Psí láska k člověku
Hned v úvodu našeho seriálu jsme přiznali, že dokázat emoce zvířat empiricky je svízelné – emoce nelze zvážit, změřit, žíhat v plameni či máčet v kyselině… To se však „takřka dnes“ změnilo: „žhavé“ výsledky posledních experimentů věhlasného amerického neurologa Gregoryho Bernse hovoří jasně. Berns skenoval mozky psů pomocí magnetické rezonance a došel k očekávanému výsledku: pokud pes ucítí pach svého pána, aktivují se mu v mozku stejná centra, jaká se aktivují člověku, když spatří milovanou osobu. „Schopnost těchto zvířat zažívat pozitivní emoce naznačuje, že bychom k nim měli přistupovat daleko citlivěji,“ zdůrazňuje Gregory Berns. „Pes byl dlouho vnímán jako věc – předmět, který nedisponuje žádnými emocemi.“ Experimenty tak došel vědecký team k závěrům, které jsou intuitivně kynologům známy dávno. Silných emocí jsou ovšem schopna mnohá jiná zvířata, a nejen savci…
Můj přítel, multimediální umělec Marian Palla, kdysi dávno v jinošství řekl: „Pes miluje svého pána, protože nepoznal jiného.“ Asi nevědomky a bezděčně klepl hřebík na hlavičku. „Psi nemají potřebu vytvářet hypotézy o lásce (vlastně ani o ničem jiném),“ píše Jeffrey Moussaieff Masson v knize Psi v lásce nikdy nelžou. „Místo toho ji rovnou dávají najevo. A dělají to neustále. Psí schopnost milovat bezvýhradně a bez kolísání mě vždycky ohromovala. Opravdu, mnoho lidí už jistě slyšelo o krutých nebo nedbalých pánech, které jejich psi milovali bez ohledu na špatné zacházení. Schopnost psů projevovat lásku je tak pověstná a rozvinutá, že se z ní stal málem další smysl nebo orgán. Mohli bychom ji označit za hyperlásku, kterou psi zahrnují všechny lidi ve svém okolí.“
Prochází láska žaludkem?
U lidí (zejména u mužů) patrně ano, u psů nikoli. Mnoho experimentů, které realizoval v roce 1954 A. J. Brodbeck, prokázalo, že strava nepředstavuje u psů významnou součást rozvoje sociálního pouta. „Jedna skupina štěňat dostávala potravu od automatu a druhá od člověka,“ shrnuje Jeffrey Moussaieff Masson. „Člověkem krmená štěňata při spatření experimentátora hlasitěji štěkala, ale to byl jediný podstatný rozdíl mezi oběma skupinami. Zdá se tedy, že cit psa nezávisí na tom, co mu poskytujeme, ani na jeho pochopení, že mu přinášíme potravu. Pes nemiluje automat, od něhož získává krmení, ale je schopen lásky k člověku, který mu nikdy žádné nedal.“ Ani psi v rodině nemusejí ani zdaleka lnout nejvíce k tomu, kdo je pravidelně krmí.
