Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové II. Cesta ke canisterapii
„Hravost dětí se při terapeutických procedurách využívá mnoha způsoby a často při nich hrají důležitou úlohu loutky. Ty se však dětem okoukají a pak klesá jejich zájem a tím i terapeutický efekt. Pes se však dítěti jeví v každém okamžiku jinak, a především je to živý tvor, jehož odezvu na podněty od dítěte žádná loutka nenahradí,“ uvádí magistra jeden z argumentů pro využívání psů.
Nenahraditelná interaktivita
Většina dětí vnímá, jak pes reaguje celkovým chováním, někdy zase jen nepatrným pohybem, postojem těla, obličejovou mimikou, občas i štěkotem či kňučením. Hodně radosti děti mají, když mohou psovi dát pamlsek. A lze odměnit loutku? Ano, ale tu hranost dítě vnímá. Proto za důležitou přednost canisterapie lze považovat interaktivní vztah dítěte a zvířete, posilovaný touhou psa po odměně a podáním pamlsku dítětem. To a mnohé další vedlo Ivu Bajtlerovou nejen k obvyklému využívání psa při terapii, tedy různým polohováním, to znamená pokládáním pacienta na psa nebo opačně a blahodárným zahříváním klienta tělem psa, jehož tělesná teplota je o půl až jeden a půl stupně Celsia vyšší. Magistra začala psa navíc využívat k řadě dalších terapeutických úkonů. Psi se jí například osvědčili při klasických lekcích logopedie či zrakových cvičeních, když díky psovi zůstali i jinak méně pozorní pacienti soustředění po celou půl– či třičtvrtěhodinu. Efekt takové terapie pak byl evidentně vyšší a díky psovi se pacienti těšili na příští lekci. Psi tak dostávali na klinice Ivy Bajtlerové další netradiční úlohy, stali se jakýmisi asistenty a motivátory při terapii.
První byl Čenda
Iva Bajtlerová je původním povoláním učitelka, později absolvovala studium speciální pedagogiky a nakonec psychologii na Univerzitě Karlově. Od roku 1995 pracuje jako klinická logopedka. Nikdy se nezabývala kynologií, přesto měla ke psům blízko. Doma měli německé ovčáky a ve čtrnácti letech dostala se svým bratrem bernardýna. „Oba jsme byli odhodlaní, že tu krásnou kuličku vycvičíme, přestože jsme byli v tu dobu nemocní. Proto Bernardýn dostával první lekce v dětském pokoji, a když nebyli rodiče doma, tak i v posteli,“ s úsměvem vzpomíná terapeutka. V té době Iva nemohla tušit, že si jednou bude vybavovat svoje první výcvikové zkušenosti, kdy učila bernardýna nezvyklým cvikům, jako bylo ulehnutí na bok, převrácení na záda, položení hlavy na rameno a podobně. Přemýšlení, jak psa učit nezvyklým kouskům a klidnému chování, Ivě zůstalo provždy. Důležité byly i její bezprostřední zkušenosti s dalšími plemeny psů, která poznala později, když se starala blízkým o německou dogu, o Křížence špice a o jezevčíka. Získávala zkušenosti se psy i na cvičišti, to už však bylo v roce 2000, kdy se rozhodla pořídit si prvního psa pro canisterapii. Volba padla na malého Peruánského naháče Čendu. „Od štěněcího věku jsem s ním chodila do psí školy v Kolíně. Vedl nás zkušený pan Škapa, zaměřený především na služební výcvik. Uznával však, že ne každý chce mít takto vedeného psa. Dovedl vystihnout naše přání a hodně nás naučil o individuálním přístupu ke psům,“ vzpomíná paní Iva. V prvních canisterapeutických krocích se řídila v té době vydanou knížkou Pes lékařem lidské duše od Lenky Galajdové.
