Zatím máme především víru v účinnost pomoci, kterou s využitím zvířat praktikujeme. Je známa řada případů, kdy se pes stal pacientovi nepostradatelným pomocníkem. Například když muž středního věku překonával těžké období po automobilové havárii. Pes, přesněji fenka Peruánského naháče Agáta byla dokonce tak důležitá, že pacient se doma odmítal podrobovat rehabilitaci, když za ním nedorazila spolu s terapeutkou i ona.
Pomáhala nalévat nový život
Dramatický příběh pacienta se začal odvíjet od momentu, kdy při návratu z hor do jeho automobilu narazilo vozidlo s opilým řidičem. Týdny pobytu v nemocnici spojené se záchranou jeho života skončily úspěchem, dá-li se to tak říci o někom, kdo se domů vrátí jako úplně jiný člověk. Místo urostlého chlapa překypujícího energií, skvělého táty a milujícího manžela to je pacient upoutaný na lůžko, jenž se ani v nejmenším nedokáže o sebe postarat. Návrat domů zařídila manželka, která byla přesvědčená, že domácí péče bude pro muže prospěšnější. Největší díl pomoci ležel na manželce, ale k další péči přes den přispívala pečovatelka, dvakrát týdně fyzioterapeutka a také Agáta. Nejprve však za pacientem dojížděla její panička, terapeutka magistra Iva Bajtlerová. Když nepomáhaly obvyklé postupy se spastickýma rukama, to znamená, že například pacientova pěst zůstávala křečovitě sevřená, bylo rozhodnuto o využití canisterapeutické fenky Agáty. Nejprve jemně olizovala bříško dlaně a lehce drkala čenichem do pěsti. Postupně tak pronikala jazýčkem do povolujícího sevření, až křeč povolila a pěst se rozevřela. Tím začala celá série podobných rehabilitačních postupů, kterými Agáta pomáhala vlévat nový život do pacientova těla.
Pouze s Agátou
Díky souhlasu rodiny jsem měl možnost navštívit a fotografovat pacienta spolu s terapeutkou, která hned po příchodu pacientovi oznámila, že se tentokrát dostavila s Agátou. Předtím se mu totiž její návštěva vůbec nezamlouvala, protože přišla bez čtyřnohé kamarádky. A právě na tu se muž těšil nejvíce, protože jinak ho magistra Bajtlerová jen „trápila“ všelijakými logopedickými cvičeními a bez psa pro něho byla nezáživná i rehabilitace na pohyblivost končetin. A když se tentokrát u postele objevila Agáta, hned projevil velkou radost. Dával to však najevo nesrozumitelným způsobem. Nato ho magistra upozornila, že takovým projevům nikdo neporozumí, že se musí vyjadřovat pomalu a artikulovaně. Muž se občas čertil, vždyť toho měl tolik na srdci a duši, co chtěl říci. Nakonec jako vzorný žáček znovu a znovu s velkou snahou vyjadřoval, co cítí, jak je rád, že Agáta přišla, a že chce, aby chodila pokaždé.
Úsměv
Fenka peruánského naháče dokázala zlepšit pacientovi náladu, pomáhala při uvolňování křečovitě stažených končetin, ale neméně důležitá byla při zlepšování funkce mluvidel. „Je to soubor cviků vedoucích ke správnému špulení rtů. To třeba když pes dostává pamlsek a stejně tak pacient. Malý kousek člověka nutí ke správné funkci svalů. Podobně se pes využívá při zlepšování motoriky jazyka a úst. Pes je přitom jakýmsi vzorem pro cvičení pacienta. Ten pak bere cvičení lépe, zábavně a hlavně se psem vydrží cvičit déle než pouze se mnou,“ popsala terapeutka některá ze cvičení. Dokonce i při nácviku správného úsměvu dokáže Agáta pomáhat. Na povel sice předvádí trochu jiný úsměv, než vídáme u lidí, což muž chápal, a přitom nacvičoval vše tak, jak si přála terapeutka.
Pokroky
Pacient věděl, co chce, ale většinu svých přání zpočátku nedokázal vyjádřit. Obnova paměti a oživování slovní zásoby je velmi složitý a dlouhodobý proces, který ležel především na bedrech manželky. Pokroky však byly zjevné. Zatímco v březnu se o mluvení a pohyblivosti nedalo mluvit, o šest měsíců později už pacient komunikoval a s úspěchem zvedal levou i pravou ruku, když Agátě podával pamlsek. Právě na rozpohybování končetin měla zásluhu Agáta. Teplota jejího těla je o jeden stupeň vyšší, než je tělesná teplota člověka, a ta se jejím bezsrstým povrchem snadno přenáší na člověka. Přitom může ležet u pacienta tak, aby se zdůraznil přínos jejího rytmu dýchání a pulzování srdce. Vliv nepatrně vyšší teploty je třeba evidentní při rozpohybování paže. Jak už bylo zmíněno, pes pomáhá u spastických rukou, tedy když jsou křečovitě uzavřené v pěst, a podobně účinná je jeho pomoc u plegických rukou. Tady bývá sevřená dlaň nebo celá ruka, nikoliv křečovitě, ale nedá se ovládat. Vypadá to, jako když jsou ruce gumové. Člověk neovládá dlaně a prsty, protože chybí svalový tonus. Hlava chce, ale sval nereaguje, protože se vytratil nervový spoj. Pes ruku olizováním a jemnými dotyky čenichu rozbalí, prokrví, svaly promasíruje a ruka se narovná. Zároveň paže získá částečný tonus pro ovládání. V tomto směru už byl pacient po půl roce tak daleko, že když Agáta ležela vedle něho hlavou u podpaží, on ji dokázal masírovat na zádi tím, že pohyboval většinou prstů.
Důkazy
Jak ukazuje zmíněný případ, pes dokáže pomáhat v určité fázi i při tak komplikovaném návratu člověka do života. Klinickou canisterapii magistra Bajtlerová dál rozvíjí a s využitím psů už napravila nebo alespoň zmírnila stovky poruch dětí i dospělých. Přes to všechno ví, že všeobecného uznání se v tomto směru psům ani ostatním zvířatům využívaným při animoterapii jen tak nedostane. Říká, že na základě dojmů či závěrů z úspěšných případů nelze dělat konečná hodnocení, a cituje slova, která pronesl MUDr. Zoran Nerandžič, jenž se animoterapií zabývá: „Z vědeckého hlediska jde spíše o kazuistiku než o důkaz. Jeden případ je kazuistika, sto případů je rozšířená kazuistika, teprve tisíc prokazatelných případů je možná důkaz. Medicína je věda o důkazech. V tom je rozdíl oproti šarlatánství. Na nás je, abychom přinesli nejméně tisíc důkazů, kdy zvíře evidentně pomohlo člověku.“ Léčebné využití zvířat je tedy i přes řadu poznání teprve na počátku svého novodobého rozvoje a my se v několika pokračováních dozvíme od Ivy Bajtlerové, jak ona využívá své pejsky na klinice i v různých zdravotních a sociálních zařízeních. A také poradí, jak nejlépe vybrat, připravit a využívat svého pejska v canisterapii. A nezapomene ani na to, jak by měl být připravený sám canisterapeut.