Hygenův pes miluje přírodu a s radostí bude stále na cestách. Jen zřídka můžeme toto plemeno zahlédnout při lenošení. Pokud mu je společně s vhodnou výchovou poskytnut dostatečný pohyb a vyžití, je výborným psím kamarádem, veselým a milým k celé své rodině. Dokáže být přítulný a vlídný, ale pokud se nudí, nerozpakuje se ničit věci. Svoji energii pak dává i do častého a zcela zbytečného štěkání. Rozhodně není roztomilým psem jen na pomazlení.
Jediný chovatel
Hygenův honič nebo také Hygenův pes byl vyšlechtěn ve východním Norsku prokurátorem Hansem Fredericem Hygenem (1808–1897), žijícím v okrese Ringerike (Ring Rike). Hygen nejdříve choval dnes již vyhynulého ringerik honiče, ovšem od roku 1830 se snažil vyšlechtit „své“ plemeno, které by naplňovalo jeho představy. Chtěl velmi náruživého loveckého psa střední velikosti, lehkého a pružného těla, velmi vytrvalého, houževnatého a vůči veškerému počasí – i arktickým teplotám – odolného psa.
Když se v roce 1839 přestěhoval do Romerike, jeho úsilí se znásobilo. Z Německa dovezl fenu holštýnského honiče a použil ji v chovu. Dále přikřížil několik skandinávských psů a někteří jejich Kříženci pak dál působili v chovu. Snažil se získat podle svého soudu lovecky dokonalého a počasím nepřemožitelného psa. Jedním z prvních přikřížených honičů byl také colletský honič (příbuzný Foxhounda i harriera). Existuje však také názor, že do chovu Hygenova honiče byli přijati mimo jiné bíglové, a s ohledem na místo jeho vzniku se nevylučuje ani zapůsobení smalandského honiče. Příbuznost s dunkerem je dnes vcelku nezpochybnitelná. Hygen se zaměřil na červenohnědou barvu srsti. Přestože je i dnes toto zbarvení nejznámější, není jediným přípustným.
Původně Hygen chtěl, aby byl jeho pes přijat pod označením „norský Bígl“. To však u Kennel Clubu neprošlo. Nakonec, pět let po Hygenově smrti, v roce 1902 bylo plemeno uznáno a pojmenováno podle svého stvořitele. Ve stejnou dobu byl uznán i norský honič (dunker). Když H. F. Hygen zemřel, stal se jeho nástupcem syn A. B. Hygen. Pokračoval v práci svého otce a byl jedním ze zakládajících členů „Speciálního klubu norských honičů“, který vznikl ve stejném roce, jako byl uznán norský a hygenův honič. Právě A. B. Hygen se zasloužil o uznání plemene a pomáhal s vytvořením prvního oficiálního standardu.
Problémy však na sebe nenechaly dlouho čekat. Doba počátků 1. světové války, to byly pro oba honiče (Hygenova a dunkera) těžké časy a chov výrazně vázl. V letech 1925 až 1934 byl chov těchto plemen sloučen norským Kennel Clubem. Počet hygenhundů se postupně zvýšil, stejně jako nátlak chovatelů těchto plemen na opětovné rozdělení. A tak ještě před 2. světovou válkou byli oba honiči chováni opět odděleně. V následujících letech se hygenhundům opravdu dařilo. S jejich počty neotřásla ani 2. světová válka a jediné, co chovatele trápilo, byla přítomnost zbytečné agresivity u jejich plemene.
Vzácný a málopočetný
Kromě rozdílu ve velikosti a v barvě vypadá hygenhund téměř shodně jako všechna ostatní krátkosrstá skandinávská lovecká plemena. Třebaže Hygenův honič byl v první polovině 20. století poměrně rozšířen a např. dunker se vytrácel, dnes je tomu přesně naopak, přestože dnes je považován za nejstaršího skandinávského honiče. Dnes je Hygenův pes k vidění téměř výhradně v Norsku a i tam je chován v malém počtu. Ve výrazně menším měřítku je k vidění v ostatních skandinávských zemích. Mimo tuto část světa je prakticky neznámý a chovatelských stanic Hygenova honiče existuje jen minimální počet. Každoročně je celkem registrováno jen 30 až 40 nově narozených štěňat. V České republice také není chován.
