Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Sobota 8. 12. 2012: Probudili jsme se do překrásného rána. Horský les je zahalen mlžným oparem a ptáci zpívají ostošest. Do snídaně se spíš nutím, přeji si, abychom již byli na cestě. Za pět dolarů si půjčuji dřevěnou hůl, která by mi měla pomoci zvládnout náročný terén. Na jejím konci je vyřezaná figurka gorily. Doufám, že mi nebude víc překážet než pomáhat. Nejprve jdeme do informačního střediska, kde se nám dostane instrukcí, jak se máme v přítomnosti goril chovat. Podstatné je, že od chvíle, kdy zahlédneme první gorilu, nám běží čas. Budeme mít hodinu na jejich pozorování, ani o minutu déle, a nesmíme se k nim dostat do vzdálenosti menší než sedm metrů. Mírův „doslovný“ překlad instruktáže nás ani chvilku nenechává na pochybách, že se večera ve zdraví dočká jen málokdo z nás.

Nasedáme do svého minibusu a vyjíždíme. Čeká nás přibližně 40 minut dlouhá jízda po cestě, která se svou nezpevněnou krajnicí připomíná stařičkou neudržovanou polní cestu. Na jedné straně si užíváme ostrých zatáček, obrovských výmolů a hlubokých srázů a na straně druhé výhledů do sluncem zalité pohádkové krajiny hor a čajovníkových plantáží. Tolik rozporuplných pocitů jsem snad v životě nezažila. Nedá se nic dělat, musím se podvolit a přestat vymýšlet katastrofické scénáře. Konečně zastavujeme, dál již musíme pokračovat po svých. Jaké je naše překvapení, když se zde setkáváme s námi najatým nosičem, ze kterého se vyklube Pygmejka. No nazdar, batoh mi ponese ženská, která je oproti mně poloviční. Je mi neuvěřitelně trapně, ale co se dá dělat, pro ni je to příležitost k výdělku. Až teď mi dochází, že i naši ozbrojení průvodci jsou menšího vzrůstu. Takže před možným nebezpečím, kterým se to tady poblíž Konga jen hemží, nás budou chránit ostří hoši z pygmejské rodiny. Jsou to vesměs potomci trpasličích lidí kmene Batwa, kteří jsou dokonale přizpůsobeni životu v pralese.

Vyrážíme. Funím již při prvním náznaku kopce. Nosička nejenže nese naše zavazadlo, ještě mne za ruku táhne do kopce a prošlapává terén. I při sestupu v pralese jsem ráda, že ji mám. Svah je mokrý, příkrý, každou chvíli se zamotávám do různých travin, od kterých mi ona trpělivě pomáhá, přelézáme spadlé stromy a ona nade mnou bdí jako můj anděl strážný. Připadám si příšerně nemotorná a uvědomuji si, jakou nevýhodou jsou v tomto terénu naše vzrostlé postavy. Slézáme z nekonečně dlouhého svahu a já si představuji, jak se budeme zase drápat zpátky.

Máme za sebou něco málo přes hodinu cesty, když průvodci zpozorní. Probíhá mezi nimi velmi vzrušená konverzace a já z toho usuzuji, že gorily jsou již blízko. Nechce se mi uvěřit, že bychom měli takové štěstí a gorilí rodinu našli tak brzy. Zanecháváme na místě všechna zavazadla, bereme do rukou jen fotoaparáty a nyní již i bez mé nosičky se prodíráme hustým porostem. Rozrušením se mi třesou ruce, když se ani ne tři metry ode mne objeví velký stříbrohřbetý samec. Průvodce mne za rukáv strhává zpátky, ale já necítím žádné nebezpečí ani ve chvíli, kdy stříbrňák proti nám vyskočí a na důkaz toho, kdo je tady pánem, před námi přelomí vzrostlý stromek.

(Pokračování příště)