu, zdomácněli tito holubi u nás. Na území České republiky vznikl český bublák, který byl prostřednictvím bucharského bubláka opakovaně zušlechťován. Neotáleli ovšem ani Němci, kteří díky „těsnému“ vztahu bubláků s barevnými rousnými holuby dokázali vyšlechtit množství tamních plemen bubláků, zpravidla se vzájemně lišících barevnými rázy a pernatými ozdobami spíše než důležitějšími atributy. Zmínkami o bucharském bublákovi je osvěžena také nejstarší česká holubářská literatura, která se rodila až ve druhé polovině 19. století, kdy tito bubláci u nás již napevno zdomácněli. Vladislav Šír v díle Holubářství z roku 1886 zobrazil bucharského bubláka, zvaného „bubňákem, podle zvuku připomínajícího bubínek“, o kterém napsal, že „v Anglii si ho velmi váží, nejlepší přicházejí z Ruska“. Připoměl také, že když Charles Darwin (1809–1882) vymezoval holuby do skupin, jedna z nich byla určena pro „bubláče“. Antonín Jeřábek (1910) označil čelní bohatou růžici prozaickým termínem „karafiátek“, který „znesnadňuje bucharským bublákům volný rozhled, proto nádoby s vodou a krmivem nutno dávati na totéž místo, jdou k nim ze zvyku“. Asi největší propagaci bucharskému bubláku poskytl Antonín Král. Je známa fotografie jeho bubláka z Karlova mostu s panorámatem Pražského hradu, zveřejněná v Praktickém holubáři Josefa Vrbky (1917). Vrbka popisuje, že „bucharský bublák v sobě shrnuje všechny vynikající vlastnosti bubláků. Patří mezi nejvzácnější druhy holubů a jeho chovem se zabývají pouze holubáři zkušení. Nejčastěji se vyskytuje v barvě černé. Tygrovaní černí bubláci mívají celé tělo černé, hlavu a ramena bíle stříkaná. Mnohem pěkněji vyhlížejí tygři, u nichž černá barva se střídá souměrně s bílou tak, že za každým perem černým je bílé. Zřídka objevují se bělohlávci. Také se vyskytují čistě bílí. Žlutí a modří jsou velkou vzácností.“
V České republice je na vynikající úroveň povznesli otec a syn Královi v 1. polovině 20. století, ale masivní obliby se u nás a vlastně ani nikde jinde ve světě nedočkali. Pro běžné chovatele zůstala přijatelnější nověji šlechtěná plemena bubláků (19. a 20. století) s menšími nároky. Nad běžný rámec se buchaři rozšířili ve Velké Británii, odkud byli ve větších počtech exportováni do USA, Kanady a dalších anglicky hovořících zemí. Silnou enklávou se pyšní zejména Austrálie. Nejvýznamnějším šlechtitelem první poloviny 20. století se stal Angličan Herbert Smith (1872–1960) z Londýna. Smith se zasloužil o moderní tvar pernatých ozdob a ochotně přispěl k rozšíření plemene do Severní Ameriky, kde prožívalo boom v 60. a 70. letech 20. století. Došlo k nakřížení parukářů, které zcela zásadně zvětšilo kvalitu zadního vrkoče (chocholky) i předního vrkoče (čelní růžice). Nejvýznamnějšími chovateli se stali Claire Hetland, Darel Fergusson (1943–2005) a Bob O'Brien. Podařilo se zvětšit, prodloužit a zkvalitnit pernaté ozdoby, ale také se změnil tvar lasturovité chocholky. Ideálem se stala taková chocholka, která zasahuje co nejvíce dopředu, až k zobáku (nekončí u uší). V posledních letech došlo k dalšímu úspěšnému šlechtitelskému počinu, kterým bylo vkrevnění maďarských obrů. Podařilo se tak zvětšit postavu, rousy a celkově i pernaté ozdoby vypadají mohutněji. Neznamená to však, že bychom chtěli mít z bucharského bubláka nějakého obra. Vynikající bucharské bubláky dnes nalezneme ve Velké Británii (Neil Pratt), Dánsku (Claus Jensen), v Německu (Dušan Stojimirov, Kurt Zeindel, Manfred Kollascheck), v Srbsku či v Nizozemsku, kde jsem viděl výborné mandlové. Nejvíce jsou rozšířeni v USA a v arabských zemích, kterým vévodí Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie, ale významná centra jsou též v zemích bývalého Sovětského svazu. V České republice patří k nejznámějším specialistům Antonín Blaháček, Miroslav Vesecký, Milan Jaborník, Jiří Míka či Petr Böhm. Chovatele sdružuje Klub českých bubláků, z hlediska mezinárodního je zastřešuje Mezinárodní klub chovatelů bucharských bubláků (IBTC) se sídlem v USA. Pro posuzování dnes v České republice jako normu využíváme tzv. „červený“ vzorník, ale já se budu v dalším textu řídit výkladem mezinárodního standardu schváleného IBTC v roce 2008. Nikde na světě není u bucharského bubláka hodnoceno bublání, ačkoliv je projevem žádoucím. Zdá se, že honba za krásným zevnějškem odsunula tyto původní skupinové aspekty zcela do ústraní.
