Svět podle psa – část 13. Průvodce labyrintem psích emocí – Emoce versus pachy
Svět pachů, který se do široka do daleka otevírá našim psům, nechápeme ani ho pochopit nemůžeme. Člověk má pět milionů olfaktorických (čichových) buněk, zatímco např. Německý ovčák dvě stě milionů. Pes vnímá pachy mnohem silněji; tak jak je to pro naši představivost naprosto nedostupné. I když to nemusí být na první pohled zřejmé, čich velmi úzce souvisí s emocemi. Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nikdy nelžou píše: „Když my něco cítíme, může to v nás vyvolat vzpomínku na určitý pocit, ale u psa je tento podnět tak silný, že podle mého názoru paměť nemusí bezprostředně souviset s momentálním citovým prožitkem. Vnímání čichem a cítění je pro ně v podstatě totéž. Čenichat znamená zakoušet emoci.“ Barry Holstun Lopez v knize O vlkoch a ľuďoch poznamenává: „Nikdo neví, co dokáže vlk ucítit, ale nereaguje citlivě na výrazné pachy, které zachytí i lidský nos. Je však schopen rozlišit mezi mnohými podobnými pachy. Co lidský nos cítí jen jako ‘vůni lesa’, to vlku přináší stovky různých pachových informací. Tato schopnost rozlišovat společně s čichovou pamětí, analogickou ke sluchové paměti některých lidí, kteří ji mají rozvinutou pro stovky ptačích druhů (například: o kterého ptáka jde, jakou píseň zvolil v souvislosti s roční dobou, ve kterém denním čase atd.), se stává pro vlka dalším způsobem vnímání jeho světa.“ (Jen poznamenávám: opravdu silné pachy – např. liščí a jezevčí značky či paralyzující odér hadovky smrduté – zaznamenávají naši psi jen zběžně. Nadšeně zkoumají především pachy, které lidský čich vůbec nezaznamená.)
Genetická paměť?
„Když medvěd zaslechne jednoho psa, dostane strach z mnoha psů.“
Mexické přísloví
„Jarní den končil a nad Muránskou planinou se schylovalo k soukromému peklu. Za kvílivého vichru jsme s Filipem u zhrouceného krmelce napínali celtu, kterou se nám vichřice potměšile snažila vyrvat z rukou. Barokní mračna, ženoucí se nad pralesem, nevěstila nic dobrého. Dovázali jsme poslední uzel, zahřmělo a na zem začaly dopadat kapky velikosti dětské dlaně. Naházeli jsme saky paky pod plachtu a nacpali se za nimi i se psy. Vzápětí uhodily živly plnou silou. Netušili jsme, že hodláme nocovat přímo na medvědím chodníčku… Svět kolem nás zhltla tma, kterou nasvěcovaly jen bengálské ohně blesků. Během záblesků jsme viděli staré stromy ohnuté k zemi a v duchu se modlili, ať nápor vydrží. Když se mi konečně v neustávajícím bengálu začaly klížit únavou oči, Fram se rozvinul z klubíčka, nastražil uši a vzápětí vyrazil s řevem zpod plachty ven, jako by hodlal přervat úvazek nebo vyrvat strom, ke kterému byl připoután, i s kořeny ze země. Následující blesk ozářil scénu, jak z dobrodružného filmu: vzpínající se Malamut a proti němu na zadních – vzpřímený medvěd. Z naší žabí perspektivy vypadal huňáč jako monstrum. Výjev vzápětí utonul ve tmě. Následující blesk ozářil již jen naježeného mokrého Frama, který ještě hartusil; medvěd však už byl fuč. „Viděls ho?“ hlesl Filip. „Nešel přehlédnout…“
Z deníkového zápisu
