Ugandský deník Cesta za horskými gorilami
Ve chvíli, kdy se plně věnuji pokusům zachytit na svůj fotoaparát alespoň střípky z této úžasné atmosféry, doslova kolem mne prosviští průvodce a zmizí v zeleni. Je to ten, který až do této chvíle úzkostlivě dbal na dodržování vymezené vzdálenosti mezi námi a gorilami. Vůbec nic nechápu, jen si uvědomuji tu hrůzu, kterou jsem zahlédla v jeho očích. I ostatní průvodci se dávají na útěk a nás nechávají napospas. Nastává šílený zmatek, ve kterém slyším jen hukot, jako kdyby se na nás řítil vlak, a až s prvním žihadlem pochopím, co se děje. Když se ohlédnu, vidím obrovský roj vos, který se na nás žene. Snažím se nepanikařit, nedělat prudké pohyby, neohánět se, ale co nejrychleji opustit napadené místo. Koutkem oka zahlédnu, že prchají i gorily. V tu chvíli mne přepadne obrovský smutek, protože si myslím, že je již neuvidím, že tím skončilo naše pozorování. Nikdo teď nedává pozor na to, jestli dodržujeme bezpečnou vzdálenost, takže v jednu chvíli se o mne doslova otře prchající gorila. Drápeme se do kopce. Jak rychle útok vos nastal, tak rychle – naštěstí pro nás – i skončil. Snažíme se jako skupina zase poskládat dohromady a trumfujeme se počtem žihadel, jež kdo schytal. Vyhrávají ti, kteří použili repelent od „Smékala“.
Bezhlavým úprkem se nám podařilo rozdělit gorilí tlupu tak, že jsme se ocitli v jejím středu. Šplháme po svahu výš, abychom zvířatům uvolnili cestu. Pro nás to znamená, že máme ještě naději strávit nějaký čas v jejich blízkosti. Jsem tak plná adrenalinu, že ani nevnímám trny, kopřivy, únavu a bolest po vosím bodnutí. Doslova po čtyřech se plazím směrem vzhůru, kde se mihl černý kožíšek. Čas nám neúprosně utíká a my ho musíme co nejvíce využít. Konečně jsme se dostali nad gorilí tlupu, můžeme se zastavit a v klidu, ničím nerušeni pozorovat tyto něžné tvory. Skotačící rozverná mláďata pod nenápadným dohledem stříbrohřbetého samce. Samice kojící své mládě. Ostatní gorily poklidně žvýkající svou stravu. To jsou jen střípky mého splněného dávného snu.
Na závěr, kdy již musíme odejít, se jako první zvednou gorily a postupně odcházejí do hloubi pralesa. Poslední opouští scénu stříbrňák. Až nás z toho mrazí v zádech, jak je nádherný.
Cesta zpět je mnohem snazší, než jsem si původně myslela. Další bonus pro nás. Obědváme na kraji lesa. My se o svůj oběd dělíme s naší nosičkou. Dojímá nás, jak je za všechno, co od nás dostane, vděčná. Nic z toho, co jí dáme, nesní, všechno si schovává, takže jí nakonec přenecháme všechno jídlo, které u sebe máme.
Patrik na nás již čeká u auta, loučíme se s nosičkou a průvodci a odjíždíme zpět do ekolodge. Cestou Pepa zahlédne z okénka auta malého chameleona, kterého si vzápětí všichni pochopitelně fotí. Tahle miniaturní celebrita si jistě pořádně oddechla, když se za všemi fotografy zavřely dveře auta, a ještě jim zamávala na cestu.
Najednou se strhne prudký liják a my si uvědomujeme, jaké jsme měli štěstí. Nebylo by nijak příjemné, kdyby nás to zastihlo na svazích horského lesa. Na závěr jsou všem slavnostně předány diplomy potvrzující naši návštěvu u horských goril. Abychom lépe vstřebali tak silné zážitky, jdeme si dát pivo. A protože odpoledne máme již odpočinkové, u jednoho rozhodně nezůstaneme.
(Pokračování příště)
