Nejznámější holubi 6 Anglický voláč
Historie
Na britské ostrovy byli předchůdci anglického voláče dovezeni již v období pozdního středověku z kontinentální Evropy imigranty, kteří v Anglii hledali buď ekonomické zabezpečení, nebo svobodu vyznání. Imigranti z Holandska a Belgie s sebou vzali (staro)holandské voláče a tzv. uplopera. Tito holubi byli v Anglii v 15. a 16. století kříženi s dalším plemenem, které bylo dovezeno z Holandska a nazývá se horseman. Informace o pravděpodobném vzniku plemene se u autorů poněkud liší. Dle mého názoru byl staroholandský voláč hlavním výchozím plemenem, neboť je praotcem všech vysokonohých voláčů v anglické kresbě. Tento voláč byl do Evropy dovezen holandskými obchodníky z Orientu. Staroholandský voláč dal anglickému do vínku stěžejní prvky typu, kresby, barvy, volatosti a vlohy pro pernaté ozdoby, zatímco uploper a pravděpodobně také horseman mu předali zejména jeho obrovský potenciál v oblasti schopnosti se bezvadně předvést, ze kterého těží anglický voláč do současnosti. Je vynikajícím výstavním plemenem, které nádherně předvádí svou výraznou volatost a jemné, přitom však impozantní tělesné tvary a vysoké nohy. Anglického voláče popsal zřejmě Willugby již v roce 1678. První standard zveřejnil John Moore v díle Columbarium. Psal se rok 1735. Od té doby nechybí informace o anglických voláčích v žádné významné holubářské publikaci. Moore tehdy popsal, jak toto plemeno vzniklo. U voláče uplopera, který je předchůdcem holandského balonového voláče, uvedl, že je to menší holub velmi podobný s anglickým voláčem, ale je na nízkých nohách a má kulatou volatost. Jeho temperament je ovšem mimořádný a neustále předvádí otevírání ocasu a skoky, podle kterých byl v Holandsku také pojmenován. Takřka identické informace mnohem později zpřístupnil také Darwin a jiní autoři. Anglickému voláči byl do kolébky dán velký temperament a ušlechtilost, ale skoky známé u voláčů brněnských nebo popisované u uplopera mu byly zapovězeny. Moore si stěžoval, že slabě zapeřené nohy tehdejších holubů vypadají jako „drátkovité“. Éra rousných anglických voláčů začala teprve kolem roku 1800, do té doby byly nohy opeřené jen slabě. Opeření prstů není přesto tak dlouhé jako u ostatních vysokonohých voláčů. Dlouho bylo toto 3–5 cm dlouhé peří nazýváno speciálním výrazem „trepka“, dnes se můžeme přiklánět k označení „krátký rous(ek)“. Plemeno bylo již dávno v minulosti velmi ceněno. V 19. století se dobří jedinci prodávali za 300 až 500 marek, což byly na tu dobu obrovské peníze. Astronomické částky tito voláči stojí také dnes, a proto se i chovatelé rekrutují z řad zámožnějších lidí. Aby se prodloužily nohy a krk, byli později do křížení využiti slepičáci a na prodloužení délky říman. Hodně se pracovalo i na velmi vzpřímeném držení těla. Jádro chovů ve Velké Británii začali držet skotští chovatelé, zatímco angličtí velmi upadli. Později se však i oni vrátili na výsluní. Nejznámějšími chovateli 19. století byli Samuel Bult z Anglie, James Wallace, George Ure a James Miller ze Skotska. Ti se také zasloužili o rozšíření těchto voláčů do evropských a zámořských oblastí. V Německu tito holubi zdomácněli kolem roku 1850, přičemž prvně byli vystaveni v Lipsku v roce 1870. V roce 1909 bylo v Německu vystaveno již 92 velkých anglických voláčů a prvně také 10 anglických zakrslých voláčů. Toto plemeno je zdrobnělou formou anglického voláče a dosahuje přibližně 2/3 jeho výšky. Samostatně o něm budu referovat někdy v budoucnu. Německý klub byl založen roku 1912, a nedávno tedy slavil sté jubileum. Zajímavostí je, že za první světové války byli „angličani“ přejmenováni na „královské voláče“, ale po válce se vše vrátilo zpět. V Americe byli tito voláči prvně vystaveni v roce 1873 v Buffalu, stát New York. První exportovaní holubi měli potíže s kvalitou kresby i pernatých ozdob nohou.
