Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové IV. Co přináší terapie s využitím psů

Názory na využití psů při terapiích a ve speciálních školách se mohou různit mezi odborníky, praktikujícími kynology i mezi samotnými klienty. Faktem však je, že zooterapie se stále rozšiřuje, a někteří rodiče postižených dětí ji dokonce vyžadují. A nelze se divit, vždyť mnoha dětem pomohli právě psi. Využívání psů při terapiích zjevně přináší celou škálu pozitiv.

Jakési mapování vývoje a stavu využívání zvířat v terapii provedl ve své knize „Zvířata a naše mentální zdraví“ dr. Johannes Odendaal, výzkumný pracovník a pedagog na jihoafrické univerzitě v Pretorii (knihu vydalo Nakladatelství Brázda, 2007). Zabývá se sice především psychoterapií, ale zmiňuje podpůrné využívání psů i v dalších disciplínách, jako je fyzioterapie, ergoterapie, logopedie, sociální terapie, a ve vzdělávání. V posledně zmíněné oblasti připomíná hlavně speciální školy zaměřené na vzdělávání mentálně postižených dětí, kde zvířata pomáhají v procesu výuky. A protože z každé vyjmenované oblasti má řadu zkušeností s klinickým využíváním psů magistra Bajtlerová, můžeme se jejím prostřednictvím seznámit s některými přínosy nám nejbližších čtyřnožců.

První kroky

Dříve, než Iva Bajtlerová vyjmenuje nejčastější indikace, při nichž využívá psy, zmiňuje i zásadní momenty, které brání využití psů: „V první řadě je to nesouhlas klienta nebo zákonného zástupce. Za třináct let praxe se psy jsem se však setkala jen s třemi takovými případy. Více případů jsem neměla ani s fobií klientů ze zvířat. Za tu však nelze považovat počáteční respekt, až strach ze psů u dětí, které psy dosud blíže nepoznaly. Zvyknout si na psa a oblíbit si ho je otázka několika desítek minut. Nejlépe, když dítě vidí, jak si ostatní děti se psem hrají, cvičí nebo se učí. Samo se pak ke psovi přibližuje, snaží se na něho sáhnout, pohladit si ho. Zkrátka aktivitu musí vyvíjet dítě samo, terapeut jen nahrává situace, aby navázání kontaktu bylo co nejsnazší.“ Mezi další problémy znemožňující terapeutické využívání psů patří alergie na psí pokožku (šupiny), na psí chlupy a psí tělní tekutiny. „Ani v tomto směru si nevybavuji více problémových případů. Pravda je, že u bezsrsté Agáty se pravděpodobnost komplikace s alergií výrazně snižuje, ale při pravidelné péči o srst irského Pšeničného teriéra, a vůbec díky zvýšeným hygienickým opatřením u obou mých psů, jsou tato rizika nepatrná,“ dodává magistra.

Indikace

Mnohým asi názvy některých indikací, při nichž Iva Bajtlerová využívá psy, nic neřeknou. Proto nám na příkladech vysvětlí, proč jsou psi často vhodní u dětí s autismem, s elektivním mutismem, s vývojovou dysfázií, vývojovou dysartrií, ale také při koktání. Nejnáročnější a také nejdelší práce je s autisty: „Tyto děti mají rády, co se pohybuje, je lesklé a mění tvar. Proto reagují nejprve třeba na rybičky a andulky. Se psem už je kontakt pro ně náročnější a s lidmi nejtěžší. Jsou to však takové stupínky, jak se postupně přibližovat k normálnímu chování mezi lidmi,“ popisuje běh na dlouhé trati. Někdy však lze začít hned se psem, jak se ukázalo v případě tříapůlletého Mattea. Jeho první návštěva ordinace byla dramatická. Matteovi se nelíbilo nic, vše emotivně odmítal: novou osobu, dialog, předměty, hry i psa. Z ordinace sice neutíkal, jen se všemu zpěčoval. Druhá návštěva už byla klidnější a terapeutka považovala za pokrok, že Matteo přes protesty bral pamlsky a dával je teriérovi. Byl to náznak, že cestu k autistovi si magistra nachází prostřednictvím psa. I pro teriéra Edyho byly některé situace nové, ale vše trpělivě snášel, zvláště když Matteo přes zvukové a pohybové protesty bral další pamlsky a dával mu je. Samozřejmě, že to dělal dobrovolně. Po dvaceti minutách různého pobíhání a vyčkávání však bylo vidět, že i na trénovaného teriéra doléhá únava. Důležité však bylo, že prostřednictvím psa se začala odvíjet cesta vedoucí k dalším činnostem, do dalšího prostředí a k lidem.

