Ca~o de Castro Laboreiro

Ca~o de Castro Laboreiro (vyslovuje se kau de kaštrulaboriiru) má počeštěný název castrolaboreirský (kaštrulaborejrský) pastevecký pes. Volný překlad celého názvu tohoto plemene by také mohl znít „pes z města pracujících lidí“. Každopádně své označení dostal podle malého města, spíše vesnice s názvem Castro Laboreiro, která se nachází na dalekém severu Portugalska, v kraji zvaném Melgaço, v sousedství národního parku Peneda–Geres.

Nedotčená oblast Portugalska

Chov psů laboreiro byl od počátku soustředěn mezi horami Peneda a Soajo a řekami Minho, Trancoso, Laboreiro a Mouro. To po dlouhou dobu zajišťovalo zdejším pasteveckým psům značnou izolaci od okolního světa, třebaže se se stády přemísťovali za pastvou. Nebyly to však vzdálenosti nijak převratné, a tak si zachovali vzájemnou všestrannou jednotnost v typu. Slovo „castrum“ znamená něco jako „pevnost“, a to tato určitým způsobem uzavřená krajina bezesporu byla. Že přístup do skalnatého Castro Laboreiro byl dlouho velmi těžký, dokazuje fakt, že první silnice, která tuto část Portugalska spojovala s okolním světem, byla dobudována až v roce 1948.

Exteriér Ca~o de Castro Laboreiro a jeho povahové vlastnosti byly přizpůsobeny zdejším potřebám a nárokům zemědělců a farmářů. Laboreiro je plemenem pasteveckým, po kterém se chtělo jediné, a to hlídání a obrana hospodářských zvířat před nepřátelskými tvory. Po dlouhou dobu samostatně hlídali stáda krav, koz a ovcí před šelmami, především vlky. Jejich velikost musela být tak velká, aby v případě potřeby vlka přemohli, ale tak malá, aby na jejich obživu pastevci stačili.

Nikdy po něm nebyla požadována velká rychlost, ale jistá obratnost chybět nesměla, neboť bylo zapotřebí, aby se uměl pohybovat v horském terénu, kde vrcholy skalisek dosahovaly výšky až 1 400 metrů nad mořem. Kdysi si lidé v drsné horské oblasti nechávali z vrhu jen dvě, maximálně tři štěňata, aby je uživili, nebo je prodali sousedovi. Zbytek štěňat byl zabit.

Hledání faktů

Laboreiro rozhodně patří mezi nejstarší portugalská plemena, ale přesná doba jeho vzniku není známa. Je pravděpodobné, že má něco společného s estrelským pasteveckým psem a alentejským rafeirem, možná i dalšími pasteveckými plemeny z okolí, ale nepřisuzuje se jim společná historie.

Podrobnosti o jeho dávném původu prakticky neexistují, přestože je zřejmé, že se tito psi pohybovali v hornatých částech Portugalska ještě dříve než v 19. století. V roce 1874 Augusto Leal písemně zaznamenal pohyb mimořádně silných psů dogovitého typu v oblasti Castro Laboreiro, o kterých uvedl, že bylo běžné, že bez větších problémů zabijí vlka. Ovšem další specifikace těchto psů chybí.

Camilo Castelo Branco v románu Brasileira de Prazins (1879, jindy uváděno 1882) se o existenci laboreira zmiňuje, ale bohužel není v ničem konkrétní. Další zmínka pochází až roku 1933, z pera etnografa Josého Leite de Vasconcelos, který uvádí, že se v oblasti Castro Laboreiro nacházejí horští pastevečtí psi k ochraně hospodářských zvířat. Přesto se měl Ca~o de Castro Laboreiro poprvé objevit na výstavě psů již v roce 1914.

První písemný standard tohoto plemene byl vypracován v roce 1935 veterinářem Manuelem Marquesem, který vesnici Castro Laboreiro jen navštívil. První jedinci Ca~o de Castro Laboreiro byli zapsáni v portugalské plemenné knize (LOP) v roce 1932, tedy ještě tři roky před vypracováním prvního standardu. Plemeno bylo nejdříve uznáno Clubem Portugues de Canicultura. Ke vzniku Clubu de Castro Laboreiro Dog (CCCL) došlo až v roce 1989. V roce 2006 byla založena nezisková organizace APCCL – Associacao Portuguesa do Ca~o de Castro Laboreiro (Portugalské sdružení Ca~o de Castro Laboreiro).

