Bergamasco bergamský ovčák

Bergamský ovčák je italské plemeno, jehož celý název zní Cane da Pastore Bergamasco nebo také Pastore de Bergamasco. Někteří kynologové se však domnívají, že by bylo správnější, kdyby byl zachován originální název: Pastore delle Alphi. Pod tímto názvem totiž bergamasco vystupoval až do konce 19. století.

Vzdálená historie

Je takřka nepochybné, že jeho původ je asijský. Navazuje tak na staré ovčáky asijské vývojové větve s přímou vazbou na Tibetského teriéra. Do italského Bergama se dostal s kočovnými kmeny, při stěhování národů, nebo s fénickými obchodníky. Vyvíjel se v nížinách a následně v horách severní Itálie. Na téměř všechny pracovní psy v 19. století bylo hleděno jen jako na pomocníky, nenáročnou pracovní sílu a vzhled psa byl věcí zcela podřadnou, pokud přímo nesouvisel s jeho nenáročností.

Jaká plemena stála u zrodu bergamského ovčáka a jakým naopak on pomohl vzniknout, zůstává velkou záhadou. Na průběh jeho vzniku do dnešní podoby existují různé názory. Hovoří se třeba o společné krvi s briardy, výrazy jejich hlav si jsou velmi podobné. Dále o společné historii s holandskými ovčáckými pudly, pulii či s komondory, přičemž poslední dva jmenovaní mají obdobnou strukturu srsti jako Bergamský ovčák na zadní polovině těla. Ovšem Komondor může být pouze v barvě slonovinové, kdežto u bergamasca toto zbarvení není povoleno. Bergamský ovčák je vedle komondora a puliho zlatým velikostním středem tří existujících „plstnatých“ plemen. Stejně tak je ale možné, že se žádným z nich nemá nic společného a vznikal samostatně, jen za přispění okolních selských a salašnických psů.

Více než 200 let stará existence bergamského ovčáka je dokázána jen skromnými citacemi malého množství kynologických autorů. Třebaže chybí přesnější popisy a pojem „bergamský ovčák“ existoval až na konci 19. století, je více než pravděpodobné, že tento pes pracoval v italských horách a občasně i nížinách mnoho desítek, ne-li stovek let před tím. Existují záznamy, ve kterých se autor zmiňuje, že po boku bergamských ovcí existovali velcí, ale hubení psi s dlouhou srsti – psi bergamských pastevců. Například tato zmínka pochází z roku 1853, ale obdobný text se vyskytl i v jiné knize, pocházející z roku 1809. Jistě bychom o pasteveckých a ovčáckých psech v italských Alpách i v údolích severní Itálie našli zmínky i dříve, ale bohužel žádná z těchto zpráv není jasným důkazem, že to byli psi, kteří byli přímými předky dnešních bergamských ovčáků.

Že byli hubení, jak praví jeden popis z 19. století, je víceméně samozřejmé. Stačí se dozvědět, jak chudou, malou a jednotvárnou stravu měli pastevci. Pak těžko psi měli lepší. Museli se spokojit s tím, co zbylo, a čekat na lepší časy. Běžně si museli vystačit jen s otrubami, vodou a případně syrovátkou.

Pastevecké, nebo ovčácké plemeno?

Pastýři chovali své bergamasco velmi selektivně. Nechávali si štěňata jen pro svou vlastní potřebu a neměli nejmenší zájem štěňata po svých fenách prodávat dál. Chovu se nechtěli věnovat, neboť v tom neviděli přínos, a věnovali se tak pouze pracovnímu využití svých psů. Ti údajně kromě střežení stád i pastevce dokázali podle pachu určité bahnice (ovce), které se ztratilo jehně, ztracené jehně najít a dovést zpět ke stádu, k jeho matce. I když to třeba trvalo několik hodin.

Bergamasco se nebál postavit vlkovi ani medvědovi, byl velmi ostražitý a odvážný, ale nikdy zbytečně útočný. Jeho skromnost, houževnatost a vytrvalost byly zárukou vynikajícího pomocníka za každého počasí. Po těchto kusých informacích se nabízí otázka: Jedná se o ovčáckého, nebo pasteveckého psa? Avšak na tom se ani dnes neshodnou chovatelé, kynologičtí odborníci ani historici. Popis jeho pracovního využití v historii je velmi nepřesný a stejně tak nejsou jistí jeho prapředci. Tudíž odpověď není jednoznačná.