Protože je jeho počet tak nízký a hrozí problémy s inbreedingem, podléhá hygenhund přísnému šlechtitelskému programu. I když dlouho bylo trváno na tom, že nemůže být rekonstruován za pomoci jiných plemen, nakonec jiná cesta k udržení zdraví plemene nebyla. Přestože chybí přesnější informace, uvádí se, že v letech 1970, 1993 a 1996 byli pro zajištění co největšího počtu nepříbuzných jedinců do chovu v několika případech puštěni norští honiči. V roce 2000 a 2002 dostali chovatelé povolení použít k připuštění finského honiče, a to hned ve dvou vrzích. K tomu všemu ještě v roce 2006 byl jeden oficiální vrh připuštěn Hamiltonovým honičem. Tato opatření, třebaže se to ne každému zamlouvalo, pomohla rozšířit chovatelskou základnu Hygenova honiče. Každopádně je velká škoda, že plemeno, které je na pokraji zániku, musí být kříšeno dalšími plemeny, a nemůže si tak zachovat čistou krev. Přitom nejeden kynolog vidí východisko ve sloučení dvou plemen navzájem si velmi podobných ve všech směrech, hygenhunda a gotlandsstövara. Bohužel se jedná o dvě národnostně odlišná plemena (norské a švédské), cesta ke sloučení je tudíž v nedohlednu.
Plnohodnotné lovecké plemeno
Je třeba zdůraznit, že se jedná v první řadě a téměř výhradně o lovecké plemeno. O vynikající lovecké plemeno, které v žádném terénu ani v žádných povětrnostních podmínkách nezklame. V lese je hygenhund hlasitý, a to i tehdy, když ještě nechytil žádnou stopu. Jeho vytrvalost a houževnatost jsou proslulé a díky svému temperamentu může v lese pracovat od rána do večera, a to třeba každý den. Lovecká vášeň se v něm probouzí velmi brzy. Při lovu je samostatný, jde pevně po zabarvené stopě a vždy najde svůj cíl. Jeho vytrvalost a odhodlání jsou opravdu ohromující. Používán je především na zajíce, ale zvládne pracovat i s ostatní divokou zvěří. Je velmi aktivní, s výbornou pracovní etikou a je radost být jeho partnerem při lovu. Miluje pohyb a lovem je zcela posedlý. Proto není vhodný jen jako společník. Potřebuje práci, k níž byl vyšlechtěn.
Jaký je v rodinném prostředí
V chovu se dlouho bojovalo s nadměrnou agresivitou. Dnes je situace sice již lepší, ale ještě stále se objevuje nemálo jedinců s dominantní povahou. Proto je nutné, aby si tohoto psa pořizovali jen lidé s přirozenou autoritou a s dostatečnými zkušenostmi. Rozhodně to není pes pro začátečníka, který ve výchově dělá často chyby. A výchovné chyby Hygenův honič neodpouští. Naopak, s úplnou samozřejmostí je může využít – zneužít. S otevřeností sobě vlastní pak neváhá dominovat celé rodině a podmanit si každého slabého člověka.
Tento energický pes je šťastný, pokud je jeho rodina také šťastná. Ovšem bez jasně nastavených pravidel a pevného vedení s jasnou vedoucí autoritou ze strany jeho pána šťastné soužití nemá šanci.
Není tajemstvím, že se i v jednom vrhu nachází výrazně rozlišné psí osobnosti. Jak velice dominantní štěňata, tak výrazně plachá. Plachými zůstanou i v dospělosti, což se může na první pohled projevovat nejen v cizím prostředí, ale také doma a na psovi známých místech. Proto by již při výběru štěněte měla být spolupráce chovatele a majitele samozřejmostí. Stejně tak, jako je nutná důvěra v pravdivost informací o jednotlivých štěňatech, které dostává nový majitel od chovatele, je nutné upřímné sdělení plánů nového majitele s vybíraným štěnětem Hygenova honiče.
Novému majiteli také rozhodně nesmí chybět znalosti základních psích projevů a chování. Následná socializace v novém domově a také základní výchova musí být vedeny s maximální pečlivostí a intenzitou. Pak jsou Hygenovi honiči klidnější, stabilnější a příjemní, ať už jde o společné soužití, nebo o celodenní fungování v domácím či cizím prostředí. Jsou velice vnímaví, až senzibilní, zároveň chápaví, ochotní se učit, a proto výcvik v základní poslušnosti není příliš složitý. Vhodně vedená socializace pomůže psa dostat do přijatelného chování ve společnosti i doma. Přesto je nutné mít i při výchově stále na paměti, že se jedná o lovecké plemeno.
