Svět podle psa – část 8. Průvodce labyrintem psích emocí – Matky a otcové
Mateřské chování, příprava na porod
Před blížícím se porodem vyhledává gravidní vlčice uvnitř loveckého teritoria smečky vhodné, klidné místo, kde si vyhrabe noru. Nora je často situována jižním nebo východním směrem a bývá obvykle poblíž vodního zdroje. Klasický vlčí brloh má zvýšený „porodní kotel“, který ochrání mláďata před případným vodním přívalem. Vlčice rodí mláďata v jarním období, kdy se jí uvolňuje zimní srst. Před porodem si samice vytrhávají srst v oblasti břišní a vystýlají jí připravený kotel. Budoucí matky si v okolí doupěte před porodem také často dělají zásoby potravy – na vhodných místech zahrabávají zbytky kořisti. Podobný vzorec chování březích samic jako vlci má i řada ostatních šelem psovitých: kojoti, šakalové i lišky.
V období před porodem se mění i chování březích samic: roste jejich sebevědomí a udržují si nad samci dominantní postavení, které samci bez výhrad respektují a tolerují. Je běžným jevem, že se v tomto období u kořisti krmí samice jako první. Když se přiblíží doba porodu, agresivita samic a jejich nedůtklivost vůči ostatním členům smečky rostou, vlčice se chovají dominantně (v komunikaci používají signály aktivní hrozby) a nekompromisně si střeží blízké okolí brlohu.
Fenky
U samic domestikovaných psů se projevují pouze některé fragmenty přípravné předporodní fáze divokých šelem. Některé fenky sice vyhrabávají jámy (moje aljašské malamutky tak činily vždy), ale většinou se spokojí s připravenou boudou. I srst na břiše si vytrhávají pouze některé fenky (převážně přírodní plemena), ostatním srst upravuje chovatel.
Březost fenky trvá 59–65 dní (zpravidla 63 dnů).
| Je třeba mít na paměti: mateřské chování je v mnoha ohledech řízeno instinkty, které si zvíře nese ve své genetické paměti, ve svém genetickém potenciálu, přesto však mateřství vzbuzuje v samici velmi silné emoce! |
Šelma, nebo bezbranný uzlíček?
Laika může zarazit: jak to, že malý pakůň je za pár minut po porodu schopen následovat matku a putovat se stádem, zatímco čerstvě narozený vlk (pes) je malé, bezbranné nic?! „Zde vidíme dva různé principy přírody, které si lze vykládat jako přizpůsobení určitým životním podmínkám,“ vysvětluje Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem … abychom pochopili jeho povahu a chování. „Kůň a kráva jsou stádová zvířata, která jako býložravci často podnikají dlouhé denní pochody. Jejich mláďata se rodí do tohoto pomalu putujícího stádového svazku a musí být co nejdříve schopna putovat s nimi z místa na místo, pokud se nechtějí stát snadnou kořistí šelem všeho druhu. V bezpečí jsou pouze uprostřed velkého stáda. Proto přicházejí na svět dobře vybavena, aby se vyrovnala dospělým příslušníkům svého biologického druhu. Zcela jinak je tomu u šelem psovitých, u vlků, šakalů, kojotů, červených vlků, lišek a dalších. Ti žijí v malých sociálních společenstvích, mnozí dokonce jen v párech. Mláďata se rodí v bezpečném úkrytu – většinou v díře, kterou si zvíře samo vyhrabe – a pak v něm nějakou dobu zůstávají. Přitom si musíme uvědomit, že šelma, která se živí lovem prchající kořisti, si nemůže dovolit příliš dlouhou březost. Kdyby vlčice nosila pět nebo šest mláďat tak dlouho, dokud by nebyla dostatečně velká, aby mohla matku doprovázet na lovu, byla by chudinka brzy tak nepohyblivá, že by nechytila ani myš. Proč však těmto šelmám nestačí jediné mládě jako býložravým stádním zvířatům? To má zase příčinu v podstatě života šelem; šelmy nemohou vytvářet stádní společenství, stůl pro ně není tak bohatě prostřen jako stepi pro býložravce. Pro malou skupinu je však boj o existenci nepoměrně tvrdší a ztrátovější. Větší počet potomků zde zajišťuje zachování druhu, ,systém více dětí' lze tedy rovněž chápat jako přizpůsobení životním podmínkám.“
Ruský biolog Nikolaj Alexejevič Severcov realizoval kdysi v altajské divočině výzkum úmrtnosti mladých vlků. Z jeho bádání vyplývá, že ideální vrh vlků je počet pěti mláďat. V prvním roce uhynulo v průměru 45 % vlčat, ve druhém roce dalších 32 % (tedy celkem 77 % mladých vlků). Vlci pohlavně dospívají nejdříve ve dvaadvaceti měsících. Kdyby byl vrh menší než pět vlčat, byla by naděje na zachování druhu takřka mizivá. (Současné výzkumy mortality vlčat z amerického Národního parku Yellowstone takřka odpovídají závěrům Severcova.)
