Nebezpečné druhy zvířat

Existence nebezpečných druhů zvířat

Dotkl jsem se existence nebezpečných druhů zvířat. Jejich výčet uvádí vyhláška č. 75 Ministerstva zemědělství ze dne 26. března 1996, která vychází ze zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, v následujícím roce novelizovaného. Filozofie uvedených zákonných předpisů praví, že jde o druhy zvířat, kterých se člověk z nějakého důvodu obává a proto je může týrat omezováním jejich potřeb. Zdůrazňuji, že nejde o týrání chovatele, ale pouze jeho zvířat.

Vyhláška Ministerstva zemědělství

ze dne 26. března 1996,
kterou se stanoví nebezpečné druhy zvířat

§1
Nebezpečné druhy zvířat
1. z třídy obojživelníků (Amphibia)
a) všechny druhy rohatek (rod Ceratophrys)
b) všechny druhy žab z čeledi Dendrobatidae

2. z třídy plazů (Reptilia)
a) všechny jedovaté druhy plazů
b) dravé druhy želv z čeledi kajmankovitých (Chelydridae)
c) všechny druhy z řádu krokodýli (Crocodylia)
d) z podřádu ještěři (Sauria) všechny druhy dorůstající v dospělosti přes 1 m délky těla včetně ocasu
e) z podřádu hadi (Ophidia) všechny nejedovaté druhy dorůstající v dospělosti přes 3 m délky těla včetně ocasu

3. z třídy ptáků (Avest)
a) všechny druhy pštrosů a kasuárů (řady Struthioniformes, Rheiformes, Casuariiformes)
b) všechny druhy z řádu veslonozí (Pelecaniformes)
c) všechny druhy z řádu brodiví (Ciconiiformes) s výjimkou kolpíků (čeleď Plataleidae)
d) všechny druhy z řádu dravci (Falconiformes) s výjimkou jedinců chovaných v zajetí podle zvláštního zákona
e) všechny druhy z řádu sovy (Strigiformes)
f) velké druhy jeřábů (rody Grus, Anthropoides a Balearica)
g) velké druhy papoušků (rody Ara, Anodorhychus, Calyptorhynchus, Proboscigera)

4. z třídy savců (Mammalia)
a) všechny druhy z řádu primáti (Primates) s výjimkou makiů (podčeleď Cheirogaleinae) a příslušníků čeledí kombovití (Galagidae), nártounovití (Tarsiidae) a kosmanovití (Callithricidae)
b) všechny druhy z řádu šelmy (Carnivora) včetně ploutvonožců (Pinnipedia), s výjimkou domestikovaných druhů pes (Canis familiaris), kočka (Felis catus), fretka (Putorius furo)
c) příslušníci řádu chobotnatci (Proboscidea)
d) všechny druhy z řádu lichokopytníci (Perrissodaetyla) a všechny druhy z řádu sudokopytníci (Artiodactyla), s výjimkou domestikovaných druhů kůň (Equus caballus), osel (Equus asinus), prase (Sus domesticus), koza (Capra hircus), ovce (Ovis aries), tur (Bos taurus) a některých kříženců (mula, mezek)
e) všechny druhy řádu ptakořitní (Monotremata), z řádu vačnatci (Marsupialia) ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) a všechny druhy klokanů z rodů Macropus, Megaleia, Wallabia a Dendrolagus, z řádu hlodavci (Rodentia) dikobrazí (čeledi Hystricidae a Erethizontidae), z řádu chudozubí (Edentata) mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla) a lenochodi (čeleď Bradypodidae).

§ 2
Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. května 1996.

Nezaškodí, budeme-li se věnovat vyjmenovaným zvířatům podrobněji.

Rohatky jsou veliké jihoamerické žáby, vděčící za své jméno špičatým výrůstkům na hlavě. Mají silné čelisti a dokáží citelně kousnout. Nelze se nechat ukolébat jejich zdánlivou netečností.

Drobné, pestře zbarvené žabky čeledi Dendrobatidae se nazývají šípové žáby nebo žáby šípového jedu. Z jejich těl připravovali jihoameričtí indiáni lektvary, jimiž potírali špičky svých zbraní. Sekret žabí kůže obsahuje velice silné jedy a i když chovem v zajetí jedovatost částečně ztrácejí, neškodné rozhodně nejsou, zvláště při styku se sliznicemi.