Bohužel není vyloučeno, že během 20. století nedocházelo k přikřížení jiných plemen. Castro Laboreiro nebyl ještě příliš přísně chovatelsky veden, a tak se někteří chovatelé nerozpakovali pro „zkvalitnění“ svého chovu sáhnout i po nečistokrevném psu bez prokázaného původu, nebo dokonce i psovi jiného plemene. Přitom ač vědomě kryli nečistokrevným Castro Laboreiro, štěňata dále prodávali jako čistokrevná. Poslední dobou je samozřejmě situace lepší, ale i nadále je nutné při koupi štěněte trvat na štěněti po rodičích registrovaných v plemenné knize. Jen tak si člověk může být jistý, že koupil pravého Ca~o de Castro Laboreiro. Jistě není samo sebou, že se standard tolikrát měnil. Byl sice sepsán v roce 1935, ale ke změnám došlo v roce 1965, následně v roce 1995 a ještě znovu v roce 2005.

Významné akce

Tím, že tito psi byli vždy šlechtěni jen na hlídání stád a později i majetku a neměli žádné další využití, jejich početnost se stále zmenšovala. A tak se hledaly všemožné cesty, jak plemeno zviditelnit a zachovat tak jeho existenci. V roce 1945 přišel Anibal Rodrigues s nápadem, aby se Ca~o de Castro Laboreiro každoročně ukazovali veřejnosti při hnaní dobytka z pastvin přes město. A tak castrejos (majitelé laboreira) každoročně předvádějí své psy 15. srpna přímo v akci, přičemž se psi Castro Laboreiro ten den volně pohybují po ulicích mezi zvířaty i lidmi. Tato každoroční přehlídka psů Laboreiro přímo při jejich práci, původně konaná v říjnu, se udržuje dodnes. Je zároveň jakousi pracovní výstavou, na které jsou vybíráni ti nejlepší jedinci k chovu.

V Portugalsku vzniklo v roce 1985 sdružení podporující nejen chov laboreira, ale celkového původního života v okolí Castro Laboreiro. Toto sdružení s názvem Grupo Lobo je sdružením pro ochranu vlka iberského a celkový ekosystém krajiny, ve které žije. Grupo Lobo vytvořilo projekt, jehož zájmem je návrat vlků do běžné přírody, běžného života a zároveň podpora využívání Castro Laboreiro na ochranu hospodářských zvířat, aby se škody na zvířatech způsobené vlky udržely na minimu. Dochází tak k podpoře dvou ohrožených zvířat – vlka iberského a Ca~o de Castro Laboreiro. Průběžně Grupo Lobo podporuje farmáře předáváním psů tohoto plemene k ochraně jejich stád v horských oblastech Vila Real a Braga. Podle výzkumu je s tímto projektem, a tudíž i s využitím Ca~o de Castro Laboreiro v praxi spokojeno 90 % farmářů.

Laboreiro v České republice

V České republice jsou v tuto chvíli tři zástupci tohoto mimořádného plemene. Dvě feny, Aanna a Troia, a k nim nepříbuzný pes Czar. Všichni se nacházejí v chovatelské stanici Otakon pana Otakara Konečného. Všichni společně se pravidelně zúčastňují výstav, aby se naše kynologická a laická veřejnost měla možnost s tímto překrásným a jedinečným plemenem seznámit. Czar získal v roce 2013 na světové výstavě v Budapešti titul Světový vítěz a Troia titul Světový vítěz mladých. „Na podzim roku 2014 připravujeme první vrh Ca~o de Castro Laboreiro v České republice. Budeme šťastní, když se nám podaří štěňata umístit do stejně milujících rodin. Věříme, že noví majitelé laboreira ocení jeho mimořádné ochranářské vlastnosti a jedinečný vztah k rodině. Důležitým faktorem je také jeho výborné zdraví a vitalita. Těšíme se také na nové přátele, které s nově narozenými štěňaty získáme. Pevně doufáme, že všemi našimi kroky pomůžeme k zakotvení, podpoře a rozvoji plemene Ca~o de Castro Laboreiro v České republice,“ říká pan Otakar Konečný.

