Čmeláci

Mezi netradiční a spíše účelově zaměřené hobby patří i chov čmeláků. Vzhledem k jejich schopnosti opylovat i ty květy, které jsou pro včely nepřístupné, je jejich ochrana a rozšiřování činností velmi záslužnou. Nemělo by však docházet k experimentům, které mohou vést k záhubě plodných samiček, proto se zde pokusíme naznačit, jak takový chov v jednoduchém úle zařídit.

Zařizování úlu

Protože je nutné zakládat jej v jarních měsících, kdy se po probuzení potulují naší přírodou plodné samičky, hledajíce si vhodné místo pro založení kolonie, budeme se k chovu připravovat již v zimě a předjaří. Úl konstruujeme jako ležatou (méne často jako stojatou) budku z prken 2 cm silných, která zajistí dostatečnou izolaci proti chladu i horku. Podstava bude mít vnější rozměry 30 x 20 cm a výška úlku bude 20 cm. Vstupní otvor průměru 1,8 cm pro velké druhy, či 1,2 cm pro menší druhy čmeláků umístíme u dna. Před vletovým otvorem - česnem - je přistávací ploška - letáček - rozměrů 2 x 5 cm, jak je vidět na fotografii. Z vnitřní strany opatříme vstup chodbičkou, vlastně jakýmsi tunýlkem z latí, který vede podél přední stěny. Ten zamezí přímému proudění chladného vzduchu a částečně eliminuje možnost napadení predátory.

Na dno při zadní stěně položíme kus pálené střešní tašky, cihly, nebo úlomek květináče a volně podle zadní stěny, nebo rohem svedeme k ní umělohmotnou trubičku průměru 0,5-1 cm. Vnitřek úlku poté vysteleme při dně a po stěnách upěchovaným senem či vyhrabanou stařinou. Pro zpevnění je vhodné tento materiál vymazat jílovitou zeminou nebo přímo jílem. Umělohmotná trubička ústí těsně pod střechou (víkem) úlu a slouží k vlhčení pálené tašky. Ta dobře jímá vlhkost, kterou pak uvolňuje odpařováním do vnitřního prostoru úlu. Tato výbava, ať už v jakékoliv úpravě, je nutná, protože většina čmeláků nejraději hnízdí v zemi a je náročná na stálou míru vlhkosti. Dalším předpokladem pro zdárné usazení samičky je mimo odpovídající vlhkosti i zamezení vzniku průvanu. Proto je nutné dobré utěsnění styčných hran a zvláště střechy, jež slouží jako víko úlu.

Vystýlka hnízdní dutiny

Jako samotnou vystýlku hnízdní dutiny použijeme hrst králičích chlupů, surové ovčí vlny, nebo chuchvalec konopného česání či rozcupovaný kousek podšívkoviny, ale i listí, suchý mech, peří apod. Z praktických důvodů je výhodné umístit do úlu krmítko, které vyrobíme přiletováním pivní zátky na dostatečně dlouhý kus měděného drátu. Tímto drátem pak zátku připevníme na stěnu úlu a jako do misky sem čmelákům předkládáme ředěný včelí med nebo cukerný roztok.

Úl umístíme v zahradě na stinném místě 20-30 cm nad zemí, nejlépe pod stromy nebo v blízkosti zdi a to tak, aby vletový otvor směřoval k severu nebo východu. Někdy se může stát, že úlek (je-li vyhovující) bude obsazen hledající samičkou bez našeho přičinění. Zpravidla je však nutné během dubna (podle počasí někdy již od března po květen) odchytit pátrající samičku. K odchytu použijeme lehkou motýlářskou síťku, ze které přepustíme samičku do zkumavky nebo lépe do plastové krabičky od fotofilmu a odtud pak po návratu vletovým otvorem přímo do úlu. Samička nesmí mít na zadních nohou sběr pylu, protože to je neklamnou známkou, že své hnízdo již založila.

Vletový otvor

Vletový otvor uzavřeme korkovou zátkou zhruba na hodinu, abychom samičku donutili k prohlídce úlu. Po tomto čase zcela tiše a bez zbytečných otřesů zátku uvolníme a můžeme sledovat, jestli samička nový příbytek opustí, nebo v něm setrvá. Většinou (pokud je ubikace vyhovující) si čmelák snaží prohlédnout vchod - česno a letáček, a krátkým kroužením si zapamatovat okolí. Pak zpravidla přechází k budování pylové plodové buňky a zásobního pohárku s nektarem. Tím se začíná rozvoj kolonie, který vrcholí na přelomu července a srpna. Tehdy úl opouští nová generace budoucích královen a trubců.

Čmelák skalní - Bombus lapidarius

Z 26 u nás žijících druhů čmeláků je podle mého názoru nejkrásnější robustní čmelák skalní - Bombus lapidarius s červeným zadečkem a délkou samičky kolem 25 mm, kterého se mi podařilo usadit do úlku v roce 1987, kdy jsem se o chov čmeláků pokoušel. Musím však uvést, že usazování vyžaduje značnou dávku trpělivosti. Mnohdy je rozhodující nejen správné navlhčení, vhodná výstelka, ale postačí i posunutí úlu o pár metrů. Možná také záleží na štěstí ve výběru druhu i jedince. Mně se podařilo usadit samičku až po marných pokusech s jednou samičkou B. hortorum (č. zahradní) a dvěma samičkami B. lapidarius.

Úl byl umístěn u zdi, otočený vletovým otvorem na sever a vzdálen 1,5 m od zákrsku jabloně (výška kmene 60 cm, korunka průměru 2 m). Po prvním zvlhčení trubičkou, nebyl již vnitřek zvlhčován. Vzhledem k umístění a pravidelnému zalévání zahrady diskovým rozprašovačem však nedocházelo nikdy k úplnému vyschnutí zeminy v blízkosti úlu, v pásu kam dopadal stín zdi.

Ve vrcholném období rozvoje, během července, dosahoval počet obyvatel úlu odhadem kolem 250 jedinců a vzhledem k neustélému ruchu bylo těžké provádět jakoukoliv kontrolu.

Obdobným způsobem je možné chovat kteréhokoliv z ostatních druhů našich čmeláků, nejčastěji druhy B. hortorum a B. agrorum (č. polní). Nesmíme však zapomínat na to, že všechny druhy rodu jsou chráněny zákonem.

Závěrem je vhodné poznamenat, že kromě 26 druhů pravých čmeláků, žije na našem území 9 druhů pačmeláků, kteří vlastní kolonie nezakládají. Jejich zimování končí později a samičky pak vyhledávají hnízda pravých čmeláků, kde nahrazují královnu a využívají původních dělnic k výchově vlastního potomstva. U čmeláka skalního B. lapidarius nejčastěji tímto způsobem parazituje pačmelák Psithyrus rupestris.

Vzhledově se pačmeláci liší od čmeláků málo. Mají tmavší křídla a jejich zadní nohy nejsou uzpůsobeny ke sběru pylu.

 

Literatura:
Drašar J. a kol. - Včelařství - SZN 1978
Pecina P. - Kapesní atlas chráněných a ohrožených živočichů 1. díl - St. ped. nakl. 1983
Zahradník J. - Blanokřídlí - Artia 1987
Živa 2/1963