I pro domestikované fenky, které se chystají k porodu, je známé prostřední zásadně důležité. Již Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa výstižně definoval: „Návyk na prostředí je u březí feny velmi důležitý. Pokud má fena rodit a pečovat o štěňata v jiném prostředí, než běžně žije, musí být na něj převedena alespoň jeden měsíc před porodem. Nejsou-li feny na nové prostředí zvyklé, projevují v době vrhu a krátce po něm značnou nervozitu.“ Takový matčin stres by mohl být fatální – může ohrozit život a zdravý vývoj štěňat.
Porod o samotě?
Fenky domestikovaných psů, tak jak je lidé chovají, rodí o „samotě“, tedy bez otce vrhu (jen za případné asistence člověka). To Eberhard Trumler považuje za špatné a v knize Rozumíme psům? to rozvádí: „Při porodu, který probíhá ve volné přírodě v zemní prohlubni nebo v podobném úkrytu, je fena sebou a s nově narozenými mláďaty tak zaměstnána, že nemá možnost sledovat hrozící nebezpečí. Pes proto stojí blízko místa vrhu a hlídá. Fena mu nedovolí přijít blízko k pelechu. Když se o to pes pokusí, varovně na něj vrčí. Od druhé poloviny březosti fena vládne a drží svého manžela pevně pod pantoflem. Ten přirozeně není tímto obratem okolností příliš potěšen, a proto je velmi podrážděný. Když dojde k porodu a on nesmí přijít ani jednou do těsné blízkosti pelechu, stupňuje se jeho napětí a podrážděnost, a to je dobře. Běda nepříteli, který by se odvážil přijít k jejich obydlí!“
I když je fena agresivní na svého partnera, svému lidskému pánu dovolí zpravidla bez problémů čerstvý vrh zkontrolovat. Eberhard Trumler přináší hypotetické vysvětlení: „Zdá se to na první pohled jako naprosto protichůdné chování. Pes se nesměl během porodu (ještě až čtyřicet osm hodin potom) přiblížit k pelechu, protože na něj fena hrozivě vrčela. Člověk naproti tomu smí vše. Vysvětluji si to tím, že s člověkem jako pozorovatelem příroda nepočítala, a tak neexistuje proti němu obranná reakce. Normálně hlídá pes a k pelechu nemůže nic zlého. A tak fena v těchto chvílích vidí člověka u sebe ráda, a dokonce ho přijímá s radostí.“
Starostlivé matky
Kardinálním spouštěčem mateřského chování feny–matky je samotné narození prvního štěněte (zároveň štěňata aktivizují vzájemnou vazbu matky a mláďat a další fyziologické procesy v organismu matky).
Matka odstraní plodové obaly, překousne pupeční šňůru a sežere lůžko (placentu). Fenka tak odstraní plodovou vodu s nepatrnými stopami krve. Poté štěně do sucha olíže. Průměrné intervaly mezi porody jednotlivých štěňat činí 40 až 50 minut (statistiku poprvé vypočítal z obrovského počtu porodů domácích psů Cornelis Naacktgeboren).
Mláďata nastartují v matce mateřské a pečovatelské chování – svou existencí, svým vzhledem, zvukovými signály i charakteristickým pachem. (Bez kontaktu s mláďaty by ve fence mateřské chování vyhaslo!)
Matka kojí mláďata mlékem, později jim (divoké) psovité šelmy vyvrhují potravu – na krmení se zpravidla podílí i otec a celá smečka (fenky některých přírodních plemen domestikovaných psů tak činí dodnes – např. severští tažní psi). Matka samozřejmě udržuje svůj vrh v čistotě (pojídá výkaly) a teple. Svá mláďata rovněž vychovává. Štěňata tak dostávají první lekce psího jazyka. Vrčení a cenění zubů je jim vrozené, ale mláďata se teprve učí, jaký je jejich význam.
