Zlatoprsky
Trocha historie
Zlatoprska je v Evropě známa dlouho, dokonce snad i ještě dříve, než byla vědecky popsána. Nejblíže k Evropě se vyskytuje v Senegalu – tato západoafrická země měla s naším kontinentem čilé obchodní styky od nepaměti. Na zlatoprskách je, kromě jejich pestrého zbarvení, asi nejvíce nápadná velikost. No, velikost, spíše malost. Mnohokrát jsem slyšel výraz údivu, když se na tyhle ptáky díval někdo, kdo je viděl poprvé. Jéé, ty jsou ale malilinkatý. Ano, zlatoprska je jedním ze dvou druhů astrildovitých ptáků, kteří jsou mezi svými příbuznými opravdu nejmenší. Zlatoprsky a potom stračky zakrslé. S jejich drobností musíte počítat již při výběru klecí. Z klece pro kanáry, s větším rozestupem drátů, vám spolehlivě uniknou. Pro takové ptáky měl i KPEP pro své výstavy připraveno několik klecí s menšími rozestupy drátů. Ti, kteří stavěli výstavu, pravidelně dostávali i plánek s obsazením klecí, jak to chovatelé nahlásili. A také se muselo pravidelně kontrolovat, jestli mají zlatoprsky připravenou správnou klec. Většinou neměly. Také proto vím z praxe, že to opakování je skutečně nutné. Jak již bylo řečeno, pro chovatele mají zlatoprsky hned několikero předností. Jsou malé a spokojí se i s docela malou klecí. Jsou pestře zbarvené. Pohlaví se dá bezpečně rozeznat, tudíž sestavení párů nečiní v podstatě žádný problém. Jsou to klasicky zrnožraví ptáci, trávožrouti, kteří i na pouhém prosu vydrží naživu dlouhý čas. Obvyklých šest až sedm let není žádnou výjimkou. Rudolf Vít píše dokonce o osmi až deseti letech. O jejich prvoodchovu se literatura nezmiňuje, což si lze vysvětlovat tak, že ho bylo dosaženo tak dávno, že ani nebyl zaznamenán. Pravděpodobně je odchovával i autor jejich vědeckého popisu, francouzský přírodovědec Vieillot, v osmnáctém století. U nás je zaznamenáváme již na prvních výstavách v Praze okolo roku 1880. Od té doby jsou chovány a vystavovány pravidelně. Poslední dovozy se uskutečnily někdy na přelomu tisíciletí a od té doby jejich početnost v našich chovech průběžně klesá. A také řídnou počty nadšenců, kteří chovají drobné astrildovité ptáky. Možná není daleko doba, kdy budou mnozí zase stát nad klecí se zlatoprskami s údivem otevřenou pusou. Právě proto dnes ťukám do klávesnice a již dříve jsem se snažil vyfotit, co se dalo. Dokud to ještě bylo dostupné.
Systematika
Zlatoprsky jsou pěvci. V tom smyslu, že je řadíme do řádu pěvců – Passeriformes. Podřád Passeres – zpěvní. Čeleď astrildovití – Estrildidae. V dřívějších systémech byli pak astrildovití řazeni jako podčeleď čeledi snovačovitých, s čímž se můžete setkat ve starší literatuře. Název této čeledi býval dosti komplikovaný, protože byl převzat z němčiny, která, jak známo, si dovede poradit s komplikovanými názvy, když je spojí v jedno slovo. Česky se tehdy říkávalo: pěnkavy snovačovité–nádherné. Německy pak prostě Prachtfinken. Dnes tedy mluvíme česky o astrildovitých a tuto čeleď pak dělíme dále na rody. Počet rodů může být již různý v odlišných systémech. V češtině většinou na různost řazení do rodů nereagujeme, protože některé rody zanikají, jiné jsou nově vytvářeny. To bychom se již mezi sebou nedomluvili. Například by zanikl rodový název stračka a všechno by byly panenky. Zlatoprsky řadíme do rodu Amandava (Blyth, 1836). V tomto rodu dnes známe tři druhy ptáků. Čeština pro ně nemá jednotné rodové jméno, když dva druhy známe jako tygříčky, třetím druhem jsou naše dnešní zlatoprsky. Zlatoprsky, jak již bylo řečeno, popsal francouzský přírodovědec Vieillot jako Fringilla subflava. Řadil je tenkrát mezi pěnkavy. Přeřazení do rodu Amandava provedl v roce 1836 Blyth. Vieillot zlatoprsky popsal v knize Nouveau Dictionnaire d'historie Naturelle, druhé vydání, svazek XXX, strana 575. Než se ustálilo dnešní vědecké pojmenování, našli bychom tyto ptáky ve starší literatuře i pod synonymy Aeginthos sanguineus, Habropyga subflava (Russ, 1898) nebo Sporaeginthus subflavus. Nějaká další synonyma pak nejsou vyloučena. Další dva druhy astrildovitých, které dnes řadíme do společného rodu, nepocházejí z Afriky, ale z Asie. Někdy je však celý rod Amandava rozdělen na tři samostatné rody. Pokud budu důsledný a budu uvádět rod Amandava, zůstává tady podrod Sporaeginthus, do kterého jsou někdy zlatoprsky řazeny jako do samostatného rodu. Proto čtete Amandava (Sporaeginthus), což obojí čteme v češtině jako zlatoprska. Do společného rodu jsou tito ptáci řazeni především proto, že hrdelní kresba jejich mláďat je téměř shodná. Je asi vůbec nejkomplikovanější, jakou u astrildovitých nalezneme.
