Vlastnit papouška je závazek 4
Každé společenské a krotké zvíře, které jsme k sobě připoutali, potřebuje ke své spokojenosti volnost pohybu a projevovaný zájem opatrovníka. Potom poznáme, že se chová docela racionálně, obezřetně, aby si neublížilo, a zajímá se o naše aktivity, což ho zbavuje nudy. Je šťastné, když se něco děje a může být u toho. Naše senegalka se nehne od manželky, když v kuchyni vaří, a nelze ji ničím odlákat, jak ji taková činnost zajímá. Když se nic neděje, sedí v mé blízkosti se zobákem zabořeným v peří na zádech a jen se pohnu, hned je ochotná mě následovat a přihlížet tomu, co budu dělat. Koho si papoušek zvláště oblíbí v domácím hejnu, s tím chce utvořit párový vztah a nevadí mu, že jde o vztah asymetrický. Vztah je pro něj to nejdůležitější, co má, čím může nějak manipulovat ve svůj prospěch a uplatnit v něm také své emoce.
Konrád Lorenz zaznamenal podobné chování u své ochočené husy Martiny v knize Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami (Granit, 1998): „Tento hluboce instinktivní odpor k samotě Martinu ke mně pevně připoutal. Chodila se mnou všude a byla naprosto spokojená, když jsem seděl u psacího stolu a ona si směla lehnout pod mou židli. Vůbec mě neobtěžovala, stačilo jí, že jsem jí odpověděl neartikulovaným zabručením pokaždé, když se mě zeptala, zda tu ještě jsem a zda jsem ještě naživu. Ve dne se tak ptala každých pár minut, v noci zhruba každou hodinu. Chtěl bych znát člověka, lépe řečeno nechtěl bych ho poznat, kterého by taková příchylnost netěšila a nedojímala.“
Známý britský chovatel papoušků G. Glendell ve své knize Škola pro papoušky (BRÁZDA, 2009) nabádá opatrovníky papoušků v domácí péči: „Mnoho problémů s chováním vzniká jen tím, že se u tak inteligentního ptáka, jako je papoušek, ‘předpokládá’, že po většinu dne zůstane ve své kleci, případně z ní bude každý den vypuštěn na několik málo hodin. Pokud bychom tímto způsobem chovali psa nebo kočku, mohli bychom samozřejmě očekávat problémy chování. K tomu samému může snadno dojít i u papouška.“
Jestliže už musíme svého ptačího společníka ponechávat v kleci, pokud chodíme pravidelně do práce, jezdíme o víkendu na výlety nebo pro to máme jiný důvod (např. pořádkumilovná manželka), musíme mu vytvořit promyšleně vhodné prostředí, aby zbytečně ve své opuštěnosti netrpěl nevhodnými podmínkami, které budou jeho psychické strádání ještě umocňovat. Měla by to být především rozměrově prostorná klec či lépe bytová voliéra, kde může pták alespoň popolétnout. Nevhodným místem pro jejich umístění je kuchyně, kde papoušek vdechuje nejrůznější exhaláty, z nichž nejhorší jsou z přehřátého teflonu nad 260 °C, což je kritická teplotní hranice, kdy se začínají uvolňovat toxické plyny ve formě nepatrných částic, které se usazují hluboko v dýchacím ústrojí. Při teplotě 360 °C je to např. tetrafluoroetylen (TFE), který u laboratorních zvířat vyvolává rakovinné bujení, a u dosažené teploty 470 °C je to perfluoroisobuten (PFIB), který je 10× jedovatější než fosgen a je schopen vyvolat plicní edém se smrtícím účinkem. Vstřebávání exhalátů napomáhají ptačí vzdušné vaky svou velkou povrchovou plochou, což může papouškovi způsobit otok plic s následným úhynem. Rovněž velmi škodlivý je cigaretový kouř, který kromě dýchacích obtíží dokáže v ptačím organismu vyvolat zánět spojivek, chronickou rýmu, alergii a celkové snížení odolnosti.
Nevhodné jsou teplotní výkyvy, proto by klec neměla stát blízko topidla (vysušování sliznic, přehřívání organismu), na dlouhodobě osluněném místě bez možnosti úniku ptáka do stínu (nebezpečí přehřátí), a už vůbec ne v průvanu. Neměla by být přístupná ze všech stran (což zpravidla bývá u kulaté klece umístěné v prostoru), aby byl papouškovi poskytnut potřebný pocit klidu a bezpečí. Potřebuje mít „krytá záda“. Toho je dosaženo situováním klece v rohu místnosti, nejlépe s výhledem do prostoru bytu, kde se jeho lidské hejno pohybuje, a z okna, aby mohl pozorovat i dění venku. Papoušek se obvykle nejraději zdržuje v kleci co nejvýše a tomu by měla odpovídat i poloha bidélek, aby mohl sedět ve výši našich očí. Zcela nevhodná je kulatá klec (se svislými dráty, po nichž nelze šplhat), v ní je pták odsouzen k naprosté nečinnosti a nudě, bez jakéhokoli soukromí.
Rozměry klece a pokojové voliéry, na něž se mohou názory různit, by měly být takové, aby zde papoušek mohl s rezervou rozepnout křídla a popolétnout. Důležitá je její délka, hloubka a výška nejsou už tolik rozhodující. Mezi dráty by ptákovi neměla uváznout hlava, což je hlavní kriterium pro rozteč drátů či velikosti ok pletiva. Některý druh by mohl uvítat budku, která by mu poskytla pocit bezpečí a klidu – nejedná se však o hnízdní budku. Její velikost postačí jen taková, aby se do ní pták vešel a mohl se otočit, a její umístění záleží na tom, kde papoušek nejraději odpočívá. Viděl jsem korelu, která má na dně klece uzavřenou kartonovou krabici s otvorem, v níž si ráda posedí a zdřímne.
