Když člověk usedne na lavičku u malého rybníčku, naslouchá zpěvu a křiku ptáků ve voliérách i volně všude kolem, pozoruje pasoucí se ovce a kozy i hrající si psy a sleduje čápy, kteří pátrají v husté trávě po myškách, snadno zapomene na neúprosně expandující moravskou metropoli, která dosahuje takřka až k demarkační čáře Ptačího centra.
Od sokolníka k záchranáři
„Pocházím z generací ‘pytláků’, u nichž láska k přírodě přerostla v profesní odbornost a mnozí se stali nadlesními,“ vzpomíná Zdeněk Machař. „Můj táta byl už na Akademii věd a maminka tam rovněž pracovala na výzkumu obratlovců. U mě převážily geny léčitelské a především sokolnické. Cvičil jsem dravce a lidé v mém okolí si toho povšimli a již před dobrými čtyřmi desítkami let mi přinášeli poraněná zvířata, která jsem léčil a znovu vypouštěl do přírody.“
Po revoluci nadešla doba, kdy již bylo možno vybudovat soukromou záchrannou stanici s léčebnou. Zdeněk Machař založil v roce 1992 s Jiřím Hrotkem nadaci Zayferus, která se věnovala osvětové činnosti s dravci. V roce 1996 se Zdeněk osamostatnil a založil svou vlastní záchrannou stanici Ptačí centrum, kde se s plným úsilím vrhl na léčbu poraněných ptáků. Poněvadž svou činnost zakončila záchranná stanice zvířat v Zoo Brno, přešla pod křídla Ptačího centra i péče o zraněné savce. „Vyjma bobrů, losů, vlků a medvědů může moje stanice přijmout na léčbu jakékoliv zvíře,“ objasňuje s úsměvem Zdeněk.
Ptačí centrum je soukromá stanice. „Kdyby byl zřizovatelem stát nebo kdyby ji provozovala ČSOP, mohla by fungovat nejdéle měsíc,“ spekuluje Zdeněk. „Stanice pohltí obrovské peníze a ty musím nějakým způsobem získat. Proto dělám osvětu pro školy i veřejnost a tím sponzoruji svou hlavní činnost – léčbu zvířat. Někdy ovšem nadejde krize. To chytám ve svém rybníčku červené rybky a prodávám je do zverimexu, abych měl finance na naftu na výjezdy za zraněnými zvířaty.“
Od roku 1996 prošlo Ptačím centrem a Zdeňkovýma rukama na sedm tisíc zvířat! Asi polovinu chovanců záchranné stanice tvoří osiřelá mláďata, 30 % ptáci poranění kvůli elektrickému vedení a zbytek exempláře, jejichž zranění jsou způsobena nárazy do skleněných tabulí, případně kolizí s dopravními prostředky. Některá zvířata se však do stanice dostávají naprosto zbytečně kvůli sice útlocitným, bohužel však nepoučeným lidem. „Na jaře tu mívám mnoho zajíčků březňáčků,“ stýská si Zdeněk Machař. „Lidé se mylně domnívají, že jsou opuštění, a houfně mi je nosí. Se zaječími miminky v zajetí je problém, přežije jich sotva 50 procent.“
Ptačí rarity
Kromě běžných druhů ptáků a savců léčil Zdeněk Machař ve své stanici i skutečné rarity. K největším bezesporu patřil ibis skalní (Geronticus eremita), který ulétl chovateli z Rakouska i s vysílačkou a identifikačními kroužky. „Zjistil jsem majitele, ale nebylo to nic platné,“ vzpomíná Zdeněk Machař. „Musel u nás získat vývozní CITES. Na ministerstvu životního prostředí se mě úředník ptal, zda má pták doklady. Musel jsem mu vysvětlit, že si je na cestu zapomněl vzít.“ Mezi další rarity patřil např. zraněný pštros, sovice krahujová (Surnia ulula), sovice sněžní (Nyctea scandiaca), orel mořský (Haliaeetus albicilla) a orel královský (Aquila heliaca) a křiklavý (Aquila pomarina).