Rozšíření a zeměpisné formy
Zlatoprsky jsou rozšířeny téměř po celé Africe na jih od Sahary, avšak s výjimkou území porostlých tropickými lesy. Když jen malinko pečlivěji porovnáváte slovní popisy rozšíření s mapkami, snadno narazíte na nesrovnalosti. Jestliže ve slovním popisu naleznete, že se řídce vyskytují již v jižní Mauritánii, na mapkách bývá rozšíření značeno o něco jižněji. Výzkum a záznamy z rozšíření jsou v těchto oblastech řekněme v plenkách. U jiných druhů příbuzných ptáků třeba víme, že jejich hejna v těchto oblastech migrují. Jsou to oblasti suché, někdy i dlouhou dobu bez vody, a ptáci se přece potřebují napít. Proto je najdeme v té jižní Mauritánii někde v pouštních oázách a také ne vždy. Mapky zakreslují spíše stálejší výskyt. Samozřejmě se mění i hranice lesních oblastí. Třeba Kamerun již někde obhospodařuje svoje pralesy modernějším způsobem, než tomu bylo dříve, a hranice lesů se zvětšily až o sto kilometrů. Jinde jsou zase lesy přeměňovány v pastviny a ubývají. To všechno se samozřejmě promítá i do rozšíření ptáků, kteří potřebují ke svému životu rozsáhlé travnaté porosty – uvádí se, že spíše vlhčího charakteru. Takové nacházejí nejspíše na březích řek, jezer nebo v bažinatých oblastech (jak říká literatura). Nicméně to dostatečně přesně neodpovídá rozmanitosti jejich rozšíření. Nemůžeme hledat rozsáhlé rákosové porosty v jižní Mauritánii nebo v Jemenu, kam až z Afriky přesahuje jejich rozšíření. Pokud se týká zeměpisných forem, názory se rozcházejí. Nejčastější názor, se kterým se můžeme setkat, je, že zeměpisné formy jsou uváděny dvě. Ty také mají svá česká jména. Forma nominátní Amandava (Sporaeginthus) subflava subflava (Vieillot, 1819) – Zlatoprska malá středoafrická a Amandava (Sporaeginthus) subflava clarkei (Shelley, 1903) – zlatoprska malá jihoafrická. Některé prameny však uvádějí tři nebo i čtyři formy. Ty lze považovat za formy přechodné a v Evropě, kde lze jen těžko uvažovat o čistokrevnosti původu ptáků, jsou jen obtížně rozeznatelné nebo vůbec nerozeznatelné. Pro pořádek je uvedu. V Angole se má vyskytovat forma Amandava subflava niethammeri (Wolters, 1969). Vzhledem má být blíže ke zlatoprsce jihoafrické. Od Guiney–Bissau směrem na východ až po Jemen pak forma Amandava subflava miniatus (Heuglin). Vzhledem má být blíže ke zlatoprsce středoafrické. Jejich rozdílnost se však podle většiny názorů vejde do variability zbarvení i velikosti těla obou nejuznávanějších forem. V evropských chovech bude za současné situace největším problémem, aby se vůbec udržely co nejčistší obě uznávané formy. Nebo dokonce aby se udržely v chovech zlatoprsky jako takové.