Pozor!
U některých fen domestikovaných psů se projevuje hypertrofie mateřské péče, která se může projevit bezprostředně po porodu. Samice např. neskončí s překusováním pupeční šňůry 2–1 cm před bříškem mláděte, ale pokračuje až „do jeho bříška“ a tím je usmrtí. Nebo může olizovat štěně tak „vášnivě“, až mu způsobí plošná poranění. Pokud jsou labilnější feny při porodu rušeny, mohou mláďata neustále nervózně přenášet, až je (v podstatě nevědomky) zabijí.
Jenom instinkty?
Jakmile je novorozené štěně matkou olízáno, plazí se po břiše, aby nalezlo její struky. Vedou maličkého kojence pouze instinkty? „Mluvíme obvykle o instinktech a myslíme, že je tím všechno vysvětleno,“ varuje před unáhlenými závěry Eberhard Trumler. „Ale tak jednoduché to zase není. Etologie nahradila už před časem poněkud vícevýznamové slovo instinkt pojmem dědičné koordinace, a rozdělila tak často komplexní a těžko pochopitelné instinktivní chování. Dědičná koordinace je dědičně určený druh pohybů vyvolaný určitými situacemi prostředí. Takové spouštěče chování nazýváme klíčové podněty, protože zároveň otevírají zámek a uvolňují dědičnou koordinaci. Je to umožněno tím, že v určitých nervových centrech jsou trvale vytvářeny impulzy, které nutí k vybití, tedy k proběhnutí příslušné dědičné koordinace. Jsou ale blokovány jinými nervovými centry. Blokáda pomine tehdy, když je smyslovými orgány ohlášen vhodný klíčový podnět.“
Otcovské chování
Otcové divokých psovitých šelem jsou vskutku úžasnými a obětavými otci: střeží rodnou noru, loví a přinášejí potravu, hrají si s mláďaty a vychovávají je (na přinášení potravy, na hrách a výchově se podílejí i další členové vlčí smečky). „Zatímco dosud měla štěňata úplnou bláznivou svobodu a směla prakticky všechno, nyní otec (mezi 8. a 12. týdnem – pozn. aut.) prosazuje přísnější disciplínu,“ píše Eberhard Trumler v knize Rozumíme psům? „Jeho zkoušky tvrdosti a odvahy dostávají spořádaný charakter, určuje také každý začátek a konec hry se štěňaty a prosazuje přitom svou vůli velmi energicky. Pes zavádí tabu a stará se velmi důsledně o jejich dodržování … Pes toho, kdo přestoupil zákon, popadne za kůži na krku nebo na hřbetě a pořádně ho vytřepe. Postižený pochopitelně křičí, a sotva je puštěn, vrhne se pokorně na záda.“ Mláďata však svého otce zbožňují a dávají mu to nadšeně najevo – vokálně, olizováním, řečí těla … Otec je pro ně prostě nedostižný, dokonalý „bůh“.
Způsobem solitérního chovu člověk psy zpravidla o otcovské chování ochudil. Proto musí u štěněte zastoupit jeho nesmírně důležitou, nenahraditelnou roli! Není to snadné: musí být důsledný, přiměřeně přísný, ale zároveň nekonečně laskavý a trpělivý. Štěně bude zkoušet jeho vůli! Právě v období mezi 8. a 12. týdnem života štěněte se buduje intimní bezbřehá důvěra mezi psem a člověkem. Chyby ve výchově v tomto období se později napravují jen velmi obtížně!
Post scriptum
Psovité šelmy žijí intenzivním sociálním životem („ … který by mohl být příkladem pro nás lidi,“ tvrdí Eberhard Trumler). Základem jejich smečky je rodina. Předpokladem harmonického soužití ve smečce je vzájemná komunikace, schopnost aktivní spolupráce a celoživotní učení. To vše ve zvířatech vyvolává silné emoce. Tyto úžasné schopnosti psovitých šelem nalezneme i v našich psech. Je jen na lidech, jak s nimi naloží. Pokud psy nepochopíme a nebudeme jejich svět respektovat, promarníme jedinečnou a úžasnou šanci zázračného mezidruhového soužití.
