V minulém povídání o emocích psů jsme se zamysleli nad fenoménem lovu, který vede psovité šelmy ve volné přírodě k týmové spolupráci, k rozvoji jejich komunikace a nutí je k neustálému učení a vyhodnocování nových zkušeností. Právě tato úžasná flexibilita, mnohostrannost, inteligence a tvárnost psovitých šelem dala našim domestikovaným psům do vínku jejich neuvěřitelnou schopnost celoživotního „učení“ a přizpůsobivosti v různých životních podmínkách. Ostatně, nové kousky lze naučit i starého psa …
Druhy učení
Odborníci rozlišují několik druhů učení, z nichž pro psy mají zásadní význam emocionální učení a učení formou empirií (zkušeností) a jejich asociací.
Tabula rasa
Anglický filozof John Locke (1632–1704) proslul empiristickou teorií poznání. Mysl pro něj byla tabula rasa (nepopsaná vosková tabulka, v českém ekvivalentu „nepopsaný list“), která je postupně „popisována“ a formována empirickou zkušeností a poté také schopností rozumu – reflexí.
Empirická zkušenost a její asociace mají nezbytný význam pro většinu inteligentních živých organismů. Poprvé přivoníme ke kakau, ochutnáme ho – a jeho chuť si nás podmaní. Podruhé jen ucítíme jeho vůni a chuť kakaa se nám vybaví na jazyku. Pes ucítí zamřelé maso, ochutná ho – a napříště již bude neodolatelně váben podobným zápachem. Samozřejmě stejný význam mají i negativní asociace: štěně se propadne na tenkém ledu do chladné vody a jen s námahou se vyděšené vydrápe na břeh. Takového mladého psíka budeme jen těžce a s nesmírnou dávkou trpělivosti uvykat lásce k vodnímu živlu… Podobné zkušenosti zařazují psychologové mezi přímé a nepřímé podmíněnosti, které považují za učení pomocí asociací mezi stimulem a jeho následkem.
Podmíněné reflexy systematicky zkoumal ruský fyziolog, psycholog a lékař Ivan Petrovič Pavlov (1849–1936), který v roce 1904 obdržel za své výzkumy a především za jejich zobecňující výsledky Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Pavlov experimentálně studoval trávicí procesy a s nimi spojené reflexy právě na psech a rozvinul teorii podmíněných a nepodmíněných reflexů. Díky popisu fenoménu psychické sekrece slin u psů položil základy mechanisticky orientované psychologie. Dnes to některým připadá jako mnoho povyku pro nic: rozdávat ceny za slinění psů před potravou. To přece zná každý chovatel při přípravě potravy … Věda však kráčí kupředu po malých krůčcích a zobecnění jejích závěrů je podstatné! Co bylo včera objevem, je dnes samozřejmostí …
Emocionální výuka
John Broadus Watson (1878–1958), který je zakladatelem psychologické školy zvané behaviorismus, uskutečnil řadu experimentů. (Behaviorismus je přístup v psychologii založený na tvrzení, že chování lze vědecky zkoumat bez odkazu na vnitřní duševní stavy. Popírá tedy nezávislý význam mysli. V centru zájmu behaviorismu stojí chování – jeho pozorování a analýza. Behavioristé vycházejí z přesvědčení, že vše se dá změřit.)
Nejkontroverznějším Watsonovým experimentem byl projekt Little Albert (Malý Albert), který realizoval na Univerzitě Johnse Hopkinse. Watson zkoumal chování jedenáctiměsíčního chlapce jménem Albert: nejdříve hochu ukazoval bílé krysy. Dítě se jich nebálo. V další fázi experimentu, když si hošík prohlížel krysu, udeřil Watson kladivem do kovu. Řinčivý zvuk Alberta vyděsil a chlapeček začal plakat a křičet. Po opakovaných experimentech v opakované spojnici krysa – úder – bázeň postačilo, aby chlapec jen spatřil krysu a hned spustil bázlivý křik a snažil se odlézt pryč. V konečné fázi pokusu neprojevoval Albert bázeň jen při spatření krysy, ale už při zpozorování čehokoliv chlupatého, třeba pouhé huňaté hračky. Watson byl spokojen: vytvořil podmíněný pocit strachu, vytvořil a upevnil v Albertovi děs z chlupatých věcí (přitom chlapec se na učení nijak aktivně nepodílel). Tento experiment má smutné finále: Watson chtěl původně ve druhé části pokusu Alberta jeho uměle vyvolaného děsu zase zbavit. Znechucená Albertova matka však zakázala v experimentech pokračovat a dítě si odnesla. Neslo si patrně svou vynucenou fobii po celý život …
Co z toho plyne?
Intenzita podmíněného chování (jak experimenty poprvé prokázal Pavlov) sílí a upevňuje se s počtem opakování. Pokud se do zážitku zapojí silné emoce (viz Watsonův kontroverzní pokus s Albertem), je intenzita natolik silná, že se může forma učení prosadit i při jediné příhodě. (V Kanadě jsem viděl první kontakt loveckého psa se skunkem – potřísněný pes se skunkům již napořád vyhýbal. U jízdárny v brněnských Soběšicích se Zlatý retrívr mého známého nešťastně zamotal do elektrického ohradníku: od této bolestivé zkušenosti obcházel pes výběh koní širokým obloukem. Při „prolistování“ paměti bychom jistě našli spoustu dalších příkladů.)