Hledá se náhrada
Jelikož terapeutka chtěla hned na počátku získat ucelenou přípravu, rozhodla se pro studium canisterapie na Rehaclinic v Berlíně–Neirendorfu. Tam dojížděla téměř každý víkend v roce 2001. Závěrečné zkoušky musela absolvovat i se svým psem. Následné praktické poznatky v ordinaci přesvědčily nejen terapeutku, ale i léčené děti a především jejich rodiče, že pes není jen zajímavým, ale i posilujícím prvkem v rehabilitaci. Proto se rozhodla pro další rozšíření vědomostí a dovedností a spolu se psem začala opět dojíždět do Berlína, tentokrát na zdokonalovací studium. Čenda při té příležitosti absolvoval vyšší kurz pro psy a na závěr složil zkoušky „slyšícího psa“ druhého stupně. „To znamená, že mohl být k dispozici neslyšící osobě a pomáhat jí tím, že zřetelnými symboly zareaguje na čtrnáct důležitých zvuků. Například když někdo zapomene zavřít vodovodní kohoutek, donese žínku. Jakmile někdo zazvoní u domovních dveří, donese klíče. Když zazní telefon, přinese sluchátko a tak podobně,“ přibližuje náplň zkoušky. K praktickému nasazení Čendy jako „slyšícího psa“ už však nedošlo, neboť měsíc po zkouškách uhynul při epileptickém záchvatu. Co však bude s klientelou, která si už terapii bez psa nedovedla představit? Musela se urychleně najít náhrada.
Agáta a Eda
Již za rok byla v ordinaci plnohodnotná náhrada, neboť volba nového psa byla vcelku jednoduchá. Dcera magistry Bajtlerové, Eliška, měla totiž také peruánského naháče, jen o něco většího, středního rázu. A o rok mladšího. Byla to fenka Agáta, se kterou měla rozjetou perspektivní výstavní kariéru. Ani jí nebyl rok, a už stačila zvítězit na výstavách mladých psů, dokonce i na velké mezinárodní výstavě v Bratislavě, dvojice slavila úspěchy i v junior handlingu. A tak se Agáta místo elegantního pohybu ve výstavním kruhu a statických prezentací začala učit neobvyklou poslušnost a cizí lidi vnímat z bezprostředního kontaktu. Bezvadně zvládla i střídání dětí, měla pro ně jakési pochopení, byla trpělivá. Nepochybně to bylo pro budoucí dráhu terapeutky talentované zvíře. V patnácti měsících složila u Pomocných tlapek v Třemošné první canisterapeutickou zkoušku. Když bylo Agátě pět let a byla plně vytížená, přičemž zájem o terapii se psem stoupal, bylo terapeutce jasné, že bez dalšího psa se neobejde. Volba padla na irského pšeničného psa, tedy teriéra střední velikosti. „Prakticky nelíná, stačí ho jednou za dva dny vyčesat. Má velkou zásobu energie a dobře se zvládá,“ vyjmenovala hlavní důvody volby. Nový psí terapeut se také musel naučit cvikům, které se zdály vhodné pro nové využívání psích pomocníků.
Teorie a praxe
Magistra Bajtlerová od počátku využívání psů v ordinaci pečlivě vyhodnocovala jednotlivé způsoby terapie a vytvářela ucelenou teorii pro svoji potřebu. To zaujalo odborné okolí a v roce 2005 byla vyzvána k lektorování v canisterapeutických kurzech a od roku 2008 organizovala kurzy v rámci sdružení Anitera. To založila spolu s několika kolegyněmi. Od roku 2010 pořádá vzdělávací kurzy při své ordinaci. Pět let přednáší, předvádí terapie a je odborným garantem canisterapeutických kurzů v Humenném na Slovensku. Také přednáší a vede semináře klinické canisterapie na České zemědělské univerzitě a stejní studenti pak dojíždí za magistrou na praxi do Poděbrad, většinou do speciální školy, ale i na kliniku či do jiných zařízení. A protože v nemocnicích je stále určitá nedůvěra k terapii s využitím psů, angažuje se také v přípravě zdravotnického personálu, včetně poradenství lékařům, konkrétně v pražské Nemocnici na Vinohradech a v tamní léčebně dlouhodobě nemocných. Podobně byla nápomocná v řadě dalších zdravotnických zařízení. A aby toho nebylo málo, sama dojíždí se psy do speciálních škol a podobných ústavů v Poděbradech, Mladé Boleslavi, v Kutné Hoře a do několika domovů důchodců ve Středočeském kraji. Hodně dlouhý by byl i výčet tzv. promo akcí, kterých se Agáta a Eda se svou paničkou zúčastnili v rámci různých výstav a podobných akcí, při nichž předváděli možnosti canisterapie. A to nejsou zanedbatelné momenty, neboť terapeutické úkony se psy zdravotní pojišťovny nehradí. Považují je pouze za podpůrnou metodu ucelené rehabilitace, proto se i formou promo akcí hledají sponzoři.
