Měkkožraví chovanci našich voliér Pěvci (Passeriformes) 12 Vlaštovkovití (Hirundinidae)
Svou stavbou těla se již na první pohled liší od všech ostatních pěvců. Díky konvergenci se tak zevně podobají lelkům (Caprimulgiformes) a především rorýsům (Apodidae), se kterými si je lidé také často pletou. Morfologicky jsou tedy mezi pěvci skupinou zcela unikátní. Hybridizací DNA vyšlo najevo, že vlaštovkám nejpříbuznější čeledí jsou pěnicovití (Sylviidae), kruhoočkovití (Zosteropidae) a sýkorovití (Paridae).
Mají velice štíhlé tělo a dlouhá špičatá křídla, což jim umožňuje výbornou manévrovatelnost při lovu hmyzu. Obvykle se pohybují rychlostí 30–40 km/h, ale jsou schopny dosáhnout rychlosti až 60 km/h. Pro lov hmyzu za letu mají také krátký zobák, avšak silné a silně roztažitelné čelisti. Délka těla se pohybuje od 10 do 24 cm a váha činí 10–60 g. Křídla jsou dlouhá, špičatá a mají 9 primárních letek. Ocas má 12 letek a tvar se liší dle druhu. Zvyšuje manévrovatelnost, ale také splňuje funkci sexuální, kdy například u vlaštovky obecné (Hirundo rustica) je u samců až o 18 % delší než u samic, a ty si pak také vybírají samce s nejdelšími ocasy.
Nohy mají krátké a jsou uzpůsobeny spíše k hřadování než k chůzi (přední prsty jsou na bázi částečně srostlé). Jsou však schopny jak chůze, tak běhu, avšak tento pohyb je kolébavý a houpavý.
Nejtypičtější barvou horní části těla je tmavě modrá či zelená barva s leskem. Spodní část je ponejvíce jednobarevná nebo pruhovaná, často bílá či rezavá. Zbarvení obvykle nehraje v sexuálním dimorfismu vlaštovek roli a nejčastějším rozlišovacím znakem pohlaví je délka ocasu.
Obecně je tato čeleď kosmopolitně rozšířená, samozřejmě s výjimkou Antarktidy. Místem zrodu vlaštovkovitých je zřejmě Afrika, kde dodnes najdeme i nejvíce druhů. Dalším hustě osídleným místem jsou oceánské ostrovy v Pacifiku, kde na řadě ostrovů hnízdí vlaštovka rezavohrdlá (H. tahitica). Dalším ostrovním druhem je jiřička madagaskarská (Phedina borbonica) hnízdící na Réunionu a Mauriciu, ale za ostrovní se dá považovat i řada migrujících druhů, které ostrovy využívají při své migraci.
Právě migrace je další dobře známou vlastností, kdy především severoamerické a evropské druhy překonávají velké vzdálenosti. Naopak například západoafrické a jihoafrické druhy nemigrují vůbec.
Mnoho druhů má tedy obrovské celosvětové oblasti rozšíření. Nejlepším příkladem je nejznámější vlaštovka obecná, která hnízdí v téměř celé severní polokouli a zimuje ve většině jižní hemisféry. V antice si je lidé představovali zimující ve stadiu ztuhlosti, či je dokonce znázorňovali zimující pod vodou. Dokonce ještě na konci 18. století si lidé mysleli, že vlaštovky zimují přímo v Evropě v nějakých úkrytech (mysleli si to i o čápech a luňácích).
Obývají širokou škálu biotopů, díky závislosti na létajícím hmyzu se zdržují především v okolí vodních toků a jezer, ale také v otevřených biotopech, jako jsou pastviny, otevřené lesy, savany, bažiny, mangrovy a buše. Všechny vyjmenované biotopy obývají od úrovně moří až po vysoké alpínské stupně.
Mnoho druhů se vyskytuje v těsné blízkosti člověka. Změna životního prostředí způsobená člověkem je zde u některých druhů dokonce pozitivní. Například australská vlaštovka šedobřichá (H. neoxena) s příhodným anglickým názvem „welcome swallow“, se na Nový Zéland začala šířit až po roce 1920 a hnízdit zde započala po roce 1950. V současné době je tam zcela běžným druhem.
