Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové V. Příprava canisterapeutických týmů
A v tomto duchu pojala Iva Bajtlerová ve svých kurzech přípravu canisterapeutických týmů. „Takovou přípravu jsme dosud neabsolvovaly, přestože jsme byly dříve na nejednom canisterapeutickém kurzu,“ shodly se Eva Kaiserová a Markéta Skoková z Prahy. A co považovaly za zvláštní? „Kromě novinek z využívání psů jsme se především dozvěděly a naučily, jak pracovat s klientem. Zatímco jinde se během kurzu dozvíte něco o canisterapeutických psech, což si ovšem klidně můžete přečíst doma, v Poděbradech je teoretická výuka úzce spjata s praktickou činností s klienty. A to nikoli v nějaké obecné rovině, ale ke konci se řeší specifické léčebné využití psů,“ dodaly absolventky kurzu.
Základní kurz
Magistra Bajtlerová organizuje tři typy kurzů. V základním canisterapeutickém kurzu klade na účastníky značné nároky, neboť po sedm dní jsou od sedmé hodiny ranní do šesté a někdy do sedmé hodiny večerní v jednom kole. Kurz je pro profesionály ze zdravotnických, sociálních a vzdělávacích zařízení a zároveň pro dobrovolníky, kteří se chtějí stát canisterapeuty. Ti by se měli dostavit se psy. Mohou se zúčastnit i zájemci bez psů, třeba zdravotníci a sociální pracovníci nebo terapeuti, kteří spolupracují či uvažují o spolupráci s canisterapeutickým týmem v rámci péče o své pacienty či klienty. „V takovém případě je ideální, když se kurzu zúčastní osoba, která vede klienta, a zároveň osoba, která vede psa. Získají nejen teoretickou průpravu a uvidí praktické ukázky, ale především si společně vyzkoušejí postupy, jak prakticky využívat psa při různých terapiích,“ upřesnila magistra. Kromě ní se v kurzu vystřídají další lektoři, ať už profesionální terapeuti, nebo specialisté na přípravu psů. Základní kurz končí certifikací pro účastníky se psem, ostatní získají osvědčení o absolvování výuky. Zbývá dodat, že do kurzu smějí jen psi, kteří mají předpoklady pro canisterapii – jsou ovladatelní, neagresivní a vstřícní k lidem.
Další kurzy
Kurz sloužící ke zdokonalování aktivních canisterapeutických týmů trvá dva dny. Účastníci si rozšíří teoretickou i praktickou průpravu v plánování, monitorování a vyhodnocování canisterapeutických programů. Zdokonaluje se i pes a na závěr se vykonávají zkoušky. Účastník získá certifikát a u vybraných profesí i příslušný počet kreditů do celoživotního vzdělávání. V těchto kurzech se také část doby věnuje výměně zkušeností a předvádění nových nebo netradičních pomůcek pro terapii. Třetí typ kurzu je určený pro personál zařízení, kde plánují spuštění canisterapeutického programu nebo již takový program běží, ale chtějí se zdokonalit v jeho sestavování, sledování a vyhodnocování. „Kurz účastníka připravuje pro pozici pracovníka, který dohlíží na práci canisterapeuta a indikuje její náplň. Kurz nezahrnuje práci s vlastním psem ani zkoušky. Účastník získá certifikát a u vybraných profesí i příslušný počet kreditů do celoživotního vzdělávání,“ upřesňuje magistra Bajtlerová. Kromě kurzů organizuje ročně několik canisterapeutických zkoušek. O nich bude zmínka později.
Vše s mírou
A jak je to s motivy zájemců o canisterapeutické kurzy? „Do základního kurzu se hlásí lidé s dosti rozdílnými představami. Zdá se, že převažují vlastníci psů, kteří by chtěli nějakým způsobem využít svého domácího mazlíčka, a protože canisterapie je v kynologické veřejnosti dosti známý a frekventovaný pojem, zkoušejí to v tomto směru. Na druhé straně jsou zájemci, kteří jdou do kurzu s jasnou představou, že canisterapií pomůžou svým blízkým. Často se hlásí i rodiče dětí, jež už absolvovaly nějakou terapii pomocí psa, a oni by chtěli podobně využívat svého domácího mazlíčka. Někteří si za tím účelem teprve hodlají psa pořídit a předem se chtějí v kurzu poučit. Canisterapie je však především o dobrovolnictví. V tomto směru si velmi vážím všech, kteří věnují svůj čas a také nemalé finanční prostředky na sebevzdělávání a přípravu psa, tedy ve prospěch postižených nebo starých lidí,“ říká Iva Bajtlerová. Zároveň vidí i nebezpečí spočívající v příliš velké lásce k vlastnímu psovi a zapálenosti pro věc. Canisterapie se podle ní musí dělat s láskou, ale hlava přitom musí zůstat chladná, a to proto, že terapeut musí mít neustále na zřeteli především prospěch klienta a přitom nepřekročit hranice možností a únavy psa.
