Chutným, dietetickým a cenným krmivem bohatým na vitaminy je mrkev, zvaná také karotka, mrkev karotka či mrkva. V chovech se používá především kořen, ale dobře lze využít rovněž nať, v léčitelství mají uplatnění i semena. Není ale mrkev jako mrkev.
Mrkev obecná (Daucus carota L., 1753) je rostlina z čeledi miříkovitých (Apiaceae) řádu dřínotvarých (Cornales), u které rozlišujeme několik poddruhů. Jedním z nich je mrkev obecná pravá (Daucus carota subsp. Carota) – původní divoká nešlechtěná forma mrkve, jejíž kořen je tenký a bílý. Z plané formy mrkve byly vyšlechtěny pěstované odrůdy, ty se řadí k poddruhu mrkev obecná setá (Daucus carota subsp. Sativus). Vzhled je u jednotlivých odrůd velmi variabilní. Kořen bývá mohutný, ale známe i odrůdy tvarem spíše připomínající ředkvičky. Široká je i barevná škála, u nás nejoblíbenější je oranžová, ale pěstují se i mrkve červené, žluté, bílé či fialové. Odlišná je i vegetační doba odrůd. Podle vlastností se konzumní mrkve dělí do několika základních skupin:
Typ Berlikum má větší, mohutné kořeny, válcovité až mírně kónické, s tupým zakončením. Typ Flakee má velmi dlouhé, kónicky zúžené kořeny s širokou plochou hlavou. Odrůdy jsou velmi výnosné a jsou určené pro přímý konzum, dlouhodobé skladování, zpracování a sušení. Typ Chantenay má kratší kořen kónického tvaru, dobře roste i v těžších půdách. Typ Nantes je pěstován nejčastěji – je to typická karotka – raná mrkev nevhodná pro dlouhodobé skladování. Typ Parisian je krátký kulatý kořen. Nejznámější odrůdou krmné mrkve je žlutá „táborská“, červená odrůda je „vita longa“, žlutočervená „višňovská“.
Charakteristika
Tato dvouletá bylina si v prvním roce vytváří přízemní růžici listů a kořen se zásobními látkami, které využije v dalším roce pro tvorbu semen. Lodyha je 5–150 cm vysoká, chlupatá, vzácně lysá, brázditá a dutá. Listy řapíkaté, 2–4× zpeřené, úkrojky peřenodílné. Kvete druhým rokem. Květenství je složený okolík, kvete bíle až růžově, od května do srpna. Plodem je dvousemenná nažka.
Výskyt
U nás najdeme divokou formu mrkve, rozšířena je na celém území ČR s různou hustotou výskytu. Roste zejména v nížinách a podhorských oblastech. Najdeme ji v celé Evropě vyjma nejsevernějších oblastí, ale také v severní a východní Africe, západní Asii, Indii, zavlečena byla do Severní i Jižní Ameriky, jižní Afriky, Austrálie a na Nový Zéland.
Daří se jí na loukách, v sušších travnatých porostech, na pastvinách, v příkopech, ale i na kamenitých svazích, polích a rumištích. Preferuje půdy spíše suché, zásadité, výživné, písčité až kamenité.
Pěstování
Krmná mrkev není náročná na půdu ani podnebí. Uvádí se, že má menší nároky než krmná řepa, lze ji pěstovat v nížinách i na horách. Listy a kořen snášejí i nižší teploty do –5 °C.
Pro pěstování je vhodné i vzdušné, klidně větrné místo. Krmná mrkev snáší sucho nejlépe ze všech bulevnin, dovede omezit výpar tím, že stáčí listy. Sucho v první polovině vegetačního období snáší znatelně lépe než ve druhé polovině.
Co se týče půdy, nejlépe se mrkvi daří na hlubokých středních, hlinitých až písčitohlinitých půdách. Při vyšší úrovni dusíkatého hnojení je možné ji pěstovat i na lehčích písčitých až hlinitopísčitých půdách. Pro krmnou mrkev jsou nevhodné pouze půdy těžké, nesnáší půdy zamokřené s kyselými sloučeninami železa a manganu.
