Jokohamky
Zařazení: plemena se zvláštními znaky (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina G2).
Původ: Japonsko, zdrobnělé Německo.
Kroužek: kohout 18 mm, slepice 16 mm, zdrobnělé kohout 13 mm, slepice 11 mm.
Vznik plemene
Jedna známá píseň začíná slovy: V Jokohamě v přístavu, kde noc se valí tmou … A právě z Jokohamy, hlavního města japonské prefektury Kanagawa a největšího přístavu této ostrovní země, byli dovezeni předkové našich dnešních jokohamek.
První dlouhoocasá plemena byla do Evropy, přesněji řečeno do Francie, dovezena pravděpodobně francouzským misionářem M. Girarden v roce 1864. Poté byly do Evropy odesílány zásilky řadu let. Evropané japonská plemena neznali nebo se je nesnažili určit, a tak se ujalo pojmenování po přístavu, ze kterého byla dovážena.
Podrobnosti vzniku jokohamek se nedochovaly a údaje, které jsou v literatuře uvedeny, jsou značně rozporuplné. Některé prameny uvádějí, že byly jistě vyšlechtěny v Japonsku, jiné, že jokohamky jako takové zřejmě v Japonsku vůbec neexistují.
První z teorií udává, že jokohamky v Japonsku existovaly už kolem roku 1000 n. l. a vznikaly z původních čínských slepic šukotu. Další podklady svědčí o tom, že vznikly o něco později křížením fénixek s bojovnicemi šamo. Podle knihy Plemena drůbeže z roku 1969 jsou jokohamky v Japonsku známé pod názvem Jitery.
Teorie, která prezentuje, že jokohamky nevznikly přímo v Japonsku, udává, že moderní jokohamky jsou potomky japonských minohiki, kde ale není nejčastější ráz jokohamek, červeně sedlaté. Červeně sedlatá kresba zřejmě vznikala až v Evropě, a to za použití hamburčanek. V Orientu tento gen neexistuje. Jisté ale je, že i dnešní jokohamky mají prapůvod v Japonsku.
Jokohamky se rozšířily po celém světě, ty známé u nás pocházejí z německého šlechtění.
V Británii je Jokohama pojmenováním pro všechny typy japonských dlouhoocasých plemen, pouze ohiki a sutsamadori jsou klasifikovány odděleně.
Stále populárnější jsou zdrobnělé jokohamky, které vznikaly v Německu křížením velkých jokohamek se zakrslými plemeny vhodných barevných rázů.
Plemenné znaky
V jokohamkách se mísí znaky bojových a lehkých plemen, jejich trup připomíná bažantí. Hlavním plemenným znakem je mimořádně dlouhý, bohatě opeřený a nízko nesený ocas.
Hmotnost kohouta v prvním roce je 1,7–2,0 kg, slepice 1,1–1,4 kg, starší kohouti mají 1,9–2,3 kg, slepice 1,3–1,7 kg. U zdrobnělých se hmotnost kohouta pohybuje mezi 0,6–0,8 kg (do 1 kg u starších), slepic 0,5–0,7 kg (0,9 kg u starších).
Menší, protáhlejší hlavu jokohamek zdobí malý ořechový hřeben a výrazné červené oči. Laloky i ušnice se požadují malé, červené a jemné. Obličej musí být celý červený, toleruje se velmi mírně zachmýřený.
Trup je protáhlý, válcovitý, u kohouta mírně zvednutý. V ramenech je širší než v zadní části. Slepice má trup poněkud níže nesený a prostornější břicho. Záda nemají být příliš dlouhá, přechod do krčního i sedlového závěsu je plynulý. Oba závěsy jsou tvořeny velmi dlouhými, úzkými pery.
Typický krk je středně dlouhý, štíhlý a vzpřímený, v horní části se zřetelně ohýbá dopředu.
Ocas tvoří dlouhé, široké, sevřené a mírně zahnuté rejdováky a dlouhé úzké, špičaté srpy. Ocas se jeví jako velmi dlouhý, pera dosahují na zem. Plynule vychází z linie zad, je poměrně nízko nesený.
Bohaté sedlo, kryt ocasu a nízko nesený ocas opticky vytvářejí dojem velmi dlouhé oblasti beder.
Slepice má ocas bažantího tvaru – nápadně úzký, dlouhý, rejdováky jsou sevřené. Šavlovitě zahnutá pera ocasního krytu přesahují délkou rejdováky a sahají dozadu na ocas.
Středně dlouhá křídla jsou rovnoběžně nesená a konce jim zakrývá sedlový závěs. Postoj se jeví jako vyšší díky delším štíhlým, ale výrazným holením. Běháky by měly být středně dlouhé, jemné. Barva běháků i kůže se požaduje žlutá.
Opeření musí být bohaté a dlouhé, je měkké, ale přilehlé.
Nejčastější exteriérové vady
Pro zlepšení chovu se občas použije křížení např. s fénixkami, což se samozřejmě projeví na exteriéru. Občas se prodávají jokohamky s břidlicovými nebo vrbově zelenými běháky, což samozřejmě není dobře. Vyskytují se vady v utváření hřebene, trupu nebo nasazení ocasu.