Sociální fobie

Sociální fobií by se dal pojmenovat problém, který odborníci nazývají elektivní mutismus. Ve chvíli, kdy děti s touto poruchou přijdou do nějakého kolektivu či zařízení, nejčastěji do školky nebo školy, cítí se špatně, s nikým nemluví. Stejně se chovají v ordinaci. Ovšem jen do chvíle, než spatří psa. Byl to i případ Péti, který s terapeutkou nechtěl spolupracovat, ale jak se objevil Edy, oči se mu rozzářily, ale zjevně nadšený byl z nového kamaráda i teriér. Ve třech letech používal Péťa jen deset slov, přitom se nejednalo o zanedbanou výchovu. Na vině byl elektivní mutismus v kombinaci s vývojovou dysfázií, a již během jednoho roku terapií s využitím Agáty a Edyho byl na prahu vyléčení. „Možná to bylo i tím, že máme doma belgického ovčáka, se kterým si rád hraje. A jakmile si magistra vzala v ordinaci na pomoc Agátu nebo Edyho, začal reagovat tak, že plnil její pokyny vůči psům. Psům zadával stále více úkolů, tak jak to požadovala terapeutka. Jeho pasivita vůči cizím lidem a pak i širšímu okolí se začala rozplývat. Když chtěl vydávat Agátě nebo Edymu další pokyny a hrát si s nimi, musel používat i nová slova,“ vysvětlila maminka Péti. Přitom její syn prováděl další cviky, jako je přelézání a podlézání psa, čímž si rozvíjel koordinaci hrubé motoriky. Tato komplikace se projevuje u vývojové dysfázie třeba tak, že děti ještě ve čtyřech letech neumějí skákat po jedné noze. To, a mnoho dalšího Péťa nepochybně zvládl právě díky canisterapeutickým psům.

Pohoda

Kupodivu se psi osvědčili i při nápravě koktavosti dětí. Ke koktavosti dětí často přispívá jejich napětí nebo rušné prostředí. V ordinaci je však klid, děti nic nerozptyluje, ale protože vědí, že jdou na nápravu koktavosti, hodně se snaží. Jsou tedy příliš koncentrované a jejich snaha zvyšuje napětí. Iva Bajtlerová však orientuje pozornost dítěte na psa, takže plynulé mluvení je jakýsi „vedlejší produkt“ při terapeutické půlhodině. A hned jde všechno snadněji. Podobně poslouží pes i při dalších technikách rozvoje řeči. Třeba k diferenciaci sykavek dává klient psovi povel SSS a při správné výslovnosti si pes lehne, na CCC si sedne, na ŠŠŠ vstane. Dítě se tedy snaží nikoli proto, že musí, ale proto, že chce, aby ho pes poslechl. A to je rozdíl. Aktivita dítěte tak vede k rychlejší nápravě. Podobných příkladů ve využívání canisterapeutických psů je možné uvést celou řadu. Některé byly zmíněné v předchozích dílech seriálu, k jiným se ještě dostaneme. A jak Iva Bajtlerová často připomíná, využívání psů v ordinaci mohou provádět i terapeuti, kteří psa nemají. „Naše canisterapeutické centrum Canitera připravilo desítky týmů, tedy psovodů a jejich psů, kteří jsou připraveni k asistenci v ordinaci lékařů nebo terapeutů. Samozřejmě, že v takovém případě musí mít lékař nebo terapeut kvalifikovanou představu o možnostech, způsobech a hranicích využívání psů,“ dodává magistra Bajtlerová.