Dětský sen se splnil
Zdeňka Machaře odmalička fascinovali sokolové stěhovaví (Falco peregrinus). Jejich populace však vinou nadměrného rušení a používání DDT bohužel dostala nejen v Česku drtivý úder a tito nádherní dravci málem vymizeli. Zdeněk pečlivě a neúnavně sbíral informace a materiály o těchto úchvatných letcích, kteří hnízdívali na vápencových útesech Moravského krasu ještě v šedesátých letech minulého století. Sokolí hnízda zde byla často jen šest stovek metrů od sebe, což je u tohoto druhu jinde nevídanou vzácností. „Hrabal jsem se v rašelině pod skalami a hledal kroužky poštovních holubů, abych identifikoval časové údaje o posledních hnízdících sokolech,“ vypráví Zdeněk Machař. Z posedlosti sokoly se ve Zdeňkovi zrodil životní sen: navrátit tyto vládce oblohy zpět do naší krajiny. „Za spolupráce s CHKO Moravský kras jsme po šest let realizovali experiment řízeného návratu,“ vzpomíná Zdeněk Machař. „Mláďata jsme krmili americkou metodou (bez kontaktu s člověkem; pozn. aut.) z umělých vypouštědel. Podařilo se nám tak do krasu vrátit pár exemplářů, které zde opět začaly pravidelně hnízdit. Sokol samozřejmě na místě nezůstane, ale vždy existuje naděje, že se samec vrátí a přiláká samici na hnízdo. Moc o tom raději nemluvíme, abychom nepřilákali darebáky – vykradače hnízd. Návrat sokolů se nám podařil i v Jeseníkách, v Pavlovských vrších a na Pálavských jezerech. Takže sokolíci u nás opět žijí, loví a hnízdí. Můj dětský sen se splnil.“
Ptáků v krajině ubývá
Za posledních třicet let zmizela ze střední Evropy takřka jedna třetina ptáků. Na tento deprimující fakt má ornitolog Zdeněk Machař svůj názor: „Na vině jsou obrovské změny v krajině. Živočichové se tomuto faktu museli přizpůsobit a změnit svůj zakódovaný genetický rytmus. Některým se to podařilo, jiným nikoliv. Příkladem úspěchu jsou např. sojky obecné, které bývaly výhradně lesními ptáky. Dnes hnízdí ve městech na balkonech v truhlících. Ptáci jsou vyháněni z okrajových částí příměstských lesů a někteří objevují nové možnosti v městském prostředí – příkladem může být i Holub hřivnáč.“
Fatální úbytek populace postihl např. chocholouše obecné. „Dřív byl chocholouš hodně napojen na koňský trus,“ vysvětluje Zdeněk Machař. „Chocholouši byli hojní tam, kde vedly stezky koňáků. Koňské farmy v příměstských lesích chocholouše nezachrání, neboť se lesní krajině důsledně vyhýbají. Byli by zde totiž snadnými terči pro krahujce obecného.“
Naopak kdysi vyhubený krkavec velký se k nám navrátil a osídlil takřka celé Česko. „Úvah na téma krkavec je spousta,“ vypráví Zdeněk Machař. „Podle mého názoru k šíření krkavců přispívají nezaopatřené mršiny. Současnost ovládl komerční lov – mnohý myslivec chce pouze trofej a zvěřinu ponechá v lese a to je prostřený hodovní stůl pro krkavce. Nedaleko posedů se často zřizují mrchoviště – újedi. Takové nabídce krkavci neodolají. Můj kamarád myslivec mi vyprávěl, že když vystřelí, je to pro krkavce něco jako výstřel startovní pistole: vypukne závod, kdo bude dřív u zvěřiny. Myslivec pádí lesem ve stylu Romana Šebrleho, přeskakuje vývraty a sprintuje, aby mu krkavci zvěřinu neotevřeli jako první. Vítěz ‘závodu’ je vždy nejistý.“