Trup nesmí být hrubý či krátký, netypické jsou krátké závěsy, výlukovou vadou je také krátký, vysoko nesený nebo vějířovitě rozevřený ocas. Trestají se rovněž znaky hrubé konstituce či vady kresby.
Barevné rázy
Nejčastějšími barevnými rázy jsou červeně sedlaté tečkované, následují je bílé. Nápadným znakem červeně sedlatých tečkovaných jsou bílé perly na koncích červenohnědých per oblasti prsou.
| Tabulka: Výskyt barevných rázů v zemích EE |
|||||
| Původ | Česká republika | Německo * | Belgie | Velká Británie | Francie |
| EE | Jokohamky | Yokohama | Yokohama | Yokohama | Yokohama |
| červeně sedlaté tečkované | weiß-rotgezeichnet | wit roodgetekend |
red saddled | blanc á dessin rouge | |
| bílé | weiß | wit | white | blanc | |
| zlatokrké | goldhalsig | black-red | |||
| zlatokrké oranžohřbeté |
goldhalsig mit orange Rücken | gold duckwing | |||
| stříbrokrké oranžovohřbeté |
silberhalsig mit orange Rücken | silver duckwing | |||
| D | Zdrobnělé jokohamky |
Zwerg-Yokohama | Yokohamakriel | Yokohama Bantam | Yokohama naine |
| zlatokrké | goldhalsig | black-red | |||
| zlatokrké oranžohřbeté |
goldhalsig mit orange Rücken | golden duckwing | |||
| stříbrokrké oranžovohřbeté |
silberhalsig mit orange Rücken | silver duckwing | |||
| bílé | weiß | wit | white | blanc | |
| červeně sedlaté tečkované | weiß-rotgezeichnet | wit roodgetekend |
red saddled | blanc á dessin rouge | |
| Původ | Itálie | Nizozemsko | Polsko | Skandinávie | Španělsko |
| EE | Yokohama | Yamato's | Yokohama | Yokohama | Yokohama |
| sellata rossa | wit roodgetekend |
biały czerowno siodły | hvid rodtegnet | silla roja | |
| bianca | wit | biały | hvid** | blanca | |
| D | Yokohama nana | Yokohama kriel | Yokohama miniaturowa | Dvaerg-Yokohama | |
| bianca | wit | biały | |||
| sellata rossa | roodgetekend | biały czerowno siodły | hvid rodtegnet | ||
| Původ | Slovensko | ||||
| EE | Yokohama | ||||
| červenosedlatá | |||||
| biela | |||||
| D | zdr. Yokohamka | ||||
| biela | |||||
| červenosedlatá | |||||
| * Evropský standart platí také pro Lucembursko, Rakousko a Švýcarsko |
Užitkovost
Nevysoká snáška se pohybuje mezi 60–80 vejci barvy slonové kosti s hmotností kolem 50 g, některé prameny ale uvádějí snášku o dost vyšší. U zdrobnělých může snáška dosáhnout 80 až 100 vajec s hmotností 30 g.
Specifika chovu
Jokohamky jsou aktivní a velmi pohyblivé. Vyžadují dostatečně velké výběhy, které dobře využijí. Patří ke shánlivým plemenům, jsou živého temperamentu a pohyb pro udržení odpovídající kondice potřebují. Ve výběhu by neměl chybět příhodný úkryt. Schopnost letu je dobře zachovaná, překážkou nebývá ani vyšší plot.
Vzhledem k tomu, že se jokohamky chovají většinou v rázech, kde převažuje bílá, vyžadují o to čistější prostředí. Vhodnou podestýlkou je hluboká vrstva hoblin nebo řezané slámy. Ustájení musí být suché, aby nedošlo k poškození peří. Také chovné prostory i vstupy do kurníku by měly být dostatečně prostorné. Aby si kohouti neumazali své ocasní peří, doporučuje se držet je odděleně od slepic.
Uvádí se, že kohouti jokohamek jsou dost bojovní, neútočí jen na sebe a mnohdy napadnou i lidského vetřelce. Ty, kdo se o ně starají, ale nenapadají. Jokohamky jsou plaché, ochočit se dají spíše slepice. Jsou to příkladné kvočny, srovnatelné s hedvábničkami. I ony se mohou použít jako náhradní matky.
Co se týče výběru zvířat do chovného hejna, nejlepší výsledky plynou vždy z vyvážení slabých stránek se silnými, nikoli křížením dvou perfektně zbarvených a pigmentovaných jedinců. Výsledkem je obyčejně vysoké procento až přebarveného potomstva.
Zahraničí
Klub chovatelů jokohamek (a sumatranek) v Německu pracuje od roku 1921. Více informací o něm naleznete na internetových stránkách http://www.sumatra-yokohama.de. Zajímavé fotografie naleznete na stránkách http://www.yokohamas.de/rasseinfo.htm. Ve Velké Británii patří jokohamky k vzácným, málo chovaným plemenům http://www.rarepoultrysociety.co.uk/.
Klub
Klub chovatelů jokohamek u nás nepracuje.
