Nejznámější holubi 9 Saský voláč
Historie
Ačkoli tento holub vznikl v západní Evropě, která je kolébkou staré holubářské literatury, informací o něm nalézáme překvapivě velmi málo. Němečtí historičtí badatelé objevili v „Ulmské holubářské knize“ z roku 1777 zmínku o voláči ve zbarvení isabely, ale tehdy se ještě nemělo jednat o ustálené plemeno. Teprve v dílech Neumeistera (1837), a posléze přepracováno Prützem (1876), nacházíme vyobrazení a popis vysokonohých plnobarevných voláčů s kratšími rousy ve zbarvení modrém bělopruhém, isabelovém, černém, bílém a červeném, což jsou zřejmě první věcné informace o plemeni. Stejně jako Neumeister a Prütze, rovněž i tvůrce názvosloví Brehm v roce 1857 označuje tyto holuby jako voláče holandské. Toto pojmenování se konstantně používalo nejen v Německu, ale také třeba u nás, nejméně do roku 1920. Původ tohoto voláče v Holandsku uvádí např. článek v Korthschen Zeitung z roku 1858, ale i mnozí pozdější němečtí autoři. Holanďané chov vysokonohých rousných voláčů proslavili. Již Aldrovandi počátkem 16. století popisuje chov několika různých voláčů v Holandsku a přibližuje zejména jejich obecné skupinové znaky. Staroholandský voláč je nezpochybnitelným „praotcem“ vysokonohých rousných voláčů, mezi které patří i tento poměrně subtilní voláč, přejmenovaný až mnohem později na voláče saského. Staroholandský voláč byl běžně označován jako holandský, s přívlastkem holandský byl dlouho spojen také současný amsterodamský balonový voláč, který vznikl zušlechtěním uplopera. Na přelomu 19. a 20. století tak panoval poměrně velký chaos v pojmenování, neboť za holandské voláče byli vydáváni jednak ohromující staroholandští, stejně jako poměrně malí balonoví voláči a jako holandští byli označeni i holubi, kterým je věnován tento článek. Chovatelé v Sasku byli velmi lační po rousných holubech, neboť tato spolková země je vyhlášená chovem rousných barevných holubů. Vynikajícími představiteli rousných plemen byli také voláči, byť tehdy jejich rousy nebyly zdaleka tak dokonalé jako dnes. V Sasku a přilehlé oblasti Durynska chovatelé postupně převzali otěže ve šlechtění holandských voláčů (podobně jako u voláčů sedlatých rousných, kteří pocházejí od nás). Jako centrum chovu je uváděna oblast mezi městy Naumburg a Weissenfels. První zavedl pro holandské voláče označení saský Baldamus v roce 1858, ale s konečnou platností se podařilo prosadit přívlastek saský až mnohem později. Schachtzabelův vzorník z roku 1925 uvádí název plemene „saský voláč“ a do závorky přidává „takzvaný holanďan“. Nezpochybnitelný je úzký vztah saských voláčů s voláči brněnskými, který se prolíná vzpřímenou typologií a bělopruhými a isabelovými rázy, jakožto i spřízněný vztah s tzv. pražským voláčem, který měl být velikostí někde mezi oběma plemeny. Speciální klub byl založen poměrně pozdě. Díky invenci známého funkcionáře Albina Prössdorfa se v roce 1926 sešla v Drážďanech skupina chovatelů, která se dohodla na založení společného klubu. V lednu 1927 v Lipsku zahájil činnost Speciální klub chovatelů saských voláčů. V západním Německu byl klub založen v roce 1968 v Dortmundu. K prvotně zcela majoritnímu isabelovému rázu se přidali modří bělopruzí a černopruzí, modří kapratí, stříbřití pruhoví, černí, červení a žlutí – tito též jako bělopruzí. V porovnání s pestrou paletou barevných rázů u brněnských voláčů se jedná o pouhý zlomek. Po druhé světové válce byly chovy tak zdecimovány, že se začínalo v podstatě od nuly. Záchranné aktivity vzal do svých rukou opět Albin Prössdorf, který stál u výzvy shromáždit zbytky saských voláčů. K nim doporučil pářit voláče sedlaté rousné, později též anglické velké i zakrslé voláče. I přesto trvalo dalších deset let, než se kolem roku 1955 podařilo rozšířit okruh chovatelů a ustálit plemenné znaky.
