Na úvod otázka na název tvé stáje: co znamená Al Qurquf Arabians?
Naše stáj se nachází hned u Sýkorovského rybníka v Mníšku pod Brdy, hledali jsme tedy název, který by to nějakým způsobem evokoval – Al Qurquf je totiž arabsky sýkorka.
Proč se věnuješ právě chovu arabských plnokrevných koní?
Jako malá jsem nejprve byla u westernových a skokových koní, ale už tehdy se mi arabští koně typově líbili víc než jiná plemena. Pak jsem s klisnou svého přítele začala závodit ve vytrvalosti a k této disciplíně arabský kůň neodmyslitelně patří. Tehdy jsem samozřejmě o plemeni příliš nevěděla. Na 1. národní výstavě v Písku se mi nejvíce líbili koně čistě egyptských linií MUDr. Čížka, a tak jsem si v roce 2000 od něj přivezla první ročku. Od té doby jsem se snažila získat co nejvíc informací, studovala jsem zahraniční literaturu, navštívila mnoho evropských chovatelů a akcí a začala se cíleně věnovat chovu arabů egyptských linií.
Na co se ve svém chovu zaměřuješ?
Tady hrají roli dvě věci – první, co chci já, druhá je poptávka na trhu, protože nemůžu chovat neprodejné koně, to v dnešní ekonomické situaci nejde. Na druhou stranu mám svou představu o tom, čeho chci dosáhnout, a nechci, aby trh nebo móda určovaly směr mého chovu. Prvořadý je pro mne původ. Chovám čistě egyptské koně a v rámci nich určité linie, které preferuji. Pokud kůň nesplňuje má původová kritéria, není pro mne dále zajímavý. Pokud vyhovuje, dívám se po korektním exteriéru, dobrých kopytech, prostorném pohybu. V neposlední řadě chci, aby kůň byl pěkný, vybalancovaný a na první pohled vypadal jako arab. K typickým znakům plemene patří krásná hlava, vysoko nasazený a nesený krk a ocas, čtvercový rámec, jemná srst, přes kterou prosvítá černá kůže. V podstatě chovám koně v klasickém starším typu, nikoli ve výstavním, který upřednostňuje extrémní hlavy, dlouhé krky, rovnou horní linii, ale většinou zapomíná na korektnost pohybového aparátu jako nutnosti pro jezdecké využití koní. Také chci, aby moji odchovanci měli předpoklady do sportu (zejména endurance).
Jak tedy ty vidíš výstavy?
Výstavy plnokrevných arabů jsou dnes show, už dávno ne opravdovou chovatelskou záležitostí. Čeští majitelé musí absolvovat národní šampionát kvůli uchovnění, což pochopitelně vytváří určitý tlak na chovatele/majitele, aby chovali/kupovali koně ve výstavním typu. Podmínka účasti na výstavě podle mého názoru v posledních letech ovlivňuje složení populace českých arabských plnokrevníků a vůbec si nejsem jistá, zda je to žádoucí trend, protože opravdu kvalitní výstavní koně se sem nedováží. Ve světě je to jinak, neexistuje jiná země, kde by byla účast na show povinná. Dovedete si představit francouzského dostihového koně na show? Určitá část chovatelů cíleně šlechtí pro výstavní účely, což je samozřejmě v pořádku. Ale ani oni nevystavují všechny produkty svého chovu, pouze ty povedené, které mají šanci uspět. Ti, kteří chovají pro jiné účely, vesměs nemají důvod se show účastnit. Výstavy jsou byznys, kde se točí obrovské peníze, takže samozřejmě určitý přínos pro plemeno představují a nijak je neodsuzuji, ačkoli to tak někdy vyznívá. Ale jdou s nimi určitá negativa a je nesmysl tato negativa vnucovat chovatelům, kteří o ně nestojí. Převedení českého chovu na profesionální výstavní úroveň je dle mého názoru stejně neproveditelné. Na mezinárodní výstavě (nebavme se o české národní) nemá šanci uspět kůň bez profi výstavního tréninku. Jen tento se pohybuje kolem 1 000 eur měsíčně. Kolik českých chovatelů si toto může dovolit? Bez špičkového (samozřejmě přiměřeně drahého) koně jsou to stejně svým způsobem vyhozené peníze. Nakonec jediná česká chovatelka, která dělá výstavy na mezinárodní úrovni, nemá koně v ČR …
V rámci zkvalitnění chovu jsi importovala také několik kvalitních hřebců.