Ve vlhčích, utužených půdách se její kořeny častěji rozvětvují a mají horší skladovatelnost. Chceme-li tedy získat kvalitní kořeny mrkve v horších podmínkách, pěstujeme ji na hrůbcích. Hrůbky pro mrkev by měly být mírně širší než pro brambory (asi 50–60 cm), s rovnou horní částí. Po 2–3 týdnech, až půda slehne, do ní zasejeme dva nebo tři řádky mrkve.
Na humus a živiny má poměrně vysoké požadavky, na rozdíl od konzumní mrkve snáší chlévský hnůj dobře, zvláště pokud je dobře zaležený, zaoraný na podzim. Při aplikaci slamnatého hnoje je větší riziko napadání larvami pochmurnatky mrkvové. Alternativou chlévského hnoje je zelené hnojení. Vhodná je i dobrá zásoba vápna v půdě.
Krmnou mrkev pěstujeme jako hlavní plodinu nebo meziplodinu. Zařazujeme ji po okopaninách, ozimých obilovinách nebo jetelovinách.
Konzumní mrkev nesnáší hnojení čerstvým chlévským hnojem, který podporuje praskání a hnití kořenů a jejich hořknutí. Před výsevem se hnojí 70 g N, 30 g P a 150 g K. Po jednocení ve fázi 3–5 lístků, 20 g N v ledku. Vyžaduje neutrální až slabě zásaditou půdní reakci, nehnojí se fyziologicky kyselými hnojivy. Pěkně sytého vybarvení kořenů mrkve dosáhneme, pokud mrkev pěstujeme v lehkých písčitých půdách a v půdách s vyšším obsahem humusu. Naopak těžké a vápenité půdy intenzitu vybarvení snižují. Intenzitu barvy snižuje i nadbytek vláhy. Spíše zajímavostí je, že si mrkev můžeme dopěstovat i na balkoně. Důležitá je volba odrůdy, vhodné nádoby a odpovídající zálivka.
Mrkvová semínka obsahují kumariny, které brání klíčení plevele, ale jsou také jedním z důvodů pomalejšího vzcházení mrkve. Mrkev nevyklíčí okamžitě, ani když ji vysejeme za optimálních vlhkostních podmínek a do dostatečně vyhřáté půdy. V procesu klíčení se kumariny postupně odbourávají a tím umožní vyklíčení semene. Záhon s mrkví většinou nevyžaduje tolik odplevelování. Semena klíčí při teplotě půdy 3–4 °C.
Krmná mrkev se seje do řádků 30–40 cm od sebe, do hloubky 0,5–1 cm (na lehkých půdách 1–2 cm), výsevkem 3–5 kg/ha. Má poměrně dlouhou vegetační dobu, proto se vysévá v březnu až dubnu, sklízí se na podzim co nejpozději (říjen, listopad). Výnos kořene se pohybuje mezi 60 a 90 t/ha. Po sobě by měla následovat nejdříve za čtyři roky.
Konzumní mrkev sejeme do řádků 15–45 cm od sebe, na každý čtvereční metr by mělo přijít jen asi 0,5 g osiva. Při setí se vyplatí promíchat osivo s dvojnásobným množstvím suchého jemného písku, tak se dá dodržet správný výsevek. Jestliže dojde k příliš hustému výsevu mrkve, je důležité ji po určité době protrhat. Vegetační doba konzumní mrkve (od výsevu do sklizně) je 78–190 dní (podle odrůdy). Rané odrůdy můžeme vysévat i v červnu. Jako možnost, jak se vyhnout nepříznivým podmínkám na jaře, se uvádí i pozdní listopadový či prosincový výsev.
Mrkve z raných výsevů mívají problém s napadením pochmurnatkou mrkvovou (Psila rosae). Larvy pochmurnatky vyhlodávají v kořenech mrkví nepravidelné chodbičky. Dospělci tohoto škůdce totiž létají a kladou vajíčka nejdéle do poloviny května, u pozdějších výsevů se nevyskytují.