Saský voláč v české literatuře
V naší první knize o holubech od Františka Špatného „Holubářství v Čechách“ (1862) se o dnešních saských voláčích dočítáme: „Holandčani mají postavu útlou, dlouhou, rovnoměrnou, jsou skoro volatí, dlouhonozí, barvy černé, modré, červené i žluté, jsou bezpruzí i bělopruzí, tak jsou i modří i černo – a hnědopruzí.“ Důkladněji popisuje holandské voláče (columba gutturosa hollandica) Bohumil Bauše v knize „Drůbež“ (1898): „Jest jeden z nejelegantnějších a nejpůvabnějších voláčů. V Německu byl dlouho módním holubem, až ustoupil menším zdobným plemenům aneb statným anglickým voláčům. Od pražských liší se vyšším tělem, voletem více válcovitým a dlouhýma opeřenýma nohama, kalhotkami a rousy, jimiž v držení upomíná sokola. Bývá též krásně jednobarevný, někdy s bílými pásy v křídlech. Nejkrásnější izabelly jsou vychovány v tomto plemeni. Pochází z Hollandska, přičemž pronásleduje-li samičku, má zvláštní chůzi cupitavou a skáče též zvláštním způsobem na samičku.“ Antonín Jeřábek (1910) v knize „Chov holubů pro užitek i sport“ přidává: „Pražský podobá se holandskému voláči, který se již dlouhý čas pěstuje v Sasku a neprávem se mu říká v Německu též saský voláč.“ Osobně se domnívám, že plemeno je chováno mnohem déle než „přiznávaných“ dvě stě let.
Chov v ČR
Chovatele vzal pod svá křídla Klub velkých voláčů. Na jeho speciálních výstavách jsou zpravidla k vidění černí a isabeloví, v poslední době i modří kapratí, bílí, žlutí, žlutí bělopruzí a další. Poměrně velký chov černých kolem roku 2000 získal autor článku prostřednictvím Josefa Svozila. Všichni tito holubi pocházeli od holandského chovatele př. Vleugelse a byli mezi nimi i jedinci od nestora chovu černých saských voláčů z Německa, př. Hellera. Následně rozvinul výborný chov saských voláčů v několika rázech Kamil Vajda, který se účastnil i mezinárodních setkání s těmito voláči. Bohužel se již oba saským voláčům nevěnujeme. Černé převzal př. Štencel, který je vystavuje dodnes, další rázy jsou u nás k vidění sporadicky. Na poslední speciální výstavě klubu v Litovli 2013 nejvíce překvapili žlutí bělopruzí, které importoval př. Novák.