Potrava a krmení
Zlatoprska je typickým ptákem, který se živí v převážené míře semeny trav. Svá mláďata krmí pro astrildovité typickým způsobem: natrávenou potravu jim vyvrhují z volete. Veškerou potravu nejprve sami pozřou a teprve potom krmí svá mláďata. Zlatoprsky loví i drobný hmyz. V tomto smyslu se chovatelé rozcházejí ve svých poznatcích. Někteří tvrdí, že bez hmyzu zlatoprsky neodchováte, jiní mají i jiné zkušenosti. Musím konstatovat, že jsem odchoval zlatoprsky i bez hmyzu jen na drobném, naklíčeném prosu a moháru. Braly však spolehlivě vaječnou míchanici. Nelze ovšem vyloučit, že některé páry budou hmyz vyžadovat. Musí jít spíše o podmíněný reflex než o skutečnou potřebu. Vzhledem k jejich malé postavě krmíme zlatoprsky menšími druhy prosa, mohárem a senegalským prosem. V dnešní době to není žádný problém, protože již kupujeme většinou různé směsi průmyslově připravené. Nicméně bych podotkl, že ještě pamatuji časy, kdy bylo problémem sehnat vůbec nějaké proso. Nejmenší oblibě se u drobných astrildovitých ptáků těší proso červené. Pamatuji se, že i na takovém prosu prosperovaly zlatoprsky zcela normálně. I dnes je pro chovatele určitým problémem, aby se jejich ptáci nestali zmlsanými. Mají totiž tendenci vybírat ze směsí jen ta semena, která jsou jim nejvíce po chuti, ostatní nechávají bez povšimnutí. Čekají, až dostanou novou dávku. Tuto taktiku dokážou praktikovat i delší dobu. Vzpomeňme jen, jak to dělala babička se slepicemi. Pokud neměly vyžráno, nedostaly nic. Samozřejmě zlatoprsky nemůžeme nutit, aby žraly třeba olejnatá semena, jako je řepka. Mluvím jen o semenech, která mohou běžně brát, ale neberou je, protože jsme si vychovali gurmány. Kdybych mluvil o lidech, mohl bych říci: Já vám dám bifteky, bando! Tady máte brambory s tvarohem!
Hnízdění
Zlatoprsky stavějí jako všichni astrildovití překlenutá hnízda z dlouhých, suchých stébel trav. S postranním vchodem. V klecích a voliérách ochotně přijímají hnízdní budky, nejlépe polootevřené. Nestaví však nijak horlivě. I z přírody je dobře známo, že rády obsazují volná hnízda snovačů. To je pro ně mnohem bezpečnější než stavět vlastní hnízda v nízkém podrostu. Přízemní hnízda bývají ničena různými, hojně rozšířenými hlodavci. To bylo spolehlivě zjištěno expedicemi našich ornitologů do Kamerunu. Opuštěné nebo nevyužité hnízdo snovačů zavěšené na konci větví může být ohroženo jen omezeným počtem hadů nebo právě snovači. Samci snovačů stavějí vždy větší počet hnízd, na která lákají samice. Jakmile samice zasednou na snůšku, samci ztrácejí zájem a některá hnízda jsou připravena pro podnájemníky. Zlatoprsky hnízdí v době dostatku potravy anebo tam, kde dostatek potravy najdou. To je v období, kdy končí deště a začínají dozrávat semena trav. Pokud je sucho a tráva neroste, musejí hledat příhodnější místa. Při chovu v klecích lze hnízdění vyvolat příhodným složením potravy, především pak krmením naklíčenými semeny. V podstatě nezáleží na ročním období. To proto, že vlast zlatoprsek leží mezi obratníky, kde je celoročně dlouhý den a noc. Naše letní období s příliš dlouhým dnem na úkor nocí je pro ně nepřirozené. Proto jsou také velmi úspěšné nizozemské odchovny bez oken s umělým osvětlením a řízenou délkou dne. Při venkovním chovu ptáky překrmujeme. Je tady však i otázka přirozeného slunečního svitu, který se musí nějak nahrazovat. U některých astrildovitých a zvláště pak u zlatoprsek se někdy setkáváme s poruchami vybarvení, takzvaným melanismem. Není to genetického, mutačního původu, protože u zlatoprsek se po přesídlení do venkovních voliér jejich černé zbarvení zase ztrácí. Toto černé zbarvení je považováno spíše za onemocnění způsobené nedostatkem slunečního svitu. Není to však nijak prokázáno, jde jen o teorii. Z vlastní zkušenosti vím, že tmavnutí může být spíše ovlivněno nepřirozenou potravou. Měl jsem kdysi jednoho Pásovníka krátkoocasého, jehož jsem jistý čas držel ve společné kleci s kanáry. Zachutnala mu drcená slunečnice, kterou jinak astrildovití nežerou (olejnatá semena jsou pro ně nepřirozená) – ten pták po této stravě téměř zcela zčernal. Zlatoprsky jsou vhodné i pro chov v klecích. Ale pozor! Jejich hlasové projevy jsou pro mne jako všeobecně známého hluchouna naprosto neškodné. Byl jsem ovšem upozorněn jedním sluchově normálním chovatelem, že se nakonec musel jejich chovu vzdát. Samci jsou prý, zvláště po ránu, hlasově velmi aktivní, přičemž se ozývají zvláště vysokými tóny. Prý mu dokonce kdosi odstřeloval zlatoprsky umístěné v kleci na balkoně z protějšího paneláku vzduchovkou. I s tím se musí v chovu ptáků počítat.
Píši tyto řádky hlavně proto, že se v naší vlasti, ze které se stává stále více země papoušků a chov drobných zrnožravých pěvců popelkou, aby chov „drobotiny“ zcela nezanikl. Aby se tomu tak nakonec nestalo, musíte o ní v první řadě vědět. Tak proto píši. A také proto, že asi mám co říci a shromáždil jsem i nějaké fotografie. Proč se nepodělit?