Dokonalou schopnost letu používají také k lákání partnera. Některé druhy, jako například vlaštovka mangrovová (Tachycineta albilinea), jsou teritoriální, zatímco většina ne a pouze brání své hnízdní místo. V obvyklých případech samec vybere hnízdní místo, kde pak zpěvem a letem láká samici a (v závislosti na druhu) brání hnízdo. Při obraně hnízda se nebojí ani člověka, a pokud se dostaneme do přílišné blízkosti hnízda, neváhají nás napadat. Na druhu také závisí velikost teritoria, u koloniálně hnízdících druhů je samozřejmě menší než u druhů hnízdících osamoceně. V mimohnízdní době tvoří velká hejna a společně také hřadují. Oba tyto prvky jsou důležitou ochranou před predátory, jako jsou například dravci rodů Falco a Accipiter. Hřadovací hejna jsou v některých případech ohromná, například zimní nocoviště vlaštovky obecné v Nigérii čítalo až 1,5 milionu jedinců. Nesociální druhy hejna netvoří, pouze malá rodinná hejnka, kdy mladí ptáci zůstávají s rodiči na krátkou dobu po vyhnízdění.
Většina druhů vlaštovkovitých je insektivorní a hmyz chytá za letu. Všichni dobře známe úžasné letecké obraty, které při chytání rychlého a hbitého hmyzu předvádějí. Vlaštovky jako čeleď přijímají širokou škálu hmyzu z většiny jeho skupin, avšak druhy často upřednostňují jeden druh hmyzu, také v závislosti na roční době. Druhy samotné jsou tedy dosti vybíravé a rozhodně nechytají všechen létající hmyz, například bodavému hmyzu, jako jsou vosy a včely, se většinou zcela vyhýbají. Řada druhů také jako dodatek přijímá různé plody a jiný rostlinný materiál. Africké druhy tak například přijímají semena akácií a vlaštovka větší (Cecropis cucullata) s nimi dokonce krmí svá mláďata. Ačkoli upřednostňují letící hmyz, občas berou také kořist z větví a ze země. Různá výška chytání hmyzu, ale i jeho různá velikost také umožňuje soužití více druhů na jednom stanovišti. Podobná rozrůznění pak najdeme i v soužití s konvergentními rorýsy (Apodidae).
Dosti rozrůzněný je způsob hnízdění. Primitivnější druhy vyhledávají již existující dutiny, zatímco jiné si samy vyhrabávají hnízdní dutiny například v písčitých stěnách. Zástupci rodů Hirundo, Ptyonopprogne, Cecropis, Petrochelidon a Delichon budují vlastní hnízda z bláta, pod „stropem přístřešku“, kde jsou skryti před počasím a predátory. Druhy budující vlastní hnízda jsou ponejvíce starosvětské (většina v Africe), zatímco druhy hnízdící v dutinách jsou naopak spíše novosvětské. Stavitelské druhy jsou samozřejmě limitovány vzdušnou vlhkostí v okolí, jelikož potřebují zmíněné bahno. Většina druhů obydlujících při hnízdění jeskyně, břehy a útesy hnízdí ve velkých koloniích. Budování hnízda z bahna, stejně jako „hrabáni“ nory, je rozloženo mezi oba partnery. V minulosti se také člověk výrazně podílel na větším rozšíření některých druhů. Přispělo k tomu především budování kamenných struktur, jako jsou stáje a mosty, společně s výrazným odlesňováním. Páry jsou ponejvíce monogamní a nemigrující druhy obvykle zůstávají blízko svého hnízda po celý rok. Migrující druhy se také nejvíce vracejí do stejné hnízdní oblasti jako v minulém roce a často si vybírají i zcela stejné lokality, což však od našich vlaštovek dobře známe. Také prvohnízdící páry si vybírají k hnízdění místo poblíž hnízda, kde byli sami vyvedeni.
Druhy z temperátních oblastí hnízdí samozřejmě sezonně, naopak subtropické a tropické druhy hnízdí sezonně nebo celoročně. Subtropické a tropické druhy hnízdící sezonně jsou nejčastěji ovlivněny vrcholem hmyzí aktivity, která nejvíce spadá do období dešťů. I zde však najdeme výjimky. Kupříkladu vlaštovka bělohrdlá (Hirundo nigrita) hnízdí v období sucha. Důvod je zcela logický. Hnízdí v říčních březích a v obdobích sucha tak nehrozí jejich zaplavení. Všechny druhy svá hnízda tvrdě brání, silnější v tomto ohledu jsou druhy samotářské. Věc, ve které vlaštovky velice vynikají, je otcovská péče. Ta je dokonce největší mezi všemi pěvci.