V FCI je sice zařazen do 1. skupiny a sekce ovčáci, ovšem zároveň je zde psáno, že se vedle vedení stád používal na hlídání. Typickou prací ovčáků bylo pracovat se stádem, shánět je dohromady, najít a dovést ztracené kusy a korigovat směr pohybu ovcí. Pastevecká plemena měla střežit stádo a pastevce ve dne v noci, a kdykoliv bylo potřeba, bránit je proti predátorům, jakými byli především vlci, ale také medvědi anebo prachobyčejní, ale lstiví zloději. Třetím typem psů, kteří pracovali se stádem, jsou honáčtí psi, kteří stádo hnali před sebou a pomáhali s jeho přemístěním „z bodu A do bodu B“. A bergamasco je něco mezi tím vším, anebo od každého kousek. Ovšem zaobírat se tím, kterým z těchto tří typů bergamský ovčák vlastně je, není důležité, neboť nemusí být typickým představitelem žádného z nich.

Oficiální vznik plemene

Jeho první oficiální standard byl uznán roku 1898 a ve stejném roce byl první bergamský ovčák zapsán do plemenné knihy italského kynologického zemského svazu ENCI. Asi nejvýznamnějším chovatelem, který se chovem bergamského ovčáka na přelomu 19. a 20. století zabýval, byl Pietro Rota, vlastnící chovatelskou stanici s názvem „di Valle Imagna“. Ten dostal do opatrování od jednoho pastevce březí fenu a za starostlivost si pak mohl z vrhu ponechat jednu fenu a jednoho psa. A právě pes z tohoto vrhu jménem Alpino je považován za zakladatele čistokrevného chovu bergamského ovčáka. Byl výborné konstituce, měl typickou srst a výbornou povahu. P. Rotu a psa Alpina pojí jedna historka. Rota byl odvelen do války v Africe a Alpino se dostal do rukou jiného majitele. Nikdy však na svého prvního pána nezapomněl, a to ani když hodně zestárl. Jeho pán se však stále nevracel. Když už ale Alpino cítil, že umírá, zašel se alespoň pomyslně rozloučit na vlakové nádraží. Místo, kde svého pána viděl naposledy. A tam také legendární Alpino zemřel.

Velmi známou chovatelskou stanicí byla stanice „Dimgod“, přivádějící na svět bergamské ovčáky několik desetiletí. Její majitelkou byla M. Schreiber von Albertini, která jednu ze svých fen (Lolu di Valle Imagna) koupila od P. Rota. Nesmí se však také zapomenout na Dr. Maria Andreoliho, italského chovatele, který významně pomohl při záchraně v jednu dobu již téměř vyhynulého bergamského ovčáka.

20. a 21. století připravilo mnohá plemena o jejich práci, a tak se pro ně muselo hledat jiné využití, pokud je nezachránil patřičně poutavý vzhled. Bohužel, bergamasco se všem dnešním nárokům vymyká. Pracovně se prakticky nevyužívá, nebo jen v opravdu malém měřítku. Jeho srst sice na první pohled upoutá každého, ale mnohé napadne, že pro takovou srst by toto plemeno doma nechtěli. Srst, která pro něj byla v 19. století i dřívější době velkým přínosem, chránila ho před nepříznivým počasím i zuby šelem, dnes již nemá opodstatnění a jen málokdo se dnes pro takové plemeno nadchne. Paradoxně je mu dnes plstnatá srst v mysli člověka spíše přítěží, kterou způsobují v něčem právem, v něčem neprávem předsudky.

Jeho chov je celosvětově veden ve velmi malém měřítku a v mnohých zemích je prakticky neznámý. Nejvíce je chován právě v Itálii, ale přesto ani zde rozhodně nemůžeme mluvit o vzrůstající oblibě. Momentálně nikde není žádná chovatelská stanice, která by výrazně vyčnívala nad ostatními a starala se o masivnější rozšíření kvalitního chovu tohoto zajímavého či zvláštního plemene. U nás se vyskytovalo na přelomu 20. a 21. století několik jedinců i chovatelská stanice tohoto plemene, dnes je však bergamský ovčák v České republice opět jen raritou.

