Amarant malý Lagonosticta senegala (Linnaeus, 1766)
Rozšíření a biotop
Tento druh astrildovitého pěvce je rozšířen téměř po celé Africe na jih od Sahary, kde se vyskytuje plošně zřejmě na největším území ze všech druhů astrildovitých. Sídlí přitom v různorodém prostředí – od suchých stepí a polopouští přes prostředí vlhká nebo bažinatá až po lidská sídla. Jeho schopnost přizpůsobit se je pozoruhodná. Na většině plochy svého výskytu se ptáci zdržují na stejném území, kde se vylíhli, kde jsou doma. Na méně příhodných místech v suchých oblastech se chovají jako nomádi, jejichž hejna se přemisťují často i na velké vzdálenosti. Extrémně se tak mohou objevit i v pouštních oázách jižního Alžírska nebo Maroka. Uměle měl být vysazen v oáze středního Alžírska Temanrasset, kde obývá netypické skalní prostředí o rozloze asi 40 km. V roce 1972 měl být vysazen v oáze El Golea. V oáze Guezzam údajně hnízdil v letech 1954–1960. Typickou krajinou jejich výskytu je však savana, nejlépe řídce porostlá akáciemi. Nenajdeme je jen v oblastech deštných pralesů ve středu Afriky a také na jihozápadě v poušti Kalahari. Jsou to klasičtí požírači travních semen, kterých je v jejich domovině vždy dostatek. Omezují je jen zdroje vody. Musejí se napít. Jsou však malí, a tak jim stačí jen malá loužička. Musí jich být v přírodě značné množství. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by se vyvinout symbióza s jinými druhy ptáků. Hnízda amarantů jsou parazitována atlásky. Ti snášejí vejce právě do hnízd amarantů, kteří pak vychovávají svá vlastní mláďata společně s mláďaty atlásků. Protože se amaranti vyskytují na tak velkém území, není žádným překvapením, že tento druh vytváří i více zeměpisných forem. Ne všechny jsou však bez nesnází okem rozeznatelné. Ačkoli amaranti malí bývali do Evropy dováženi ve velkých počtech (třeba v sedmdesátých letech minulého století jste je mohli koupit i v zoo odděleních obchodních domů v Mnichově), nakonec se ptáky domestikovanými nestali. Na vině byla právě jejich nízká cena. V Nizozemsku jsem je viděl za okny bytů jako oživení místností, jejich majitelé se však o žádný jejich odchov ani nepokoušeli. U nás byla situace poněkud jiná, protože dovozy prakticky neexistovaly. Těch několik málo ptáků, které si přivezli naši chovatelé soukromě, když se nějakým způsobem dostali přes západní hranice, stačilo tak sotva na udržení těchto ptáků v našich chovech. Na přelomu tisíciletí se uskutečnilo několik větších dovozů a ptáci u nás byli docela běžní. Potom však po plošném zákazu dovozů téměř z našich chovů vymizeli. Dnes začínají být na výstavách atraktivní raritou. Přitom k jejich domestikaci chyběl jen krůček. Třeba u chovatele Kysely z Českých Budějovic se objevila žlutá mutace, o které tenkrát informoval i německý časopis Gefiederte Welt. Dopadlo to stejně jako v mnoha jiných případech. Tenkrát se všemožné, slibně rozjeté akce prodávaly do Rakouska nebo Německa, dnes se zavedené podniky prodávají Rusům a jejich původní majitelé si na sklonku života užívají všemožných radostí, které jim byly dříve odpírány.