Vejce jsou nejčastěji bílá, u některých stavitelských druhů i skvrnitá. Obvyklá snůška čítá 4–5 vajec v oblastech s mírným podnebím a v tropických 2–3 kusy. U většiny druhů zajišťují inkubaci oba rodiče, u některých pouze samice. Péče o potomstvo je mezi oběma pohlavími rozložena v závislosti na druhu. U některých druhů většinu péče obstarávají samice, u jiných, například u vlaštovek rodu Petrochelidon, je rozdělena rovnoměrně. Zajímavé také je, že míra péče o potomstvo je různá u jednoho druhu v závislosti na poddruhu. Nejlepším příkladem je zřejmě vlaštovka obecná. Zde jsou naši evropští samečci o něco méně ohleduplní než ti američtí. Samci amerických poddruhů samicím v péči o potomstvo pomáhají (i když v malém rozsahu), zatímco evropští nikoli. Celková doba inkubace trvá 10–21 dní, nejčastěji 14–18. Mláďata se líhnou holá, obvykle jen s pár chomáčky peří na hlavě, křídlech a zádech. Oči jsou zcela otevřené až v 10. dni života. Celkově se však mláďata, v porovnání s jinými pěvci, vyvíjejí poměrně pomalu. Ačkoli, jak bylo zmíněno výše, se u některých druhů samci nepodílejí na inkubaci a zahřívaní mláďat, o krmení se starají ve všech případech oba rodiče. Z hnízda mláďata vylétají obvykle ve stáří 3 týdnů, ale pravidelně se do něj vracejí na nocování.
Druhy chované v ČR
Druhy této čeledi nebyly, pro svůj způsob života a potravu, nikdy obvyklými chovanci našich voliér. Ani v zahraničí se nejedná o běžné chovance. Naopak je jejich chov opravdovou raritou. Vlaštovka obecná je chována pouze v německé Wupertal Zoologischer Garten a nizozemské Rotterdam Diergaarde Blijdorp. Jediným dalším chovaným druhem je jiřička obecná (Delichon urbica), která je chována taktéž ve Wupertal Zoologischer Garten a v Zoologické a botanické zahradě města Plzně.
Jiřička obecná
(Delichon urbica)
Myslím, že popisovat vzhled jiřičky je pro nás všechny zbytečné. Řekněme si spíše něco o její taxonomii a způsobu života.
Poprvé byla popsána Carlem Linném v Systema Naturae z roku 1758 jako Hirundo urbica, tedy jako vlaštovka. Rod Delichon pak ustanovili v roce 1854 Thomas Horsfield a Frederic Moore. Název delichon je anagramem k výrazu z antického Řecka – celidnwn (chelidon), jehož význam je „vlaštovka“, druhové jméno „urbica“ v latině znamená „z města“.
Samotný rod Delichon se relativně nedávno odštěpil od rodu Hirundo a nejvíce příbuznou je mu právě vlaštovka obecná (H. rustica). Zahrnuje pouze 3 druhy, které jsou si vzhledově dosti podobné. Kromě jiřičky obecné jsou to jiřička asijská (D. dasypus) a jiřička himálajská (D. nipalense), oba endemité jihovýchodní a východní Asie. Jiřička obecná byla s jiřičkou asijskou, hnízdící v horách střední a východní Asie a zimující v jihovýchodní Asii, často považována za jeden druh. Velice podobná je však i jiřička himálajská, která je stálá v horách jižní Asie.
Jiřička obecná vytváří 2 poddruhy. Nominátní, západní poddruh D. u. urbicum a východní D. u. lagopodum, popsaný německým zoologem Peterem Simonem Pallasem v roce 1811. Občas můžeme najít v literatuře i uváděný poddruh D. u. meridionalis z oblasti Středozemí, ten je však v současnosti považován za neplatný.
Západní poddruh hnízdí napříč mírnými oblastmi Eurasie, východně až po střední Mongolsko a řeku Jenisej, a také v Maroku, Tunisku a severním Alžíru. Zimuje v subsaharské Africe. Východní poddruh hnízdí východně od řeky Jenisej po řeku Kolyma a jižně po severní Mongolsko a severní Čínu. Zimuje v jižní Číně a jihovýchodní Asii.
Jejím nejoblíbenějším biotopem jsou otevřené oblasti s nízkou vegetací, jako jsou pastviny, louky a zemědělské plochy často v blízkosti vody. Ohledně nadmořské výšky ji najdeme až ve výšce 2 200 m n. m. Je mnohem více městským ptákem než vlaštovka obecná a hnízdí i daleko v centrech měst, dle čistoty městského ovzduší. Mnohem více než ostatní evropské ptáky z této čeledi ji najdeme v blízkosti stromů, které jí poskytují hmyz, ale také místa k hnízdění. Na rozdíl od vlaštovky obecné ani normálně nevyužívá rákosiny jako nocoviště při migraci. Při zimování sice vyhledává podobné biotopy, jiřička je však méně nápadná, létá výš a je více nomadická. V tropických oblastech jejích zimovišť (východní Afrika, Thajsko) ji obvykle najdeme ve vyšších polohách.
