Vlastnit papouška je závazek 5

Tvorba životního prostředí papoušků – ekologie

Neustálým omíláním, co je ekologické a co není, už ani pořádně nevíme, čím se tato vědní disciplína – ekologie – skutečně zabývá. V povědomí máme, že se jedná jen o ochranu životního prostředí především člověka. Ale abychom mohli o svého zvířecího svěřence odpovědně pečovat, je důležité vědět něco o prostředí, v němž se v přírodě pohybuje, a o jeho interakci s ním. Jméno ekologie bylo odvozeno od řeckého oikos (čte se ikos), což znamená dům, a její náplň jako prvý formuloval roku 1866 německý zoolog Ernst Haeckel (1834–1919). Ekologie se tedy zabývá vzájemnými vztahy živých organismů a jejich životního prostředí. Poznatky ekologie, a zejména etologie jsou dnes využívány nejen k ochraně zvířat, ale především pro zabezpečení jejich životní pohody (welfare) v zemědělských chovech, v zoologických zahradách, ale také u chovatelů drobných a nejen užitkových zvířat.

Historický vývoj biologie chování zvířat je členěn (podle Griera et al., 1992) na: evoluční, psychologické a neurofyziologické základy (vznikaly v rozmezí 1840–1930), etologii (1930 – rozmach v sedmdesátých letech 20. stol.), srovnávací psychologii a neurobiologii (1930–1970), etoekologii, neuroetologii (1970–2000). Neuroetologie fyziologickými metodami osvětluje chování živočicha zevnitř a popisuje, co se děje uvnitř organismu. Studiem centrálního nervového systému se potvrdila funkce spouštěčů a spouštěcích mechanismů a prokázala se smyslová i centrální nervová filtrace těchto podnětů. Byly objasněny základní funkce smyslů a koordinace svalů, nervové řízení ptačího zpěvu, motorické vzorce pro let, obranné chování, získávání zkušeností učením apod. K dispozici je velké množství informací, jak lze v populaci i u jedince zvýšit a udržet zdatnost (fitness). Stále více je aktuální Veselovského poučka: „Milovat zvířata znamená je znát.“

V zoologických zahradách už dávno přišli myslící pozorovatelé na to, že zvíře potřebuje být součástí přirozeného prostředí a nemělo by jen nečinně a nehybně sedět v prázdné kleci a v pravidelný čas přijímat potravu. Inteligentní zvíře se potřebuje nějak zaměstnat, mít možnost s něčím si hrát a něco zkoumat. Vedle vnějších podnětů prostředí se podílejí na chování papouška také vnitřní podněty a jejich komplexní působení – vyladění a motivace představují připravenost k jednání. Papouškovi stále zavřenému v kleci chybějí v potřebné míře vnější podněty, které by ho jinak v přírodním prostředí motivovaly nejčastěji k hledání potravy. Jde o tzv. apetenční chování (appetite = chuť, touha). Je to, jako když v neznámé samoobsluze hledáme v regálech určitý druh potraviny.

Každé zvíře, které vyrůstalo odděleně od svého přirozeného prostředí, je schopno svým genetickým naprogramováním bez jakékoli zkušenosti dát přednost určitému prostředí a potravě. Zoolog H. H. Bergmann popisuje pokus (1987), kdy několik sýkor uhelníčků, jako obyvatel jehličnatých lesů, bylo vypuštěno do velké voliéry s listnatými a jehličnatými stromky. Sýkory okamžitě usedaly na jehličnany, odpovídající jejich životnímu prostředí a ekologické adaptaci.

Podle Z. Veselovského: „Skutečná láska ke zvířatům musí vést k pochopení biologie živočichů, a tedy vyústit v nepřetržité učení. Chceme-li o osudech zvířat spolurozhodovat, nesmí nám uniknout ani nepatrný detail v jejich chování a samozřejmě musíme znát jejich nároky na přírodní prostředí.“

Potrava a prostředí jsou pro papouška nejdůležitější

Když neumíme papouškovi vytvořit vhodné prostředí s pestrou potravou, dožívá se v lidské péči někdy méně než deseti let (výjimky jsou však možné), ačkoli za dobrých podmínek by mohl žít třeba takový žako až čtyřicet let i více. Pokud papoušek nepřijímá vyváženou a pestrou potravu, nezbývá než zvážit rozumné občasné podávání také umělých doplňků výživy. Chovatel papoušků Ladislav Žoha napsal (Papoušci, 3/2012): „Základem úspěchu chovu je krmení. Tuto větu by každý chovatel měl mít zarámovanou někde nad dveřmi, až zas bude na burze či kdekoli jinde spekulovat nad úsporami v krmivech, které dříve či později vedou jen do pekel – – i kdybych měl doma jen andulky.“

Zpravidla čím je krajina biotopu sušší, tím bývá výběr potravy papouška i v domácí péči užší, naopak čím je krajina vlhčí, tím rostou jeho nároky na rozmanitost potravy, která je zde bohatší na různé plody, bobule, semena, pupeny, květy, zelené krmení i hmyz. Proto je třeba zjistit, jakou potravu v přírodě vyhledává, co doporučuje zkušený a odpovědný chovatel a odborná literatura. Pták někdy nemusí přijímat ani hodnotnou pestrou potravu, jestliže není součástí jeho přirozeného potravního návyku, a také třeba proto, že ji nezná. Aby se jí neobával, můžeme ji před ním ochutnat, neboť i zde příklady táhnou.

Například u amazoňana kubánského byl v přírodě zjištěn příjem plodů a zelených částí asi 16 druhů rostlin, převážně palem. Některé druhy papoušků australské oblasti (např. Andulka vlnkovaná, korela, barnard, Papoušek zpěvavý, Papoušek mnohobarvý, neofémy, kakariki) se živí sběrem semen na zemi, andulka konzumuje semena až z 39 druhů rostlin. Takové stravovací možnosti jsou vysoce efektivní, v péči člověka však jen stěží dosažitelné.

(Pokračování příště)