Potetovanej a Poutník

Můj dům stojí nedaleko řeky, v místě, kde se Ploučnice hluboko zařízla do zemské kůry a okolí připomíná spíše rokli než údolí řeky. Jinak je tu hezky, jsou i tací, co nám naše bydliště závidí, ale k chovu holubů je to místo dost nevhodné. Příkré stráně, zdvíhající se od řeky, jsou porostlé divokými lesy a plné dravců. Někdy mi připadá, že ti lesní loupežníci jen čekají, až holuby pustím a prostřu jim stůl.

Jak vyzrát na dravce

Zkoušel jsem kdejaké české i cizí plemeno, ale nebylo to nic platné, ztráty byly neúnosné, leda že bych holuby nepouštěl. Pak mne napadlo pořídit si vysokoletce, ti jsou dostatečně rychlí na to, aby je dravec nechytil. Tahle pravda platí jen v tom případě, jedná-li se o otevřený prostor, ale v té naší strži, kde mají jestřábi tipplery jak na talíři, je všechno jinak. Pokud holubi rychle vystoupají těch pár desítek metrů nad vrcholky stromů, je vyhráno, tam nahoře se krajina otevírá a tippleři si z jestřábů dělají legraci. Jenže oni tam nahoru vystoupají jen někdy, jako by tam byla poklice, a já dlouho nevěděl proč. Když jsem na to přišel, bylo mi to stejně houby platné, udělat s tím nic nesvedu. Naším údolím vane vítr ze západu na východ a jen zřídka opačně. Nad údolím se povětří točí všelijak a do toho se holubům nechce. Jednou mne napadlo nepouštět holuby z holubníku, ale vynést je nahoru nad údolí. Nastrkal jsem jich pár do krabice, vyškrábal se strání nahoru – a ono to fungovalo. Zbývalo vyřešit, v čem holuby nosit, krabice nebo přenoska v ruce, to není ono, chtělo to něco na záda, nějakou krosnu, jako se v ní nosí věci v horách. Vím, že to existuje, ale nikdy jsem to neviděl. Vynalézat věci lidstvem dávno vynalezené, to ze zásady nedělám, však se k tomu časem doberu.

Potetovanej

Na Silvestra, hned po obědě, jezdím do blízkého městečka za kamarádem. Když se setmí, chodím domů pěšky, protože to už vlak nejede. Šlapu si to tak mezi posledními baráky, když vedle mne zastaví auto. Mladý vlasatec mě zve ke svezení, říká, že okolo našeho domu jezdí velice často. Prý bydlí ve vesnici nad městečkem, má, tak jako já, tři koně. Na otázku, kamže jede teď na silvestra, odpověděl, že do práce, že je tatér, ozval se mu zákazník a nějakej silvestr, že je mu ukradenej. Tetovat že se naučil v Jižní Americe, umí to ručně, strojkem i špičatými dřívky. Sám je jak chodící reklama na tetování, potetovaný od hlavy k patě, nebo spíš k palcům u nohou. I na nich má tetování, já ho viděl, protože řídil bos. Víc mi toho nestihl říct, jeli jsme spolu jen čtyři kilometry. Ten Potetovanej mě zajímal, začal jsem se po něm poptávat. Opravdu bydlel v nedaleké vsi, jenže ne přímo v ní. Tchán mu koupil několik hektarů nad vesnicí, přitáhli si tam maringotku, kde žije se ženou a malým dítětem. Postavil tam jakousi chýši pro zvířata, opravdu má koně a tetovací salon v sousedním okresním městě, do kterého dojíždí kolem mého domu. Asi za měsíc jsem se vydal Potetovaného navštívit, koneckonců mne o silvestru pozval. Šel jsem pěšky a měl jsem opět štěstí, asi kilometr cesty před cílem mě Potetovanej dojel. Auto si nechával na dvoře člověka, co ho znám, a pak jsme se vydali asi dva kilometry do kopců, on opět bos, prý pokud jde a nestojí, vůbec ho nezebe.