Nepodplatitelný hlídač

Přestože není instinktivně agresivní, jeho vcelku rezervovaná povaha vůči cizím lidem z něj dělá dobrého hlídače. Bergamasco zbytečně ani příliš neštěká. Je pořád ve střehu, zejména v noci. Bdí, i když vypadá, že spí. Po očku sleduje děj kolem sebe a v hlavě si třídí, kdo do rodiny patří a kdo ne. Má neobyčejně citlivé smysly. Kdykoliv – ve dne či v noci, v parném létě i v mrazivých dnech – bude chránit svého pána a jeho majetek. Jeho srst je vodoodpudivá, velmi silná a v zimě hřejivá, naopak v létě chrání před ostrými slunečními paprsky. Je houževnatý a nenáročný, velmi odolný vůči každému počasí.

Nepochybně platí za spolehlivého a ostražitého hlídače domu. K cizím lidem v cizím prostředí je většinou lhostejný nebo rezervovaný, v mládí často výrazně nedůvěřivý. Pokud z chování svého pána vycítí, že je vše v pořádku, mnozí se i na jim svěřeném pozemku chovají k lidem přátelsky, nikoli však nadšeně kamarádsky. Hodně záleží na sympatiích, jaké má bergamasco k dané osobě. Přesto za všech okolností zůstává přirozeně sebevědomý a pozorný.

Bergamasco v rodině

Rozhodně není psem do bytu. Nutno připomenout, že na svou srst nachytá poměrně hodně špíny a kousků listí, trav či travních semen. Pokud je v domě častý stres, špatná nálada a křik, strádá a raději se přesune na klidnější místo, třebaže tak zůstane bez lidské přítomnosti.

Jeho psychika je vyrovnaná, členům rodiny se nevnucuje, a přesto je miluje. Není příliš kontaktní, ale rozhodně ani ne odtažitý. Rodině je výborným kamarádem, který nepřekáží, ale je vždy připraven rodinu kamkoliv následovat. Je to vyrovnaný pes nekomplikované povahy, který nezapře inteligenci ovčáckých plemen. Má rád děti, vychází s nimi velmi dobře a zpravidla má sklony je ochraňovat. Miluje celou svou rodinu, chce být její součástí, ale pokud je potřeba, bude na ni v klidu čekat na zahradě. Vydrží nějakou tu hodinu o samotě, aniž by z toho měl sebemenší trauma. Žití na volném prostranství zahrady s častým kontaktem s rodinou je pro něj nejlepší variantou bydlení.

K dětem je vcelku trpělivý a tolerantní, i když nadšený z jejich neopatrnosti zrovna není. Štěňata bergamských ovčáků však mohou být k dětem poněkud neopatrná a jejich hry trochu drsné. Odbíhání od rodičů můžou považovat za odpojení jedince od stáda a můžou mít snahu jej vrátit zpět. Jejich pracovní instinkty ještě zdaleka nevymizely. Přesto lze bergamasca doporučit i do početnější rodiny. Samozřejmostí však je, stejně jako u všech ostatních plemen, že rodiče dohlédnou na bezproblémové soužití psa a dětí.

Jeho charakter je velmi příjemný a nekomplikovaný. Je výborným kamarádem a je rád, když není často sám. Majitel bergamského ovčáka musí disponovat přirozenou autoritou. Příliš poddajný či pasivní majitel je pro tohoto psa krajně nevhodný a pravděpodobně by mohlo brzy dojít k velkým nedorozuměním. Když si povahy sednou, je vlastnění bergamského ovčáka potěšením. Chce být rovnocenným členem rodiny při respektování pevných pravidel.

Výchova a náplň času

V běžném životě je bergamasco poměrně klidný, až vážný pes, ovšem pokud je ve štěněcím věku a mládí vhodně veden ke hrám s frisbee nebo běhání za míčkem, bude mít tyto hry rád i v dospělosti. Potom je i snazší jej motivovat ke cvičení poslušnosti a spolupráci. Velmi ho ovlivňuje typ výchovy. Každopádně i u tohoto plemene existují výjimky, různé osobnosti, a tak někteří jsou na výchovu náročnější a jiní jí proplují bez sebemenšího zádrhele.

Jejich výchova je většinou poměrně snadná, ale musí být pro psa srozumitelná a s jasně danými pravidly, která se neporušují. Samozřejmě jako štěně či mladý pes je velmi hravý a vynalézavý, ale zároveň i trochu umíněný. Umíněnost mu však vydrží v různé síle až do konce života. V dospělosti však nepatří mezi potížisty. Dospělým se stává po druhém roce věku.