Poslání Castro Laboreiro

Využití laboreira se v současné době omezilo především na hlídání domu. Je považován za výborného hlídače, ale i psa doprovodného a společníka. Především v Americe našel původní uplatnění u farmářů s rozlehlými stády. Je to pastevecký pes, avšak lehčí a hbitější, než by se od pasteveckých plemen čekalo. Přesto jeho nejobvyklejším chodem je přirozený krok a někdy lehký mimochodný klus. K rychlejšímu pohybu (klus nebo cval) ho přiměje jen závažná pohnutka. Laboreiro je houževnaté plemeno, s přísným a vážným výrazem. Není ovčáckým psem, který by stádo neustále obíhal, ale chodí za dobytkem jako jeho stín. Kam jdou zvířata, tam jde on.

Laboreiro je nenáročný pes, který však ke svému životu potřebuje vhodné prostředí k žití, člověka s přirozenou autoritativní povahou a nějakou občasnou činnost. Je neúnavně ostražitý a zejména za soumraku a v noci je velmi pozorný na cokoli podezřelého. Několikrát během dne jde sám od sebe prozkoumat své teritorium, které má na starosti. Při hlídání stáda se neorientuje na pastýře, ale pracuje zcela nezávisle, bez povelu a dle vlastního uvážení – instinktu. Obdobné je to i při hlídání jeho rodiny a svěřeného majetku.

Ca~o de Castro Laboreiro potřebuje prostor. Dům ve městě s malinkou předzahrádkou, stejně jako byt, pro něj nejsou vhodná místa pro život. Nejspokojenější bude na statku, farmě, velké zahradě nebo v jiném oploceném rozsáhlém objektu. Z dob dávno minulých je geneticky zvyklý být dlouhé hodiny o samotě. Stejně tak potřebuje svobodu pohybu, a tudíž by při ubytování v malém kotci či v bytě rozhodně trpěl. Nemá sklony k ničení zahrady, hrabání ani vyšlapávání pěšinek. Bude jen spokojeně sledovat a střežit to, co mu bylo svěřeno. Je odolný a žádné počasí mu nevadí, pokud se může v případě potřeby schovat na suché a závětrné místo.

Hlídací instinkt a obrana jsou v něm hluboko zakořeněny, a proto by v něm neměla být podporována agresivita nebo přemrštěné reakce při sebemenším podnětu. Na první pohled se může jevit jako mírumilovný, možná dokonce až ospalý pes, který nemá nejmenší snahu projevovat okolí nepřátelství. Ovšem i když nevyvolává zbytečné konflikty, mírným pejskem na hlazení rozhodně není. Má velmi rychlé reakce a obranářská reakce může vzejít znenadání, pokud uzná, že je to nutné.

Je neúplatný, nebojácný, velmi sebevědomý a nepodplatitelný. Ví, jaká je jeho role, a i díky silné vazbě na svého člověka je při hlídání spolehlivý. Se zvýšenou pozorností sleduje vše podezřelé. Pokud to není bezpodmínečně nutné, neútočí a nikoho nenapadá. Spíš svým hlasem rozmanitých tónů nejdříve upozorňuje na možnost útoku. Mezi majiteli laboreirů je známé pořekadlo: „Nejdřív hrozí a pak zdraví.“ Netoleruje cizí lidi ani zvířata kdekoli poblíž svého teritoria. Netouží po navazování kontaktů. Většinou si najde nějaké, nejlépe vyvýšené, místo, odkud má dobrý přehled a vše pozoruje. Nepatří mezi zbytečně uštěkaná plemena, a tak když začne štěkat, má opravdu dobrý důvod.

A jaký je?