Anglický voláč v české literatuře
V knize Chov holubů pro užitek i sport cituje v roce 1910 Antonín Jeřábek ze zpráv zahraničních autorů: „Po staroholandském voláči má velké vole, dlouhé tělo a peří, jakož i opeření nohou … S anglickými voláči nechovejme jiných plemen v témž holubníku. Krotkost je u nich velmi důležitá, ochočujte je, mluvte na ně, zvykejte je státi v klecích na špalíčku a přitom se nafukují. Je dobré je učit zobati z ruky.“
Josef Vrbka v Praktickém holubáři z roku 1917 popisuje anglického voláče jako „všeobecný vzor dokonalých holubů, u nichž vyvinuta je neobyčejně krása tělesná a již jsou nadáni velkými schopnostmi duševními. Voláči angličtí chovali se v zemích českých již dávno a mnozí naši holubáři vynikli v jich pěstování natolik, že jimi vychovaní holubi směle soutěžiti mohli s voláči chovatelů anglických.“ V roce 1914 v časopise Český rolník byla vyjmenována nejméně desítka výborných chovatelů. Zvláště byl zmíněn hoteliér Fišer z Karlova Týna, který „kroužkoval holuby nejenom kroužky českého klubu, ale i svými soukromými, zvláště zhotovenými, se značkou ‘Karlštejn’. Holuby každodenně proháněl, aby se cvičili v letu, aby byli zdrávi, čilí, otužilí, mazlil se s nimi a cvičil je a tak je ochočil, že mu z ruky žrali, na ramena a hlavu mu sedali, za ním lítali a jako psi ho poslouchali.“
Unikátní typologie
Impozantní velikost obvykle mezi 42 a 48 (50) cm je násobena vzpřímeným držením těla. I zde prochází pomyslná kolmice spuštěná od očí přes nohy. Aby bylo docíleno dobrého celkového dojmu, musí být všechny tělesné partie bezvadně vyvážené. Asi 2/3 těla se nachází před nohama, zbývající část holuba tvoří tzv. zadní partie. Oblast hlavy není při hodnocení důležitá, zato ideální volatost je obrovským šlechtitelským oříškem. Tvar volátka je jedinečný tím, že v horní části tvoří dokonalou kouli, která se směrem dolů zužuje. Je známo, že kulaté volatosti docílíme při kratším krku, volatost „angličana“ k ní má poměrně blízko, ale kombinuje ji s volatostí hruškovitou ve spodní části, pro kterou je ideální krk co nejdelší. Vzniká tak střet, který nelze vždy ideálně skloubit. Výsledkem by měl být co nejdelší krk při ideální a přiměřeně výrazné volatosti, kdy volatost v zadní části krku je rovněž žádoucí (krk bývá vyhnutý dozadu). Bohužel je vydutí volatosti dozadu poměrně vzácné. U hrudi je volatost zřetelně podvázaná. Začíná se u výletků objevovat ve stáří 3 až 4 měsíců, u holubic zpravidla dříve a zraje až do jednoho roku. Trup je velmi dlouhý, hrudní kost rovná, štíhlá a dlouhá, nepříliš osvalená. Ramena nesmí být široká. Záda jsou rovná, někdy mírně dutá, ale nikdy by neměla utvářet tzv. kapří hřbet. U křídel je vhodné docílit, aby byla velmi úzká a spíše utažená k tělu, aby nenarušovala jemnost a štíhlost holuba. V horní části je tvar křídel obloukovitě zvednutý, což koreluje s jejich tvarem připomínajícím nůž. Křídla jsou dlouhá, rovná, tvořená úzkými a dlouhými pery. Leží na ocase. Z dolní hrudi plynule vybíhají velmi dlouhé bérce, které jsou typicky úzce a harmonicky nasazené. Bérce pak směřují mírně směrem dozadu, neboť v patě jsou nohy mírně podkleslé. Dále se nohy rozšiřují k prstům, které by měly pokrývat krátké rousky. Supí pera by se neměla u výstavních jedinců objevovat. Ocas je držen v linii zad, měl by být středně dlouhý a dobře složený, se správně integrovanými krajáky. Rovněž se nesmí dotýkat země a měl by být tvořen širokými pery. Holub z dobré linie si uchovává své výstavní kvality více roků. Někdy naopak spouští křídla či se stává vodorovnějším a příliš hrubým, mohou přijít též šavlovité letky. Délka krku, hrudi a nohou je tak mimořádná, že jsou angličtí voláči využíváni jako zlepšovatelé výšky u takových plemen, jako je francouzský voláč, pomořanský voláč, český voláč sedlatý rousný nebo hanácký voláč.