Dospělého bergamského ovčáka hry a dovádění příliš nelákají. Stejně tak ani vykonávání cviků na povel. Je sice pracovitý, ne však bezhlavě poslušný ani přehnaně aktivní. Protože běžně musel sám vyřešit různé a často nečekané problémy, stal se samostatným v uvažování a nemá potřebu vždy čekat, až o všem rozhodne jeho pán. Na jedné straně je velmi tvrdohlavý, na druhé velmi učenlivý.

Je poddajný, ale zároveň chce být sám sebou. Poslouchá a snaží se vyhovět, ale sem tam se objeví určitá dávka tvrdohlavosti. Jedná se o středně temperamentního psa, který však nepotřebuje každodenní pohyb mimo zahradu. Bude rád za delší procházky i různé lehčí či středně náročné sportování, ale rozhodně vydrží být v klidu i několik dní jen na zahradě a hlídat dům.

Bergamasco uvítá nějakou tu aktivitu, ale není plemenem, které by excelovalo v kynologických sportech ani ve výcviku poslušnosti. Rozhodně ocení různorodé procházky a výlety. Každopádně i dnes ho můžeme tu a tam spatřit v zemi jeho původu jako pracovního psa u stád ovcí. Svoje prvotní poslání rozhodně nezapomněl.

Je sympatický, živý, poměrně samostatný a rozhodný. Nejedná zpravidla ukvapeně, je spíše klidný. Je možné s ním rekreačně běhat agility, nebo se dokonce věnovat stopařským činnostem či záchranařině. Je s ním možné dělat i některé další kynologické sporty, zvládne i několik cviků z poslušnosti. Nějaké větší cvičení poslušnosti s ním není snadné, protože jeho hrdost mu velí pokaždé neposlouchat. Zřejmě nikdy v ničem nebude příliš vynikat, ale může mít radost, že se nenudí. Každopádně je to skvělý rodinný kamarád.

Při kontaktu s jinými zvířaty je nekonfliktní, ale základem musí být dobrá socializace a seznamování s ostatními zvířaty, včetně her s dalšími psy v jeho mladém věku. Může žít na stejném dvoře s kočkami i slepicemi bez sebemenších potíží, zejména pokud s nimi vyrůstá a vhodné chování k nim začne brát jako samozřejmost. Ostatní psy zpravidla nenapadá, nemá potřebu si něco dokazovat. Při případnému útoku se ovšem bude bránit.

Péče o srst

Kvůli své srsti, „zašmodrchané“ jen na zadní polovině těla, působí rustikálně, podivínsky, neupraveně, možná i neudržovaně či zanedbaně, ale především výstředně. Srst je pro lidské oko natolik výrazná, že jen málokdo něco ví o povaze bergamského ovčáka, ale diskutuje o jeho srsti. A právě struktura srsti zřejmě odrazuje většinu možných zájemců o koupi.

Srst je šňůrovitá, smotaná vřeténkovitě, ovšem ne stočená jako u puliho, ale jaksi „placatá“ – plochá. Jeho srst je strukturou podobná kozí srsti a její vzhled se od hlavy k ocasu postupně na první pohled mění. Srst tvoří huňaté chumáče, ovšem ne po celém těle. Na hlavě srst padá volně přes oči.

Srst bergamského ovčáka se skládá z mastné podsady, ovšem podsada není typicky mastná na dotek, je pouze vodoodpudivá, a dále z krycích chlupů, které jsou tvrdé a dlouhé, prolínané srstí měkčí, jemnější a „vlnatou“. Právě tyto měkké a tvrdé chlupy se samovolně splétají ve slepence. Každý chomáč chlupů se v šířce a textuře liší v závislosti na tom, jak je poměr těchto tří různých typů srsti propletený dohromady. Každopádně srst v dospělosti psa líná zcela minimálně.

Občasná koupel bergamskému ovčákovi neuškodí, ale opravdu jen několikrát v roce. Doporučuje se jedenkrát až třikrát ročně. I proto není vhodným plemenem do bytu. Psa je samozřejmě možné koupat, ovšem doporučuje se jen v teplých měsících, neboť srst je velmi dlouho mokrá. Schne 8 až 24 hodin. K opláchnutí srsti je zapotřebí velkého množství vody. Na koupání se používají přírodní šampony, které co nejméně odmašťují. V šamponu se srst „vypere“, vymačká a následně velmi svědomitě propláchne vodou.

