Co jsou bahňáci – systematika
Takže si nejprve musíme objasnit, co to ti bahňáci vlastně jsou. Někde se totiž s tímto pojmenováním vůbec nesetkáte. Je to všechno o nějakém třídění, které má vnést do všeobecných znalostí jistý systém, pořádek, aby nedocházelo k babylonskému zmatení jazyků. Abychom se mohli lépe domlouvat mezi sebou. Švédský lékař a botanik Linné vymyslel systém, podle kterého se tak děje. Řekl bych, že dnes se tak děje jen v jistých obrysech, spíše náznacích o velikosti a rozdělení hřiště. Potom se hraje již podle stále složitějších pravidel. Ptáci jsou řazeni do třídy Aves = ptáci. Ta se dále dělí na podtřídy, řády, podřády, čeledi, podčeledi, rody, podrody, druhy, poddruhy a někdy jsou vkládány ještě méně oficiální jednotky, třeba tribus. Na takové dělení mohou mít odborníci různé pohledy. Řádů bývá obvykle okolo třiceti, ale může jich být až padesát. Odborníci se baví většinou učeně a češtinu mnohdy ani nepoužívají, laici se raději baví česky. Někdy to však bývá taková směska. I v češtině, nejen v latině, pak mají jména vyšších taxonomických jednotek, pokud je tedy čeština použita, některé zásady. Jde o koncovky jmen. Nižší jednotka, čeleď, má koncovku – ití, pokud tomu tak není, jde o jednotku vyšší, řád nebo podřád. Řády se mohou slučovat nebo naopak dělit, což platí i o ostatních jednotkách. V současnosti podle „Soustavy a českého názvosloví ptáků světa“ máme řád Charadriiformes (koncovka formes znamená řád) = dlouhokřídlí a podřád Charadrii = bahňáci. Jenže u podřádu české jméno uvedeno není. Ornitologické tabulky Zdeňka Klůze, kdysi neodmyslitelná příručka ornitologů, znaly ještě řád bahňáků a řád dlouhokřídlých, tedy dva řády oddělené. Podřád bahňáků se dále dělí na čeledi, těch je větší počet a hodně jich je exotických. V našich krajích bahňáků žije jen minimum a hodně jich je dobře rozeznatelných, a to buď podle zbarvení, nebo podle tvaru těla. Ale docela slušný počet druhů bahňáků přes naše území protahuje na zimoviště a právě tihle jsou si mnohdy podobní jako příslovečné vejce vejci. Navíc ty potvůrky s oblibou mění barvy jako chameleoni, ve svatebním šatě jsou nápadní, aby po zbytek roku bylo jejich zbarvení vlastně jen zbarvením maskovacím. Někdy jsou výrazně jiné samice, mláďata i samci v šatě prostém, jindy samice a samce na dálku vůbec nepoznáte. Pokud nejezdíte pravidelně pozorovat ptáky někam k vodě a hlavně k vypuštěným rybníkům, těžko získáte vůbec nějakou představu. Vyjmenujme si příslušníky podřádu bahňáků, kteří u nás hnízdí, byť některé druhy opravdu jen velmi vzácně.
Naši bahňáci
A můžeme si je pro pořádek očíslovat. „Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice“ zná jako u nás hnízdící tyto druhy:
1. pisila čáponohá – Himantopus himantopus,
2. tenkozobec opačný – Recurvirostra avosetta,
3. kulík říční – Charadrius dubius,
4. kulík hnědý – Charadrius morinellus,
5. čejka chocholatá – Vanellus vanellus,
6. bekasina otavní – Gallinago gallinago,
7. sluka lesní – Scopolax rusticola,
8. břehouš černoocasý – Limosa limosa,
9. koliha velká – Numenius arquata,
10. vodouš rudonohý – Tringa totanus,
11. vodouš kropenatý – Tringa ochropus,
12. pisík obecný – Actitis hypoleucus.