Jedovaté druhy plazů jsou jasné jen zdánlivě. O jedovatosti některých vzácnějších druhů hadů se mnoho neví, o čemž mimo jiné svědčí smutný případ jednoho z největších odborníků profesora Mertense, který zemřel po pokousání hadem, o němž byl přesvědčen, že je neškodný. V úvahu je nutné vzít i momentální zdravotní stav postiženého, jeho náchylnost k alergické reakci a konec konců i psychickou vyrovnanost a akceschopnosti při eventuální nehodě. Jsou dlouholetí chovatelé jedovatých hadů, kteří nebyli nikdy uštknuti stejně jako jiní, pokousaní mnohokrát. Druzí vesměs přiznávají, že za nežádoucí kontakt nemohou hadi, ale jejich vlastní neopatrnost. Z ostatních plazů jsou kromě hadů jedovatí jen značně flegmatičtí ještěři korovci a snad velice vzácný varanovec bornejský, dosud známý jen z několika exemplářů.

Želvy z čeledi kajmankovitých dorůstají značné velikosti a hmotnosti několika desítek kilogramů. Ostrý rohovitý okraj jejich čelistí byl dokázal hravě uštípnout prst.

U krokodýlů se nelze obávat pouze pokousání prostého, byť koušou již docela malá mláďata. Při uchopení většího objektu se krokodýlové mohou začít otáčet kolem podélné osy těla a rovněž citelně uhodí ocasem.

Zuby i ocas jsou hlavními zbraněmi ještěrů větších než 1 metr, z nichž je třeba se mít na pozoru zvláště před varany. Ti se při fixaci brání ještě hrabavými pohyby zadních končetin, opatřených dlouhými drápy. Člověka pochopitelně může bolestivě kousnout i ještěrka daleko menší.

Nejedovatí hadi delší tří metrů, to jsou téměř bez výjimky hadi čeledi hroznýšovitých. Do své oběti se nejprve zakousnou a pak se ji snaží rychle obtočit tělem. Při kousnutí sebou postižený reflexivně trhe, křehké hadí zuby se vylomí a zůstanou zabodnuté v ráně. Podceňovat nelze ani hmotnost těchto hadů, která roste rychleji než zvětšující se délka těla (dvojnásobně dlouhý had váží čtyřikrát tolik).

Nejvěší žijící ptáci, nelétaví pštrosi, klovou jen ze zvědavosti. Jejich hlavní zbraní jsou silné nohy a kopání směrem dopředu.

Nejznámějšími zástupci veslonohých jsou pelikáni a kormoráni. Oba mají na konci zobáku háček, sloužící k udržení ryb. O to snáze proštípnou méně pevnou a kluzkou lidskou kůži.

Brodiví ptáci (zvláště čápi a volavky) jsou vlastníky špičatých dlouhých zobáků, kterými dovedou bleskurychle zasáhnout. Při obraně míří do obličeje vůbec a do očí zvlášť. Kolpíci, vyjmutí se seznamu, nemají zobák špičatý, ale ploše ukončený.

Kromě zobáku nelze u dravců a sov podceňovat ani silné pařáty, zakončené ostrými drápy. U sov nesmíme zapomenout ani na neobvyklou pohyblivost krku.

Velcí jeřábi především klovou, i když při fixaci mohou člověka rovněž poranit drápy dlouhých končetin.

Zobákům největších druhů papoušků neodalají ani nejtvrdší ořechy, bylo by proto bláhové považovat lidské prsty za pevnější.

Z řádu primátů jsou vyjmuty jen nejmenší opičky. Při eventuálním konfliktu s většími druhy nutno vzít v úvahu, že opice jsou mimořádně pohyblivé, mají čtyři ruce a samci bez výjimky ostré dlouhé špičáky, které si u paviánů nezadají se zuby šelem. Všichni lidoopi jsou navíc nesmírně silní.

O možnostech velkých šelem způsobit značné škody zřejmě nikdo nepochybuje. Co se však může podceňovat jsou bleskurychlé reakce těchto zvířat včetně druhů zdánlivě neohrabaných (medvědi). Díky své obratnosti však mohou člověka zranit i malé druhy zvláště během péče o mláďata.

Ploutvonožci jsou vlastně šelmy, adaptované pro život ve vodě.

Chobotnatci disponují obrovskou silou, sloní samci i náladovostí.

