Ugandský deník Cesta za horskými gorilami

Pondělí 10. 12. 2012: Ráno jdeme prozkoumat okolí hotelu. Naši pozornost upoutaly černobílé vrány. Jedna se usadila na průchodu do města a spokojeně přehlíží ulici. Těsně pod ní procházejí místní, tedy černí obyvatelé, a jak je vidět, je na ně zvyklá. Běda ale, když se přiblíží s fotoaparátem můj muž – na nic nečeká a okamžitě ulétne. Zkrátka rozezná bělocha od černého. I pro ni jsme „muzungové“, a navíc nepříliš důvěryhodní. Ne nadarmo se tvrdí, že vrány jsou velmi inteligentní.

A jsme opět na cestě. Asi po 30 km přijíždíme do Národního parku Lake Mburo, který jsme již včera nestihli navštívit. Rozlohou je to nejmenší park v Ugandě (260 km2), rozprostírá se kolem stejnojmenného jezera a spolu s dalšími tvoří zvláštní mokřadní systém. Čeká nás pořádně náročný den, protože do Kampaly, kam máme pak namířeno, je to ještě asi 260 km. S ohledem na cesty a zpomalovací pruhy, které tu jsou doslova jeden za druhým, nás čeká nejméně šestihodinová cesta.

Nyní jedeme za dalším skvostem Afriky, zebrami. Měly by to být zebry stepní, respektive jejich poddruh, zebry bezhřívé. Hřívu však ztrácejí až ve věku asi tří let. Tento park je totiž v Ugandě jediné místo, kde se zebry vyskytují, a být v Africe a nevidět zebru by nám bylo líto. Takže když zahlédneme prvního jedince, jsme nadšeni. Jediné, co nám kalí radost, je průtrž mračen, která se na nás snesla. Zvířatům to evidentně nevadí, to jenom my jsme zhýčkaní. Až když si později prohlížím pořízené fotografie, jsem ráda za zvláštní atmosféru, kterou déšť vytvořil.

V parku nežijí samozřejmě jen zebry, setkáváme se zde se spoustou jiné zvěře a s mnoha druhy ptáků. Těch zde ornitologové napočítali na 350 druhů. Kromě zeber pozorujeme i početná stáda impal, vodušky, buvolce modré, buvoly a samozřejmě všudypřítomná prasata savanová. Ta pasoucí se na kolenou působí poněkud groteskně. Bohužel, největší antilopu, antilopu losí, která v tomto parku také žije, jsme nezastihli. Můžeme i vystoupit z auta, protože lvy zde už vyhubili. To nás moc mrzí. Míjíme i pasoucí se dlouhorohý skot, který, jak říká náš průvodce, sice nemá v národním parku co dělat, ale vzhledem k tomu, že stádo patří prezidentovi, tak kdo by si dovolil něco namítnout, že?

Tento dlouhorohý východoafrický skot, označovaný souhrnným názvem ankole, se sice nevyznačuje vysokou užitkovostí, ale vyniká ohromnou skromností, dlouhověkostí a odolností proti tropickým chorobám. Kromě masa a mléka poskytuje i krev, již zástupci některých etnik pijí smíchanou s mlékem. V tradiční kultuře afrických pastevců slouží tento skot i jako platidlo a symbol majetku. Rozpětí rohů u některých býků dosahuje neuvěřitelných dvou metrů!

Vydáváme se také na plavbu po místním jezeře, ale ještě předtím, než usedneme do loďky, nakupujeme ve stánku pár suvenýrů. Patrik nás přesvědčuje, abychom zde nic nekupovali, a slibuje, že nás v Kampale zaveze do obchůdku, kde vše pořídíme za poloviční ceny. My ale přesto neodoláme, a tak se zmocňuji několika vyřezávaných zvířat, náramků a jiných nezbytností. A jak se později ukázalo, dobře jsme udělali – už bychom nekoupili vůbec nic …

(Dokončení příště.)