Nejznámější holubi 12 Jeptišky
Historie
Jeptiška patří mezi starobylá plemena holubů, o jejichž původu a vzniku nelze získat přesné informace. Převažuje názor, že byla nejpozději počátkem 16. století dovezena do Evropy holandskými mořeplavci z oblasti Malé Asie a rozšířila se nejen v severních oblastech Evropy, ale byla též vyvezena do Anglie. Již v Aldrovandiho díle Bonensiensis Ornithologiae z 16. století je původní jeptiška popsána pod označením „kalot“ a shodně o ní informuje též Angličan John Moore v knize Columbarium z roku 1735, zatímco v „Užitečné a kompletní knize o holubech“ vydané roku 1790 v německém Ulmu nalézáme pojednání o „holandském lasturovitém holubovi“ v rázu černém, červeném, modrém a žlutém. Výraz jeptiška však tehdy nebyl v holubářství neznámý. V 18. století se používal pro předchůdce parukáře, jehož prastará forma měla zvětšenou chocholku a připomínala tak kápi jeptišek. Počátkem 19. století se primitivní parukáři pomalu vytratili a zajímavý název (německy nönnchen, anglicky nun) se tak uvolnil pro dnes představované plemeno. V oblasti kontinentální Evropy byla chována v 19. století jeptiška, která odpovídala původnímu pojetí lehčího a drobného rejdiče výborných letových dovedností. Oproti tomu ve Velké Británii se razila forma zušlechtěná křížením s některými dalšími plemeny, jež byla mnohem větší a výše držené hrudi, s bujnější chocholkou a hřívou. Angličan J. C. Lyell v druhé polovině 19. století napsal, že vlastní olejomalbu jeptišky starou přes 150 let, čímž dokládal dávné kořeny chovu plemene ve Velké Británii. Stejně tak podotkl, že si nedovede představit nic krásnějšího než let kontrastně zbarvené jeptišky, u které černá hlava s obojkem, ruční letky a ocas vytvářejí úžasnou souhru s bíle zbarveným tělem a chocholkou. Jeptiška dle Lyella měla ve své době nejkvalitnější lasturovitou chocholku mezi holuby a v kontinentální Evropě měla být nazývána holandský chocholatý holub.
Jeptiška začala být na britských ostrovech mimořádně populární teprve v polovině 19. století, kdy k černým počaly přibývat jiné rázy. Stávající Britský klub chovatelů jeptišek byl založen z popudu J. Y. Baldwina v roce 1906, kdy volně navázal na sdružení L. Millara z Eatonu nazvané jednoduše Klub jeptišek (od 1888). V první polovině 20. století byl nejvýznamnější osobností chovu J. A. Walker, který velmi angažovaně propagoval plemeno také světové výstavy holubů v Crystal Palace v Londýně v roce 1931. Této nádherné výstavy se účastnili i nejrenomovanější čeští holubáři. V témže roce poprvé speciální výstavu vyhrál modrý jedinec dr. Cairnse, jakožto představitel vzácného zbarvení. Nejvíce zastoupené byly odedávna jeptišky černé, dále pak šedohnědé, červené a žluté a nevzácnější byly modré, stříbrné, popelavě žluté a popelavě červené. Tehdejší jeptišky byly velmi často nízkého čela a dlouhé klenby hlavy s příliš malou chocholkou, posazenou vzadu a nízko, obvyklé potíže se vyskytovaly v přesnosti kresby, zvláště pak mezi barevnou hlavou a bílou chocholkou. Počátkem 20. století nastala největší a zcela zásadní změna, která záhy přivodila vznik zcela svébytného plemene. Chovatelé se rozhodli, že ideální plemenné znaky hlavy jeptišky by se měly shodovat s výstavním rejdičem „long faced“. Dnes známe „longy“ extrémního prošlechtění, s mimořádně plnou a kulatou hlavou a miniaturním zobáčkem, nicméně tehdy nebyli zdaleka tak dokonalí. Hlava, zobák a další znaky jeptišky tak přibližně odpovídají „longům“ ve stupni prošlechtění z doby počátku 20. století. Anglické jeptišky se úspěšně rozšířily do Nizozemska, Severní Ameriky, Austrálie, Jihoafrické republiky a z těchto zemí také jinde po světě. Malé zastoupení mají i v České republice díky importu organizovanému Jaroslavem Šindelářem a Josefem Svozilem z Kanady před asi 8 lety, ale dnes jsou i běžnou součástí výstav německých a dalších. Pravdou je, že v prvních letech jejich rozšíření ve střední Evropě bylo vidět, že se nedaří získávat silné a mohutné odchovy s přiměřeně majestátními postavami. Později se situace již zlepšila. Jeptišky, které se chovaly v kontinentální Evropě a