Ve Fauně č. 24/2013 jsme si mohli přečíst nevšední monografii o chesapeake bay retrívrovi. Rád bych poznatky chovatelky potvrdil a rozšířil o několikaleté zkušenosti, které má s tímto plemenem horská služba v Krkonoších. Chesapeake bay retrívři mají rádi vodu, ale fenka Bára ji miluje ještě více v pevném skupenství. Sníh ji láká pro dobrodružství, při kterém uplatňuje výdrž, otužilost a své slídičské schopnosti, a díky tomu nalézá lidi pod lavinami nebo turisty zatoulané v horách, byť to jsou většinou figuranti. To je její práce, kterou odvádí už čtvrtý rok v řadách záchranářských psů Horské služby ČR.
Bára vykročila na dráhu záchranářského psa v roce 2010, když získala kvalifikaci lavinového psa A, další rok B a brzy potom i nejvyšší stupeň lavinového nasazení – C. V roce 2010 také obdržela v okolí horské osady Jizerka atest pro plošné pátrání. Schopnost pracovat v drsných podmínkách je dána plemenem, a Bára se navíc odmalička pohybovala v horském terénu, takže jí nevadí žhnoucí slunce ani silný mráz. Její majitel, a současný vedoucí kynologické brigády HS Pavel Smejkal, ji připravoval na budoucí roli jen pozvolna a do prvního kurzu lavinových psů ji vzal, když měla čtyři roky. O to rychlejší byly pokroky, neboť psovod nemusel brát ohledy na její fyzickou kondici, jak tomu bývá u štěňat a mladých psů.
Nebojte se
Profesionální člen horské služby Pavel Smejkal má Báru neustále při sobě, a pokud potkáte na hřebenech Krkonoš kudrnatého hnědého psa, který má na obojku nápis Horská služba, nebojte se ho. Když k vám přiběhne a začne štěkat, není to známka nevole, ale naopak tím dává najevo radost z nálezu. Vzápětí se objeví páníček a Báru pochválí. „Občas se někomu nelíbí, že mám psa na volno. Většinou to bývá do chvíle, než si všimne nápisu na obojku a mého záchranářského loga na bundě. Když lidem po omluvě navíc vysvětlím, proč štěká a já ji za to chválím, změní svůj přístup, pohladí si ji a někdy se i ptají na výcvik a využití psů při hledání lidí,“ říká záchranář a dodává: „I ti hosté našeho penzionu, kteří mají ze psů respekt, si ji většinou zamilují. Bára po jejich příjezdu nejprve štěká, ale po seznámení s nimi je v dalších dnech bez štěkání nadšeně vítá.“
Uvážlivá volba
Rodina Pavla Smejkala si přála mít hnědého Labradora. Byla by to dobrá volba psa ke třem dětem, ale protože to měl být pes zároveň využívaný k záchranařině, nechali si manželé nějaký čas na rozmyšlenou. A protože se v té době hovořilo o častých zdravotních potížích tohoto plemena, vybrali si nakonec po předchozím získání informací chesapeake bay retrívra. Již zmíněná pozvolná několikaletá příprava Báry před prvním lavinovým kurzem měla i další důvod. „Pokud má být fena v sestavě záchranářských psů, musí podstoupit kastraci. K tomu jsem se rozhodl, když byla plně vyvinutá a vyspělá – ve čtyřech letech. Do té doby jsem ji stále navykal na prostředí a situace, kde by měla pracovat. Trávila se mnou dlouhé hodiny při instalaci tyčového značení horských cest a pobývala se mnou mezi lidmi na horských boudách. Naučila se reagovat na občasnou přemíru zájmu o pohlazení či jiné rozmazlování tak, že odešla někam do kouta či do ústraní, aby měla klid. Když si odpočinula nebo se chtěla opět bavit, vrátila se mezi lidi,“ popisuje psovod další povahovou vlastnost.
Vrtulník jí něco připomíná
Chesapeake Bay retrívr byl vyšlechtěn také na lov kachen a prý dokázal za den aportovat dvě stě až tři sta opeřenců. Dnes si takové výkony u nás dokážeme těžko představit, jisté však je, že těmto retrívrům zůstalo mnohé z takového využívání. „Neustále sleduje dění nad sebou. Je to přirozené pro lovce či přinašeče ptáků. Velmi živě proto reaguje i na vrtulník. Na vytažení do kabiny vrtulníku i samotný let se těší všichni záchranářští psi. Jenomže Bára ho sleduje i při každém vyšším či vzdálenějším přeletu. Zpočátku se mně zdálo, že ji to rozptyluje při pátrání, dnes bych to nazval periferním sledováním. Nikdy totiž neztratí ze zřetele, a to bez jakéhokoli připomínajícího povelu, co je jejím hlavním úkolem.“ Báře zůstaly i další skvělé vlastnosti, jako třeba ohromná chuť pracovat, přitom však nejde o netrpělivého psa s přemírou temperamentu. „Bára je dobře ovladatelná a trpělivá při učení. A rozhodně má nadprůměrnou výdrž. To prokázala například při pátrání po čtyřiaosmdesátiletém důchodci v lesích kolem Nového Boru. Dokázala tam s malými přestávkami pracovat od rána do večera. A přitom byla stále neobvykle aktivní. Neúnavně hlásila každého cyklistu i všechny lidi, kteří se vyskytli v námi prohledávaném úseku,“ vzpomíná psovod.
Zrádný terén
Houževnatost a otužilost projevila Bára i při řadě dalších pátracích akcí. Například když HS pátrala v Krkonoších po zahraničním rekreantovi. Bára měla za úkol propátrat osadu Strážná hůra a Vápenice. V mrazu patnáct pod nulou a hlubokém sněhu pracovala neúnavně od 21.30 hodin. Prohledávala okolí chat, kůlny a dřevníky až do 23.35, kdy psovod vysílačkou dostal pokyn k ukončení pátrání, neboť muže našli záchranáři v jiném úseku. Ještě větší houževnatost musela prokázat uprostřed února, když HS začala hodinu před půlnocí hledat muže v okolí Herlíkovic. Bára dostala úkol nejtěžší: propátrat areál Eden a zrádné břehy Labe. Voda je sice živel, pro který jsou chesapeake bay retrívři stvoření, ale fence zkušenosti říkaly, že musí být opatrná. Proto se do různých zákoutí nedostávala přímo po praskajících ledových krustách, které jsou často vysoko nad momentální hladinou, ale volila různé okliky. Psovod pomocí čelovky její práci sledoval. Fenka neúnavným pátráním postupně vyloučila přítomnost člověka na březích Labe. Po dvou hodinách bylo pátrání ukončeno, když se pohřešovaný našel ve Vrchlabí. Nasazení psa ve zmíněném úseku přesto nebylo marné. Jen potvrdilo, že hledat v noci člověka v takto neobvyklém terénu za drsných zimních podmínek by záchranářům postupujícím v rojnici trvalo mnohem déle a do některých míst by se ani nedostali. A při teplotách hluboko pod bodem mrazu je pro záchranu lidského života každá minuta drahá. Bára se tedy připojila ke spolehlivým článkům horských záchranářů, jak o tom svědčí i mnoho dalších nasazení.