Jen několik druhů z tohoto tuctu ptáků je u nás hojněji zastoupeno, nejčastější je bezesporu čejka. Sluka, bekasina a kulík říční hnízdí roztroušeně po celém našem území, zbylé druhy vzácně jen na několika místech. Někteří ornitologové ani v životě neviděli třeba hnízdo sluky, já jsem je viděl jen náhodou. Přišel jsem takhle asi před čtvrtstoletím támhle u Ledče do hospody, když mi jeden, co hrál u vedlejšího stolu mariáš, takhle přes rameno povídá: „Máš se stavit u Peroutky.“ Věděl jsem, že je to fořt z Chraňbože. Vzal mě doprostřed lesa a ukázal mi sluku na vejcích. Již tenkrát to byla vzácnost. Před několika málo lety se pak procházela jedna sluka při podzimním tahu na chodbě starého gotického domu u Staroměstského náměstí v Praze. Nájemníci ji dali do krabice od bot a zavolali na ornitologickou společnost. Nevěděli, co je to za ptáka. Ta sluka měla štěstí, že mezi nájemníky nebyl žádný myslivec, skončila by asi na pekáči. Sice se již nestřílí, ale rozhodně všichni vědí, že je to delikatesa. Loni na podzim se pak chytila do sítě táhnoucí bekasina v Praze–Libni. Někdy loni se další bekasina zabila o sklo někde v Brně. Svědčí to o tom, že ptáci, bahňáci zvláště, berou let do teplejších krajin často tak, jako my bereme poznávací zájezdy.
Bahňáci v přírodě
Když budete stát někde v jižních Čechách nebo na jižní Moravě na hrázi vypuštěného rybníka s pořádným dalekohledem, s velkou pravděpodobností uvidíte nějakého ptáka chodit po blátivém dně. Může to být některý z bahňáků, ale může to být třeba i špaček anebo konipas. Když budete stát tak, že ty ptáky uvidíte v protisvětle, budete se muset spolehnout jen na siluety, barev asi moc neuvidíte. Bahňáci však mají dlouhé nohy a zobák. Pro jejich správné rozlišení budete potřebovat mít v oku jejich velikost. A to je právě to, co nám většinou chybí. Protože jsem skoro žádné bahňáky ve skutečnosti neviděl, neumím si jejich velikost správně představit. Před nějakou dobou na Moravě nějak víc pršelo, takže na polích zůstaly takové větší louže. Budou bahňáci, radovali se místní znalci, kterým se v poslední době říká tak krásně česky bérdwotčeři. Pouštěli obrázky z louží na schůzi ornitologické společnosti. Ani mě to moc nebralo. Jenže letos pršelo na začátku jara požehnaně i v Čechách, a tak mě to potkalo taky. Asi 200 metrů od silnice velelouže. Z počátku jsem tam fotil čejky. Potom tam další týden vidím nějaké neznámé siluety. Okolo vedla prachmizerná polní cesta. Tak jsem tam tedy obezřetně zajel. Krucipísek. Co to je? Musel jsem tedy dobře týden různě listovat v odborné literatuře a rozhodl se, že to byla samice jespáka bojovného a jespák kropenatý, což mi posléze potvrdil i odborník na slovo vzatý. Osud však řekl: Jo? Tohle bylo jednoduchý, tak co třeba tohle? V jednom případě to celkem nebyl problém, v tom druhém to byl oříšek. Tentokrát jsem porovnával všelijaké fotky hodně dlouho, než jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl. Mám ty ptáky na fotkách v mnoha pozicích a to nakonec rozhodlo. A taky jsem již dostal do oka nějaké jejich velikosti. Většina bahňáků jsou ovšem ptáci, jejichž střed rozšíření neleží v našich krajích. Jsou to ptáci severu tří kontinentů, kde se však zdržují jen kratší část roku. Přiletí ve správnou dobu, vyvedou mladé a již jsou zase na cestách. Jsou to rychlí a hlavně neúnavní letci. Některé druhy pravidelně létají ze severní až na jižní polokouli a jejich tahové cesty vedou přes moře, třeba až z Grónska přes Island na sever Evropy a dále. Pročítal jsem si v knize Dr. Jirsíka výčet druhů ptáků ulovených krahujci podle Utendörfera, německého ornitologa, který prováděl rozbory žaludků po nejdelší dobu. Nalezl jediného uloveného pisíka. Je to vlastně výjimka, která potvrzuje pravidlo. Bahňáci nejenže létají rychle, ale také neobyčejně rychle startují. Proto dravci mají jen prachmizernou šanci, že je uloví. Také jejich přistávání mi spíše připadalo, jako kdyby padali přímo z nebe.