Láska versus vášeň
Lidé často zaměňují lásku za vášeň. Hnacím motorem vášně je sexuální pud. „Pes po nás nikdy neprahne,“ tvrdí Jeffrey Moussaieff Masson. „Pokud se šplhá na svého pána, nedává tím najevo vášeň, ale spíše potřebu dominance. Psi milují tělem a srdcem, avšak pravděpodobně ne myslí. Samozřejmě mají schopnost uvažovat a používají ji k mnoha rozličným účelům, ovšem rozjímání o prospěchu, která by jim láska mohla přinést, je jim cizí (momentální pochlebování je něco jiného). Stejně tak jim v projevech lásky nezabrání její možná nevýhodnost. Proto nedělají v lásce stejné chyby jako lidé, třebaže často milují člověka, jenž jim nepřináší nic než utrpení. U člověka je mozek primární pohlavní orgán, ale to u psa neplatí. Neuděláte na něj dojem krásou, bohatstvím, majetkem, silou či statečností. Do člověka se kvůli těmto věcem můžete zamilovat. Jenomže psi se nezamilovávají, oni prostě milují.“
Rozdíl mezi psy a ochočenými vlky
Rozdíl mezi vztahem domestikovaných psů a vlků chovaných v zajetí k člověku je diametrální. Tento kontrastní rozdíl skvěle charakterizovali ve společné práci Socialization and Management of Wolves in Captivity Erich Klinghamer a Patricie Ann Goodmannová: „Psi vstupují do našeho světa a do značné míry mohou být vycvičeni podle našich pravidel. Při práci se socializovanými vlky lidé vstupují do světa vlků a musejí se přizpůsobit vlčím společenským pravidlům. Obecně se předpokládá, že psi byli během domestikace neotenizováni (neotenie = přetrvávání juvenilních znaků u dospělých jedinců; pozn. aut.). Protože si zachovávají řadu infantilních charakteristik, je snadné vnutit jim svou vůli. Vlk je zcela dospělá forma šelmy psovité.“
Hačiko, Bobby a ti druzí…
V pravdivých i vybájených příbězích najdeme spoustu příkladů bezmezné psí lásky k člověku. Některé z nich pochopitelně přikrášlila lidská fantazie a sentiment. Proslulý je příběh Akita inu Hačiko z japonského Tokia (zfilmován s Richardem Gerem v hlavní roli), který deset let čekal na železničním nádraží na svého zesnulého pána. (Hačikovi byl postaven pomník.)
I Skotové mají svého „Hačika“ – byl jím Skajteriér Bobby, který patřil skotskému pastýři Old Jockovi. V roce 1858 Old Jock zemřel, den po jeho smrti spal na jeho hrobě na hřbitově františkánského opatství v Edinburghu oddaný Bobby. Nebylo to naposled: příštích čtrnáct let spal na hrobě svého pána každou noc. Dnes najdeme poblíž hřbitova kašnu s portrétem psa a s nápisem: „Na památku dojemné věrnosti Bobbyho. V roce 1858 tento spolehlivý pes následoval ostatky svého pána na hřbitov františkánského opatství a prodléval poblíž tohoto místa až do své smrti v roce 1872.“ Expert na psy Roger Caras k příběhu o Bobbym napsal: „Přátelé, jejichž jména se dochovala, a kteří tedy byli skutečnými lidmi, nikoli smyšlenými postavami, mu nosili potravu a vodu a Bobby tam setrvával v létě i v zimě, možná čekal, možná hlídal hrob svého pána.“
Důkazů lásky a věrnosti našich čtyřnohých kamarádů je nekonečně: vidíme je dnes a denně kolem sebe a nemusíme kvůli tomu lovit v knihovnách melodramatické příběhy. Jeffrey Moussaieff Masson výstižně poznamenává: „I když nám psí emoce mohou připadat povědomé, patří do jiného vesmíru. Klíč ke světu psích citů nám bude vždycky unikat, protože náležíme ke spřízněnému, ale přece odlišnému druhu. Zdá se, že pes a člověk jsou jediní dva tvorové schopní intenzivní mezidruhové lásky. Žádné jiné zvíře neželí odchodu svého lidského pána tak jako pes. Je možné, že i psi – stejně jako my – si uvědomují podobnost mezi našimi druhy, onu způsobilost milovat příslušníka jiného druhu.“
Cervantes o psech
Miguel de Cervantes – autor světoznámého Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha – napsal v Rozhovoru psů (z roku 1599): „Dobře vím o psech tak milujících, že se vrhli do hrobu k mrtvým tělům svých pánů; jiní stáli na hrobech a ani na okamžik se z nich nevzdálili, dobrovolně pošli hladem, neboť odmítali žrádlo, jež jim bylo přineseno.“
Čistá radost
Na psech nás fascinuje upřímná přímočarost a schopnost oddat se radosti celým tělem a celou myslí. Pes vítající pána – to je přímo rozbuška radosti! Psi ovšem nejsou děti! Ve psu bychom měli respektovat psa! Jeffrey Moussaieff Masson poznamenává: „Citový svět psů překypuje nevinností, čistotou a upřímností, což jsou zároveň typické vlastnosti dětí. Psi a děti se vyznačují otevřeností a neschopností podvádět, ale také zranitelností. Psi nám připomínají lidské potomky, a proto máme sklon rovněž na ně žvatlat. Dáváme jim jména a děláme přihlouplé obličeje, takže nás děti i psi musejí pokládat za duševně zaostalé. Lidé mají tendenci považovat dospělé psy za psychicky podobné malým dětem.“
Psí věrnost, nebo pouhý instinkt?
