Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Představte si, že jste daleko od domova, právě vstřebáváte jeden ze svých nejsilnějších zážitků v životě a vůbec netušíte, že se na vás chystá ještě jedno překvapení. Překvapení, které pro vás nachystají vaši spolucestovatelé, a tím překvapením je oslava vašich kulatých narozenin. Je to oslava se vším všudy, tedy květinami, vínem a zpěvem. A ne jen tak obyčejným zpěvem, ale sborovým zpěvem všech přítomných mužů jen pro vás. Chlapů černých i bílých. No, které ženské by se to nelíbilo, že? Uf, tak to byl tedy den. Dneska asi jen tak neusnu.

Neděle 9. 12. 2013

Ráno balíme a po snídani se vydáváme na cestu. Patrik má dneska dost času, přijel pro nás s hodinovým zpožděním. Cesta je úmorná, samý výmol, horko a prach. Asi už se na nás projevuje únava. Jsme rozmrzelí a já si říkám, že posvícení nemůže být každý den. Na oběd se stavíme v luxusní ekolodgi, je tu krásně, ale na jídlo čekáme téměř dvě hodiny, a i proto nestihneme dnešní naplánované safari se zebrami. Čas si krátíme focením ptáků, pózují dlouhoocasí myšáci hnědokřídlí, kteří upoutají svým zvláštním, jakoby zavěšeným posezem. Upoutaly nás i velké oblovky, plži s protáhlou ulitou a nádhernou kresbou, kteří jsou hitem i našich chovatelů. Se zájmem pozorujeme dva černé sekáče, kteří svými mačetami vytvářejí „anglický“ trávník. Pozdní oběd, jako ostatně všude v Ugandě, stál za to čekání; obvyklý výběr – kuřecí, ryba nebo steak.

I když už to dnes vypadalo, že nás nepotká nic, co by stálo za zmínku, nakonec se přece jen na unavené cestovatele usmálo štěstí. Asi šedesátihlavé hejno jeřábů královských se za neustálého hlasitého dorozumívání sneslo těsně k naší prašné silnici. Jsou kolem jednoho metru velcí s hmotností asi 3,5 kg a charakteristickou zlatou korunkou, podle níž dostali i svoje jméno. Pro nás to byl silný zážitek, pozorovat tyto impozantní ptáky zblízka, jak se hašteří a vyhledávají v trávě potravu. Většinu roku tito jeřábi žijí v početných hejnech; je to také jediný druh, který hřaduje na stromech, a to díky svému dobře vyvinutému zadnímu prstu. Uganda si jeřába královského zvolila za národního ptáka, je i vyobrazen na tisícišilinkové minci a zdobí i střed ugandské vlajky.

Trochu smutnější je pohled na bílé stany uprchlického tábora u cesty, kde pod vlajkou Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky našli nový domov běženci z Rwandy, Konga a nověji i z Keni a Jižního Súdánu. Inu, jsme přece jen v „černé“ Africe, kterou nemůžeme soudit očima Evropana, tak raději bez komentáře pokračujeme ve zpáteční cestě do Kampaly.

Večer se ubytováváme ve městě Mbarara, v hotelu, který zvenku vypadá velice pěkně, ale uvnitř nic moc. Když si objednáme jídlo v hotelové restauraci, za půl hodiny nám přijdou oznámit, že to nemají. Na jinou objednávku čekáme další hodinu. Klukům mění již přidělené pokoje, kde si již vybalili své věci, a to podle nepochopitelného klíče. Míru z dvoulůžkového pokoje stěhují na trojlůžkový, Jiříka z jednolůžkového na dvoulůžák a Pepu k němu. Nás sice nikam nestěhují, ale zase nám chybí na pokoji ručníky. Na pokoji máme bojler, ale voda teče jen studená. Vzhledem k dalšímu uspořádání koupelny je to možná dobře. Sprchový kout není nijak oddělen od zbytku koupelny a WC, takže když se sprchujete, naplní se celá koupelna vodou a vy ručníkem ucpáváte dveře, aby voda nenatekla do pokoje. Když si potom v průběhu noci chcete dojít na záchod, brodíte se vodou a po mokrých dlaždicích se snažíte doklouzat na místo určení. Ale co bychom chtěli, vždyť jsme v Africe a tohle všechno jsou jen prkotiny!

(Pokračování příště)