Hygenhund může bydlet v domě s rodinou, ale lepší je kombinace – několik hodin v domě a třeba přes noc na zahradě. Problémem není ani celoroční ubytování venku. Ať bude ubytován kdekoliv, nesmí se na něj zapomínat a je potřeba se pečlivě starat o jeho zaměstnání a veškerou náplň volného času. Bez práce a pohybu bude jen nešťastný a destrukční. Pouhé krátké procházky a vyběhání se s jinými psy v parku jsou pro něj nedostačující.
Přestože Hygenův honič není typickým hlídacím plemenem, jako hlídač je nepodplatitelný a maximálně věrný. K cizím lidem je velice nedůvěřivý, opatrný a podezíravý. Možného vetřelce se nejdříve snaží zastrašit štěkotem, ale pokud to nestačí, neváhá zaútočit. Je stále ve střehu, a protože potřebuje pramálo vydatného spánku, nic mu neunikne. Dům je tak v bezpečí a rodina může v klidu spát, protože jeho ochranný instinkt je plně vyvinut.
Pokud je dobře socializován, bude bez problémů žít ve společné domácnosti s jinými psy, a dokonce i s domácími zvířaty. Samozřejmě třeba králík nebude vhodnou volbou spolubydlícího. Nikdy nesmí být zapomínáno, kým tento přirozeně elegantní a veselý pes skutečně je.
Chov a péče o psa
Hygenhund může mít šest až jedenáct štěňat v jednom vrhu. Jeho chov však není snadný s ohledem na velkou vzájemnou příbuznost, a spolupráce s klubem je proto nevyhnutelná. Pracovní zkoušky jsou do chovu nutností. Ani přes zvýšenou vzájemnou příbuznost u tohoto plemene nejsou známy žádné objevující se genetické poruchy a nemoci. Obecně je považován za zdravé plemeno.
Co se týče péče o zevnějšek psa, ta je minimální. Postačí občasné překartáčování srsti, dle potřeby zastřihnutí drápů a kontrola čistoty zvukovodů. Časté koupání se rozhodně nedoporučuje, neboť určitá přirozená mastnota kůže je potřebná jako ochrana před nepříznivým počasím. Za optimální se považují 2 až 3 koupání – šamponování – ročně.
Ideální představitel plemene
Jedná se o kompaktního psa obdélníkového tělesného rámce, jehož pohyb je uvolněný a krok prostorný. Hlava nesmí být příliš široká ani hrubá, je středně dlouhá, ale rozhodně ne špičatá. Týlní hrbol je patrný, stejně tak stop, líce suché, ploché, nosní hřbet rovný, pysky výrazné, nikoli však převislé. Skus má být nůžkový. Oči má tmavě hnědé, středně velké, mají vážný a zároveň klidný výraz. Sliznice není vidět. Uši jsou nasazeny ve střední výšce, jsou střední velikosti, mají zaoblené špičky a zužují se směrem ke špičce. Nepřiléhají k lícím, jsou od nich mírně odtažené. Krk je středně dlouhý, bez laloku a nadbytečné kůže. Jeho hřbet je krátký, záď dlouhá, mírně zaoblená. Hrudník je prostorný, hluboký, s dlouhým hrudním košem, břicho je velmi málo vtažené. Ocas je nasazen v prodloužené horní linii, u kořene silný, ke konci se zužuje. Je rovný nebo mírně prohnutý směrem vzhůru. Jeho délka dosahuje k hlezenním kloubům. Končetiny jsou celkově rovné. Prsty jsou klenuté, sevřené, směřují dopředu. Paspárky na pánevních končetinách jsou přípustné, ale zdvojené paspárky jsou nežádoucí.
Srst by měla být tvrdá na omak, krátká, jen na zadní straně stehen a na spodní straně ocasu může být srst delší, ovšem ne příliš dlouhá. Zbarvení může být červenohnědé (kaštanové) nebo žlutorezavé, často s černou maskou, černým hřbetem a ocasem, k tomu s bílými znaky nebo bez nich. Toto je nejčastější varianta. Další možností je černé zbarvení s pálením, obvykle s kombinací s bílými znaky. V neposlední řadě je povoleno bílé zbarvení se stříkáním a s plotnami červenohnědými nebo žlutorezavými a také zbarvení tříbarevné, to znamená bílé s černými plotnami a s pálením. Jednotlivé barvy musí být od sebe jasně oddělené, s čistou přestupnou hranicí.
Kohoutková výška psů je povolena v rozmezí 50 a 58 cm a u fen mezi 47 a 55 cm. Samozřejmě je ideálem střed uvedených hodnot.