Když můj malamut Fram poprvé zachytil v Karpatech medvědí pach, chvěl se loveckým vzrušením, a když se s medvědem opravdu tváří v tvář setkal, okamžitě ho zuřivým štěkotem obrátil na útěk. Za svůj úctyhodně dlouhý život odehnal od našich bivaků hodně huňáčů. Vždy mi vrtalo hlavou, proč se medvědi nechali tak rychle zahnat (samozřejmě, že k tomu velkou měrou přispěl náš lidský pach; normální medvěd, který není synantropní, se člověku obloukem vyhne). Na mou vtíravou otázku snad přinesl odpověď Frank Dufresne ve své skvělé knize Dobrodružství s aljašskými medvědy: „Později jsem mnohokrát viděl velké medvědy ustupovat před malými psy a pokaždé jsem se ptal proč. Je to tím, že medvěd tuší za psem člověka? Anebo to má všechno mnohem hlubší kořeny? Základ k tomu byl možná položen už miliony let před příchodem člověka, v dobách, kdy Země ještě hostila podivná stvoření, která nebyla psy ani medvědy a měla něco z obou. Nakonec vyústil zdlouhavý vývojový proces v to, že se tihle psomedvědi (či medvědopsi) rozštěpili ve dvě větve, odlišné přes všechnu historickou příbuznost. Z medvěda se stal mrzutý velikán, který chodí až po dobu páření a péče o mláďata nejraději sám. Divoký pes přijal naproti tomu za svůj kolektivní způsob života, což platí i o jeho blízkém příbuzném vlku. Naučil se toulat ve smečce a vydávat válečný pokřik. Psí štěkot a vlčí vytí jsou dodnes zřejmě pro medvěda především varovným signálem, výstrahou zaznívající z dob, kdy velké smečky psovitých šelem byly postrachem pro kraj, kterým táhly. Štěkotem či vytím svolávala se ta zvířata k účasti na krvavých štvanicích, a takové volání muselo vzbuzovat v pronásledovaných děs. A to se netýká jen dávno vyhynulé zvěře, platí to i o současných druzích, jako jsou losi a bizoni, divoká prasata, velké kočkovité šelmy a medvědi. Dávný člověk vzal psy do svých služeb právě proto, aby mu pomáhali zdolat lovnou zvěř. U nás v Americe jsme používali psy při lovu na pumy, jaguáry a grizzlye. A když velkých žlutých medvědů ve Spojených státech povážlivě ubylo, pořádali majitelé smeček lovy v Mexiku, aby zájemci nepřišli o svůj krutý a vzrušující zážitek.“
Buď jak buď, americké a kanadské kempy hlídají malí psi (např. foxteriéři), kteří medvědy (a nejen baribaly) srdnatě a spolehlivě odhánějí. A – funguje to!
Medvědi versus vlci
Vedoucí vlčího projektu v Yellowstonu, zoolog Douglas Smith, ve své výroční zprávě z roku 2003 uvádí: „Medvědi se občas přiživí na vlčí kořisti, jindy je tomu naopak. Dospělý, zdravý grizzly je schopen kdykoli odehnat od kořisti smečku vlků, ať je jakkoli početná. Silná smečka vlků ale může ukrást kořist menšímu nebo mladému medvědovi. Většinou jsou vztahy mezi medvědy a vlky v Yellowstonu přátelské. Když tu před lety potkala medvědice se dvěma medvíďaty poprvé malou smečku vlků, vydali se tři vlci k medvědům. Mláďata i s matkou se dala na ústup, ale pak se medvědice zastavila a rozhodla se, že vlky dál nepustí. Vlci se začali vracet ke smečce, ale medvíďata běžela za nimi a chtěla si hrát. K žádnému nepřátelství nedošlo. Na svých pochůzkách často pozoruji, jak vlci i medvědi odpočívají nedaleko od sebe. Jen když se grizzly přiblíží k doupěti s vlčaty, snaží se ho vlci okamžitě odehnat.“
Ludvík Kunc ve své knize Z medvědích a vlčích brlohů uvádí případ, kdy vlci v Tatranském národním parku roztrhali medvědici i s medvídětem. „Medvědice musela být poraněná a vlci toho využili,“ tvrdí Ludvík Kunc.