Co jsem na té louži pozoroval
Při prvním, řekl bych úspěšném, pozorování byli dva odpočívající ptáci určeni jako samice jespáka bojovného a vodouš kropenatý. Bylo zřejmé, že přistání na oné louži bylo jen takovým odpočinkovým místem, samice jespáka dokonce spala s hlavou pod křídlem. Nakonec se trochu prošla v mělké vodě, odstartovala a zmizela směrem k severu. Vodouš kropenatý zmizel o trochu rychleji. To bylo v polovině července. Potom ta louže hodně vyschla, načež zase zapršelo a čtrnáct dní poté se zalíbila jako místo odpočinku dalším bahňákům. Můžeme si o nich něco málo říci.
Jespák bojovný
Philomachus pugmax (Linnaeus, 1758).
Anglicky Ruff. Pták o něco větší kosa u nás nehnízdí. Ostrůvkovitě hnízdí až na severu Německa a Polska, souvisle až na severu Evropy a odtud směrem na východ až po Čukotku. Na západě se vyskytuje jižněji než na východě. Hnízdo staví na zemi. Samci jsou o něco větší než samice a na začátku hnízdní sezony mají vztyčitelný límec a chocholku na zadní části hlavy. Chocholka a péřový límec jsou různých barev, od černé přes hnědou, páskovanou až po bílou. Samci na tokaništích předvádějí různé, ale nekrvavé souboje, spíše bojové tance. Svoji ozdobu horní části těla ztrácejí záhy a při cestách na zimoviště někteří klamou zbarvením nohou a kořene zobáku, když se podobají vodouši rudonohému. Jejich tah přes naše území nejeví se nijak pravidelným, objevují se spíše „na vandru“. U nás se mohou objevovat tak od března do října. Mají i několik starých českých pojmenování, která svědčí o tom, že se u nás sporadicky objevovali dávno. Podle Z. Klůze jsou to: bojovník, renomist, turuchtan bojovný, vodouš bojovný.
Vodouš kropenatý
Tringa ochropus (Linnaeus, 1758).
Anglicky Green Sandpiper. Je to pták o malinko menší kosa a docela výrazně zbarvený tak, že se dá určit o něco spolehlivěji než jiní jemu příbuzní ptáci. Jednak kvůli svému tečkování na horní části těla a jednak podle kresby v „obličeji“. Na všech fotografiích, kterým se dalo věřit, že jde opravdu o vodouše kropenaté, měli ptáci okolo oka bílé brejličky. Mají totiž bílý oční kroužek. Tento znak byl jak viditelný dalekohledem, tak byl docela výrazný i na fotografiích. Neviděl jsem ovšem nějaké stovky těchto ptáků na vlastní oči, takže samozřejmě nemohu tvrdit, že je tomu tak vždy. Nicméně na naší fotografii si můžete všimnout, že bílá barva tvoří okolo oka docela výrazný kroužek. Na té louži byl pták v každém případě na vandru, protože tenhle tajemný bahňák je jinak lesním ptákem. Hnízdí ve vlhkých částech lesa u lesních rybníčků a močálů. Sám si hnízdo nestaví, používá většinou použitá a stará hnízda jiných ptáků, hlavně drozdů, kosů nebo kvíčal. U nás bylo hnízdění těchto ptáků sice prokázáno, ale jen vzácně v jižních Čechách na Třeboňsku a ve východních Čechách. Pravděpodobné je i na Moravě a v okolí Františkových Lázní. Jeho hnízdní populace je u nás odhadována na pouhých 5–15 párů. O poznání složitého hnízdního chování těchto ptáků u nás se zasloužil Ing. Pavel Ždárek, který je jezdil pozorovat do jižních Čech. Jeho práci najdete na internetu.