Efektu tohoto emocionálního učení využívají např. farmáři, kteří chtějí odradit své psy od zabíjení drůbeže a hospodářských zvířat. Na čerstvě zabité zvíře aplikují zdraví neškodnou chemikálii, která způsobuje žaludeční potíže a zvracení. V mysli psa vznikne řetězec např.: vzhled, vůně a chuť slepice – potrava – křeče – zvracení. Napříště pes nechá slepice zpravidla na pokoji. Zdraví neškodných chemikálií se někde používá i při ničitelských sklonech některých psů na domácím zařízení. Podobné excesy však mají většinou hlubší psychické důvody – např. samotu, nedostatek pohybu, nedostatek podnětů atd. (Aplikace chemických látek realizují američtí farmáři také při ochraně ovcí před šelmami, např. před medvědy a vlky.)
Problematické pamlsky
Pamětníci vědí, že dříve kynologie využívala „klasické“ školy – „cukru a biče“. Tento přístup napáchal hodně zla: jeho výsledkem byli většinou sice dobře vycvičení, často však silně neurotizovaní a stresovaní psi. (Na řadě kynologických cvičišť praktikují výcvikáři bohužel tuto metodu dodnes.)
Opakem „cukru a biče“ je metoda „pamlsková“. Její vyznavači tvrdí, že tato metoda posiluje vzájemná pouta psa a člověka. To je nepochybně pravda. Odměňovat však psa neustále za každý dobře provedený cvik a ochotně splněnou reakci na daný povel osobně považuji za scestné. Ze psa (možná nevědomky) tak vychováváme prospěchářského somráka, což nakonec vede k obtěžujícímu chování a do slepé uličky. S mým názorem by zcela určitě nesouhlasil americký psycholog a kynologický expert Stanley Coren, který v knize Co má pes na mysli píše: „Další častá námitka zní: Není používání potravy při výcviku podplácením psa? A doplňující dotaz: Bude mě potom pes vůbec respektovat? Doporučuji používat potravu při výcviku, protože to může znamenat mnoho věcí současně – přitažlivou návnadu, odměnu, ale také složku klasického podmiňování kladných pocitů. Slovo ‘úplatek’ v této souvislosti mi zní nepříjemně, protože to vypadá jako něco nemorálního. Dávat politikům peníze, aby ignorovali etické nebo zákonné opatření nebo prosadili něco, co vám bude vyhovovat, to je skutečně úplatek, ale co je neetického nebo nemorálního na tom, když dáte psovi povel a za uposlechnutí ho odměníte? Je snad plat, který dostanete koncem měsíce od zaměstnavatele, úplatek? (…) Odměňování pamlskem je u psa prostě ekvivalentem výplaty.“ Jistě, je to věc názoru a osobní zkušenosti. Moje aljašské malamuty by pamlsky motivovaly pouze při přivolání. Pak by je jen rozptylovaly: dychtivost po pamlsku také může skutečně rozptylovat! (Pes není kůň! Přesto si vždy při úvahách nad pamlsky a neustálými odměnami pejsků za jejich výkony vzpomenu na slova skvělého trenéra koní Montyho Robertse: „Z koně nikdy nevypadlo ani stéblo trávy. Neužívejte potravu jako odměnu.“)
Otřepané pravidlo „zlaté střední cesty“ určitě nebude na závadu. Každý pes je osobnost a každá osobnost vyžaduje individuální přístup a pozitivní motivace. Existují dobrá zobecňující pravidla, ale přesný návod „na obsluhu psa“ chce získat jen naivní bloud.
Problematický míček
Spoustu psů spojuje opojná vášeň pro aport. Mnoho vyznavačů agility využívá míčku jako odměny. Děti milují hry, kdy svému čtyřnohému kamarádovi donekonečna házejí míčky a klacky. Míček je odměnou lovce!
Pro mnohé bude možná překvapením, že přílišné dovádění s míčkem může být pro psa velmi stresující. Místo aby se pes při takové hře uvolnil, ovládá jej často stres (můžeme to např. pozorovat na jeho přesměrovaném chování).
Přesměrované chování
Co je to? Prostá odpověď je, že „pes dělá něco jiného“, zdánlivě k dané situaci neadekvátního. Např. vášnivě očichává něco v trávě, zaujatě pozoruje „cosi“ v dálce, dělá „hluchého“, zuřivě „něčemu“ hrozí atd. Přesměrovaným (též přeskokovým) chováním psi vzdorují stresu (ovšem stres právě toto chování vyvolává). Pokud např. běhají po zahradě dva psi, kteří spolu žijí a jsou nejlepší kamarádi, a vyruší je agresivní pes zvenčí, může mezi kamarády dojít k náhlé rvačce … Typické přeskokové chování!
Člověk–pozorovatel
My, kteří milujeme a chováme psy, se je musíme především naučit pozorovat, mluvit s nimi jejich jazykem a respektovat je! „Někdo se narodí s ostřížím zrakem a má přirozeně lepší pozorovací talent než ostatní, ale pozorovací schopnosti lze rovněž vypěstovat, a to zcela jednoduše tím, že se člověk plně soustředí na jev, který chce pozorovat, a bedlivě ho sleduje,“ píše Turid Rugaasová ve své knize Konejšivé signály. „Během krátké doby zjistíte, že ‘čtete’ všechny psy, které sledujete. Stane se to jakýmsi vaším koníčkem, uvidíte, že s tím nebudete chtít přestat. Většina lidí se na tom stane tzv. závislými. V takovém případě vám mohu říct: Vítejte ve světě psí řeči!“
Psi jsou pro své pány schopni neuvěřitelných výkonů, dokážou plně rozvinout své schopnosti a denně nám přinášejí nepřehlédnutelné důkazy své náklonnosti a lásky. Buďme chápavými alespoň tak jako oni …