Plemenné znaky
Porovnáním s jinými vysokonohými rousnými voláči nezbývá konstatovat, že moderní saský voláč je nejštíhlejší a nejmenší z této oblíbené menší skupiny, kam patří český voláč sedlatý rousný, pomořanský, anglický a staroholandský voláč, hanácký a bavorský voláč, gentský voláč a lovaňský seňor. V celkové výšce je sice vyšší než obě posledně zmiňovaná plemena, ale je zase štíhlejší, což je pro celkový efekt velmi důležité. Velikost saského voláče patří k často diskutovaným tématům, neboť nejkrásnější jedinci, kteří se pyšní velmi dlouhým krkem a nohama, jsou obvykle za pomyslnou hranicí. Dokonalý efekt zastřešuje velmi vzpřímené držení těla, pro které se zdají ještě vyšší. Sám jsem vedl řadu těchto diskusí, když jsem tyto voláče vystavoval na našich i mezinárodních výstavách a při návštěvách některých výborných chovů v Rakousku a Bavorsku. Žádný ze zhlédnutých chovů nebyl založený na přerostlých jedincích, ale všude vynikali samci s dlouhýma nohama, dlouhou postavou a krkem, na kterém získala ohromný prostor vynikající volatost. A protože to takto přesně funguje i u jiných rousných voláčů, nestal jsem se odpůrcem těchto zdánlivě „přerostlých“ holubů, ale naopak jejich obdivovatelem. Prostřednictvím vyrovnávacího párování lze velikost odchovu velmi solidně řídit. Podíváme-li se na saského voláče od hlavy, odpovídá plně pojetí západoevropského šlechtění, tedy hlava není nijak výrazná, ale má alespoň poněkud vyšší čelo, na tvar zobáku a barvu obočnic se žádné velké požadavky nekladou. Obočnice odpovídají barvou okolnímu opeření, oči jsou žluté až oranžové, u bílých vikvové. Po hlavě následuje krk, který je u voláčů s hruškovitou volatostí vždy „co nejdelší“. V Německu se pro tvar volete saského voláče používá příměr protáhle kulatá, což neznačí nic jiného, než že nejširší volatost nacházíme až v horní polovině a je mírně vydutá i na šíji. Z hrudi by mělo volátko vycházet s mírným odsazením, bez výrazného podvázání. Zde bych se opět krátce zastavil. Ono podvázání může být tvořeno buď zúžením hrudi (typické pro brněnského voláče, u saského voláče nežádoucí), nebo naopak výrazně klenutou volatostí již odspodu – a jedině v tomto případě ho lze tolerovat, neboť bývá pravidlem u nejlépe volatých jedinců a těch není v případě saských voláčů zas až tak mnoho. Záda jsou pokud možno úzká a co nejdelší. V souvislosti s velmi vzpřímeným držením těla jsou držena v poměrně prudkém sklonu a plynule přecházejí v jedné linii v ocas, který se téměř dotýká země. Eleganci a štíhlost plemene podporují štíhlá a delší křídla, která v ramínkách přiléhají volněji. Musí krýt dobře záda a konce letek se buď nekříží, nebo jen mírně. Hruď je spíše štíhlejší a poměrně dlouhá, avšak jen s mírně znatelnou hrudní kostí. Ocas je spíše kratší, vždy dobře složený, rovný a s dobře přilehlými krajními rýdováky. Nohy jsou poměrně úzce nasazené, dokonalým výstupem bérců z těla připomínají brněnské voláče. Aby byly nohy co nejdelší, je tolerováno jejich velmi malé podklesnutí. Supí pera jsou hustá, dlouhá a široká, navazuje na ně dlouhý, hustý a plný rous, jehož pera by neměla být kratší deseti centimetrů. K celkovému zevnějšku saského voláče můžeme konstatovat, že typologicky patří mezi vysokonohé rousné voláče, kde má asi nejblíže k voláčům bavorským. K atraktivnímu typu přidává zjemnění, které je oblíbené u zakrslých voláčů. Je to tedy holub na půli cesty, u kterého jsou přítomny výhody obou skupin vysokonohých voláčů. Přes tuto univerzálnost se saský voláč nikdy nestal masověji drženým holubem a na tomto faktu nezměnilo nic ani to, že k pěkným tělesným tvarům a volatosti přidává velmi kvalitní zbarvení a v holubářství žádané modifikace, které si nyní představíme.