 

Úprava srsti

Starost o srst bergamasca je samozřejmostí, i když to tak třeba na první pohled nevypadá. Péče o srst není ani tolik o česání jako o udržování srsti bez bodláků, větviček a dalších viditelných kousků z přírody. Avšak úprava srsti může být trochu složitější v tom, že není po celém těle stejná. Dredy se nenacházejí na hlavě ani na krku. Proto se tato místa udržují česáním po celý život psa. Ramena a hrudník mají přechodnou formu a zbytek těla je v dospělosti pokryt dredy.

Do jednoho roku věku je jeho srst upravována běžně občasným vykartáčováním či pročísnutím. Ovšem s příchodem jednoho roku věku, někdy již kolem 8. či 9. měsíce, začne srst plstnatět a utvářet dredy a plotny. Pak je zapotřebí pomocí prstů široké slepence roztrhávat na dva užší dredy, aby v dospělosti byla srst líbivější a na pohled opravdu udržovaná. Nůžky se používají jen jako krajní možnost. Nesmí se zapomínat na břicho, spodní část hrudníku a vnitřní části končetin. Právě tato místa plus ocas jsou nejtěžšími a k pohodlí psa nejsložitějšími místy na úpravu.

Provazce (dredy) mají mít šířku do 3 cm, doporučuje se však kolem 2 cm i mírně méně. Kdyby však proužky byly příliš tenké, mohly by se snadno roztrhnout a nenávratně poškodit. Rozhodně je nutné si uvědomit, že šířka dredů nikdy nemůže být stejná po celém těle. Nejširší proužky jsou na hřbetě a na kořeni ocasu. Někdy je péče o srst poměrně snadná a rychlá, jindy naopak časově náročná. Záleží na genech i prostředí, ve kterém bergamasco žije. Nejtěžší období je mezi jedním a druhým rokem věku, kdy srst vypadá jaksi chaoticky. Do tří let se srst upravuje a utváří, poté se již jen udržuje.

Roztrhávání srsti na jednotlivé dredy až ke kůži je důležité, neboť tak se vzduch dostane na pokožku a předejde se případným zánětům, plísním a dalším možným problémům s kůží. Je-li srst správně udržovaná, je kůže zdravá. Přibližně ve věku 5 až 6 let může dobře udržovaná „dredovatá“ srst dosahovat až na zem.

Několik postřehů k chovu

Majitelé a chovatelé bergamského ovčáka se sdružují v Klubu chovatelů málopočetných plemen. Aby se stal jedinec chovným, musí splnit několik požadavků. Do chovu je zařazen na základě bonitace, jedné výstavy pořádané klubem (od mezitřídy) s výslednou známkou „výborný“ nebo „velmi dobrý“. U psů i fen je potřeba vyhodnocení RTG HD, jehož výsledek má zatím pouze informativní charakter. Věk pro zařazení do chovu je u psa i feny stejný – 18 měsíců.

Původně černá štěňata mohou kolem jednoho roku věku „zešedivět“ do šedé v různých odstínech. Barva srsti bergamasca může být poměrně rozmanitá. Mimo jiné se objevují i v barvě mramorované, přičemž v šedém základu jsou různě velké černé skvrny, tzv. merle. Ovšem spojí-li se dva jedinci s merle faktorem, hrozí zdravotní problémy u štěňat z tohoto spojení či jejich případných potomků. Mohou se narodit i tzv. bílí tygři, kteří zpravidla mají „skleněné oči“. Proto majitelé bergamských ovčáků s merle faktorem musí obzvlášť pozorně vybírat partnera vhodného k připuštění.

Exteriér bergamasca

Bergamský ovčák je pes střední velikosti, mohutné stavby a s bohatou srstí pokrývající všechny části těla. Je kvadratického rámce. Jeho krok je volný a dlouhý, klus prostorný a vytrvalý, je to pro něj charakteristický pohyb.