které věrně navázaly na původní směr šlechtění drobného rejdiče v kontrastní kresbě, nalezly své centrum chovu v Německu. Tamní klub byl založen v roce 1908 a časem převzal hlavní otěže zušlechťování plemene, které bylo oblíbeno v mnoha zemích Evropy. Emil Schachtzabel v německém vzorníku z roku 1925 u jeptišky vůbec neuvedl původ a historii. Jeptiška v jeho časech měřila 33 cm a upřednostňovali se menší jedinci nad většími, postavou měla jeptiška připomínat racky. Německý klub je stále velmi činorodý, mezi jeho členy patří i chovatelé z Norska, Dánska a Polska. Klub pořádá dvoudenní letní rodinné setkání se školením, dvě zemské a jednu hlavní speciální výstavu. Počty jeptišek na klubových akcích se vyšplhaly na cifru 432 jedinců. Obě plemena nalezneme v českém sborníku vzorníků holubů z roku 2008, u anglické jeptišky zůstalo ve francouzském názvosloví označení holandská jeptiška, u anglické jeptišky se používá ve světě zkrácený název jeptiška (nun).
Jeptiška v české literatuře
MUDr. Vladislav Šír v knize Holubářství (1886) publikoval velmi zdařilou kresbu chovného páru černých jeptišek, ale v popisu byl strohý a nepřesný. Bohumil Bauše v knize Drůbež (1898), vycházející z německých zdrojů, přinesl rovněž výbornou kresbu jeptišky, ale tentokrát pod názvem „purclík bekyňový“. V textové části publikace pojednává o „jeptiškách nebo-li bekyních, o kterých rozvádí, že jsou černohlávkem s bílým čepečkem, 7 černavými letkami, černým ocasem i krovkami, zvláštností bekyně jsou oči perlové, hlava zdobena jest mušlovým čepečkem, který jest kulatý, hustý a vysoký“. Dobové označení bekyně nemělo tehdy nic společného se škodlivou noční můrou bekyní mniškou, ale blízko mělo spíše k názvu jeptiška. Označovalo totiž příslušnice stejnojmenného ženského náboženského sdružení uvnitř římskokatolické církve. V knize České holubářství z roku 1940 je uvedeno, že „jeptiška je původem z bývalého Polska a patří do skupiny letáků prostřední velikosti s délkou 25–30 cm, čím je menší, tím lépe“.
Plemenné znaky anglické jeptišky
Anglická jeptiška patří mezi nejmohutnější rejdiče. Na první pohled ohromí zvětšenou postavou, mohutnější a širší hlavou s vysokou klenbou čela a hrdě pozvednutou hrudí. Jedním z nejdůležitějších plemenných znaků je lasturovitá chocholka, která patří k nejdokonalejším pernatým ozdobám známých u moderních holubů. Chocholka je vysoce nasazená, vzpřímeně držená, velmi široká a bujná, rozpíná se od ucha k uchu, ale nesmí být zakončena postranními růžicemi. Důraz je kladen na vzpřímenou a rovnou přední klenbu chocholky, která by se měla vypínat co nejvýše nad hlavu, což nejlépe oceníme při pohledu zepředu. Chocholka z tohoto směru vytváří nad hlavou typický půlměsíc. Na zadní straně krku se nachází adekvátně vyvinutá bujná hříva, přičemž přechod mezi hřívou a chocholkou je neznatelný, nesmí ho narušovat klín, neboť takový jedinec by měl tendenci k tvorbě růžic. Perlové a co nejčistější oči doprovází nenápadné obočnice barevně odpovídající opeření, zobák je v nasazení silný, střední délky. Postava je zvětšená, ale nikoli „co největší“, impozantně vzpřímeně držená, s velmi širokou a hrdě nesenou hrudí. Též kompaktnost postavy je cílem šlechtění, mnohdy se podobně jako u orientálních racků dostávají postavy do dlouhého tvaru a méně vzpřímeného držení těla, což je nežádoucí. Postoj je široký, ale dosti nízký, což má částečně na svědomí i husté opeření za nohama. Záda jsou široká, směrem k ocasu při pohledu shora je znát trojúhelníkovité zúžení, jehož základem je široká hruď a úzce složený ocas. Zadní partie je krátká, ale někdy má tendenci k prodlužování, která souvisí s celkovým opeřením anglické jeptišky, které je dlouhé a poměrně měkké a bujné. Pro takové sice utažené, ale husté opeření se vždy musí anglická jeptiška zhodnotit také v ruce, kde posuzovatel teprve zjistí míru celkového osvalení, velikosti a šířky. Mezi její vady řadíme dlouhé či úzké tělo, vodorovné držení těla či ocasu, malou hloubku těla a hrudi, vysoký či úzký postoj, úzkou hlavu či šikmé čelo, vady chocholky a hřívy či přítomnost růžice. Kroužkujeme velikostí 8.