Specifika chovu
Primárním prostředkem pro chov takto majestátních, bohatě opeřených a nepříliš létavých holubů je prostorný a suchý komorový holubník s podestýlkou z hoblin nebo plastovými rošty a krytou voliérou. Nároky na podlahovou plochu vyplývají ze způsobu života. Někteří chovatelé si oblíbili dávat na zem kruhově uspořádané sedačky k individuálnímu odpočinku. Pro létavější jedince se k odpočinku hodí širší prkna, jež jsou vhodnější než střešní latě. Přiměřenou náročnost zasluhuje velikost budníků, k doporučení je nejméně 80 cm široký a dostatečně hluboký budník. Hnízdní misky volíme hluboké alespoň 8 cm, někdy postačuje takto vysoký bohatě vystlaný hnízdní rámeček. Bohaté opeření bucharských bubláků je výborným útočištěm pro zevní parazity. Jejich výskyt tlumíme obvykle přípravky na bázi permetrinu, neostomosanu či ivermektinu, v mém chovu se osvědčil Arpalit sprej a ivomec. Očkování proti paramixoviróze, herpesviróze a salmonelóze by mělo být základem. Ke krmení používáme nejlépe krmítka s tvarem žlabu do písmene V, kde je možnost udržet větší vrstvu zrní. Přístup do krmítek, gritníku a napáječky by měl být takový, aby mechanicky nenarušoval bujné pernaté ozdoby hlavy. Jako u všech velkých holubů je nutné udržovat v holubníku pořádek, sucho, zamezit přístupu vlhkosti a průvanu a držet osazenstvo v přiměřeném počtu. Chov s jinými plemeny nemohu doporučit, naopak se z důvodu zajištění klidu u pojímání holubic využívá boxový individuální chov. Před začátkem hnízdění zkracujeme nůžkami rousy a supí pera kvůli nevynášení vajec a holoubat, opeření kolem kloaky kvůli oplozenosti a pernatou čelní růžici pro lepší vidění. Ani tehdy není ještě vyhráno. Rizikové bývá období mezi druhým a desátým dnem života holoubat, kdy je nutno provádět kontrolu nakrmenosti, opakovaná kontrola hnízda je vlastně žádoucí vždy. Děláme ji nejméně dvakrát denně s cílem zkontrolovat, zda nejsou vynesena vejce z hnízd, zda nejsou vejce v hnízdech poškozena, jestli se mladí správně klubou, zda jsou dobře živeni a jestli nevypadli z hnízd. Všechny tyto obtíže bývají častější u nejvíce prošlechtěných jedinců. Řešení mohou poskytnout chůvy, které samy zabezpečují celý odchov. Ke zdárnému vývoji potřebují výletci hodně času a dostatek slunečních paprsků, takže volíme raději brzkou plemenitbu, kterou končíme koncem června, abychom do období výstav získali dobře přepeřené jedince. Jestliže nemáme vhodné podmínky a jsme nuceni začít chovnou sezonu až po jarním oteplení, část odchovu je narozena v létě, ale takoví jedinci budou plně vyspělí až druhým rokem.
Vystavování
Základem pro vystavení bucharských bubláků je umístění v klecích se základnou nejméně 50 cm. Klece by měly být pokryté savým podkladem s výstelkou. Také misky pro napájení a krmení nemohou být umístěny kdekoliv. Jestliže jsou vysoko nebo vně klecí, nemusí v nich holubi nalézt krmení a ve výstavní kleci vypadají sklesle. Nejvíce doporučitelné je vkládat kulaté mírně zvýšené misky přímo do rohů ve vnitřní části klecí, kde potravu a vodu nejsnáze naleznou. Pernaté ozdoby, které byly před chovnou sezonou zkráceny, zůstávají zastřižené až do dalšího pelichání. Jestliže holuba připravujeme na výstavu v době, kdy nebude pelichání dokončeno, raději volíme cílenou obměnu per (asi 6 týdnů před termínem výstavy).