Systematika
Amaranti jsou pěvci, řadíme je tedy do řádu Passeriformes. V současnosti se ustálil názor, že tito ptáci jsou natolik odlišní, aby si zasloužili být řazeni do samostatné čeledi astrildovitých, Estrildidae (Bonaparte, 1850). Ještě poměrně nedávno tomu tak nebylo, když byli řazeni jako podčeleď snovačovitých a české pojmenování znělo: pěnkavy snovačovité–nádherné. Píši tohle stále dokola, protože lidé jen málo vnímají (o tom se mohu přesvědčovat dnes a denně), takže když to napíši dnes zase, třeba si to i jeden nebo dva čtenáři uvědomí. Každý uvědomělejší je přínosem. Takže, skončili jsme čeledí, další nižší jednotkou je rod. Rod Lagonosticta (Cabanis, 1851) = česky amarant. Do tohoto rodu jsou dnes amaranti malí řazeni. Nebylo tomu tak vždy. Proto dnes serióznější práce na tuto skutečnost upozorňují, a to tak, že rod dělí ještě na další podrody. I Rudolf Vít je uvádí v brožurce Přehled soustavy a české názvy ptáků z poloviny sedmdesátých let minulého století takto: Lagonosticta (Rhodopyga) senegala (Linné, 1766). Někdy dříve byli tito ptáci řazeni do rodu Habropyga. Linné sám je poprvé popsal jako Fringilla senegala, a sice ve svém díle Systema Naturae, 12. vydání, strana 320, z roku 1766. Synonyma jsou ve starší literatuře běžná. Aegintha (Habropyga) minima nebo senegala, Aeginthos brunneiceps (Russ, 1898), Lagonosticta brunneiceps nebo Lagonosticta ruberrima (Neunzig, 1921). Vždy však jde o naše dnešní ptáky. Setkávám se často s povrchním názorem, že vědecká, tedy latinská jména jsou neměnná. Není tomu tak. Teprve v roce 1905 byla v Paříži na kongresu zoologů dohodnuta jistá pravidla. Neměnné by mělo být pouze jméno druhové, to je to druhé. To první je jméno rodové a to se mění více než často. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by vůbec možné modernizovat naše poznatky, nebylo by možné vědecky pracovat. Tak proto.
Zeměpisné formy
Jak již bylo řečeno, Amarant malý se vyskytuje na ohromném území, proto není divu, že někde jsou malinko jiní než tuhle. Pohled na počet zeměpisných forem se liší. Protože při páření jakéhokoli ptáka jakékoli zeměpisné formy jsou potomci vždy plodní, není pochyb o tom, že jsou stejného druhu. Nakonec se od sebe navzájem podle vizuálních znaků liší jen minimálně. Různí autoři mají rozdílné názory na to, co ještě je v rámci variability jedné formy a co již lze za jinou formu považovat. Když budu následně jmenovat zeměpisné formy, udělám to podle J. Steinbachera a J. Nicolaie, kteří měli v ornitologickém světě zvučná jména. Takzvané Nové české názvosloví neboli Soustava a české názvosloví ptáků světa uvádí u tohoto druhu osm zeměpisných forem, avšak bez nějakého popisu. Autoři, kterých se budu držet, uvádějí však pouze šest forem.
1. Amarant malý západní – Lagonosticta senegala senegala (Linnaeus, 1766).
Tento podruh amarantů je v Evropě všeobecně známý. Je to nominátní forma, která byla do Evropy ponejvíce dovážena. Vyskytuje se od západního pobřeží Afriky v širokém pruhu savan a stepí od pobřeží Atlantiku až asi do poloviny Nigérie. Odtud směrem na východ přechází ve formu
2. amarant malý severní – Lagonosticta senegala rhodopsis (Heuglin, 1863). Samci této formy prý mají bledší červenou barvu, temeno hlavy hnědé, záda žlutohnědá, spodní krovky ocasní a spodní břicho světle okrové barvy. Čelo sytě červené. Rozdíl ve zbarvení samic uváděn není. Tato forma je zřejmě shodná s formou L. s. flavodorsalis (Zedlitz, 1910). Údajně se vyskytují od východní Nigérie směrem na východ až po Somálsko a západní Etiopii. Do Evropy se pravděpodobně nikdy tato forma ani nedostala.
3. amarant malý somálský – Lagonosticta senegala somalensis (Salvadori, 1894). Horní strana samců bledě šedohnědá, s rozpitou růžově červenou barvou. Spodní krovky ocasní bledě šedohnědé barvy. Vyskytuje se v jižním Somálsku.
4. amarant malý etiopský – Lagonosticta senegala brunneiceps (Sharpe, 1890). Horní strana těla hnědá se žlutým nádechem téměř bez červeného přelivu, spodní krovky ocasní šedohnědé. Červená barva samců o něco živější než u předešlých forem. Vyskytuje se ve střední až jižní Etiopii.
5. Amarant malý nádherný – Lagonosticta senegala ruberrima (Reichenow, 1903). Tato forma byla na přelomu tisíciletí nabízena v Německu pod názvem Prachtamarant. Samci jsou více červení než samci nominátní formy, na zadním temeni a krku červenohnědí, někdy zcela bez bílých teček na bocích, zadní břicho a spodní krovky ocasní mají hnědě a světle příčně páskované. To je celkem důležitý rozeznávací znak. Vykytují se ve východním Kongu, Keni a severní Tanzanii.