Kromě koňovitých patří mezi lichokopytníky tapíři a nosorožci. Koně a zebry koušou a kopou, tapíři koušou a nosorožcům stačí jejich velikosti. Podstatně různorodější je řád sudokopytníků od druhů miniaturních až po zvířata opravdu veliká. Nebezpečná mohou být pouhou hmotností, rohy či parohy nebo kopnutím (žirafa). Zvláště samci jelenovitých dovedou být v zajetí velice protivní včetně našeho srnce.

Vyhlášku zakončují zoologické zvlášti. Samcům ptakořitných (ptakopyska a ježury) vyrůstá na patě zadních nohou ostruha s vývodem jedovaté žlázy. Ďábel medvědovitý má pověst popudlivého zvířete vyzbrojeného silným chrupem. Velké druhy klokanů především kopou oběma zadníma nohama dopředu opřeni o ocas. Dikobrazi na nepřítele nacouvají, urzoni se ho ještě snaží udeřit ostnitým ocasem. Mravenečník velký dokáže rozhrabat nejtvrdší termitiště svými dlouhými drápy, lenochodi se snaží nepřítele drápy spíše přitáhnout do blízkosti překvapivě ostrých zubů.

Dá se očekávat, že zákon na ochranu zvířat proti týrání bude doplněn přílohou, určující minimální rozměry chovatelských prostor včetně nezbytného vybavení. Vlastník nedostačujícího zařízení bude muset urychleně přestavovat nebo se svých zvířátek vzdát. Je v zájmu budoucích chovatelů stavět co nejvelkoryseji s přihlédnutím ke konečné velikosti chovanců, zakoupených jak malá mláďata (hadi, krokodýlové).

Úmysl chovat nebezpečná zvířata je třeba avizovat na Okresní či Městské veterinární správě, která stanoví podmínky chovu. Po jejich splnění a prověření odbornosti chovatele vydá povolení. Tento úkon je spojen se zaplacením správního poplatku. Inspektor uvedeného úřadu pak má právo chov kontrolovat.

Další chovatelská legislativa

Mnoho polemiky vyvolalo přijetí zákona o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích druhů rostlin, zkráceně zvaného CITES, který má v poslední podobě číslo 16/1997 Sb. K tomuto zákonu patří vyhláška č. 264/1998 Sb., obsahující seznamy zvířat a rostlin, zákonu podléhajícím.

Někteří chovatelé, či spíše dovozci zvířat raději vymýšleli, jak se naplnění zákona vyhnout či jak znemožnit kontrolu ve svém zařízení než o své povinnosti zákon dodržovat. Přitom jeho filozofie je prostá a rozhodně nechce nikoho zkrátit v jeho právech. Říká, že kdokoli může chovat či pěstovat cokoli, dokáže-li hodnověrně prokázat původ zvířete nebo rostliny. V kladném případě pak zaregistruje své objekty zájmu na Odboru životního prostředí Okresního úřadu nebo na Správě chráněné krajinné oblasti, vyskytuje-li se tato v místě jeho bydliště a byla-li touto činností pověřena. Kromě tohoto jednoduchého úkonu se pak nic neděje. Chovatel v klidu pečuje o svá zvířátka, případně pouze přihlašuje odchovy. Předá-li je dalšímu zájemci, lhostejno zda za úplatu nebo darem, učiní tak s příslušným registračním listem. Sám je odhlásí, nový majitel přihlásí na svém OÚ nebo CHKO a život jde dál. Aby mohla věc takto jednoduše fungovat, musí být zvířata nezaměnitelně označena. V tomto směru zákon připouští více možností.

