Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové VI. Volba plemena

V canisterapeutické praxi můžeme vidět širokou paletu plemen. Jejich využití však není univerzální, neboť těžko si představit, že by se třeba bernský salašnický pes měl lehce pohybovat vedle klienta na masážním stole nebo že by si někdo dal spastickou nohu na čivavu. Magistra Bajtlerová poznala celou řadu plemen doma, na cvičišti, v kurzech, které sama absolvovala, i v těch, jež pořádala, a další sledovala při různých setkáních canisterapeutů. Nezatracuje žádné plemeno, jen zdůrazňuje, že pes by měl být velikostí a váhou úměrný k činnostem, ke kterým má být využívaný. Dále by měl mít zřetelnou obličejovou mimiku a stejně čitelná by měla být mluva tělem.

Různá kritéria

„Hodně záleží také na tom, co od canisterapie očekáváme. Pro děti jsou projevy psa důležité, neboť odezírají, jak se čtyřnožci chovají, a podle toho pak více či méně spontánně reagují. Například Německý ovčák se jeví ve svých výrazech jako chladný pes. To však neznamená, že je špatný, jen je jeho používání pro terapeutické záměry omezené. Nehodí se, stejně jako ostatní větší plemena, ani do ordinace. V ordinaci musí být pes, s nímž se dobře manipuluje, který je obratný a nezabere mnoho místa. Při volbě plemena se musí brát v úvahu i jeho schopnost vydržet dosti dlouhé pracovní nasazení. Ačkoli by se mohlo zdát, že canisterapie je jen všelijaké hraní či polehávání, ve skutečnosti tomu tak není. V ordinaci vydrží pes pracovat asi tak dvě hodiny čistého času,“ míní paní magistra. Je tedy zřejmé, že v ordinaci je vhodnější plemeno střední velikosti, přiměřeně obratné a temperamentní. Chování psa, a tedy i rychlost reakcí, lze do jisté míry ovlivnit výchovou.

Využít přirozené vlohy

„Sama jsem si pro terapii pořídila jako druhého psa teriéra. Ti, jak známo, pracují s velkým nasazením a mají výdrž. Kromě toho, že můj irský pšeničný teriér Edy zvládl řadu dalších cviků, jimiž jsem Agátu nechtěla zatěžovat, má i jinou schopnost. Můžeme říci, že Edy někdy plní i roli jakéhosi probouzeče nebo provokatéra. Agáta je klidná až statická, kdežto Edy cíleně provokuje – přiběhne, uskočí, poskočí, dívá se, zda může něco ‘ukrást’, a když to jde, tak neváhá. Sebere třeba ručník, nějakou hračku, pomůcku a podobně. Samozřejmě to dělá, jen když je k tomu vyzvaný, protože takové samovolné dovádění by zase bylo rušivým jevem při jiných terapiích. V mnohém tedy můj irský pšeničný teriér vyniká nad peruánskou naháčkou Agátou. Ta však má jiné přednosti, kterými si děti rychle získá a doslova je přitahuje, jak už jsem se dříve zmínila. Je klidná, nevnucuje se, na můj pokyn zpovzdáli pozoruje dění v ordinaci, a když se setká se zájmem dítěte, pak se pomalu přiblíží. V tom je ovšem teriér jiný, on zase přitahuje dovádivé kluky. Z porovnání vyplývá, že každé plemeno má předpoklady pro odlišné využití. Zbytek, tedy aby jedinec zcela vyhovoval předpokládanému terapeutickému využití, už závisí na výchově od štěněte. Při výběru je vhodné brát v úvahu také pohlaví psa. Fenky bývají jemnější a tvárnější. V případě fen je třeba počítat také s tím, že dvakrát ročně je budeme po tři týdny postrádat, neboť budou hárat,“ připomíná Iva Bajtlerová. Takže její další rada z hlediska volby plemena je jasná: nevynakládat zbytečně čas a energii na zklidnění psa temperamentního plemena nebo naopak na výchovu energického jedince z plemena, jež pro takové projevy nemá předpoklady. Raději si zvolit vhodné plemeno.

Kříženci

A jak je to s kříženci? „Z dosud uvedeného vyplývá, jak náročná a zdlouhavá je příprava canisterapeutického psa s cíleným využitím. Proto bych pro ambulantní účely volila čistokrevnou rasu, neboť s velkou pravděpodobností se u vybraného jedince projeví povahové vlohy, kvůli nimž jsem si určité plemeno zvolila. U Křížence můžeme vlohy jen odhadnout. Přitom riskujeme, že některé negativní stránky chování se projeví až v době adolescence nebo v dospělosti. Například taková tvrdohlavost může být značným problémem. Tím můžeme ztratit dva roky práce, ale především nám bude pes chybět v ordinaci,“ varuje magistra. Zároveň dodává, že poněkud jiné to je s výběrem psů, včetně kříženců, pro canisterapii praktikovanou v ústavech sociální péče, domovech důchodců, léčebnách dlouhodobě nemocných nebo i v nemocnicích, kde je úlohou psa navodit nevšední, ale příjemnou atmosféru. Tam, kde pes už pouhou přítomností, projevy chování a přirozenou komunikativností dokáže působit na děti i staré lidi, osamocené i handicapované osoby, můžeme využívat různá plemena i křížence, stejně jako psy a feny. Samozřejmě, že podle velikosti psa a temperamentu se volí vhodná klientela, protože Bernský salašnický pes by těžko mohl pobíhat po přikrývce nechodícího člověka, zato může být trpělivější při nekonečném zájmu a hlazení větším počtem lidí. Sebevědomý pes se v takové situaci nebude cítit ohrožený, což se nedá říct o všech psech malých plemen, přestože u zkoušek prokázali požadovanou připravenost. Dá se říci, že volba plemena nebo křížence a připravenost psů je jedna strana canisterapeutické mince, tou druhou je vnímání psa klientem. O tom bude zmínka příště.