6. amarant malý angolský – Lagonosticta senegala rendalli (Hartert, 1898). K této subspecii jsou počítány i formy L. s. pallidicrissa (Zedlitz, 1910) a L. s. confidens (Clansey, 1979). Samci mají údajně bohatší bílé tečkování, bledší horní stranu těla. Červená je omezená. Samice prý jsou světlejší. Tato forma je rozšířena od Malawi na východě, na západě v Botswaně (vyjma oblasti Kalahari) pak až po Jihoafrickou republiku.
Pro rozlišování různých druhů amarantů je důležitým znakem zbarvení zobáku. Amarant malý má zobák červený s černým slemenem, samice mají červenou na zobáku méně výraznou. Amaranti bývali řazeni do tribusu astrildů, kteří údajně měli štíhlejší zobáky, což prý signalizovalo zvýšenou potřebu hmyzu při odchovu mláďat. Toto dělení čeledi astrildovitých na dvě pomocné jednotky, totiž astrildy a amadiny, je dnes v systematice neboli klasifikaci dávno zapomenuto, avšak udržuje se stále mezi chovateli těchto ptáků. Skutečně ani astrildi z nejastrildovitějších, totiž ptáci rodu Estrilda, nemají ve skutečnosti zobák typických astrildů, ale naopak typických amadin – vysoký a krátký, kuželovitý. Amaranti mají sice zobáky poněkud delší, je to však typický zobák ptáka živícího se semeny trav, které vylupuje ze slupky. Jako všichni astrildovití krmí svoje mláďata potravou vyvrhovanou z volete. Pokud berou v době krmení mláďat hmyz, musí to být podmíněný reflex. Veškerý hmyz nejprve rodiče sami sežerou a až potom jím krmí mláďata. Zkušenosti chovatelů se různí. Sám jsem dosáhl úspěšného odchovu, aniž bych podával jakýkoli hmyz. Pokud ptáci berou vaječnou míchanici, musí to stačit. Důležitější je vyvolat u chovných ptáků zájem o potravu. Například nedozrálé klasy prosa jejich zájem vyvolají spolehlivě. Pokud máte možnost krmit své svěřence vícekrát za den, doporučuje se podávat odlišnou potravu v jiných intervalech. Jiní chovatelé však možnost odchovu bez podávání hmyzu budou vždy rezolutně odmítat. Někoho prostě nikdy nepřesvědčíte.
Rozlišování pohlaví a některé další určovací znaky
U amarantů malých je pro chovatele drobných exotických ptáků ohromnou výhodou, že samci tohoto druhu jsou spolehlivě rozeznatelní od samic. Pestře červeně zbarvení jsou jen samci, samice jsou hnědé, pouze s červenými znaky na některých místech těla. Popisovat to nemá význam, když budou připojeny fotografie. Obtížnější úlohou je bezpečně odlišovat jiné druhy amarantů, a to i pestře zbarvené samce. U samic to může být rébusem i pro ty zkušenější. V posledních letech se však přišlo i na jiné znaky, podle kterých se může druh amarantů určit nebo potvrdit. Ukázalo se, že to jde i podle nejdelších letek v křídle, podobně jako se to praktikuje u našich budníčků. Různé druhy amarantů mají totiž nejdelší letky na vnitřním praporu různě zúžené (tomu se říká emarginace). Vyfotil jsem druhou nejdelší letku z křídla amaranta malého, na které je toto zúžení patrné. Můžete si tvar obkreslit a založit, třeba se v budoucnu dostanu i k dalším druhům amarantů.
Věnuji tyto texty všem, kteří mají zájem o chov drobných astrildovitých v této zemi papoušků. Chov papoušků nijak nezatracuji. Pořídit si třeba takovou dogu do paneláku není příliš vhodné, právě tak tam asi nepůjde umístit voliéry pro velké papoušky. Nikdo vám však nemůže zakázat věnovat jeden pokoj ptákům, když máte k dispozici pokoje dva. V takovém případě přicházejí nejspíš v úvahu právě drobní ptáci. Musíte však o nich nejprve vědět, především o jejich existenci. Budu jenom rád, když se vám drobotina bude líbit a uděláte si základní dobrý dojem třeba podle dnešního článku.
P. S.: Poznámka k mapce výskytu. Barevné rozšíření forem na mapce je podle představ jiného zdroje, než který jsem dnes použil. Představám dnešního zdroje odpovídají černé číslice umístěné na rozhraní výskytu sloučených forem. Jak to ve skutečnosti je, vám dnes nikdo neřekne. Ledaže byste se jeli do Afriky kouknout sami.