Protože nemá sklony k toulání ani vyhledávání stop zvěře a jejich pronásledování, je výborným společníkem do přírody. Může chodit na volno, bez vodítka a člověk se nemusí bát, že se pes najednou někam rozběhne a ztratí se z dohledu. Je však potřeba mít stále na paměti, že laboreiro má tendence svou rodinu, a svého člověka obzvlášť, ochraňovat, a tudíž setkání s jiným člověkem nebo psem u něj může vyvolat zcela zbytečnou, nepříjemnou a nebezpečnou obrannou reakci. Proto je nutná nejen obezřetnost a ohleduplnost k okolí, ale i dobrá socializace, výchova a rozumné seznamování s lidmi a situacemi již v jeho mládí. Pak je laboreiro společensky přijatelný, nevtíravě přátelský nebo alespoň k okolí nevšímavý a jeho majitel se tak nemusí neustále obávat nepřiměřených reakcí svého psa při běžných procházkách. Pes se stane spolehlivým a citlivým na konkrétní situace a atmosféru. Je důležité, aby se naučil, že lidé a jiná zvířata nejsou vždy nebezpeční. Zejména psi–samci občas bývají agresivní na jiné psy, ale vhodnou socializací je možné alespoň částečně tuto obrannou reakci tlumit a ovládat.

Ca~o de Castro Laboreiro nevyžaduje žádnou zvláštní péči ani nadmíru pohybu či zábavy, ale rozhodně není psem pro každého. Nezřídka se jedná o dominantní jedince (především psi–samci) a navíc velmi samostatné – tvrdohlavé. Jejich majitel opravdu musí disponovat přirozenou autoritou, pevným charakterem, musí být klidný a rozumný a neměl by být úplným začátečníkem v držení psa.

Laboreiro má mít respekt z „vůdce smečky“, nikoli strach. Má být kamarádem, ale musí chápat, kde je jeho místo ve smečce, jaké je rozdělení hierarchie a nesmí mít nikdy dominantní převahu nad žádným z členů rodiny. Dominantnější laboreiro nemá problém chopit se vedení rodiny, pokud cítí, že nikdo jiný se toho neujal.

Druhou, pro některé majitele psů nepříjemnou vlastností laboreira je velká tendence k nezávislosti. Toto plemeno bylo šlechtěno k samostatné práci, bez dozoru a dávání povelů člověka. To v dnešní civilizované době může být některým lidem na obtíž. Opět platí, že je možné včasnou a vhodnou výchovou plnou trpělivosti naučit laboreira základní poslušnosti, ale nikdy nebude poslouchat tak jako například služební plemena.

Výchova a výcvik nejsou jednoduché

Jak již bylo řečeno, laboreiro je velmi samostatný až tvrdohlavý. Každý povel svého člověka částečně zvažuje, což může vyvolávat dojem neposlušnosti. Je to chytrý pes, který se snadno učí, ale jeho kdysi původní nezávislost naučenou poslušnost jaksi kazí. Každopádně raná socializace a kvalitní výchova od nejmladšího možného věku je pro toto plemeno důležitá Běžně je Ca~o de Castro Laboreiro řazen mezi hůře cvičitelná plemena. Laboreiro je si ve všech ohledech plně vědom své síly a převahy nad téměř každou živou bytostí, proto by měl jeho majitel být vždy o krok napřed.

Žádné déletrvající cvičení poslušnosti laboreira nebaví a opakující se stejné cviky za sebou ho nudí. Nic nechce několikrát opakovat. Jakési aportování ho takřka uráží. Rád něco dělá, rád si hraje, ale ničeho nesmí být příliš. Žádná hra, která brzy začne být monotónní, ho nenadchne. To už mnohem radši půjde na jakkoli dlouhou procházku.

Ve své činnosti se nemusí nutně omezovat jen na hlídání. Ve správných rukou může zastat i jinou práci a být všestranně ku prospěchu. V jednu dobu bylo několik jedinců používáno coby policejní psi a k vidění byli i u námořní pěchoty v Portugalsku. Vždy měli zajišťovat udržování pořádku. A třebaže rozhodně nemá lovecké pudy a není loveckým psem, je znám případ, kdy pomáhal při lovu zvěře. Zajímavostí také je, že v roce 1990 získal jeden ze zástupců plemene Ca~o de Castro Laboreiro v Německu titul Mistr světa v agility. Taková je možná rozmanitost využití tohoto málo známého plemene.