Složitější procedura nastane, když mají zvířata putovat přes hranice. U tvorů se seznamů 1. přílohy vyhlášky 264/1998 Sb. se vyžaduje nejprve dovozní CITES přijímající země. Teprve po jeho vystavení může chovatel žádat Ministerstvo životního prostředí České republiky (odbor ochrany přírody, Vršovická 65, 100 00 Praha 10) o vývozní CITES. U zvířat z II. skupiny stačí rovnou vývozní CITES MŽP ČR. U dovozu je postup opačný. Smyslem zákona je zabránit nezákonnému obchodu se zvířaty a tím drancování přírodního bohatství příslušné země včetně naší. Ty tam jsou časy, kdy se na člověka převážejícího zvíře na hranicích dívali jako na pošetilého blázna a se shovívaým úsměvem ho pouštěli dál. Od těch dob se jednak přišlo na to, že v obchodě se zvířaty jsou ukryty obrovské peníze, jednak že odchyt ve volné přírodě skutečně drasticky likviduje divoké populace zvířat. Neslouží příliš ke cti českým teraristům, že dokázali během několika let téměř vychytat endemického vietnamského mloka Paramesotriton deloustali, žijícho v jedné jediné říčce. Nyní již hraniční orgány reagují na pokusy o pašování zvířat velice nedůtklivě. Delikvent může mluvit o štěstí, vyvázne-li s jejich zabavením a citelnou pokutou, případně dopravou zpět na vlastní základy. Výjimkou nemusí být ani případný pobyt ve vězení, což jistě není nic záviděníhodného. V tropech jde i o život.

Seznamy obou příloh CITES jsou každoročně novelizovány obvykle tak, že podle stupně ohrožení jsou začleňovány nová druhy, případně druhy ze skupiny II. jsou přeřazovány do skupiny I.

Pro úplnost nutno dodat, že transport zvířat přes hranice vyžaduje i veterinární dokumentaci. Při vývozu si podmínky stanoví státní veterinární orgán přijímající země. Na jejich základě vystaví české Okresní nebo Městská veterinární správa vývozní veterinární povolení. Majitel vyváženého zvířete musí podmínky splnit - zpravidla jde o zdravotní zkoušky či jiná vyšetření, která provede přivolaný privátní veterinární lékař. V případě negativního výsledku zkoušek je vše zaznamenáno do příslušného formuláře, veterinární lékař připojí potvrzení o momentálním dobrém zdravotním stavu živočichů, OVS (MěVS) o bezproblémové nákazové situaci a transport se může dát na cestu. Pozor je třeba dát na vhodnost obalů, především při letecké přepravě. Zde existuje vzorový katalog přepravek IATA, k dispozici na každém letišti. Nesplňuje-li obal poměrně přísné požadavky, letecká společnosti prostě zásilku nepřijme, stejně jako může být transport vrácen z hranic při přepravě po zemi.

Předpisy pro dovoz zvířat

Při dovozu zvířat do České republiky podmínky stanoví a dovozní povolení vydává Státní veterinární správa se sídlem v budově Ministerstva zemědělství v Praze (Těšnov 17, 110 01 Praha 1). Vyžaduje předem potvrzení cílové OVS (MěVS), že dovozce má zajištěnou schválenou karantenu. Žádost se podává na předepsaném formuláři a je doprovázena správním poplatkem.

Zájemce o chov zvířat tuzemské fauny se setká se zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, jehož přílohou je vyhláška Ministerstva životního prostředí ČR. č. 395/1992 Sb. Ta obsahuje seznamy zvířat a rostlin tří kategorií:

1. kriticky ohrožené

2. silně ohrožené

3. ohrožené

K chovu zvířat prvních dvou kategorií je třeba souhlasu samotného Ministerstva životního prostředí, k chovu tvorů ze třetí kategorie stačí přivolení Odboru životního prostředí Okresního úřadu příslušného místa tralého bydliště. Chov zvířat české fauny by pokud možno neměl být samoúčelný. Smysl mohou mít záchranné chovy, jejichž cílem je odchov v zajetí a vypouštění do volné přírody nebo stanice, pečující o zdravotně postižené jedince. Vědeckými autoritami v obou případech jsou místně příslušné Agentury ochrany přírody, výkonnými orgány pak Inspekce životního prostředí.

Dalšími předpisy, eventuálně zasahujícími do chovatelských snah mohou být zákon o myslivosti (sokolníci) nebo zákon o rybářství (získávání domácích druhů ryb).

Doufám, že tato legislativní vsuvka nebude považována za nesouvisející a nudnou. Na našem trhu se zvířaty již dávno nejsou jen paví očka, andulky a křečci. Snadno se může stát, že si začátečník koupí papouška, který se mu zalíbil a už se nic zlého netuše dostal do konfliktu se zákonem o CITES stejně jako třeba při získání zemní želvy. Někde v louži chytí několik čolků, což je v rozporu se zákonem o ochraně přírody. Zákony se nám nemusí líbit. Můžeme usilovat o jejich změnu, ale dokud platí, je naší povinností je ctít a dodržovat.