Plemenné znaky
Mezinárodní standard těžiště veškerého šlechtění směřuje na tři oblasti – oba vrkoče a opeření nohou. Ve stobodové stupnici připadá plných 25 procent na čelní vrkoč (růžici), který by měl být široký 6 až 7,5 cm. Jeho kvalitu nejlépe zhodnotíme při pohledu shora. To je také důvod, proč se bucharští bubláci velmi často fotí spíše zvrchu než z profilu. Nenapodobitelně vyvinutá čelní růžice překrývá čelo, horní část hlavy a dolů i zobák až přes jeho špičku a zcela překrývá i oči. Do plošinky sevřená dokonale kruhovitá růžice vychází z jednoho bodu, který označujeme jako vír. Je umístěn mírně před středem hlavy. Její tvar se blíží co nejvíce plochému kruhu, k čemuž je nezbytně nutné, aby hlava měla dostatečnou šířku i správné klenutí. Ideálně držená růžice (pod úhlem asi 30 stupňů) se neobejde bez dobře vyvinutých podpůrných pírek. Nejcennější je co nejkulatější, nejplošší, nejhustější a celistvý čelní vrkoč. Rovněž na chocholku a ji provázející hřívu je vyčleněno 25 bodů. Chocholka je velice originální pernatou ozdobou, sestávající z velmi objemného, dlouhého a vzpřímeně drženého opeření, které se zvedá ze stran horní části krku a směřuje kolmo nahoru. Měla by být v nejširší části široká 11,5 až 14,5 cm. Na zadní straně krku bez zlomu přechází směrem dolů ve velmi bujnou hřívu, která rozšiřuje již tak mohutně nasazený, vzpřímený a krátký krk. Vzniká dojem, že hlava sedí přímo na rameni. U nejkvalitnějších jedinců směřuje chocholka co nejvíce dopředu k zobáku a nesmí končit rozetami. Zmíněného efektu se podařilo docílit prostřednictvím nakřížení parukářů. Původní aktivity USA se pro velký úspěch převzaly i jinde ve světě. Toto prošlechtění přispělo ke vzpřímenějšímu držení těla bucharského bubláka, které je na výstavách také k vidění. Důležité je, aby pernaté ozdoby hlavy držely tvar i při uchopení do rukou, aby nevykazovaly nesouměrnosti, mezery či rýhy, včetně hřívy. Vzpřímené opeření je tvořeno kombinací podpůrného, „měkkého i tvrdého“ peří. Třetí nejdůležitější oblastí pro hodnocení jsou rousy a supí pera, kterým mezinárodní standard určil 20 bodů. Rousy jsou sestaveny z širokých a dlouhých per složených do tří řad, které vytvářejí velmi hustou a kompaktní strukturu dalece přesahující prsty. „Rozpětí“ rousů dosahuje tolerance mezi 36 a 47 cm! Nedílnou součástí nevšedního obrazu jsou dozadu rostoucí supí pera. Aby i při obrovské délce per v rousech byl zachován běžný pohyb, musí pera z blan na prstech směřovat bočním směrem. U většiny rousných plemen platí, že důležitější než délka rousů je jejich úplnost a husté uspořádání, ale u bucharského bubláka ke zmíněnému kompromisu není tolik prostoru. Rousy se vzadu oboustranně střetávají, a nevykazují tak jakoukoliv mezeru. Ze zbývajících bodů připadá na tzv. celkový dojem 15 bodů a na postavu 10. Bucharský bublák není sice obr, ale je ve skupině bubláků největší a nejprošlechtěnější. U většiny plemen okrasných holubů platí, že nejlepší odchovy získáte z obrovského samce a středně velké holubice, která je současně dostatečně plodná. Do určité míry to platí i o bucharech, ale přesto si chovatelé zvláště cení holubic s dostatečně velkými postavami a pernatými ozdobami, podobně jako třeba chovatelé voláčů výborně volatých holubic. Jistě vědí proč. Získat kvalitního samce není tak náročné, ale na kvalitní holubici čeká chovatel mnohdy roky. Do základní trojice nejžádanějších znaků patřících k celkovému dojmu řadíme velikost, šířku a hloubku postavy. Potřebné šířky a hloubky těla je dosaženo díky velmi nízko nesené hrudi, dobře vyplněné oblasti dolní hrudi a břicha a správné výšce nohou. Nohy jsou poměrně dlouhé, ale přitom výrazně podkleslé, což jejich skutečnou délku opticky eliminuje. Dosažení žádoucího kompaktního, širokého a hlubokého postoje, který probíhá přibližně na úrovni středu těla, není jednoduché. Při pohledu zepředu není mezi holubem a podlahou žádná mezera. Tohoto efektu je dosaženo prostřednictvím velmi nízko nesené hluboké hrudi a ideálního podklesnutí nohou v patních kloubech ve spojení s velmi silně vyvinutými rousy a supími pery. Estetický koncert zastřešují široká ramena a poměrně silné křídelní štíty. Záda jsou lehce spadající, zatímco spodní linie holuba téměř vodorovná, proto ani zadní partie nesmí být příliš dlouhá. Bez jakéhokoliv přídělu bodů v mezinárodní stupnici zůstávají oči, které by měly být u všech rázů perlové, jen při bíle zbarveném okolí mohou být vikvové, dále tvar a zbarvení zobáku, který je středně dlouhý, odpovídající barvou opeření hlavy, bez zvláštních nároků je též oblast obočnic. Poslední z oblastí, které ustoupily šlechtitelskému zájmu a IBTC standard je blíže neřeší, je bublání, na které nejsou kladeny téměř žádné požadavky. Při náročnosti pernatých ozdob a typu není k jeho zušlechťování příliš prostoru.