Plemenné znaky německé jeptišky
Velikostí je obvykle přirovnávána ke známějšímu staroněmeckému rackovi. Patří mezi drobné rejdiče velmi elegantních tvarů, ušlechtilého zevnějšku a čilého temperamentu. Hlava odpovídá svojí velikostí spíše drobné postavě, je pokud možno ze všech stran co nejkulatější, s vysokým a širokým čelem, přičemž temeno nesmí být zploštělé, ale zakulacené. Chocholka je i v tomto případě vysoce nasazená a lasturovitého tvaru, ovšem vždy je zakončena růžicemi, které bývají širší, než je obvyklé. Německá jeptiška však může být na rozdíl od anglické jeptišky také hladkohlavá – v tom případě je správná klenba a šířka hlavy ještě důležitější. Též zde celkovou krásu podtrhují perlové oči, u kterých upřednostňujeme čistotu a tolerujeme jen velmi malé prokrvení. Důležitým plemenným znakem je kratší střední zobák, jehož délka se pohybuje (u nejlepších černých a žlutých) kolem 10 mm. Důležité je velmi široké nasazení zobáku, přičemž síla obou čelistí je v ideálu téměř shodná (spodní bývá bohužel slabší). Zobák je nesený v takovém sklonu, že linie vedená mezi jeho čelistmi pomyslně protíná dolní část zorničky. Ozobí je pokryto bílým popraškem, čímž vytváří na zbarvené hlavě jeden z tří pilířů bílých ploch, dalšími jsou oči a chocholka. Postava je menší velikosti, ale pěkně široká a zaoblená, s mírně spadajícím držením těla a dobře složeným ocasem navazujícím plynně na linii zad. Středně dlouhý krk je vzpřímeně držený, podtrhující harmonii celého těla, u chocholatých širší než u hladkohlavých, neboť v jeho zadní části se nachází u chocholatých hříva. Postoj je středně vysoký, ocas krátký a dobře složený, nápadné jsou krátké, ale široké letky. Mezi barevné rázy, které se již běžně vyskytují, řadíme černé, šedohnědé, modré a stříbřité, červené a žluté, tytéž popelavé a dále měděné. Mezi vady patří dlouhá či hrubá postava, úzká hruď, nízce nasazená, mezerovitá či krátká chocholka, chybějící růžice, plochá či úzká hlava, delší či užší, ale též krátkozobý zobák. Pro rozlišení používáme kroužky velikosti 7. Dle mého názoru se v posledních letech dokázalo u německých jeptišek docílit velmi moderního tvaru hlavy, která je mohutnější, širší a kulatější, než bývala dříve. Podobná výborná práce se zušlechtěním plemenných znaků hlavy se povedla i chovatelům východopruských kotrláků.