Z naší krajiny naopak mizí břehule říční. „Podnikatelé skupují zaniklé pískovny – tradiční hnízdiště břehulí,“ stýská si Zdeněk Machař. „V těchto lokalitách pak pořádají motokrosové závody a závody čtyřkolek a off–roadů. Jinde si zbohatlíci hrají na vojáčky a strhávají stěny pískoven výbušninami. Poněvadž se situace změnila a jsou to nyní soukromé pozemky, oplotí se. Zde by mohla pomoci jedině inspekce životního prostředí, ta však na to často nemá ‘sílu’. Dokud byly podobné lokality státní, ještě se dalo něco dělat. Dnes se likvidují pro pochybné komerční radovánky.“
Naopak současnost přeje volavkám popelavým, které se objevují v biotopech, kde bychom je v minulosti hledali marně. „Novodobí zlatokopové zakládají různé sádky, zarybňují potůčky nesmyslně pstruhy duhovými, zatímco by tam měli být pstruzi potoční, a volavky – jako predátoři – toho okamžitě využívají,“ vysvětluje Zdeněk Machař. „Sádkoví kapři nemají obranné reakce a nechají se volavkami vychytat. Ryba, která se vysadí do prostoru, kde nevyrůstala, je snadnou kořistí. Rovněž nadměrná výsadba řepky volavkám vyhovuje: v jarním období obsazují volavky řepkové lány, a než plodina vzroste, úspěšně loví hraboše.“
Výchova podle Machaře
Zdeněk Machař realizuje s dravými ptáky vystoupení pro školy s odborným výkladem. Děti se mohou seznámit s dravci, dozvědět se zajímavosti o jejich životě a nechat se s nimi na ruce i vyfotit. „Nová generace se přírodě velmi vzdaluje,“ posteskl si Zdeněk Machař. „Za mého dětství jsme byli stále v lese a prolezli každý potok. Když vysychaly tůně, přenášeli jsme ryby a raky do bezpečí. Dnes je v lese ticho a vylidněno – děti jsou u počítačů, televize nebo v hospodách. Z pohledu ornitologa to není špatné – je klid. Kde však vzít následovníky?“
Lidstvo degeneruje
„Lidé by měli víc otevřít oči a srdce a dívat se kolem sebe, zamyslet se,“ nabádá Zdeněk Machař. „Lidstvo ztrácí gen přežití – a to je genetická zhouba. Když vezmete manažery do přírody a nad nimi zabuší strakapoud, někteří jsou schopni se zhroutit – nevědí, co se děje. Zabečí srnec a oni prchají před ‘pitbulem’. Jak to nazvat? Totální degenerace?“
Chcete pomoci?
Legendární přírodovědec a ochránce přírody, geniální spisovatel a zakladatel věhlasné zoologické zahrady v Jersey Gerald Durrel napsal: „Sám se snažím pomáhat ze všech sil, ale prosím vás, pomozte také. Neboť zvířata nemají kromě nás nikoho, kdo by se jich mohl zastat, kromě nás lidí, kteří žijí na světě spolu s nimi a měli by si uvědomit, že ten svět nepatří výhradně jim.“
Pro ty, kdo by chtěli finančně podpořit bohulibou činnost Ptačího centra, vyhlásil Krajský úřad Jihomoravského kraje časově neomezenou veřejnou sbírku. Získané prostředky budou použity na nákup krmiva, veterinární péči o zvířata (v současné době se jich v centru nachází rovná tisícovka), svoz nalezených a opuštěných zvířat a údržbu zařízení pro chov a držení zvířat. Finanční dary je možno zaslat České spořitelně, a. s., na číslo účtu: 3229711349/0800. Kontakt na Ptačí centrum je možno získat na www.ptacicentrum.cz.