Hlava celkově vypadá velká. Kůže musí být silná, ale těsně přiléhající. Délka tlamy je stejná jako délka mozkovny. Lebka je široká a mírně konvexní mezi ušima, zaoblená v oblasti čela. Týlní výstupek je patrný a vystupující. Stop je dobře přizpůsobený, ale zdůrazněný apofýzami nosních a čelních kostí, čelních výstupků a nadočnicových oblouků. Tlama se postupně zužuje k nosu a její boční strany mírně konvergují, takže tlama není špičatá, ale kuželovitá, s poměrně plochým čenichem. Pysky jsou jemné a málo výrazné, okraje pysků jsou dobře pigmentované. Chrup má být úplný a dobře vyvinutý, řezáky v pravidelné řadě a skus nůžkový. Oči bergamského ovčáka jsou velké, duhovka je více či méně kaštanové barvy, v závislosti na zbarvení srsti. Oči jsou posazeny na téměř stejné frontální rovině. Jejich výraz je měkký, klidný a pozorný. Oko je mírně oválného tvaru. Oční víčka těsně přiléhají k oční bulvě a mají černě pigmentované okraje. Řasy jsou nezvykle dlouhé, takže mohou nadzvedávat srst spadající z čela přes oči. Uši jsou nasazené vysoko, poloklopené, tj. poslední dvě třetiny boltce jsou klopené. Když pes zpozorní, ucho se v bázi lehce zvedne. Má trojúhelníkový tvar. Délka je mezi 11 a 13 cm, šířka 6,5 až 8 cm. Špička je mírně zaoblená. Na uších je srst lehce vlnitá a měkká, končí závěsem na špičce.

Krk je o trochu kratší než hlava – natažený nečiní více než 80 % délky hlavy. Obvod krku v polovině jeho délky musí být nejméně dvojnásobkem jeho délky. Kůže nesmí tvořit lalok. Kohoutek je v rovné hřbetní linii dobře vyznačený, tedy vysoký a dlouhý. Hřbet je rovný, záď poněkud spáditá, široká, silná, dobře osvalená a šikmá, se sklonem 30° pod horizontálu. Hrudník je prostorný a dosahuje k linii loktů. Hloubka hrudníku musí mít 50 % z kohoutkové výšky. Od hrudní kosti stoupá spodní linie lehce k břichu, které je mírně vtažené. Vtažení slabin je opravdu minimální. Ocas je silný u kořene, zužující se ke špičce, pokrytý lehce vlnitou srstí podobnou kozí srsti. Jeho délka je 60 až 65 % kohoutkové výšky a dosahuje při normálním postoji k hleznu, ačkoliv upřednostňován je kratší ocas. V klidu je ocas šavlovitý, tj. ze dvou třetin rovný a v poslední třetině lehce zatočený. V afektu pes vrtí ocasem jako vlajkou. Hrudní končetiny jsou při pohledu zpředu a ze strany rovné. Pánevní končetiny jsou rovné při pohledu zezadu i z profilu. Případné paspárky musí být odstraněny. Přední a zadní tlapky jsou oválné (zaječí tlapky) s dobře uzavřenými a klenutými prsty. Drápky jsou dobře pigmentované. Pevné polštářky mají tmavou barvu.

Srst je velmi bohatá, s přihlédnutím k věku velmi dlouhá a lišící se podle oblasti výskytu. Textura je hrubá (kozí srst), zvláště na přední části těla. Od poloviny hrudníku k zádi a na všech končetinách má srst sklon tvořit prameny nebo je tvoří, v závislosti na věku jedince. Tyto prameny začínají na linii hřbetu a spadají po stranách těla. Na hlavě je srst méně hrubá a zakrývá oči. Na končetinách musí být srst rovnoměrně rozložená ve tvaru měkkých chomáčů spadajících k zemi, vytváří dojem sloupů na předních končetinách, na zadních končetinách tvoří prameny, ale ne praporce. Podsada je tak krátká a hustá, že není snadné vidět kůži.

Zbarvení je povolené jednobarevně šedé, od světle šedé po tmavou. Vyskytují se šedé skvrny všech možných odstínů od nejjemnější světle šedé až k velmi tmavě šedé. Zbarvení zvané isabela a světle plavá jsou povolené. Jednobarevná černá srst je povolena, pokud je černá opravdu temná. Jednobarevná bílá srst naopak povolena není. Bílé skvrny jsou přijatelné, pokud jejich plocha nepřesahuje 1/5 celkové plochy srsti.

Ideální kohoutková výška psů je 60 cm s tolerancí 2 cm pod i nad ideál. Ideální kohoutková výška fen je 56 cm, také s tolerancí 2 cm nad i pod. Hmotnost se u psů pohybuje mezi 32 a 38 kg a u fen mezi 26 a 32 kg.