Svět podle psa – část 16. Průvodce labyrintem psích emocí – Omyly „krátkozrakých čtenářů“
Mnoho nepochopení, nedorozumění a chybného výkladu chování psů plyne z toho, že začínající pejskaři (a bohužel pohříchu nejen nováčci) špatně chápou komunikační signály, které k nim jejich psi (řečí těla, očí, uší, mimikou, akusticky atd.) vysílají. Některé lidské závěry, jež vyplývají z chybného rozklíčování psí řeči, mohou mít (a velmi často mají) fatální důsledky ve výchově a v soužití s jejich čtyřnohými kamarády.
Dobrman dominátor
Moji známí manželé vlastní impozantního dobrmana Hermana. Muž se věnuje dvakrát týdně jeho výcviku na kynologickém cvičišti, žena je na mateřské dovolené a dělá Hermanovi společnost přes den. Herman má před mužem respekt, ale neprojevuje k němu přílišnou mazlivost; ženu Herman téměř neposlouchá, zato je k ní (alespoň podle manželů) velmi mazlivý a roztomilý.
Manželé mě požádali o návštěvu, kterou bylo třeba, jak jsem na místě zjistil, několikrát zopakovat. Z oddané mazlivosti se vyklubala jasná snaha o dominanci. Herman například často usedal před ženu a dlouho jí upřeně hleděl do očí (což si nesprávně vysvětlovala jako snahu o kontakt a hlazení). Dlouhý upřený pohled do očí je výzvou a snahou o ovládnutí partnera. Kamkoli žena usedla, Herman ji následoval. Vyskočil na sedačku vedle ní a začal ji pomalu, ale rozhodným tlakem vytěsňovat. (Jeho chování si žena vysvětlovala jako snahu o úzký kontakt.) Žena si poposedla nebo se zvedla, ale Hermana vždy pohladila. Herman jí přitom vždy – podle jeho mínění jasně – dával najevo, že jako společensky nadřazený může zaujmout jakékoli místo podle své libosti. Když žena seděla na židli, často jí Herman kladl tlapku na koleno s pohledem upřeným do jejích očí (opět si to vysvětlovala jako snahu o mazlení). Toto gesto velmi často používají vysoce postavení vlci (v rámci hierarchie smečky): kladou tlapu či hlavu na hřbet podřízených jedinců (je to signál – podobně jako „T pozice“ – jemné, vnitrodruhové dominance; přesměrováním ji Herman užívá na paničku).
Náprava Hermana nebyla složitá a nemusela se použít žádná drastická metoda, kterou bych stejně nikdy nedoporučil. Především jsem manželům vysvětlil signály, které k nim Herman vysílá. Na to, aby si panička získala patřičný respekt, stačilo jen před krmením dát povel „sedni“ a „zůstaň“ (které Herman pochopitelně ze cvičáku ovládal) a teprve na pokyn „vem“ mohl Herman k misce. Dále bylo nutno odnaučit Hermana usedat na sedačky, což, jak se ukázalo, nebyl problém. Panička prostě měkkou metodou musela dát Hermanovi najevo, že má nad ním v hierarchii smíšené smečky navrch. (Jestliže však základní výchovu zanedbáme, nemusí to být s nápravou tak snadné jako u Hermana.)
Agresivita u štěněte? Nesmysl!
Velmi transparentní případ lidského nepochopení psí signalizace uvádí v knize Co má pes na jazyku Stanley Coren: „Špatné pochopení emocionálního stavu psa může být skličující pro lidskou rodinu a fatální pro psa. Příkladem je případ Finnigana, krásného Irského setra z chovu jisté paní jménem Melánie. Znal jsem Melánii jako pečlivou chovatelku: cílevědomě usilovala o vytvoření linie psů, kteří by byli nejen fyzicky zdatní, ale také vlídní, hraví a snášenliví. Dovedete si tedy představit Melániin úděs, když jí zavolala rodina, která koupila Finnigana. Tvrdili, že je velmi agresivní. Říkali, že skáče a útočí na návštěvníky i na psy. Když se tento problém objevil, rodina povolala cvičitele, ale ten zjistil, že pes se obtížně ovládá a že nedokáže jeho agresivní chování potlačit. Nakonec doporučil, aby psa dali utratit. To rodina nechtěla udělat, ale cítila, že si ho nemůže za těchto okolností ponechat. Melánie navrhla, že vrátí kupní cenu, a požádala je, aby psa poslali zpátky k ní.