Stav, kdy se kopytní stěna jakoby odchlípí, oddálí od rohového chodidla a vznikne mezi nimi různě dlouhá, různě hluboká a různě široká štěrbina, se nazývá také separace (oddělení) kopytní stěny. Jak se může navenek projevovat?
• První projevy vznikající separace mohou zůstat přehlédnuty. Dochází totiž ke změnám uvnitř kopyta, konkrétně k roztahování, poškozování a trhání lístkových spojů mezi rohovinou kopytní stěny a stěnovou škárou pevně přirostlou ke kopytní kosti. Toto stadium bývá bolestivé, kůň může chodit neochotně či různě silně kulhat, ale protože na první pohled není nic vidět, připisuje se zhoršenému pohybu mnoho jiných příčin – třeba lenost koně. Pokud zvedneme kopyto a okartáčujeme nebo orašplujeme jeho nosný okraj, může být v místě bílé čáry už vidět tenká tmavší čárka nebo naopak vydrolení méně pevné rohoviny.
• Mezi kopytní stěnou a chodidlem může také vzniknout relativně mělčí žlábek nažloutlé nebo špinavé barvy. Pokud do něho zajedete kopytním háčkem, nedostanete se sice hluboko, ale zato vyberete trochu měkké, drolící se rohoviny. Tento stav nemusí být bolestivý, ale může znamenat první krok k řádné separaci.
• Dalším příznakem je totiž zmíněná přítomnost viditelné štěrbiny mezi chodidlem a stěnou. Bývá často vyplněná špínou, kamínky, má proto tmavou barvu. Tento stav je poměrně dost bolestivý, dal by se přirovnat situaci, kdy se vám zatlačilo cizí tělísko pod nehet. Do vydrolené bílé čáry se kamínky a nečistoty zarážejí s každým krokem stále výš a hlouběji a jako klín oddalují kopytní stěnu od kopytní kosti.
• Pokud je separace kopytní stěny výraznější nebo trvá delší dobu, často dochází ke změně tvaru kopyta, takže je možné pozorovat tento problém i při pohledu na kopyto zepředu nebo zboku. Kopytní stěna (nebo její část) je prohnutá ven a tvoří tzv. „sukni“, na zadních kopytech může být v přední části vyklenutá do tzv. „buldočího nosu“. Stěna zdravého kopyta je totiž vždy rovná!
Poznámka: Ve skutečnosti existuje ještě další forma separace kopytní stěny. Je to případ, kdy se od sebe oddalují dvě vrstvy kopytní stěny. Pokud nedojde zároveň k poškození lístkového spoje, nebývá tento stav bolestivý. Přesto je třeba ho řešit.
Proč se bílá čára vydrolí a kopytní stěna oddělí?
Všechno toto trápení a nekonečný boj s bolest vyvolávajícími kamínky zalézajícími stále hlouběji mezi kopytní lístky má často jednu velkou příčinu: příliš dlouhou kopytní stěnu. Při pohybu ji kůň s každým došlápnutím „vypáčí“ ven, od kopytní kosti, roztáhne či v extrémním případě potrhá spojovací lístky, takže ty se rozevřou jako zip. Pokud to přirovnáme k člověku, je to, jako by vám někdo páčil dlouhý nehet … Čím je stěna delší, tím větší páčivé síly na ni působí, tím více se odchlipuje od kopytní kosti, tím je spojení s kopytní kostí slabší a tím snadněji se dále odchlipuje. Je to začarovaný kruh, který se může vyřešit sám u koní pohybujících se na tvrdém a nerovném povrchu (kameny, skály …) tím, že se stěna prostě oláme. Pokud ale kůň nemá dostatek pohybu anebo je povrch měkčí, stěna stále roste a nijak se nezkracuje ani obrusem, ani vylámáním.
Existují však další faktory, které mohou separaci kopytní stěny podpořit, nebo ji dokonce vyvolat:
• Do různé hloubky rozdrolená bílá čára a uvolněné spojovací lístky mohou být také následkem nadměrného vlhka či sucha nebo – a to především – častého střídání vlhka a sucha. Těmito problémy tak trpívají koně v suchém létě, koně, kterým se kopyta často stříkají nebo máčí ve vodě, popřípadě koně, kteří přes den stojí v bahnitém výběhu a v noci v suchém boxu (podestlaném například vysušujícími pilinami či hoblinami). Vlhkem se měkčí rohovina bílé čáry roztahuje, suchem stahuje. Přitom praská, drolí se a „vysype“ se ven.