Potetovaná a Poutník

Koně měl tři, takového něco do velikosti huculů, chodili venku v provázkové ohradě. V chýši, dost neuměle stlučené z latěk a pokryté linoleem, žila černobílá kráva s teletem, taková mrcha neustále se ohánějící dlouhými rohy a dvě hnědé kozy. Potetovaná byla krásná mladá dáma s vějířem tenkých čárek rozbíhajících se od kořene nosu přes celé čelo. Vyšla z maringotky, za ruku kluka tak tříletého, to dítě se sice na svět dívalo bystře, ale mluvit – to ne. Maringotka byla z návětrné strany obložená balíky sena, stála podél jasanového větrolamu, a mezi stromy vykukoval indiánský vigvam. Samozřejmě mne zajímalo, na co že tam to týpí mají, ale bylo mi vysvětleno, že v tom plátěném obydlí žije Poutník. Já neměl ani tušení, kdo že to je, prý dlouho žil v Andách mezi indiány, teď že chodí po světě s bílou kozičkou a žehná lidem. To mě zajímalo ještě víc, ale prý ho tam teď nenajdu, je novoluní a Poutník někde v lese medituje. Šel jsem se podívat a dobře jsem udělal.

Uvázaný holub

U stanu byla uvázaná malá koza, vysoká sotva po kolena, měla dlouhé bílé chlupy a z hlavy jí trčely tenké růžky. Provaz měla dostatečně dlouhý, aby mohla ven na sluníčko nebo k hromádce sena uvnitř. O druhou stranu vchodu byla opřená nosítka, krosna, co jsem po ní tak toužil, očividně vyrobená nespíš v těch Andách. Dřevěnou část dělal někdo, co mistrně ovládal nejspíš sekyru a největší nerovnosti zahlazoval pomocí pískovce či podobného kamene. Popruhy byly spletené z barevné vlny, dost možná že z vlny lam, na mnoha místech krosny byly různě dlouhé a všelijak barevné kousky, řekl bych provázků, co sloužily k uvázání čehosi. Na jednom, snad více než metrovém provázku byl k mému údivu uvázán holub. Co to bylo zač, to bych říci nedovedl, kdysi jsem na nějaké výstavě viděl podobného, šlo tehdy o nějakého německého rejdiče. Byl to takový malý, jakoby zavalitý holoubek bez jakýchkoli ozdob a taky kroužků. Zvláštní byla barva, na první pohled bílá nebo spíš našedlá, když jsem se podíval blíže, měl peří poseté tisíci drobných tmavých teček. Prostě to vypadalo, jako by ho někdo posypal mourem. Holoubek seděl docela klidně na nejhořejším prkénku krosny a ani se nehnul, když jsem si tu věc přeměřoval prsty.

Krosna

Krosnu jsem si v nejbližších dnech vyrobil, a to za pomoci cirkulárky a hoblovky. Během následujících dvou měsíců se mně informací o tom, jak taková krosna vypadá, sešlo hned několik. V jakémsi časopisu jsem našel fotografie ze závodu vysokohorských nosičů v Tatrách, viděl jsem snímek ze skanzenu, kde na zdi visela dlouhá krosna, co na ní hospodář z odlehlé usedlosti nosil konev mléka kamsi k silnici, a nakonec mi někdo přinesl fotografii krosny, kterou našli v Alpách a už před třemi tisíci lety na ní vynášeli lidi sůl z hlubokého dolu. Potetovanej mě čas od času zdravil z auta, když jel kolem, a někdy počátkem května přijel i s Poutníkem. Bylo tehdy horko, oba na sobě měli jen světlé kalhoty kousek pod kolena, kalhoty, co v mých představách nosí mexičtí peóni. Oba dva byli stejně potetováni, i když každý jinak. Jejich tetování, to nebyly žádné nápisy, nahé holky a kotvy, motiv byl jen jeden. Těla měli poseta spirálami, jakoby zplacatělými. Potetovanej měl ty spirály tak velikosti pětikoruny a z tenké čárky. Poutníkovy spirály byly téměř dvakrát větší a tvořila je nepoměrně silnější čára. Ti dva se lišili jinak. Potetovanej byl mladý, tak do třiceti, dlouhé zcupovatělé vlasy, hladká brada. Poutník byl mnohem starší, vlasy už šedivé, dlouhé vousy na bradě spletené do copánku svázaného na prsou mašličkou z červené vlny. Nejnápadnější na něm bylo pravé ucho – v boltci měl velkou díru a v ní zasunutou krátkou silnou kost, no fešák ukrutnej.