Pro rodinu všechno

Základem dobrého rodinného psa je tolikrát omílaná dobrá výchova a jasné zařazení na správné místo v žebříčku hierarchie. Pak je laboreiro nepochybně skvělým kamarádem dětí, poměrně tolerantní a nezřídka až přehnaně ochranitelský. Svému pánovi je bezmezně oddán. Je spolehlivým členem rodiny, který nechce překážet a bere vážně svou roli ochránce „smečky“.

Není psem do sportovní rodiny, příliš cestovatelské nebo jinak akční. To ovšem neznamená, že by neměl rád mnohakilometrové výlety se svým pánem a jeho rodinou. Také má rád svůj domov a do jisté míry klid a domácí stereotyp. Rozhodně není psem vhodným k pravidelnému navštěvování psí školy a procvičování poslušnosti. Může žít v jakkoli velké rodině, obklopen zvířaty nebo i sám s člověkem samotářem.

Třebaže má rád celou svou rodinu, upíná se na jediného člověka, zpravidla nejsilnější osobnost rodiny. Tomu je pak maximálně věrný a nadmíru empatický.

Chov a zdraví laboreira

Na celém světě není ani zdaleka více než tisíc laboreirů. Tudíž je samozřejmě považován za málopočetné plemeno. V roce 2010 dosáhl zápis nově registrovaných Ca~o de Castro Laboreiro do plemenné knihy čísla 198, což je historické maximum. Přesto se i nadále chov drží obdobného čísla. Nejpočetněji je zastoupen v samotném Portugalsku, ale několik málo chovatelských stanic se nachází i jinde v Evropě, v USA a v Brazílii. Těchto několik málo desítek chovatelských stanic se stará o tento zapomenutý portugalský klenot a genetickou variabilitu.

Nejvíce je chovateli upřednostňováno tmavé žíhání, tzv. „horská barva“, neboť je považováno za nejvíce původní. Na pánevních končetinách se mohou objevovat paspárky, a to jak jednoduché, tak zdvojené. Žádné nejsou upřednostňovány ani zatracovány, stejně jako jejich absence.

Genetické studie odhalily značnou příbuznost v chovu různých linií. Proto je důležité se zaměřit na vhodnost vzájemného krytí, aby se zachoval co nejlepší koeficient příbuznosti a neupevnily se genetické abnormality. Laboreiro má početné vrhy, běžné je 7–8 štěňat, ale výjimkou není ani 14 štěňat. Štěňata se rodí s tmavší srstí, která má tendenci postupně světlat. Konečný odstín barvy srsti mají až v dospělosti.

Zdravotní problémy u tohoto plemene nejsou prozatím zdokumentovány, ale je považováno za celkově zdravé plemeno. Důvodem mála informací o zdraví je především fakt, že se po celou dobu existence jednalo o málo početné plemeno, a tudíž nelze určit, které zdravotní vady se u něj vyskytují nejčastěji. Samozřejmě, u několika jedinců se objevila např. epilepsie, dysplazie kyčelních kloubů, kardiomyopatie či ektropium a další onemocnění. Ovšem žádné z onemocnění se nevyskytovalo výrazněji často. Tudíž neexistuje výčet nemocí pro toto plemeno typických. Laboreiro se dožívá v průměru dvanácti let, ale jsou i jedinci podstatně starší. Občas můžeme narazit na laboreira starého sedmnáct či osmnáct let.

Pro zdravý vývoj tohoto psa není příliš důležité časté kartáčování či česání ani pravidelné koupání či jiná hygiena, ale dobrá psychická pohoda a kvalitní krmivo v dostatečném množství.

A jak by měl laboreiro vypadat?

Ca~o de Castro Laboreiro se řadí do 2. skupiny FCI, mezi pinče, knírače, plemena molosoidní a švýcarské salašnické psy. Plemeno mírně připomíná typ mastif. Je lehce delšího formátu, poměr délky těla a kohoutkové výšky je 7 : 6. Jeho pohyb je rytmický a lehký, končetiny se pohybují paralelně se střední osou těla.

