Netopýří papoušek - lorikul korunkatý
Popis druhu
Lorikul korunkatý – Loriculus galgulus (Linnaeus, 1758) je velmi drobný 10–12 cm velký nádherně zbarvený papoušek. Základní barva peří na těle je jasně zelená. Na krku, hrudi a břiše těla pak přechází v její různě syté odstíny. Karmínově zbarvené je peří na kostrči a svrchní části ocasu. Peří na spodní straně ocasu je bleděmodré, na spodní straně letek je světle modré přecházející v tmavě hnědou. Pohlavní dimorfismus je výrazný. Samečci mají tmavě modrou „korunku“ na temeni hlavy, jasně červeně zbarvené hrdlo a žlutý „límec“. Samičkám tyto znaky chybějí nebo jsou jen málo naznačeny. Zbarvení peří na hrudi a břiše samiček je žlutozelené. Rod Loriculus je úzce příbuzný s rodem Agapornis.
Životní prostředí, potrava a hnízdění
Lorikulové korunkatí žijí v tropických oblastech v jižní části malajského poloostrova, Singapuru, na Borneu, Sumatře a na menších přilehlých ostrovech. Zdržují se jen vysoko v korunách stromů. Žijí jednotlivě, v párech nebo jen v malých skupinkách. Létají rychle přímým letem. Při lezení ve větvích používají ocas a zobák, podobně jako agapornisové. Nejsou hluční a více se ozývají zpravidla jen při letu. Jejich potravu tvoří nektar, květy stromů, bobule, ovoce a hmyz. Hnízdí od ledna do července v dutinách odumřelých i zdravých kmenů a větví. Hnízdní dutiny, které jsou často i ve výškách okolo 15 metrů, si vystýlají listím, kůrou a kapradím. Samička snáší zpravidla 2–4 vajíčka, která inkubuje 21–23 dní. Mláďata opouštějí dutinu ve stáří asi jednoho měsíce. Velmi záhy se u nich rozezná pohlaví. Samečkům se objevují červená pírka na krku.
Lorikulové v lidské péči
Domorodí obyvatelé často drží lorikuly v malých bambusových klíckách zavěšených v okolí svých příbytků. Takto „chovaní“ papoušci, krmení většinou jen rýží a přezrálým nahnilým ovocem, však brzy hynou. Do Evropy se lorikulové korunkatí dostali v druhé polovině devatenáctého století. V roce 1869 je jako první vlastnila Zoo Londýn. Jejich první odchov se však podařil až o sto let později. V roce 1968 odchoval jedno mládě soukromý chovatel v Dánsku. V následujících letech bylo v západní Evropě zaznamenáno více úspěšných odchovů. Největších úspěchů opakovaně docílil soukromý chovatel v SRN. Dosahoval jich u párů držených jednotlivě v malých voliérách umístěných ve sklepě. Do Československa byli tito papoušci poprvé importováni v roce 1936. Úspěšného odchovu bylo ale docíleno až v roce 2000 v Zoo Dvůr Králové nad Labem. Odchov však předcházely události z pohledu dnešního chovatele poněkud kuriózní. Do pavilonu Ptačí svět bylo vypuštěno nejprve osm kusů lorikulů korunkatých. Šest z nich se však zabilo o skleněné stěny. Zbyly jen dvě samičky, z čehož jedna zůstala po nárazu do skla chromá. Do pavilonu byli tedy vypuštěni další dva samečci. Jeden z nich se záhy zabil o tutéž skleněnou stěnu. Z posledního samečka a poslední zdravé samičky se utvořil pár, který, aniž by to chovatelé zaznamenali, zahnízdil a odchoval dvě mláďata. Vylétlá mláďata pak ošetřovatelé na poslední chvíli zachránili před zabitím majnami Rothschildovými.
Všichni lorikulové v té době pocházeli z odchytu a do Evropy jich bývalo každoročně importováno obrovské množství. Ještě v roce 2004 jich u obchodníka v České republice bylo možné koupit několik set kusů a jejich cena byla v řádech stovek korun. Dnes celkový počet lorikulů korunkatých chovaných v České republice nedosahuje ani čísla dvacet a jejich cena je ve stovkách eur. Je tedy téměř třicetkrát vyšší než před deseti lety. Odchovy lorikulů se u nás podařily jen několika soukromým chovatelům. Nejúspěšnějším z nich je Luděk Hovorka, který lorikuly korunkaté odchovával až do roku 2013. Opakovaně a s velkým úspěchem tyto půvabné drobné papoušky vystavoval na Výstavě exotického ptactva v Botanické zahradě v Praze. Ještě „donedávna“ se chovatelé lorikulů v naší zemi museli potýkat s problémem krmení. V dobách, kdy na trhu nebyly různé speciální nektary, komerčně vyráběné krmné směsi pro jednotlivé druhy ptáků a pulty supermarketů celoročně plné našeho i tropického ovoce, si chovatelé museli tato krmiva sami připravovat a ovoce nahrazovat kompoty a ovocnými šťávami. Originální receptury pak mnozí tajili a jen někteří je předávali ostatním „konkurenčním“ chovatelům. Z pohledu dnešního chovatele jsou některé z nich opět poněkud kuriózní – „smíchej díl rýže vařené cukrem hroznovým slazené s čajem medovým připraveným v poměru tři lžíce medu nejlépe lesního na jeden litr vody převařené. Do směsi takto připravené pak přidej dvě špetky Roboranu a jeden decilitr šťávy značky Jahůdka“. Čeští chovatelé si vždy dokázali poradit téměř ve všem. Nyní však nastal problém neřešitelný. Lorikulové, podobně jako většina dříve „běžných“ druhů exotických ptáků, dnes patří ke „zboží“, které se nedá koupit a bohužel ani ničím nahradit…
Použitá literatura:
Milan Vašíček – Papoušci Afriky a Asie (Barko 2003)
Na tomto místě nemohu jen uvést jméno Milana Vašíčka, ale musím ocenit celý jeho osmidílný soubor odborných knih věnovaných papouškům a jejich chovu. K vytvoření tohoto, u nás dosud nepřekonaného díla bylo třeba nesmírné trpělivosti, moha teoretických i praktických znalostí, stovek hodin strávených při vyhledávání odborných pramenů a nespočet ujetých kilometrů při cestách za chovateli. To vše v dobách bez mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů a internetu. Ačkoli je tomu už více než deset let od posledního vydání knih Milana Vašíčka, jsou stále první, po kterých ve své knihovně sáhnu, když se potřebuji o chovu papoušků něco „nového“ dozvědět.