Tahání rozumů

Přišli ze mne tahat rozumy ohledně pěstování kukuřice, pěstujeme ji na políčkách hned vedle silnice, sice jen trochu a pokaždé někde jinde, ale každý to může vidět. Potetovanej se do kukuřice chtěl pustit taky, ale ne tak, že by zoral, zasel, jednotil a plel. Poutník prý u indiánů viděl, že ohradí křovím budoucí pole a zaženou tam lamy. Zvířata zem prohnojí, rozdupou a tím připraví půdu k setí. Zrno rozhazují rukou, trochu to zapraví větvemi a to je vše, pak už se jen čeká, až palice uzrají. Potetovanej že by to provedl pomocí koní, krav a koz, a co prý si myslím. O takovémto způsobu zemědělčení už jsem četl a slyšel, dělali to afghánští nomádi, a nejen oni, v několika zemích tam na východě to je, či bývalo, běžné. Jenže tady by to nešlo, kukuřice se musí vyjednotit a alespoň jednou vyplejt, a proto jsou důležité řádky, aby se rostlinky daly vůbec najít. On sice plevel naroste znovu, ale to už ho kukuřice dokáže potlačit. Leda by se použil chemický postřik, to funguje a maj to chemici velice dobře vymyšlený. Chemikálie bezpečně zahubí plevel, ale kukuřici neublíží. Nevěřím, že by bez pletí, či chemie, na poli kukuřice vyrostla, v Andách možná, ale tady ne. Potetovanej o chemii nechtěl ani slyšet, ale že by věřil tomu, co říkám, to taky ne, a tak si to vyzkoušel s úspěchem mizivým.

Potetovaný i Poutník zmizeli

Nikdy jsem s Potetovaným pak už nemluvil, Poutníka ani od té doby neviděl, natož abych ho slyšel byť jen promluvit – myslím, že česky vůbec neuměl. Jednou jsem se potkal s člověkem, co si u něj Potetovanej nechával auto. Vyprávěl, že se Potetovaná začala bouřit, ne snad že by jí ta maringotka tak moc vadila, ale kluk vůbec nepřišel mezi děti a ne a ne začít mluvit. Vymysleli, že postavěj barák, sice o samotě, ale podstatně blíž ke vsi, a měl ten barák být dřevěnej. Navozili klády a rok dva se neudálo nic, až se to dřevo počalo zvolna ztrácet. Pak nechali přivézt snad deset kubíků řeziva a Potetovanej s Poutníkem ty prkna na ramenech a bosí nanosili asi tak kilometr do stráně. Z baráku nebylo nic, prkna postupně zmizela, kdosi odvedl dobytek a jednou traktor odvezl i maringotku. Vyprávěl mi i o kukuřičném poli. Ohradili provázky asi tak 50 na 50 metrů, dobytek tam ten fousatý proháněl bičem, zaseli kukuřici a uvláčeli větví. Někdejší jezedovic zemědělci se na to chodili dívat a vrtěli hlavami. Ze zaplevelené půdy vzešlo asi deset kukuřičných rostlin a stály tam dobré dva roky.

Potetovaná je zpět

Kdykoli si na záda beru krosnu, na ty lidi vzpomínám, a krosnu nosím často. Vynáším nad údolí holuby, někdy přináším dřevo nebo otepi kopřiv, co suším pro zvířata. V zimě na krosnu uvazuji i dva pytle sena pro srnky, od řeky nosím písek na podestlání holubům a slepicím. Nikdy jsem na zádech nenosil nic, co by bylo lepší, pohodlnější. Dnešní batohy jsou hezčí, ale zcela jistě ne lepší než archaická dřevěná krosna vyzkoušená lidstvem po věky snad na všech kontinentech. Tak tohle by mohl být konec celého tohoto psaní, ale ještě není. Na jaře zastavilo při silnici kousek vedle našeho domu auto, v něm ženská v bílém šátku s telefonem u ucha. Přicházím blíž, ten šátek je uvázanej po muslimsku, obličej na první pohled jakoby plesnivej, ale je to tetování, snad takhle úmyslné, nebo nepovedené - nevyznám se v tom. Byla to Potetovaná, s manželem dávno rozvedená, bydlí v okresním městě, v druhém má obchod s oděvními svršky. Kluk že už pomalu vychází školu, Poutník že je bůhvíkde a neslyšela o něm léta. Bývalý manžel už dávno netetuje, žije na jednom z ostrovů Nového Zélandu a pro místní ovčáky staví na pastvinách kamenné zídky, aby si ti ovčáci připadali jako v Británii, nebo jsou ty zídky ovcím nějak prospěšné. Má se prý dobře a vrátit se nehodlá. No, a to je opravdu konec.