Z dalších chorob se mohou vyskytnout: makadlovka kmínová, obaleči, klopušky, černá hniloba mrkve, padlí miříkovitých, suchá skvrnitost listů mrkve, mšice, merule mrkvová.
Trocha historie
Mrkev údajně pochází z jižní Asie, z oblasti Afghánistánu, Íránu a Pákistánu, odkud se postupně rozšířila po všech kontinentech. Předpokládá se, že v 10. století se rozšířila do oblasti od Indie po východní Středomoří, ve 12. století se dostala až do západní Evropy a do Číny. Podle některých pramenů vznikly kulturní odrůdy už během antiky a znali ji už Řekové a Římané před 2 000 lety. Podle jiných byly odrůdy s vysokým obsahem karotenu vyšlechtěny až během novověku v Evropě. Do Ameriky ji přivezli Angličané brzy po jejím objevení.
V 17. století byla v Nizozemsku vyšlechtěna oranžová odrůda mrkve. Odrůdy, ze kterých jsou odvozeny dnes pěstované typy, vznikly v 19. století především ve Francii.
Herbář z roku 1899 uvádí, že mrkev „se přidává do náhražky kávy cichorie, připravuje se z ní sirup užívaný proti kašli a jiným neduhům prsním. Požívati mrkev radí se ženám těhotným; účinkuje prý na pud pohlavní. Dítky, které mají škrkavky, ať na lačný žaludek jedí mrkev. Vředy rozežírající léčí se náplastí, jež záleží z tlučené nati mrkvové a medu“.
Recepty jako mrkvový džem či mrkvový koláč prý vznikly během druhé světové války v Anglii, a to na základě doporučení vlády konzumovat mrkev.
Dnes je v Evropě nejoblíbenější oranžová mrkev, ale například v Japonsku je to mrkev žlutá a v Indii a Číně mrkev červená. Léčitelé ji využívají jako močopudný a projímavý prostředek, při šerosleposti, močových kamenech a revmatických zánětech kloubů. Šťáva z kořene pomáhá také při ischemické chorobě srdeční, podporuje vylučování cholesterolu z těla, může snižovat rozvoj rakoviny. Některé látky obsažené v mrkvi na sebe vážou těžké kovy. Vitamin A má blahodárný účinek na zrak.
Co rostlina obsahuje?
Mrkev je známá především obsahem betakarotenu, provitaminů vitaminu A, v jejím kořeni a listech byly nalezeny stovky sloučenin. V průměru mrkev obsahuje 91 % vody, 7,4 % cukrů (především sacharózy a fruktózy), 2,4 % vlákniny a 1,4 % bílkovin. Podíl bílkovin je vyšší než u ostatních okopanin. Z vitaminů je obsažen vitamin C (10 mg v 100 g) a již zmíněný betakaroten (12,5 mg/100 g), přítomný je i vitamin B1, B2 a D. Z minerálních látek draslík (170 mg v 100 g), sodík (25), vápník (25), fosfor (15), je v ní i hořčík, měď, železo, zinek a mangan. Je bohatá na antioxidanty.
Kořeny krmných mrkví mají nižší obsah sušiny a cukrů. Nízký je i obsah betakarotenu. Jsou vhodným zdrojem např. vitaminů E a C, vápníku a fosforu, sodíku, draslíku, chloru, železa, kobaltu, selenu a dalších.
Sběr
Krmná žlutá mrkev (táborská žlutá) je vhodná pro pozdní sklizně, ideální je pro dlouhodobé skladování. Konzumní mrkve se sklízejí podle požadavků odrůdy.
Při sklizni je třeba s mrkví zacházet šetrně, tak, aby nevznikaly praskliny a nelámala se, protože poraněnými místy vniká infekce a mrkev snadno podléhá hnilobám. Po vytržení nebo vyrytí je potřeba mrkev očistit od natě a hlíny a řádně osušit.
