Zákony přikazují chovatelům (tedy všem, kteří mají koně v péči, ať už to je majitel, dočasný opatrovatel, nebo placený ustajovatel), jak se mají o koně postarat, jak mají zajistit jejich ustájení, krmení, napájení, podle jakých pravidel mají stavět stáje a jak je vybavit.
Ustájení koní regulují z hlediska pohody zvířat především dva zákony a dvě vyhlášky:
– zákon č. 246/92 Sb., na ochranu zvířat proti týrání;
– zákon č. 166/1999 Sb. – Veterinární zákon;
– vyhláška č. 208/2004 Sb. – Minimální standardy pro ochranu hospodářských zvířat;
– vyhláška č. 191/2002 Sb. – Technické požadavky na stavby v zemědělství.
První tři právní normy by si měl pročíst každý, kdo s koňmi manipuluje, vlastní je, ustajuje či je má jinak v péči. Poslední uvedenou normu pak by měl mít prostudovanou především ten, kdo se rozhodl ustájení koní vybudovat nebo upravit. Ten by ale měl myslet i na další paragrafy, které mu budou diktovat, co kde smí postavit a jak; především to bude zákon č. 183/2006 Sb. – Stavební zákon.
Péče o koně v paragrafech
V první řadě je v zákonech přímo napsáno, že chovatel (tím je myšlen i člověk, který má koně dočasně v péči!) je povinen chovat zvířata tak, jak to vyžadují jejich biologické potřeby. Je dokonce odpovědný za zdraví a stav zvířete! Vycházet přitom má i z platných odborných poznatků, jak dále zákon nařizuje. Tedy žádné „staré sedlácké“ rady, pokud bylo zjištěno, že jsou nepravdivé, nebo dokonce škodlivé. Výmluva „takhle to dělal už můj děda“ v mnoha případech nemusí přinést nic dobrého. Ostatně o biologických potřebách, jak se na ně díváme dnes, jsme si psali v prvních dílech seriálu.
Protože péče zahrnuje celou škálu úkonů, začněme od toho nejsamozřejmějšího: krmení a napájení. Zákony uvádějí, že koně je třeba řádně krmit; výslovně je v nich napsáno, že nelze omezovat jejich krmení a napájení z jiných než zdravotních důvodů (a to by měl logicky naordinovat veterinář), ale stejně tak je nelze překrmovat – opět nesměřuje-li to k zachování jejich zdraví nebo života. Pokud by k něčemu takovému došlo, může to skončit jako týrání zvířete a v extrémním případě být považováno za trestný čin.
O napájení vodou se zákony a vyhlášky zmiňují také; nařizují například napojit koně aspoň dvakrát denně, nemají-li přístup k čisté pitné vodě nepřetržitě.
Pokud zůstaneme u zajištění zdraví svěřených koní, podle zákona máte mít řádně vybavenou stájovou lékárnu, kterou nemocnému nebo zraněnému koni můžete zajistit první pomoc. Chovatel musejí sledovat zdravotní stav svých svěřenců, v případě potřeby jim poskytnout první pomoc nebo zavolat veterináře. Povinností chovatele je dokonce i to, aby jeho zaměstnanci, kteří se o koně starají, měli dostatečné znalosti a zkušenosti a poznali v případě potřeby nutnost zásahu. Musí také udělat vše pro to, aby zabránil šíření vzniklé nákazy – pokud tedy koně v jeho stáji onemocní infekční nemocí, nemají se ani zúčastňovat veřejných akcí, dokud přivolaný odborník nestanoví jinak!
Celé hospodářství, tedy prostory určené pro zvířata, uskladnění krmiv a podestýlky i místa k manipulaci s nimi, má být udržováno v čistotě. Povinnost chovatele je pravidelně provádět jeho asanaci – dezinfikovat, bojovat proti škodlivému hmyzu a hlodavcům.
Vraťme se ale k biologickým potřebám koní. Jejich ustájení má být zajištěno tak, aby jim neomezovalo bez nutnosti (!) svobodný pohyb a aby je nedrželo v izolaci.
Koně mají žít ve vhodném prostředí. To mimo jiné znamená, že se musejí mít možnost navzájem vyhnout, nesmějí se zraňovat a být vystavováni stresu. Stres může vznikat nejen z pocitu osamění, ale i z nemožnosti uniknout hierarchicky výše postavenému jedinci, popřípadě nemožnosti se v klidu nažrat či napít. To se netýká pouze koní ustájených skupinově, ale stres mohou způsobit i nevhodně vybraní sousedi v individuálních boxech.
Na druhou stranu se nesmí podle zákona stát, že by zvířata, tedy i koně, unikla. Mají být proto dostatečně zabezpečeni, což u některých jedinců, chronických „útěkářů“, může být vážný problém vyžadující nákladné řešení.