Barevnost
Saský voláč se chová v menším množství rázů než voláč pomořanský či gentský. Je to holub vždy jednobarevný, někdy v kombinaci s atraktivními bílými vzorky na bázi modifikátorů isabelový, toy stencil a nově i dominantní opál. Ve skupině vysokonohých rousných voláčů, kde jsou převážně kreslená plemena, tak vytváří alternativu, která je do značné míry postrádána. Černý ráz by měl být velmi čistého a intenzivního zbarvení se zeleným leskem na voleti, ale často jsou tito holubi našedlí a bez lesku. V době, kdy jsem černé choval, jsem dlouze přemýšlel, jak získat výborně volaté holubice k mým kvalitním samcům. Dnes vím, že jsem měl použít meziplemenné křížení s voláči sedlatými rousnými v černém zbarvení. Je to příbuzné plemeno voláče, které může zlepšit jak kvalitu barvy, tak volatost, rousy, výšku nohou a délku krku. Další z oblíbených rázů jsou bílí, modří pruhoví, kapratí a vzácně i bezpruzí a stříbřití pruhoví a kapratí, někdy s okrem na voleti a v tomto případě nazývaní mouční a skřivánčí. U červených a žlutých recesivních je žádoucí kvalitní a syté zbarvení, které může být u některých linií narušeno zamodralým ocasem, třepenitým opeřením na štítech nebo příliš světlými letkami. I zde je teoreticky možné vylepšit kvalitu barvy přes voláče sedlaté rousné. Ačkoli je vzorník zatím neuznává, občas se objevují také plaví saští voláči v červeně/žluté popelavé řadě. Vznikají díky zušlechťovacímu křížení s voláči anglickými (vč. zakrslých) nebo bavorskými. U nás měli vždy největší ohlas bělopruzí. Isabelové zbarvení je mnohými milovníky holubů pokládáno za jedno z nejkrásnějších. Sám neznám barvu líbivější, která díky solidní volatosti a rousům vyniká na saských voláčích mnohem lépe než na brňácích. Isabelová vytváří fenotypově krémově žlutý projev, obvykle provázený bělopruhostí, někdy šupkatostí či slitou šupkatostí, ale u geneticky bezpruhých isabel zbarvení žádný vzorek neovlivňuje. Zvláštní barevný efekt vytváří interakce s dominantním opálem, díky kterému je též opeření měkčí. Další nezbytnou složkou isabelového modifikátoru je recesivně červená v homozygotním založení, někdy rozředěná (žlutá), zpravidla na podkladové černé řadě. V odchovu získáváme množství různých „odstínů“ isabelové. Získat krásně krémově žlutého jedince s dobře ohraničenými bělopruhými vzorky a s výborným typem je malý zázrak a důkaz velkého chovatelského mistrovství. Chovatelé isabel velmi často dokazují, že tímto mistrovstvím disponují. Dá se říci, že ještě náročnější je docílit bílých vzorků u holubů černých, modrých, červeně recesivních a žlutě recesivních. Zde využíváme komplexu genů toy stencil, které je velmi náročné uspořádat. V minulosti se zřejmě bělopruhost dostala ze saských (holandských) voláčů na brněnské voláče včetně isabel. Po druhé světové válce to byli naopak brněnští voláči, kteří stáli u znovuzrození bělopruhých saských voláčů. Dnes je nejznámějším chovatelem bělopruhých Rakušan Karl–Michael Wallner, který s nimi začal v 80. letech 20. století, a dokonce i on ještě musel chov vybudovat křížením voláčů sedlatých rousných s bělopruhými brněnskými voláči. U bělopruhosti na bázi toy stencil je uchována kvalita zbarvení jinde na těle. Proto je tento modifikátor tak důležitý u holubů černých, červených a žlutých, kde by jakékoli probělení třeba v rousech nebo letkách působilo velmi rušivě. Chov toy stencil je nejtěžší v tom, že geny Ts1, Ts2 a Ts3 je nutné poskládat dohromady, aby se bílé vzorky správně projevily. Př. Wallner v této souvislosti podotýká: „Někdy jsou jen naznačené přes bronzový efekt, který vyvolává modena bronz prostřednictvím genu Ts1. Chov bělopruhých je tak běh na dlouhou trať, kdy žádaný bělopruhý vzorek po křížení s jinými rázy dostanete zpět za asi pět generací. To je ten důvod, proč je chovatelů bělopruhých poměrně málo a proč řada zprvu nadšených holubářů z jejich chovu utíká.