“ Melánie požádala Corena, aby jí Finnigana pomohl vyzvednout. „Nedovedl jsem si představit, že by některý z jejích psů mohl být útočný, ale mluvila tak ustaraně, že mě to přesvědčilo,“ přiznává Stanley Coren. „Vzal jsem si s sebou obvyklou výzbroj pro zacházení s útočnými psy. Byl to pár silných vodítek, stahovací obojek, ohlávka, náhubek a také velká těžká deka pro případ, že by bylo psa do ní třeba napřed zabalit, aby vůbec některý z nástrojů šlo použít. Navíc jsem přidal ještě pár těžkých kožených rukavic, které mi mnohokrát doslova zachránily kůži. Když náklaďák vezoucí Finnigana dorazil, podíval jsem se dovnitř okénkem v přední straně jeho plastikové přepravky. Žádné vrčení, žádné řvaní, jenom rozrušené kňučení. Přesto jsme měli dojem, že bude nejlepší postupovat opatrně, a tak jsme dveře přepravky otevřeli jen pomaličku. Ven vyskočil šťastný zrzavý pes, který se rozhlížel, a aby ukázal, jak je rád, že se konečně dostal z nepříjemného prostředí nákladního vozu, předváděl všechny zuby, co v té veliké tlamě měl. Má reakce byla bezděčná, ale myslím, že jsem Melánii trochu urazil, když jsem se začal smát. Pochopil jsem, že osoba, která nezná jazyk psů, může být leskem dvaačtyřiceti dlouhých bílých zubů zmatená a vykládat si to jako útočné chování. Ovšem psi takto ukazují zuby z velmi rozmanitých důvodů. Finniganův výraz byl ve skutečnosti úsměv; projev podřízenosti a mírumilovnosti. Neznamenal ‘Ustup, nebo tě kousnu’, ale spíš: ‘Všechno je v pořádku. Ode mne ti nic nehrozí. Chápu, že ty jsi tady šéf.’ Kromě toho byl psí mladík dost nevycválaný, a tak skákal na lidi a na jiné psy. Ty skoky byly součástí uvítání. Prostě se chtěl dotknout nosu těch vysokých dvounohých psů, kterým se říká lidé, a jinak se k nim nemohl dostat, tedy vyskočil. A aby to nikdo nepovažoval za hrozbu, doplnil to podřízeným úsměvem. Čím víc ho rodina a cvičitel napravovali, tím podřízenějším se stával. A tu podřízenost dával podle svého nejlepšího cítění najevo stále širším „úsměvem“, který oni nechápali. Ovšem on skutečně chtěl zmírnit situaci, usmířit si je. Čím více zubů v úsměvu ukazoval, tím víc je utvrzoval v mínění, že je agresivní. Finniganova první rodina prostě nerozuměla tomu, co se jim pes pokoušel říci; kdyby se ti lidé zařídili podle rady, kterou dostali, byli by toho přítulného psa přivedli do hrobu. Dnes žije Finnigan šťastně a spokojeně v nové rodině. Melánie mi řekla, že se stále ještě směje a stále vyskakuje, ale ona vysvětlila jeho novým pánům, co to znamená. Protože teď rozumějí jeho sdělení, vědí, že je to zvíře k pomilování.“
Kdyby se do rodiny, kterou popisuje S. Coren, nevyzpytatelným řízením osudu dostala naše „dračí princezna“ Taiga (mladinká fenečka Československého vlčáka), měla by rodina bezesporu dojem, že Taiga usiluje buď o jejich rychlé bezživotí, nebo že se je snaží roztrhat a naporcovat na jedlé kusy. Divoké projevy naší hyperaktivní zubaté slečinky jsou pro nezasvěcené vskutku děsivé. Přitom nás Taiga bezvýhradně zbožňuje a bez váhání by za nás položila život.
Kankánová tanečnice v domově důchodců
Čas nelze zastavit, prchá rychle lidem, psům však sedminásobně rychleji… Mnoho lidí mi pokládá dotaz, zda si mohou ke svému seniorovi pořídit malé štěně. Odpověď na tuto otázku je nejednoznačná – přivést štěňátko ke stárnoucímu psu je vždy sázkou do loterie… kde se kroužící kulička na vrtkavé ruletě zastaví, nelze bezpečně předpovídat…
Již mnohokrát jsem ke starému psu (či starým psům) přivedl domů štěně, a vždy to dobře dopadlo. „Délka života vyměřená psu je ohraničená a každý z nás se obává dne, kdy tady náš věrný přítel najednou nebude,“ píše Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi. „I ten, kdo má velmi zdravého psa, nemůže počítat s tím, že by se dožil více než 17 let, ale i to je dost vzácné. Proto jakmile zjistíme, že náš pes stárne a pohodlní, je nejvyšší čas obstarat si štěně. Unavení psi tím jakoby omládnou, dostanou novou úlohu, začnou si znovu hrát, a nám se tím dokonce může podařit jejich život prodloužit. Ale to není všechno. Zvíře, které bude vychováno naším starým psem, od něho převezme všechny vlastnosti, na které jsme u něj byli zvyklí. Když pak jednoho dne starý odejde, budeme mít v mladém jeho věrný obraz, což nám ho (navzdory individuálním odlišnostem) pomůže uchovat v paměti živého. K tomuto mladému psu se budeme muset chovat dobře – vždyť jsme tím povinováni tomu starému, který ho vychoval.“ Přesně – jako podle Trumlerem předepsaného scénáře – to probíhalo např. mezi mou starou malamutkou Beryl a mladinkým malamutem Framem: Beruška omládla a diplomatického Framečka zpočátku drsněji, později láskyplně vychovávala.