Hlava je střední velikosti, spíše lehčí než těžká, hladká, ale není zcela suchá. Kůže na hlavě je dobře vyvinutá, ale bez vrásnění. Nadočnicové oblouky jsou mírně vyvinuté s téměř neznatelnou čelní rýhou. Týlní hrbol ani stop nejsou vyjádřeny. Nosní houba je velká a vždy černá. Tlama je dlouhá, rovná, silná, postupně se zužující k nosní houbě, aniž by byla úzká nebo špičatá. Pysky nejsou masité ani svěšené. Sliznice, patro a kraje pysků jsou silně černě pigmentovány. Chrup je úplný, s nůžkovým skusem. Klešťový skus může být akceptován. Oči jsou střední velikosti, mandlového tvaru, sešikmené, uložené rovně, ani vystupující, ani zapadlé. Jsou hnědé barvy, od světle hnědé u jedinců se světlou srstí až po velmi tmavě hnědou u jedinců s tmavou srstí. Výraz je poněkud přísný. Oční víčka jsou černá. Uši jsou poměrně vysoko nasazené, přirozeně svěšené, spadající paralelně se stranou hlavy. Jsou tenké a téměř trojúhelníkové, se zaoblenými špičkami, střední velikosti, stejně dlouhé jako široké. Pokud pes zpozorní, uši se otočí dopředu. Krk propůjčuje hlavě hrdé nesení. Je krátký, rovný, dobře vyvinutý a bez laloku. Hřbet je středně dlouhý, silný, horní linie je vodorovná nebo mírně spáditá. Záď je krátká, široká, také mírně spáditá. Může být mírně vyšší než kohoutek. Hruď je oválná, střední šířky a hloubky. Je znatelný rozdíl mezi hrudní kostí a břišní oblastí. Ocas je nasazen spíš výše, silný u kořene, v klidu spadá k hlezennímu kloubu. Je porostlý hustou a dlouhou srstí, zvlášť na spodní straně, a vypadá silnější uprostřed. Má elegantní tvar turecké šavle a je obvykle nesen nízko. Pokud je pes aktivní, ocas stoupá nad horní linii, naklání se dopředu a mírně na strany, ale nikdy není překlopen tak, aby se dotýkal hřbetu. Končetiny jsou silné, rovné, s dobře vyvinutými klouby. Pánevní končetiny mají mírně otevřené úhlení. Můžou mít jednoduché nebo zdvojené paspárky. Tlapy jsou spíše kulaté než dlouhé, přibližují se kočičím tlapám. Drápy jsou dobře vyvinuté, černé nebo tmavě šedé. Srst na těle je krátká (asi 5 cm) bez podsady. Je spíše matná, hladká, na většině těla přiléhající a velmi hustá. Srst na hlavě a uších je kratší a hustší a dále pak je krátká i na končetinách směrem dolů od loktů a hlezen. Na stehnech je srst hustá, dlouhá a na dotek poněkud drsná. Nejobvyklejším zbarvením je barva vlkošedá. Nejpreferovanější barvou srsti je pak „mountain colour“, tedy „horská barva“. Tak je nazývána již nejen místními chovateli v Castro Laboreiro. Je to žíhaná srst, přičemž základem jsou různé odstíny šedé, žíhané světlejšími či tmavšími tóny černého žíhání. Typické je také zbarvení tří různých barev, od piniové přes načervenalou až po mahagonovou. Žíhání může být zároveň světlejší a tmavší na různých částech těla. Tmavší na hlavě, hřbetu a plecích, střední tón na trupu, zádi a stehnech a světlé žíhání na břiše a spodních částech končetin. Malý bílý znak na hrudi je povolen.

Kohoutková výška u psů je 58–64 cm (tolerance + 2 cm) a u fen 55–61 cm (tolerance + 2 cm). Jeho hmotnost se pohybuje zpravidla mezi 30 a 40 kg u psů a mezi 25 a 35 kg u fen.

Informace doplnil: Otakar Konečný, chovatelská stanice Otakon, www.otakon.cz.