“ Doplňuji, že zejména černí bělopruzí velmi často trpí na projevy zamodralosti – je to proto, že u nich bylo při šlechtění využito modrých bělopruhých, kteří bělení výrazně uspíšili. Posledním z vybělujících faktorů, jež se uplatňují nejlépe u modrých a stříbřitých, je dominantní opál. Tento modifikátor zesvětluje i celkové zbarvení, takže holubi jsou světle modří či světle stříbřití, letky jsou probělené, jakožto i ocasní pruh. Vzorek (bělopruhý či šupkatý) by měl být co nejčistější, velmi častý rezavý proužek na konci by měl být časem v rámci dalšího zušlechťování odstraněn. Poslední z již ustálených faktorů je mléčný, vyšlechtěný jedním z nejznámějších německých genetiků Martinem Gangkofnerem. V jeho chovu vidíme mléčné pruhové i kapraté, jakožto i plnobarevné mléčné, které nazýváme stříbrnými. Na základě těchto líbivých holubů vyšlechtil př. Wallner stříbrné bělopruhé (toy stencil). Do rejstříku dalších modifikátorů, které by zbarvení saských voláčů mohly vhodně doplnit, bezpochyby patří tygři, mandloví nebo andaluští.
Způsob chovu, výstavnictví
Plemeni se dlouhodobě daří mnohem lépe na Slovensku než u nás. Solidní saští voláči jsou u našich východních sousedů k vidění v rázu žlutém, červeném, stříbrném, černém bělopruhém, modrém kapratém či isabelovém. Obliba plemene i na Slovensku prochází různými vlnami, velmi často chovatelé přecházejí na náročnější velké vysokonohé rousné voláče. Jádro chovu stále drží Německo, jež kooperuje s Rakouskem na poli společného výstavnictví a klubových setkávání. U voláčů, kteří nejsou stále tak hojně rozšířeni, jak bychom si přáli, je tato kooperace velmi žádoucí a přínosná. Saští voláči jsou díky svému atraktivnímu zbarvení (isabeloví, bělopruzí, žlutí) velmi žádaným „zbožím“ v různých muslimských oblastech, takže jejich chov se pomalu rozšiřuje od Libye až po Bangladéš. Díky střední postavě nevyžaduje tak rozměrné chovatelské zařízení jako velcí rousní voláči. Pro odpočinek jsou nejvhodnější kruhové individuální sedačky. Rousy před chovnou sezonou je lepší zkrátit, ale není to vždy nezbytné. Před výstavami rous cíleně obměníme, aby byl úplný a dokonale kompaktní. Provádíme klecovou drezuru, ke které mají tito voláči vynikající předpoklady. Základem chovu jsou kvalitní a dobře volaté holubice. Jenže v samotném plemeni jsou velmi nedostatkovým „artiklem“. Proto je mnohem efektivnější využít občasného meziplemenného křížení. Nejlépe se osvědčili voláči sedlatí rousní a velcí angličani, v některých případech bylo dobrých výsledků dosaženo i přes voláče brněnské či zakrslé anglické, kteří dovedou přenést svůj hravý temperament do dalších generací saských voláčů. Saský voláč je jako každý méně rozšířený holub vhodný pro trpělivější a hravější chovatele, kteří mají ambice vyžívat se ve šlechtění a zdokonalování holubů. Těmto „srdcařům“ se odvděčí výbornou plodností, samostatným odchovem mladých, konstantní až celodenní volatostí a projevy temperamentu, které známe a obdivujeme u zakrslých voláčů. A to přece není vůbec málo.