Barevné a kresebné rázy
Osamoceným jednobarevným rázem jsou bílí, u kterých vyžadujeme velmi hladké a čisté zbarvení. Kvalitu tohoto rázu zvyšujeme křížením s barevnými protějšky. Ohledy nebereme na pohlaví ani na barvu zvoleného partnera, ale jen na důležité znaky. Nejlépe se v tomto ohledu osvědčili partneři rozředění (stříbřití či žlutí), ale není to podmínkou. Všichni ostatní se vyskytují v tzv. anglické kresbě. Jejím základem je kombinace bílých a majoritních barevných ploch. Bílý je půlměsíc, který se nachází na voleti a směřuje od jednoho oka ke druhému. Oči však nezasahuje. Je přiměřené šířky, která není tak důležitá jako jeho délka. Jestliže zasahuje až k očím, zvětšuje se možnost, že bude mít holub vlivem prolínání barevného a bílého opeření kolem očí tzv. tržené oko / oči. Někdy dokonce dochází ke spojení kresby půlměsíce za očima, což je markantní vadou. Chybějící půlměsíc je velmi vzácný. Další bílou partií jsou tzv. růžice. Je to několik bílých per v ramínkách křídelních štítů. Počet těchto per je většinou udáván mezi 5 a 12, nicméně zmíněný údaj je spíše orientační. Vadou jsou chybějící růžice (někdy jen jednostranně), stejně jako růžice zvětšené, které nevhodně vybělují štíty. Bílé jsou i ruční letky. Ocas je u všech rázů barevný, u holubů popelavě červené / žluté řady je popelavý. Osciluje od téměř bílého až po načervenalý / nažloutlý, u ostatních rázů odpovídá celkovému zbarvení. Další bílé plochy začínají přibližně v polovině hrudi, tudíž dolní hruď, nohy a rousky jsou bílé. Potíž v této oblasti nebývá ve vodorovném zákresu na hrudi, ale zejména v tendenci probarvení bérců. Barevná pírka na nich nebo za nohama lze zpravidla před výstavou odstranit, ale velmi často vyrůstají u nasazení nohou, kde by jejich odstranění bylo viditelné. Na kvalitu opeření na bércích kladou všichni posuzovatelé velký důraz. Základ barevných rázů v anglické neboli měsíčkové kresbě tvoří černí, kteří velmi často bývají zamodralí, dále modří černopruzí, modří tmaví, kteří se takřka neobjevují, titíž stříbřití, dále červení tmaví, tzv. dominanti, a žlutí tmaví (dominanti), efektní jsou i červenopruzí a žlutopruzí. U těchto plavých rázů chybí holubi kapratí, což je velmi zvláštní. Kapratost se u kříženců vyskytuje úplně běžně. Že se chová tolik „dominantů“, je dle mého názoru způsobeno dřívější neznalostí holubářské genetiky. Chovatelé chtěli jednobarevné červené a žluté, ale těch nemohli při genetické výbavě plemene dosáhnout, proto si vybrali takové plavé barevné rázy, které se těmto barvám nejvíce blíží. Dominanti jsou dobře prošlechtěni a jsou dost tmavého odstínu zbarvení, například červení jsou přirovnáváni k cihlovým.