Zajímavá barevná škála
Barva a kresba patří mezi nejméně důležité oblasti při hodnocení, vždyť při stobodové škále zbývá na tyto pozice pouze 5 bodů. Přesto je barva žádoucí dostatečně sytá a čistá, rovnoměrně rozložená a také kresba by měla být co nejpřesnější, se zachovanými poměry střídání bílých a barevných ploch. Barevné spektrum je neustále rozšiřováno, ale mezi tradiční rázy patří bezpochyby tzv. jednobarevní. Sem řadíme černé, šedohnědé, recesivně červené a žluté a také bílé. Skupina překvapivě nezahrnuje levandulové (stříbrné), kteří jsou popelavě červení plnobarevní. Jsou uvedeni až u rázů plavých. Chybí také hnědí a khaki. U oblíbených levandulových velmi často nacházíme výrazné pigmentové skvrny, které připomínají efekt faktorů qualmond nebo mandlový. Ocenitelná je čistá stříbrná barva bez příměsi červeně. Mezinárodní standard si všímá velmi podrobně i problematiky lesku, u plnobarevných rázů na celém opeření, u plavých na hrudi a krku. Do skupiny plavých zahrnuje modré a stříbřité ve všech vzorcích (bezpruzí, pruhoví, kapratí a tmaví), stejně jako červeně a žlutě plavé, neuvádí hnědou řadu. Ztmavování zbarvení nebo jejich nečistota vlivem faktorů, jako jsou sooty, smoky či dirty, nejsou žádoucí. Stále velmi oblíbení zůstávají tygři a strakové. Zatímco světlí a tmaví tygři mají při kombinaci barevného a bílého opeření vždy zbarvené letky a ocasní pera, bílé stříkání je pravidelně rozloženo po hlavě, krku a hrudi nebo i ve štítech (ojedinělé bílé pero v rousech či ramenou nevadí), holubi stříkaní mají barevná a bílá pera různě po celém těle, s doporučeným uspořádáním poměru 50 : 50. O stříkaných se hovoří jako o nejstarším známém rázu, často u nich významně převažuje podíl bílé nad barevnou složkou, což ale není žádoucí. Velmi oblíbení jsou bucharští bubláci plášťoví, nazývaní též bělohlávci, lysí (baldhead) či strakové (piebald). Nejedná se o nic jiného než o holuby v mniší kresbě, která je přítomna též u některých jiných zástupců bubláků, ale u bucharů převažuje barevnoocasá forma. Běloocasí jsou standardem zrovnoprávněni, ale v chovech jsou popelkou. Míchané rýdováky jsou nepřípustné, buď musí být ocas barevný, nebo bílý. Na barevném holubovi je bílá hlava včetně čelního vrkoče, zákres bílého zbarvení končí u nasazení chocholky, která je již barevná. Bílá náprsenka je přípustná maximálně do vzdálenosti 5 cm. Všechny ruční letky a pera v rousech jsou bílé. Z dalších rázů se již běžně vyskytují mandloví, redukovaní, opálové či andalusiáni.
Ačkoliv bucharský bublák v sobě zahrnuje mimořádné exteriérové charakteristiky, stále se s ním setkáváme velmi vzácně. Jeví se mi, že ho potkal osud některých dalších starodávných plemen, která předala své plemenné znaky novějším a méně náročným představitelům holubí říše a sama nemají lehkou pozici. Abychom jej více viděli na výstavách, měli by i organizátoři přispět svojí pečlivou přípravou jejich expozic k ochotě vystavovatelů ukázat tyto klenoty široké veřejnosti.