V průběhu migrace se živí především letícím hmyzem a samotná migrace probíhá většinou za dne. Během ní ji samozřejmě čeká řada překážek. Jednou z největších jsou švýcarské Alpy. Například v roce 1974 zde během migrace zahynulo několik set tisíc ptáků v důsledku silného sněžení a nízkých teplot.
Zpět na hnízdiště se vrací několik dní po prvních vlaštovkách obecných. Existují i záznamy o ptácích hnízdících v zimovištích, například v Namibii a JAR. Tito ptáci zpět ani nemigrovali. Vzácně může zalétnout na Aljašku, ostrov Newfoundland, Bermudy a Azory.
Původně se jednalo o druh hnízdící na útesech a v jeskyních. Některé kolonie hnízdící na útesech můžeme nalézt dodnes. V naprosté většině však nyní využívá lidské stavby, jako mosty a budovy – na rozdíl od vlaštovky však spíše vnější zdi budov. Hnízdící ptáci se do Evropy vracejí v průběhu dubna a května, hnízda začínají stavět od pozdního března (severní Afrika) do poloviny června (Skandinávie). Hnízdo stavějí obě pohlaví z kuliček bahna, to je poté vystláno trávou, srstí či jiným měkkým materiálem. Během stavby se jim často snaží ukrást téměř hotové dílo vrabci domácí (Passer domesticus). Pokud uspějí, jsou jiřičky nuceny stavět jinde. Vrabci si při této krádeži musí pospíšit, protože do již hotového hnízda se nedostanou vletovým otvorem, který je pro ně příliš malý.
Hnízdí většinou koloniálně a jednotlivá hnízda se mohou dotýkat. Obvykle čítají kolonie méně než 10 hnízd, existují však i kolonie o počtu několika tisíc hnízd. Vejce jsou bílá a obvykle jich ve snůšce nalezneme 4–5. Jejich rozměr je 1,9×1,33 cm a váha 1,7 g. Inkubace trvá 14–16 dní a většinu obstarává samice. Mláďata hnízdo opouštějí po 22–32 dnech, v závislosti na počasí. Rodiče je pak krmí další týden. Mláďata z první snůšky obvykle pomáhají rodičům s krmením mláďat druhé snůšky. Obvykle má tedy 2 snůšky za rok, výjimkou však nejsou ani 3. Z vylétlých mláďat přežije většinou 60–80 %. Průměrná mortalita dospělých ptáků je také poměrně vysoká, 40–60 % za rok. Hlavním faktorem jsou zde deště při zimování v Africe. Na druhou stranu je zvláštní, že deštivé počasí během hnízdění má velmi nízký efekt. Jiřičky se dožívají průměrně méně než 5 let, známi jsou však i jedinci, kteří se dožili 10 i 14 let.
Na konci října opouští většina jiřiček ve střední a západní Evropě svá hnízdiště a odlétají do zimovišť.
Jednou sestavené páry spolu zůstávají po celý život. Obvyklé u jiřiček je však mimopárové páření, což z ní činí druh silně geneticky polygamní, avšak sociálně monogamní. Skotská studie zjistila, že 15 % mláďat není příbuzných s otci a až 32 % snůšek obsahuje alespoň jedno „mimomanželské“ mládě. Většina samců se tak snaží dohlížet na to, aby samice na hnízdě byla co nejméně sama, a při letu ji pak také hlídají. V této činnosti však poleví po snesení prvního vejce, takže nejmladší mláďata ve snůšce mají s vysokou pravděpodobností jiného otce.
Prokázán je také kříženec jiřičky obecné s vlaštovkou obecnou. Toto křížení je dokonce jedno z nejčastějších mezidruhových křížení mezi pěvci! Četnost výskytu těchto Kříženců tak poukazuje na to, že rod Delichon není dostatečně separován od rodu Hirundo na to, aby byly považovány za rody samostatné.
Z hlediska potravy a jejího získávání mají podobné zvyky jako ostatní druhy této čeledi, případně rorýsi. V hnízdních oblastech požírají především dvoukřídlý hmyz (Diptera) a mšice (Aphidoidea).
Tento hmyz tvoří dokonce větší procento jejich potravy, než je tomu u vlaštovek. V zimovištích požírají převážně blanokřídlý hmyz (Hymenoptera), obzvláště pak rojící se mravence. Průměrnou výškou, ve které loví hmyz, je 21 metrů. Chytají jej ponejvíce nad otevřenou plochou či vodou, sledují však i velké savce a loví jimi vyplašený hmyz. V zimovištích chytají hmyz ve větších výškách, často i nad 50 metrů.
Svými leteckými schopnostmi se jiřička dokáže vyhnout většině predátorů. Nejčastěji a zároveň nejvíce je lovena ostřížem lesním (Falco subbuteo).