Prvním, který u mne působil, byl z USA importovaný Pva Baahir po legendárním hřebci Ruminaja Ali z původově zajímavé klisny Imperial Sonboleen po Moniet El Nafis, který produkoval jak výstavní, tak dostihové koně. Baahirovo potomstvo v USA a Kanadě vyběhalo ve vytrvalosti výkonnost na nejvyšší úrovni, tedy 160 km, E. H. Malachi patřil k reprezentačnímu týmu Kanady. Bohužel u mě působil jen půl roku a pak uhynul, dal tedy pouze jeden ročník hříbat. Ta jsou letos (rok 2013) šestiletá, začínají tedy sportovat a již mají výkonnost ve vytrvalosti stupně „S“, a to včetně vítězství a ceny kondice. Pokud se zadaří, mohla by se v příštím roce polokrevná Fiery Diamond ukázat na mistrovství světa mladých koní. Druhým hřebcem byl Ghazal Imdal, po světovém šampionu a taktéž legendárním Imperial Imdal, z matky původově podobné předchozímu hřebci. Ten má potomstvo v celé Evropě a Spojených arabských emirátech, přičemž i jeho potomci mají výkonnost endurance 160 km, včetně 1. místa v týmech a 11. místa v jednotlivcích na MS juniorů a mladých jezdců v Bábolně 2009. Ghazala jsem měla zapůjčeného na dva roky, ale ukázalo se, že typově úplně „nesedl“ na české klisny, přestože pár pěkných koní se po něm najde. Do vytrvalosti by měli být velmi zajímaví, zatím jsou příliš mladí, uvidíme v nadcházejících letech. V současnosti u mě působí Shaikh El Sherif (Shaikh Al Badi x AK Sherifa ), bělouš narozený v roce 1987 v USA, prověřený pod sedlem, v zápřahu i na výstavách, ovšem ve své době, nejedná se o hřebce v současném moderním výstavním typu. Potomstvo má zatím v USA, ČR, Kuvajtu, Německu a Švýcarsku. Sherif je zde od roku 2010, nechávám si po něm do dalšího chovu dvě velmi zajímavé klisničky.
Pokud ale vím, každý hřebec, který projde výstavou, může připouštět.
Tady situaci určují dva faktory. Prvním je WAHO pravidlo, že žádnému z koní zapsaných ve WAHO plemenných knihách nesmí být bráněno v reprodukci (při splnění pravidel daných příslušným národním registrem). Má to svou logiku, protože plnokrevný arab je typově velmi rozmanité plemeno. Lidé většinou mají určitou všeobecnou představu o tom, že výstavní arab a „sportovní“ arab se exteriérově liší. Ale ona je situace o mnoho složitější, liší se od sebe jednotlivé linie (polské, ruské, egyptské, španělské, crabbet a samozřejmě všechny „mixy“), jsou koně chovaní pro vytrvalost, francouzští dostihoví koně, kteří dnes ani araby nepřipomínají, ale excelují v rovinových dostizích, chovají se koně pro výstavy, existuje tzv. preservation breeding, kde jde o zachování určitých málopočetných skupin (např. Babson, Sheykh–Obeyd). Kdo určí, který z těchto koní je „dostatečně dobrý“ do chovu a který ne, když mohou být tak velmi rozdílní? Druhý faktor je trh. V ČR se každoročně připouští kolem dvaceti klisen, uchovněných máme, tipla bych, kolem 40 hřebců. Ne všichni mají samozřejmě licenci prodlouženou pro daný rok, i tak ale mnoho hřebců nepřipustí žádnou klisnu, protože nepřijdou dostatečně zajímaví majitelům klisen. Majitel takového hřebce mu po čase přestane licenci obnovovat. Navíc je samozřejmě možné využívat i hřebce v zahraničí, což někteří chovatelé dělají.
Kolik koní v současné době máš?
Již zmíněného hřebce, dvě klisny jsou v současnosti v Holandsku (jednu z nich má v pronájmu manažer katarské Al Naif Stud a známý fotograf arabských koní Glenn Jacobs), pět chovných klisen mám doma a k tomu dorost. Klisny pocházejí z USA, mají špičkové původy a hříbata po celém světě, ale jsou vesměs starší, protože jinak by byly k nezaplacení. Např. BB Crystali byla v nejlepších letech prodána v aukci z USA do Velké Británie v přepočtu za více než 4 miliony Kč. Protože racionálně uvažuji, musím i prodávat, tudíž si do dalšího chovu nechávám jen klisničky, které se jeví nadějně, a ostatní prodávám. Snažím se však sledovat jejich osudy, mnou odchované klisny jsou například v Kuvajtu, Spojených arabských emirátech a některých evropských státech. Pravda je, že každý kůň má svoji cenu... Ovšem své staré chovné klisny neprodávám, ty už u mě dožijí.
Jaká je tedy podle tvého názoru budoucnost arabských koní?
Toť otázka! Plnokrevný arab je typově rozmanité plemeno, bylo to dáno již historicky mateřskými liniemi podle beduínských kmenů. Podle mého názoru by mělo být cílem chovatelů zachovat arabského koně v jeho variabilitě a zachovat co nejširší možnou genovou základnu.
Děkuji za rozhovor.