Psi v rozpacích
Už roky na našich vlčích výpravách pozoruji, jak se mí malamuti pohybují po vlčích ochozech ostražitě, jak pečlivě očichávají různá místa, kde ulpěl vlčí pach, a na místech, kde vlci označili kmen stromu, vývrat či traviny ve vyšším porostu močí, přeznačují malamuti až po dlouhém očichávání váhavě a jako v rozpacích, a navíc Misha vždy „na holčičku“. A často přeznačování vynechají zcela. Nikdy jsem na nich nepozoroval strach, ale respekt byl jasně patrný. Tento jejich respekt, který vůči vlkům projevovali na pachových stezkách, jsem nikdy nezaznamenal při vytí vlčí smečky, které k nám doléhalo někdy zcela blízko – hned z protějšího svahu. Když malamuti vytí vlčí smečky uslyší, ihned se postaví, několik vteřin napjatě poslouchají a vzápětí se Misha pustí se zakloněnou hlavou a z celého srdce do dychtivého zpěvu, ke kterému se za moment připojí i Fram.
Zázračné čenichy
Psi svými citlivými čenichy odhalují pašované drogy, vyčenichají výbušniny, vyhledávají zavalené osoby, dokážou detekovat rakovinu… Tvrdí se, že žádný lidmi vyrobený přístroj se nevyrovná citlivosti psího nosu. Roger Caras zdokumentoval bladhounda, který sledoval pachovou stopu 180 km. Walter Neuhaus sestrojil přesný olfaktometr, na němž změřil, že citlivost čichu psa je milionkrát až stomilionkrát větší než u člověka. Reskond Morfia ho mírnil a uvedl, že psi vnímají některé chemické látky milionkrát lépe než lidé. „Někteří autoři se domnívají, že psi mají jakousi paměťovou banku pachů a pracují s ní podobně jako my s vizuální pamětí,“ píše Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nelžou. „Lidská schopnost zapamatovat si vůně je chabá. I při maximálním soustředění si jich vybavíme pouze omezené množství. V psím mozku jich však jsou tisíce. Právě toto nadání pamatovat si určité pachy bezpochyby pomáhá ztraceným psům při hledání domova.“
„Pesemesky“
Všichni pejskaři dobře znají, jak se jejich psi s rozkoší oddávají očichávání rohů domů, patníků, kandelábrů, kmenů v parku, pouličních lamp atd. atd. Čtou důležité zprávy, získávají informace, sexuálně se vzrušují, když zacítí pach háravé fenky, naježí se, když zkoumají značku soupeře, natěší se, když zachytí podpis kamaráda… Psi nejenže získávají pachové informace, ale dokážou je i signalizovat. Naše roční „vlčanda“ Taiga se vždy pohledem ujistí, zda jsme pochopili… Chápeme jen málo, zoufale málo… Ale když se otáčí, vím, že se za námi objeví tak za tři čtyři minuty běžec. Když se celá napne, bude to cyklista. Postojem i signalizuje, jakou navětřila zvěř…
Nezastupitelný čich
Třináctiletý malamut Misha slyší slušně, ale prakticky nevidí; čtrnáctiletý malamut Fram vidí trochu, ale neslyší prakticky nic… Přesto oba život těší, nejsou dezorientovaní a vedou plnohodnotný aktivní život – bezesporu díky svému skvělému čichu, který je denně ujišťuje, že jejich letité zkušenosti je nezradí a že vše, co poznali, je tak, jak má být a na svém místě.
Douška J. Moussaieffa Massona
Závěrem dnešního dílu si dovolím citovat Jeffreyho Moussaieffa Massona, poněvadž jeho výstižná slova jsou pointou tohoto dílu seriálu: „Osobně se domnívám, že právě intenzita emocionálních zkušeností dodává smysl existenci a patří k základním ingrediencím naplněného života. Psi odvozují velkou část svého citového prožívání z čichových vjemů. To ovšem neznamená, že bez použití nosu nedokážou navázat silné svazky s jinými psy (nebo i s lidmi). My sice necítíme všechno, co psy zajímá, ale oni nás kvůli tomu nemají rádi o nic méně. A lidé psy ze srdce milují, třebaže v tomto vztahu není nic sexuálního. Záleží na tom, zda jsou příslušníci obou druhů schopni naplno vnímat svět, který zasahuje naše myšlení, těla a smysly v podobě hlubokých citových zážitků.“