Papoušek by chtěl svou klec opouštět co nejčastěji. Mnohý opatrovník stojící před zavřenou klecí nechápe, že úklonami, které papoušek před ním na bidélku předvádí, mu „neskládá poklony“, ale že jsou to jen zoufalé pohyby, kterými naznačuje, že by chtěl opustit klec. Možná, že ani neví, že papoušek je sociální a kontaktní tvor, který podobně jako třeba pes touží po po volném pohybu a kontaktu se „svým člověkem“. Dva papoušci v kleci či voliéře se tulí jeden ke druhému a všechno dělají společně – typickými představiteli takového chování mohou být agapornisové. Papoušci jako kontaktní zvířata strpí a vyhledávají tělesný dotyk druhého jedince (je to i člověk, kterému důvěřují), na rozdíl od distančních ptáků (většina pěvců udržuje odstup 18–25 cm a patří sem i dravci). Přechodovým typem jsou např. australské zebřičky, kdy samečkové sedí odděleně a samičky s mláďaty se těly dotýkají.
Krotký papoušek dlouhodobě zavíraný v kleci si může uvědomovat svou bezvýchodnou situaci, a nejsme-li ochotni mu umožnit delší pobyt mimo klec, vzniká otázka, k čemu nám má takový pták vlastně sloužit, zejména jde-li o jedince, který kromě opatrovníka už nemá nikoho, s kým by mohl navazovat sociální kontakt. Nejsou-li papouškovi vytvořeny optimální podmínky v jeho životním prostředí spolu s krmením a častou příležitostí udržovat všestranný kontakt s opatrovníkem, je vystaven trvalému napětí a stresu, s projevy dalších poruch chování v podobě strachu, křiku, agrese, škubání si peří nebo tím vším dohromady.
Důležitým prvkem pro welfare papouška je i bidélko
Ve voliéře a v kleci by papoušek měl mít možnost vybrat si, na čem chce odpočívat, vystřídat různé průměry a povrchy bidélek, aby si změnou úchopu procvičoval prsty a zamezilo se tak otlakům na jejich polštářcích. Nohy jsou pro něj životně důležité (podobně jako zrak), neboť na nich nepřetržitě tráví celý svůj život vestoje, a to nejen přes den, ale i v noci. Není proto jedno, jaká bidla mu ve voliéře či kleci nabídneme. Nejmenší průměr bidla nemá dovolit, aby se po úchopu drápky dotýkaly – vhodný úchop je 2/3 průměru. Z bidélek si pták vybere na hřadování zpravidla to nejvýše položené, nemělo by být blízko stěny klece, aby se mohl protahovat a sedět, aniž by si odíral ocasní pera. Bidlo před miskami s potravou může mít brusný povrch, který otupí drápky, nemělo by však být používáno k delšímu sezení a nocování, aby se zbytečně nedrásala pokožka prstů. Hladká bidla dodaná i s klecí (soustružená a plastová) je lépe nahradit větvemi i s kůrou, např. z lísky a jiných nejedovatých listnáčů, aby nedocházelo k vyhlazování kůže prstů. Větve z jehličňanů obsahují pryskyřici, která se může dostat papouškovi nejen na prsty, ale i do peří. Ohlodáváním kůry větve (pečlivě omyté od postřiků) se papoušek nejen zabaví, ale získá i další živiny, obrušuje si drápky. Jako alternativní bidélko se hodí i bavlněné nebo konopné lano o větším průměru.
Podle MVDr. V. Tukače (Papoušci, 1/2013): „Spojí-li se vliv hladkého povrchu bidla s chronickým nedostatkem některých aminokyselin, minerálních látek a vitaminů, může docházet ke vzniku drobných prasklin na spodní straně prstů. Ty se rychle infikují bakteriemi z trusu a mohou vzniknout velmi bolestivé záněty končící v některých případech až amputací.“
Dosednutím na bidlo se ptákovi automaticky sevřou prsty, což je způsobeno tím, že v patním kloubu nohy se samovolně natáhne šlacha ohýbače prstů a pevně je sevře. Hmotnost těla způsobí zasunutí zvláštních výstupků na šlaše do rýh v šlachovém pouzdře holeně a v důsledku toho pták sedí na bidle bez svalové námahy, a to i během spánku. Blokovací systém se dobře uplatňuje u bidla, které prsty téměř obepínají ze dvou třetin. Moje senegalka si oblíbila pro odpočinek a nocování průměr větve 16 mm. Klec by měla mít vodorovně uspořádané dráty, aby po nich pták mohl šplhat k bidlu nebo k misce s potravou. A aby nemusel při opouštění klece a návratu balancovat na drátěném prahu vstupního otvoru, je vhodné protáhnout bidlo ven před otvor ve tvaru „T“.
Nejen ze satelitních snímků se zjistilo (prof. H. Burda, 2008), že zvířata se pasou, odpočívají a spí v severojižním směru podle silokřivek zemského magnetismu. Objev lze využít k tomu, aby se stání ve stájích a pavilonech pro zvířata v zoo orientovala severojižním směrem, což by odpovídalo přirozenému chování zvířat, a také jejich pocitu pohody – welfare. Poznatek se týká i papouška, který by mohl mít některé z bidélek natočené tak, aby tělo při odpočinku sledovalo severojižní směr. Moje senegalka si vybrala právě takto orientované bidélko. Orientace podle magnetického pole je základní vrozenou ptačí vlastností například při tahu na zimoviště (W. Wiltschek, 1991).
(Pokračování příště)