Zpracování
Ing. V. Míka uvádí, že se zkrmuje syrová a paření je nevhodné, neboť poškozuje betakaroten, vitaminy a snižuje její dietetické vlastnosti. Jiné prameny uvádějí, že vyšší využitelnost živin je v mrkvi mírně povařené.
Teplota skladování by měla být v rozsahu 2–4 °C, mrkev však odolá i teplotám do –2 °C.
Možné je skladování v plastových přepravkách ve větraných prostorách za vlhkosti 80–90 % ve sklepích nebo v krechtech. Ideální je uchování v písku, kde při vhodných podmínkách vydrží až 6 měsíců.
Mrkvovou nať nebo nakrouhanou mrkev je možné silážovat. Konzervovat se dá i sušením, a to jak nať, tak kořen.
Využití pro drůbež
Vhodně upravená mrkev je vhodná jako doplněk do krmné dávky pro všechny druhy a kategorie drůbeže, která mrkev velmi dobře a ráda přijímá. Nejčastěji se podává strouhaný kořen – ať už syrový, nebo spařený – jako součást míchanic. Husy si rády pochutnají i na celé mrkvi, kterou oštipují. Drůbež ale velmi době přijímá i siláž s přídavkem mrkvové natě.
Zkrmování mrkve ovlivňuje barvu žloutků (zbarvují se žlutooranžově), líhnivost i zdravotní stav. Má vliv i na barvu kůže, tuku a taky běháků žlutonohých plemen slepic. Větší množství zkrmované mrkve u bílých plemen může způsobit zažloutnutí peří. Časopis Geflügel uvádí zajímavé využití mrkve při krmení kuřat: jako prevenci před problémy s vyprazdňováním doporučuje zkrmovat míchanici z nadrobno strouhané mrkve, česneku a tvarohu. Směs musí mít odpovídající pevnou konzistenci, nesmí být mazlavá. Vysoký obsah vody v mrkvi a tvarohu dodá trávicímu traktu dostatek tekutin pro dobré zažívání.
Mrkev, kterou zvířatům podáváme, nesmí být špinavá, nahnilá, zatuchlá apod.
Uvádí se, že pěstování červené (konzumní) mrkve pro účely krmení zvířat není příliš vhodné, jednak z ekonomického hlediska (konzumní má menší výnos), ale také proto, že v kořenech konzumní mrkve je obsaženo příliš mnoho rozpustných sacharidů (cukrů). Dlouhodobé zkrmování nebo vysoké dávky představují pro organismus zátěž.
Pro další druhy
Krmná mrkev se hodí pro všechna hospodářská zvířata, zařazujeme ji i do jídelníčku dalších domácích zvířat, např. okrasného ptactva, hlodavců, ale i psů a koček.
Mimořádně vhodná je pro jezdecké koně, a to do dávky cca 10 kg/kus/den. Využívána je jako doplňkové dietetické krmivo, působí na rozpouštění hlenů při katarech dýchacích cest. Při dlouhodobějším zkrmovaní působí proti střevním parazitům. Zvláště v zimě se cení jako dobrý zdroj betakarotenu a vitaminů. Skotu a koním se zkrmuje syrová, většinou celá.
Králíkům se zkrmuje syrová, dobře očištěná. Podstatný je zejména obsah karotenu, jehož nedostatek způsobuje zpomalení růstu a reprodukční poruchy, zhoršuje průběh onemocnění kokcidiózou, ale i průběh mnoha infekcí, hlavně infekční rýmy. Působí příznivě na růst a zdravotní stav mláďat a chovných zvířat. Mrkev nevyvolává průjmy jako např. krmná řepa. U samic králíků může způsobit zvětšení plodu – hydrocefalus.
Mrkev se dá zkrmovat i prasatům, ale poslední 1–2 měsíce před porážkou se doporučuje vyřadit ji z krmné dávky, protože by sádlo mohlo dostat poněkud nažloutlou barvu. Krmná mrkev je vhodná pro prasnice po oprasení, pro mladá a chovná zvířata.