Kromě výše uvedených rázů se již dlouho chovají také hnědí a hnědopruzí. Barevnou škálu ve světě chovaných rázů rozšířili také jahodoví (rozprostření popelavě červení), kterých lze docílit velmi snadno pářením plavých holubů červené řady s černými. Vyskytují se však také opáloví. Jednoduché by bylo šlechtit stříbrné, andaluské a spoustu dalších zbarvení, která jistě časem uvidíme také u našich chovatelů. Barva nehraje u posuzování významnou roli, i kvalita kresby je spíše pomocným kritériem.
Způsob chovu
Nejlépe se impozantní estetické prvky těchto voláčů uchovají při voliérovém chovu. Holubům pak ovšem může chybět tolik potřebný pohyb, díky kterému výborně prospívají zdravotně a kondičně. Chovatelé si tedy buď nechají zhotovit pro tyto voláče veliké voliéry, nebo je na nějakou část dne volně pouštějí. Holubi převážně chodí po zemi kolem holubníku nebo se drží na jeho střeše. To jim stačí na to, aby dobře prospívali, a na zeleném trávníku vynikají úplně dokonale. Voliéru i holubník je potřeba vybavit individuálními sedačkami, které jsou kruhového tvaru a vypolstrované. Nezbytné jsou i latě, na kterých se tito voláči mohou procházet a pářit. Individuální odpočinek mohou vyhledat i na „špalcích“ položených na podlahu. Budníky jsou vysoké, mohou být vystlané hoblinami, kdyby holubice snášela vejce mimo hnízdo. Hoblinami nebo jiným vhodným savým podkladem je vystlán i holubník. Ve voliéře se uplatní říční písek, který musí být ve větší vrstvě, aby měl rovněž výborné savé účinky a udržel se suchý. Při takovém způsobu chovu jsou rousy těchto voláčů pěkně čisté a na špičky prstů se nenabaluje trus. Oplozenost není u všech „angličanů“ vynikající. Zejména mladí a velmi volatí samci mívají potíže. Někdy pomáhá zastřižení rousů a supích per, obdobně jako zkrácení drápků. Někdo mírně zkracuje i rýdováky (3 cm). U velkých holubů se vyplatí začít sezonu co nejdříve, ani angličtí voláči nejsou výjimkou. Za tímto účelem jim někteří holubáři i vytápí holubníky. Ideální sezona pro ně začíná v lednu až únoru a sestává ze čtyř až pěti snůšek. Odchov dnes probíhá převážně pod chůvami. Doporučuje se asi o polovinu více chův, než je voláčů. Osvědčili se kalifornští holubi, někomu i kříženci poštovních holubů, košoa nebo další původní užitková plemena. Běžní angličtí voláči dokážou odchovávat sami, ale nejtypičtější výstavní šampiony bychom průběhem hnízdění spíše poškozovali. Docházelo by k syndromu svěšeného volete a k dalším nepříjemnostem, proto jsou vejce po snesení dána do líhně nebo přímo pod chůvky a „angličanům“ podložen podkladek, na kterém nějakou dobu sedí. Jednou za sezonu někteří chovatelé nechají „angličany“ odchovat, např. jedno mládě chůvek, aby neztratili své pudy.
