Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové VIII. Základní příprava psa
V ovladatelnosti psa pro canisterapii má Iva Bajtlerová naprosto jasno: „Při terapii, ať už je jakéhokoli druhu, musím na prvním místě sledovat zájem klienta, a pes mě nesmí v mých záměrech rušit nebo jakkoli zdržovat. On plní jen konkrétní úkoly v určitých momentech a jinak zůstává stranou. Proto se bez několika poslušnostních cviků, naprosto spolehlivě vykonávaných, neobejdeme. Výběr cviků je samozřejmě dán také způsobem využívání psa a plemenem.“ V následujících řádcích se tedy bez ohledu na zkušební řád dozvíme to, co v základní přípravě považuje magistra pro svoji klinickou praxi za důležité.
Umět odpočívat
Hned úvodem vzpomeneme neobvyklý cvik, a to odpočívání. Pro canisterapeutického psa na klinice je to velmi důležitá schopnost, neboť přichází jeden klient za druhým, a psovi se nelze nějak výrazně věnovat. K dispozici má vodu a místo k odpočinku, zafixovaný má i určitý denní rytmus, neboť v poledne se chodí venčit a relaxovat do přírody. Během dopolední a odpolední ordinační doby však musí být z hlediska odpočívání samostatný, tedy ulehnout, být v klidu, odpočívat. Tento cvik určený k regeneraci sil je poněkud náročnější u výrazně temperamentních psů. „Spíše než cvik je to umění, a podle mých zkušeností tato schopnost u psa dozrává kolem tří let. Možná je to spíše o návyku a zkušenosti než o nějakém výcviku, protože k tomu žádná metodika výcviku není. Předpokladem je, že pes už ovládá klasický cvik odložení. Jak se cvičí, snad není třeba připomínat, je to v každé kynologické příručce. Snad bych jen zdůraznila, že nácvik odložení musí probíhat vlídně, a nikoli razantně, jak to známe třeba u služebních či loveckých psů. A to platí pro všechny cviky, neboť by nebylo dobré, kdyby se u canisterapeutického psa nějak výrazněji projevovala submisivita. Jakousi ustrašenost by většina dětí podvědomě zaznamenala. A v ordinaci je důležitá bezprostřední, přirozená reakce psa bez sebemenších stop bázlivosti,“ podtrhuje magistra. Od štěněcího věku tedy zvykáme psa na povel místečko. Ten vyslovíme ve chvíli, kdy pes ulehá na svou deku nebo do kenelky. Hned následuje odměna, takže bez zvláštního výcviku se brzy naučí na povel zaujímat své místečko. A když se později přidá povel zůstaň (naučí se při cviku odložení: lehni–zůstaň), je to pro psa jasný signál, že místečko nesmí opustit.
Habituace
V souvislosti s přípravou psa magistra také připomíná habituaci, tedy návyk organismu zvířete na podněty, které se v různé obměně opakují a ono by na ně nemělo reagovat, když nejsou nebezpečné ani jinak významné. Pokud by reagovalo na každý nevýznamný podnět, došlo by k přetížení organismu. Habituace probíhá u mladého zvířete automaticky, k jejímu urychlení můžeme dopomoci postupným rozšiřováním podnětů, jako je třeba zvyšování frekvence návštěv, braní psa do rušnějšího prostředí, zvykání na silnější křik dětí, na světelné efekty, na bouchání hračkami atp. Protože však psi nepracují jen v ordinaci, ale v různých místech, kde je zastoupeno více věkových generací lidí, je vhodné systematicky rozšiřovat už u štěněte návyky na odlišné chování osob, různé pachy, na povrchy, po kterých se bude pohybovat nebo na nichž při canisterapii leží. Samozřejmě, že při žádném z návyků by nemělo štěně získat negativní zkušenost, neboť by se pak určitým situacím vyhýbalo. A náprava je vždy náročnější na čas i trpělivost. Zvykat si musí rovněž na výraznější změny teplot, pes by neměl zchoulostivět.
Klasika
Nejprve vyjmenujeme cviky, které Iva Bajtlerová využívá ve své praxi. Klasické cviky poslušnosti považuje za nepostradatelné a počítá mezi ně: sedni, lehni, vstaň, přivolání, aport a odložení ve dvou podobách. Aport však nepovažuje za nezbytný, říká, že to je na flexibilitě psovoda. Magistra například s Agátou aportování necvičila, namísto toho ji naučila vyhledávat pamlsky ukryté pod víčky nebo hračkami tak, že na předmět položí tlapku. Když je pamlsek ukrytý v jedné z nakupených hraček, hromadu rozhrabe a konkrétní úkryt opět označí tlapkou. A pokud jde o dvojí odložení – jedno je na povel lehni nebo sedni v ambulanci, takže pes zůstává poblíž klienta a na další povel se zapojí do terapie. Druhé odložení je dlouhodobé, to když jde magistra třeba do třídy nebo tělocvičny, kde není přítomnost psa vhodná. V takovém případě nechá psa odloženého na chodbě. Z povelu zůstaň pes pozná, že na místě setrvá až do chvíle, kdy si ho panička přijde vyzvednout nebo ho přivolá. Agáta však reaguje i na vyslání dopředu, třeba na povel běž, pak následuje povel lehni a čekej. To je pro situace, kdy terapeutka potřebuje, aby fenka někde vpředu, třeba u dveří nebo u schodů, počkala na ni a na klienta. Po těchto cvicích přichází na řadu cviky speciální, a to otvírání dveří, držení hlavy v určené poloze, ulehnutí na bok a reakce na povel dej pusinku a lízej. Do speciální přípravy zahrnuje také provedení cviku sedni a lehni na zvláštní povely, a to pro potřebu logopedie. To vše jsou cviky, které dokáže Agáta, další speciální cviky potřebné na klinice umí zase teriér Eda: podává pac, snímá ponožku, rukavici, rozepne zip, klasicky aportuje, ze země zvedne hůl, ze země podá předměty a položí na klín. V seriálu nebudeme opakovat, co je notoricky známé z kdejaké pejskařské příručky, tedy jak se připravuje štěně od návyku na jméno, na obojek, vodítko, jak se učí čistotnosti, jak se cvičí sedni, lehni, vstaň, zůstaň, aport, chůze u nohy a další ovladatelnost. Proto se příště Ivy Bajtlerové rovnou zeptáme na zmíněné speciální cviky.