• Podobný vliv mají na bílou čáru i různé chemikálie, z nichž je nejcharakterističtějším příkladem čpavek. Ten je obsažen v koňské moči, takže pobyt v prostředí, kde se moč hromadí (nastlaný box, znečištěný výběh …), je pro pevnost kopytní stěny koní velkým nebezpečím.
• Další příčinou může být i proběhlý zánět kopytní škáry, například po úrazu korunky či stěny. Lístky od sebe oddaluje i stěnový absces.
• Nejzávažnější a nejrozsáhlejší příčinou separací kopytní stěny je schvácení kopyt. Pokud se totiž kopytní stěna oddělí od kopytní kosti na velké ploše, může dojít doslova k vyzutí kopyta …
Proč nechceme, aby se bílá čára drolila a kopytní stěna separovala?
Tyto na pohled nevinné problémy mohou vyvolávat něco mnohem závažnějšího, něco, co omezuje nejen pohodu koně při pohybu, ale především i jeho zdraví a využitelnost.
• V první řadě je mechanické roztahování lístkové spojovací vrstvy pro koně bolestivé. Kůň často chodí neochotně, popřípadě přímo kulhá.
• Následkem mechanického dráždění a poškození vzniká ve škáře zánět. Ten je opět pro koně zdrojem bolesti a s ní i neochoty pracovat pro svého jezdce.
• Pokud mají kopyta rozvolněný lístkový spoj, snáze se mohou schvátit.
• Pokud navíc vznikají i „sukně“ či jiná prohnutí kopytní stěny, mění se i tlakové poměry v kopytě a následně je ovlivněn i jeho tvar: může se prodlužovat špice a podsouvat patky, stáčet se dovnitř a vzniká v patkách těsné kopyto. To už má jen krůček ke vzniku obávané podotrochlózy či špatně se hojící hniloby střelu.
• Do škvíry vydrolené bílé čáry se kromě nečistoty a kamínků dostává i vlhko a patogenní mikroorganismy, většinou bakterie nebo plísně. Může vzniknout velmi těžko léčitelná nemoc bílé čáry nebo třeba kopytní abscesy.
Dokud k ničemu takovému nedošlo, je stále velká šance zasáhnout, drolení bílé čáry a separaci kopytní stěny zastavit a napravit. Jak na to? Protože tento problém vytváří začarovaný kruh a sám od sebe se většinou nevyřeší, vyžaduje zásah člověka znalého této problematiky: dobrého veterináře, podkováře nebo kopytáře.
Základem je zabránit „rozevírání zipu zdola nahoru“, dokud neodroste od korunky nová kopytní stěna, pevně spojená s kopytní kostí. Protože rohovina kopytní stěny, vytvořená korunkou, roste rychlostí cca do 1 cm za měsíc, je třeba počítat s tím, že podle rozsahu separace bude náprava trvat několik týdnů až zhruba rok.
• Během té doby je nutné udržovat kopytní stěnu po celém obvodu dostatečně krátkou. Pouze tak se nebude páčením roztahovat otevřený „zip“ a minimalizuje se tlačení špíny a kamínků do vzniklé škvíry.
• Podle situace může stačit vyčistit a vyškrábnout vydrolenou bílou čáru a orašplovat sousedící kopytní stěnu na úroveň chodidla či do tzv. „mustang rollu“. Popřípadě se kopytní stěna může chránit před přílišným vylamováním podkovou nebo nazouvací botkou.
• Pokud je přítomná i „sukně“, je třeba stěnu v tomto místě výrazněji zkrátit a zvenčí zaoblit do „mustang rollu“, který je nutné pravidelným a dostatečně častým obrušováním rašplí stále udržovat, dokud „sukně“ neodroste a bílá čára zase nebude pevná.
• Je vhodné, aby při tom všem měl kůň každodenní pomalý pohyb po pevném podkladu, který podporuje „stažení“ bílé čáry a díky lepšímu prokrvení vnitřních struktur dojde i k rychlejšímu nárůstu nového spojení.
• Rozhodně však nemá smysl řešit tuto situaci ani mazáním na kopyta, ani zbytečným máčením kopyt. Obojí může situaci zhoršit a řešení problému časově oddálit.
Tak jako manuálně pracující člověk nemůže mít dlouhé nehty, pohybující se kůň musí mít dostatečně krátká kopyta. Bude až s podivem, že se tím udrží bílá čára pevná a odolná veškeré špíně, kamínkům či mikroorganismům v prostředí.