Vodouš šedý
Tringa nebularia (Gunnerus, 1767).
Anglicky Common Greenshank. Tento vodouš je o něco větší svou postavou; je to viditelné zvláště za přítomnosti jiných bahňáků. Délka těla se uvádí 30–34 cm, což je o něco více než u drozda kvíčaly. U nás nehnízdí. Hnízdí na severu Evropy v pásmu severských lesů od Norska přes Finsko, Rusko až po Kamčatku a ostrov Sachalin. Podle ornitologických tabulek bývá u nás k zastižení na jaře v dubnu až květnu, na podzim od srpna až někdy po říjen. Skvrnitost jeho opeření se v průběhu roku sice mění, ale ne zase až moc výrazně. Nakonec se tento bahňák dá určit docela spolehlivě.
Vodouš bahenní
Tringa glareola (Linaeus, 1758).
Anglicky Wood Sandpiper. Je to zase pták docela malého vzrůstu, asi velikosti špačka, a svým maskovacím zbarvením vás může při určování druhu docela potrápit. Takový pisík je ještě o chlup menší, to však na fotografii nepoznáte. Má však tmavší náprsenku, na bocích docela ostře oddělenou od světlé spodiny těla. Můžete jej proto docela spolehlivě vyloučit. Pak je tady ještě velmi podobný vodouš štíhlý, který je skoro stejně velký, což tedy dobře neposoudíte ani na fotografiích, ani dalekohledem. Existují sice spolehlivé rozlišovací znaky, ale ty jsou bohužel použitelné jen v tom případě, když toho ptáka držíte v ruce. Když jej třeba vyndáváte ze sítě. Jeden rozlišovací znak z ruské literatury je zajímavý, proto vám jej překreslím. Existují sice rozličné klíče k určování bahňáků, máloco je však použitelné, když se díváte jen na fotografii. Při porovnávání různých fotografií je tady ještě další zrada, totiž to, jestli na té fotografii je pták správně určen. To je vždycky otázka. Existují však celé soubory, kterým můžete věřit. Nakonec jsem si podle jednoho takového správně vyložil a opravil i některé slovní popisy. Vodouš štíhlý má na zádech pera tmavá, okolo světleji lemovaná, vypadá na dálku jako tmavší. Vodouš bahenní má pera se světlými špičkami, vypadá skvrnitě. Vodouš štíhlý má i delší zobák. Mátlo mě, že ptáci na fotografiích, které jsem ulovil, měli bílé pásky nad okem na čele spojené. To jsem při porovnávání nalézal jen u vodoušů štíhlých. Nakonec jsem to nebral jako důležité a také nenašel žádný pohled zepředu na cizích fotkách a rozhodl se podle věrohodného zdroje. Vybarvení vodoušů bahenních je vskutku maskovací. Hledáčkem fotoaparátu jsem je nacházel jen podle jejich odrazu ve vodě, který je spolehlivěji prozradí. U nás nehnízdí. Hnízdí na severu Evropy od Dánska, Norska, Švédska, Finska směrem na východ od východního Pobaltí přes celé severní Rusko až po Čukotku, přímořský kraj a Kamčatku.
Fotografie, které vám předkládám, jsou asi z poloviny srpna, to je doba, kdy pohyb různých bahňáků po Evropě je na svém začátku. Není proto vůbec vyloučeno, že se na té mojí louži podaří zastihnout i nějaké další. V takovém případě by následovalo i pokračování dnešního vyprávění. A kdybych neměl fotografie, potom znám jednoho, který má většinou i lepší záběry. Má lepší foťák. Kdyby se přemohl něco napsat, tak bych to musel zabalit.