Kresba a barevné rázy
Základem úspěchu jeptišky a s tím související obliby ve skupině rejdičů položily nejen typ, kontrastní perlové oči a bujná chocholka, ale v podstatné míře i jedinečná kresba, která je opakem kresby mnicha. Základní barva anglické i německé jeptišky je bílá, barevné jsou jen hlava s dokonale zaoblenou a delší náprsenkou, 7–12 ručních letek a ocas včetně obou krovek ocasních. Zákres na hlavě zasahuje pouze do zadní části temene, přičemž ponechává týl a zadní stranu krku bílou. Chocholaté jeptišky mají díky tomu bíle zbarvenou chocholku. Barevné jsou převážně krátké partie holuba, o to více je nutno dbát na kvalitu a sytost barvy. Základním rázem jsou černí, u kterých působí nevhodně zamodralá hlava a světlé letky a rýdováky. U šedohnědých jsou barevné plochy v zadní partii světlejší. U oblíbených hnědých (plnobarevných i plavých, které byly v roce 2002 do Evropy importovány z Austrálie) je snaha o vyrovnanou barvu bez zábělů, podobně jako u recesivně červených a žlutých. Khaki nejsou moc rozšířeni, neboť kontrast není příliš vysoký. Krásnou popelkou jsou stříbrní. Jedná se typický projev mléčného faktoru, který byl na jeptišky přenesen z plemene mookee. Recesivně založení stříbrní mookee byli pářeni s černými jeptiškami a výsledek se brzy dostavil. Modří jsou poměrně vzácněji rozšíření a úplně vzácní jsou stříbřití, kteří vznikli spojením modrých se žlutými. V případě německých jeptišek byli stříbřití teprve nedávnou znovuvyšlechtěni. Popelavě červení a popelavě žlutí se zpravidla objevují v kombinaci s rozprostřeným faktorem jako stříbrní, ale patří mezi nejvíce vzácné. U německé jeptišky jsou nejnovějším rázem mědění, kteří vznikli spojením německého výstavního tipplera s červenými a černými jeptiškami. Bronzový efekt je nejvíce nápadný na hlavě a obojku a zákonitě i v letkách. Anglické jeptišky jsou nadto chovány v některých moderních zbarveních, tam řadíme zejména andaluské a indigo, ale též bělouše. Oblíbené jsou rovněž hnědé, které byly importovány vedle černých i do ČR.
Výstavnictví a způsob chovu
Anglická jeptiška je sice důvěřivým a krotkým holubem, ale též poměrně odvážná, což se projevuje v obvyklém teritoriálním chování samců. Je tedy lépe ji držet samostatně od jiných plemen. Vzhledem k mohutnosti postavy je doporučeno, aby chovná sezona začínala co nejdříve, čímž budou mít výletci potřebný čas ke zdárnému a plnému vývoji již v prvním roce života. Tvar a délka zobáku u anglické jeptišky jsou velmi vhodné k odchovu holoubat, který by měla zajišťovat zcela samostatně. Německá jeptiška je holoubek drobný a časné zahájení chovné sezony není nutností. Může se bez problémů chovat i s jinými plemeny adekvátní velikosti. Chovatelé německých jeptišek zpravidla drží i nějaké jiné plemeno, které by se dalo použít jako chůvy. Délka a šířka zobáku německých jeptišek a pak zejména rizikové období mezi 8. a 10. dnem stáří holoubat, kdy se chovní jedinci již chystají na další snůšku a po tyto dva až tři dny méně krmí a mladé již nezahřívají, vede k tomu, že zejména v jarních chladnějších měsících jsou jejich mláďata podkládána pod méně prošlechtěná plemena, která zahřívají mladé lépe a krmí spolehlivěji. Velké zastoupení bílého opeření vyžaduje zajištění vhodných podmínek k ustájení holubů, aby peří nebylo znečištěno před výstavami. Koupel je dobré poskytnout alespoň jednou týdně. Prostorové nároky (holubník, budníky a hnízda) anglické jeptišky odpovídají středním plemenům holubů, u německé jeptišky malým nárokům běžných rejdičů. Základním kritériem chovu a výstavnictví je náročná kresba jeptišek. U odchovu se setkáváme i po dobře kreslených rodičích s mnoha nedostatky kresby, kdy barevné opeření narušuje bílé plochy a naopak, objevují se míchané letky, je rozdíl více než tří barevných letek v křídlech, nejběžnější vadou je zkrácená či prodloužená náprsenka. Některé z vad kresby lze upravit před výstavami, jiné vedou k okamžitému vyřazení holuba z chovu, včetně vad intenzity barvy a její čistoty. Přípravu vyžaduje i zobák, který by měl ideálně doléhat a neměl by mít přerostlou horní čelist. Jeptišky se tudíž hodí pro chovatele trpělivé a ctižádostivé, kteří dovedou dbát o důstojné ustájení holubů během roku a před obdobím výstav si dají práci s úpravou kresby i tvaru chocholky. Výstavně připravená jeptiška je bezpochyby velmi přitažlivým rejdičem, a je jedno, zda byla šlechtěna v Americe, Británii, Nizozemsku, nebo Německu.