V každém případě je chovatel povinen zajistit koním přístřeší, které je bude chránit před nepřízní počasí či jiným nebezpečím nebo nepříjemnostmi. Koně mohou pobývat ve stáji nebo musejí mít možnost schovat se ve vhodném přístřešku. Velikost těchto staveb a jejich uspořádání se do jisté míry řídí zmíněnými vyhláškami. My se k nim v seriálu ještě vrátíme konkrétně.
Ustájení jako hospodářství
Péče o koně, o jeho zdraví i bezpečnost, to není vše, co leží na bedrech chovatele. Jsou tady i různé papíry. Například založení a vedení tzv. hospodářství. Je to totiž další bod, na kterém mohou běžného člověka úředníci „vykoupat“.
Pokud někdo ustajuje koně ve své vlastní či pronajaté stáji nebo pozemku, musí mít ještě před příjezdem prvního koně zaregistrováno hospodářství. Následně musíte vést tzv. registr koně. Pro registraci hospodářství je třeba stáhnout tiskopis „registrační lístek chovatele“, například ze stránek ústřední evidence koní http://www.uek.cz/ch_registrace.htm, vyplnit ho a odeslat na regionálně příslušné pracoviště Českomoravské společnosti chovatelů, a. s., které hospodářství zaregistruje do ústřední evidence a přidělí mu číslo. Po pár dnech pak obdržíte registrační lístek subjektu a provozoven, z ústřední evidence koní i potřebné tiskopisy pro hlášení změn, registr koní v hospodářství („stájový deník“) a pokyny pro jejich vyplňování. Do 15 dnů od registrace byste pak měli kontaktovat místně příslušnou Agenturu pro zemědělství a venkov, kde upřesníte místo svého hospodářství a zakreslíte ho do mapy.
Potom budete muset zaznamenat všechna zvířata v hospodářství, a to i cizí, která jsou v hospodářství ustájená, zapisovat všechny přesuny těchto zvířat mimo hospodářství a zpět, popřípadě hlásit všechny změny v hospodářství včetně nové provozovny či nového živočišného druhu. Všechny záznamy a povinné změny je dobré zapisovat správně a pečlivě, protože ze zákona je chovatel povinen vše předložit kontrole České plemenářské inspekce nebo veterinární správy.
Hnůj, zákony a papíry
A ještě jednu maličkost je třeba zmínit z pohledu zákonem nařízených a kontrolovaných povinností. Hnůj. Jeho uskladnění, jeho likvidaci. Důvody jsou jasné: koně vyprodukují skutečně hodně trusu, a pokud se k ní přidá i znečištěná podestýlka, hromada bude růst neskutečně rychle. Dospělý kůň o hmotnosti asi 500 kg vyprodukuje za rok 6,4 tuny koblih a 2,2 tuny moči. Je třeba si uvědomit, že v těchto exkrementech se nacházejí i látky škodlivé zdraví, znehodnocující především vodní zdroje. Proto zákony a vyhlášky nařizují, jak s hnojem nakládat.
Z hlediska uskladnění hnoje má chovatel povinnost zajistit si prostor pro šestiměsíční produkci hnoje, což je asi 4,2 m3 na jednoho 500kilogramového koně. Kromě toho musí mít k tomuto účelu pevné hnojiště, tedy s nepropustným podkladem, skrze který nemůže dojít ke znečištění podzemních vod. Musí mít jímku na odtok močůvky a dešťové vody. Odváží-li však chovatel hnůj na ornou půdu, může ho tam mít po dobu 24 měsíců bez omezení prostoru či podkladu. Pokud se však orná půda nachází v tzv. zranitelné oblasti (kde se nacházejí vody znečištěné dusíkem ze zemědělských zdrojů), bude toto uskladnění více omezeno takzvanou nitrátovou směrnicí. Plánujete-li tedy výstavbu ustájení pro koně, zjistěte si, v jaké lokalitě se nacházíte, kde budete hnůj uskladňovat – a jaká nařízení musíte poslouchat. Podle toho si vybudujete hnojiště.
Kromě toho byste si měli vypracovat i havarijní plán pro případy, že by došlo k úniku škodlivin z vašeho hnojiště!
O uskladňování, likvidaci a manipulaci s hnojem hovoří především tyto právní normy: vyhláška č. 274/1998 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv; zákon č. 254/2001 Sb., o vodách; zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech; nitrátová směrnice a vyhláška č. 450/2005 Sb. o náležitostech nakládání se závadnými látkami a náležitostech havarijního plánu.
Ale nevěšte hlavu! Všechno se dá zvládnout – a spokojení koně za to přece stojí!