Rozšíření ve světě
Chov anglických voláčů není pro každého. Pominu-li nezanedbatelné finanční nároky na obstarání chovného materiálu, mnohem důležitější a náročnější je „objem“ chovatelské starostlivosti a péče, který chov těchto „královských“ holubů vyžaduje. Chovatel musí být trpělivý, vytrvalý a věnovat holubům mnoho času. To je samozřejmě i důvod, proč tento holub není nijak masivně rozšířen a spíše se očekává, že do budoucna budou jeho chovy co do počtu slábnout, neboť současní chovatelé si raději zvolí méně náročné chovance. Anglickým voláčům se nejméně od druhé půle 20. století až dosud dařilo více na Slovensku než u nás (např. Bocko, Kolenič). Významnou enklávu tvoří Rakušané, kde legendární chovatel Franz Schuster dovedl žluté anglické voláče na nejvyšší světovou úroveň. Velké zastoupení mají v Německu (R. Nawrotzky, dr. Kühschelm), dále v mnoha balkánských zemích, mezi kterými dominuje mistrovství srbských (M. Momcilovič, D. Ozimkovič, A. Stojanovič), chorvatských (M. Holbak) či bulharských nebo slovinských holubářů. Činné kluby jsou v Evropě ještě ve Velké Británii, Dánsku nebo ve Švédsku, v Polsku jsou na velkých akcích velmi pěkní. Chovatele plemene z našeho kontinentu spolehlivě zastřešuje Evropský klub chovatelů anglických voláčů, který uspořádal již patnáct speciálních výstav. V anglicky hovořících oblastech patří anglický velký voláč ke stálicím a je bezpochyby jedním z nejrozšířenějších voláčů. Přesto je chován poměrně střídmě, včetně Austrálie, USA a Kanady. Ceněn je v zemích Orientu.
Posuzování
V celém světě plemeno hodnotí převážně specialisté na velké voláče, zpravidla s osobními zkušenosti s chovem plemene, neboť anglický velký voláč se svým stupněm prošlechtění vymyká obvyklým normám. Při hodnocení se musí posuzovatel zaměřit nejen na celkový dojem, jakým holub působí, ale také například na případnou přítomnost cizopasníků v jeho opeření. Počet ručních letek u tak velkých holubů může být nejen obvyklých 10, ale též 11, přičemž je zcela tolerována i situace, kdy je v jednom křídle letek 10 a ve druhém 11. Protože jsou angličtí voláči známí tendencí k širším a rozdvojeným ocasům, je nutné počítat rýdováky, kterých musí být 12. U holubů červené/žluté barevné řady jsou ocasní pera popelavá, někdy s různým stupněm červené pigmentace, jindy se skvrnami černé (1.0) či šedohnědé barvy (0.1), značící heterozygotní založení voláče. Samostatnou kategorii tvoří růžice v křídelních štítech. Jestliže chybějí, nesmí holub obdržet více než 95 bodů, stejný příděl bodů může „angličan“ získat při velkých růžicích, které na křídlech vytvářejí bílé plochy. Jestliže růžice chybí na jedné straně, může získat maximálně 96 bodů. V případě, že chybí půlměsíc, jedná se již o hrubou vadu a holub může mít nejvýše 92 bodů. Žádný šampion nesmí mít tzv. rovné nohy, kde chybí podklesnutí v patních kloubech. Upozorňuji také na kvalitu barvy, která takřka není hodnocena, ale zejména u černých je velmi často zašedlá.
V České republice patří anglický voláč k nejstarším známým voláčům. Od 19. století představuje stálou, ale také vždy nepříliš obsáhlou výplň českých chovů. Nejznámějšími chovateli dneška jsou Jiří Holaň, předseda sboru posuzovatelů a mezinárodní posuzovatel těchto voláčů, mající výborné černé, dále je chovají Josef Brachtl, jednatel Klubu velkých voláčů, a Jiří Navrátil, kteří se věnují červeným, žlutým a modrým. Výborný chov Karla Musila z Prahy, který měl nakročeno k dosažení nejvyšší evropské úrovně, byl ukončen. Nejvýznamnější akcí spojenou s anglickými voláči z poslední doby byla jejich Evropská výstava v roce 2012 v Barchfeldu. Bylo na ní k vidění přes 2 000 holubů z celé Evropy, které dodalo 111 vystavovatelů. Rudolf Barth, šéfredaktor Geflügelzeitung, v knize Taubenbuch v roce 1960 uvedl slova, kterými se dnes rozloučíme: „Štíhlounký, na dlouhých nohách stojící, bílé kamaše přes nohy, nejelegantnější figura ze všech holubů, s barevnými rázy v černém nebo jinak zbarveném smokingu, s květinou v knoflíkové dírce (růžice), nafouknutý při vědomí své důležitosti, naprosto vzpřímeně stojící, s bílou stuhou na krku, čeká vždy připraven na věci, které přijdou.“