Člověk a pes vytvořili intimní spolek, intimní svět – smíšenou smečku, ve které psi neustále dokazují svou věrnost. Někteří lidé (včetně některých vědců) považují tuto loajalitu a věrnost za pouhý instinkt. „Pokud by psí věrnost byla čistě mechanická, jakýsi instinkt lásky k ochránci, pak by psi jistě neměli problémy se změnou majitele,“ výstižně poznamenává Jeffrey Moussaieff Masson. Ti z nás, kteří se zabývají kynologií, dobře vědí, jakým problémem je u dospělého psa změna pána (majitele), jaký dlouhý čas je mnohdy třeba k nabytí nové důvěry k cizímu pánu. A rovněž dobře vědí, že některá plemena jsou na změnu pána zvláště citlivá a existují případy, že pokus o nabytí nové důvěry a vytvoření kvalitního vzájemného vztahu selže zcela.
Fascinující orientace, aneb tajemný faktor?
Člověka nepřestanou fascinovat příběhy ztracených psů, kteří po mnoha útrapách nalezli své milované pány. Nemusíme sahat po filmových Lassiích nebo Gorech. Život napsal mnoho skutečných a nemedializovaných příběhů. Zoolog Michael Fox zaznamenal např. příběh psa jménem Bobbie. Pes se ztratil a jeho pánečci se museli bez něj vrátit domů do Silvertonu v Oregonu. Bobbie se dokázal uprostřed zimy zorientovat, urazit tři tisíce kilometrů a nalézt své pány. „Výkon tohoto psa se stal natolik všeobecně známým, že se sami hlásili lidé, kteří mu na jeho dlouhé cestě poskytli potravu a přístřeší,“ píše Michael Fox. „Díky tomu se podařilo přibližně rekonstruovat jeho putování.“
Ve třicátých letech 20. století uskutečnil německý vědec Bastian Schmid složité a náročné experimenty, v nichž se snažil rozluštit tajemství zázračné orientace některých psů. Závěry jeho pokusů byly překvapující: Schmid zjistil, že tyto úžasné schopnosti v zásadě nesouvisejí ani s dokonalým psím čichem, ani s jeho nepříliš dokonalým zrakem; vědec je nazýval tajemným faktorem nebo absolutním orientačním smyslem. Za hnací motor tohoto smyslu považoval Schmid lásku, respektive razil termín „heimweh“ = stesk po domově.
P. S.
Jednou z prvních knih o psech je Kratochvíle gentlemanů z pera Richarda Blomea. Mimo jiné se v ní dočteme: „Španělé (rozuměj psí plemeno; pozn. aut.) jsou od přírody láskyplní a předčí všechna ostatní stvoření, neboť v horku ani v zimě, za mokra ani za sucha, ve dne ani v noci neopustí svého pána. Ví se o mnoha úžasných vztazích, zaznamenaných váženými a spolehlivými autory, o pozoruhodných náklonnostech, které psi chovali jak k mrtvým, tak k živým pánům.“
P. P. S. aneb Doznání
Za tři dny od doby, kdy píšu tyto řádky, jsem měl odjet na pravidelné každoroční mapování velkých šelem do Moravskoslezských Beskyd. Měli jsme odjet jen s mladinkou fenkou Československého vlčáka Taigou. Aljašské malamuty Frama s Mishou jsem hodlal umístit u přátel do jejich chovné stanice Tawy. Při jejich požehnaném věku (14 a 13 let) by několik desítek denních kilometrů exponovaným terénem zcela určitě nezvládli. Jak se blížil termín odjezdu, vzrůstala má žaludeční neuróza. Nakonec jsem to psychicky nezvládl a svou účast na mapování odvolal. Nedokázal jsem malamutí kluky (stařečky) opustit. Jsme závisláci – oni na mně a já na nich. Raději jsme 1. března oslavili Framovy narozky. Smečka se nemá trhat…