Takto idylicky to však probíhat nemusí. Některé fenky například zabíjejí cizí štěňata (dědictví vlčic = ve smečce se vždy rozmnožuje pouze plemenný pár, poněvadž smečka by více vrhů neuživila a neodchovala). Americká antropoložka a specialistka na domestikované psy Elizabeth Marshall Thomasová v knize Společenský život psů popisuje, jak v její psí smečce měly paralelně dvě fenky svůj vrh. Výše postavená fenka štěňata druhé fenky – bez afektu, zloby a jakoby zkroušeně – usmrtila. Z lidského pohledu zavrženíhodný čin je z hlediska logiky psovité šelmy naprosto pochopitelný. „V zájmu zachování své vlastní rodiny feny obecně odmítají cizí štěňata a zabíjejí je, a to i na cizím pozemku,“ píše Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi. „Pokud na procházce potkáme nějaké štěně, musíme fenu opatrně držet. Obstaráme-li si ke zcela dospělé feně cizí štěně, musíme se postarat o to, aby ztratilo cizí pach a pokud možno přijalo pach, který fena důvěrně zná.“ (Normální, dobře socializovaní psí samci vesměs štěňata tolerují, projevují jim hravou oddanost a trpělivou starostlivost.)
Když jsme před rokem a několika měsíci přivedli k malamutům Framovi a Mishovi maličké vlkošedé štěně Taigu, „prošvihli“ jsme pravý čas, kdy ji ještě mohli přijmout s otevřenou náručí a vychovat. Vtrhla k nim jako bezuzdná lolitka nebo jako temperamentní kankánová tanečnice do domova důchodců. Trápeni neduhy stáří, neměli (a nemají) na roztomilou dračici ani náladu, ani trpělivost, natož nervy. Elixír mládí se nekonal. Dnes je Framovi čtrnáct, Mishovi třináct let. Misha je do Taigy docela zamilován, ale přesto jsou oba staří pánové nejraději, když vidí její mizející ocas. Její hry jsou na ně příliš divoké, projevy její přízně příliš vášnivé a kousavé a její nezdolná energie se jim zdá až trestuhodně neslušnou. Přitom ji zařadili do smečky a ostražitě si ji hlídají. Ale stejně by byli asi nejraději, kdybych ji zamkl – jako drahocenný klenot – někam do trezoru.
Douška od Stanleyho Corena
Stanley Coren končí svou knihu – Co má pes na jazyku – krásnou a inspirativní úvahou: „Je jeden zvuk, který pes vydává, ale já jsem jej přesto nezařadil do svého výkladu o psím vyjadřování. Nezařadil jsem jej proto, že jde o automatický zvuk, který pravděpodobně neprodělal žádnou evoluci a neslouží ke komunikaci jako takové, ale přesto mi něco říká. Tento zvuk je psí dýchání…
Tak asi naslouchal tichým zvukům první člověk ležící ve své jeskyni na hrubém lůžku nebo odpočívající v chatrči na podestýlce z větviček či trávy. Žil v nevlídném a nebezpečném světě. Jeho zbraně byly primitivní, zdroje velmi omezené – a v temnu noci se plížilo mnoho hrozivých tvorů. Dlouho trvalo, než náš předek získal psy, kteří leželi vedle něj a dovolili mu usnout. Jeho psi dýchali stejným způsobem, vydávali stejné zvuky, měly stejný význam. Nebyla to jen součást jazyka přírody. Byly to zvuky zajišťující bezpečnost a pohodlí. Bylo to vyjádření věčné smlouvy člověka a psa. ‘Jsem tady s tebou,’ říká psí dech. ‘Budeme čelit životu společně. Žádné zvíře nebo útočník tě nemůže přepadnout nepřipraveného, protože já jsem tady a jsem tvýma ušima i očima. Nic ti nemůže uškodit, protože já jsem tady, abych tě varoval a bránil tě. Zítra budeme spolu lovit, zítra budeme spolu pást, zítra se budeme spolu vyhřívat na sluníčku, půjdeme spolu prozkoumávat svět, budeme se spolu smát, budeme si spolu hrát, jako bychom stále byli mláďaty. I když budeme mít smůlu, když budeš mít trápení, zůstanu stále s tebou. Nikdy nebudeš sám, to ti slibuji. Jsem tvůj pes a budu ti tenhle slib pořád přezpívávat, šeptat ti jej každou noc svým dechem.’ Slýchám tato slova v tichých zvucích dechu svých psů, jako můj pradávný předek jim rozumím a ona mě konejší. V srdci cítím, že třebaže řeč psů je tak omezená, toto poselství, i kdyby bylo jediné, bohatě, bohatě stačí.“
