Vlastnit papouška je závazek 6
Vše, co ovlivňuje vyladění zvířete, spadá do určitého okruhu chování, jakým je například chování potravní, sexuální, teritoriální, rodičovské, a patří sem i komunikace. Ve voliéře jsou u papoušků v páru do jisté míry tyto okruhy naplňovány při poněkud redukované příležitosti k apetenci (není co a kde hledat a čím se zaměstnat). Problematické to je s uspokojováním apetence u papouška „jedináčka“, který žije s člověkem jako jeho společník – má tyto okruhy značně omezeny, zejména je-li převážně po celý den uvězněn v kleci a ponechán sám sobě. Ve Fauně (9/2012) vyšel článek o samečkovi korely z Německa, který údajně dosáhl věku 33 let. Byl nabízen inzerátem a předtím putoval z ruky do ruky do úmrtí poslední majitelky. Pták před prodejem zůstával sám v prázdném bytě syna a žil v malé špinavé kleci. Nová majitelka zjistila, že korela si nesedne spontánně na prst a nedokáže létat. Z krátké zprávy je patrné, že vůle ptáka žít a přežít i za extrémních podmínek byla nezměrná. Umíme si představit, co takový tvoreček odkázaný jen sám na sebe vůbec prožívá, připustíme-li, že má určitý stupeň vědomí?
Zmíněný papoušek se patrně setkal nejen s nedostatkem empatie majitelů, ale i s elementární neznalostí, jaké prostředí a potřeby je třeba poskytovat vnímavému, citlivému a inteligentnímu tvorovi. K. Lorenz říká ve své knize Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami (vyšlo 1949, Granit 1998): „Chceme-li chytré zvíře skutečně poznat, musíme je občas pustit na svobodu. Na první pohled se taková dočasná dovolená z klece nezdá být ničím, co by v trvajícím zajetí mohlo zvířeti nějak podstatně zlepšit jeho životní situaci. A přece to pro jeho psychické zdraví znamená nesmírně mnoho. Je totiž neuvěřitelně velký rozdíl mezi tím, kdo je neustále zavřen, a tím, kdo je občas puštěn na svobodu. Je přesně takový, jaký je mezi neustále ‘zapřaženým’ pracujícím člověkem a vězněm v kriminále.“
Prostředí, selekce a variabilita zvyšují zdatnost papoušků
Jako součást etologie vznikl mladý směr pod názvem socioekologie zkoumající biologickou přizpůsobivost sociálního chování živočichů. Sociální chování spolu se sexuálním je rozhodující pro zachování organismu do budoucna. Pokud jsou podmínky prostředí příhodné, lze odhadnout díky geneticky programovaným změnám (např. ve šlechtitelství) zvýšený úspěch při rozmnožování, což se označuje jako zdatnost – fitness jedince. Nejde o zdatnost typu výkonného sportovce, ale o genetický efekt, kdy např. papoušek se ve svém biotopu snaží maximalizovat počet potomstva. Podle Z. Veselovského (2005) je pak fitness měřítkem podílu specifických genů daného jedince na genetickém vybavení následujících generací. Jako hodnocení se používá např. počet snesených vajec nebo počet mláďat vychovaných do pohlavní dospělosti. Rozlišuje se zdatnost individuální a bližších příbuzných. Nejbližší příbuzní předávají potomkům identické geny. Při diploidním rozmnožování (oplozená zárodečná buňka – zygota – má od každého genu dvě kopie) mají sourozenci 50 % stejného genetického vybavení. Přímý potomek je tedy jen z jedné poloviny jako jeden z jeho rodičů a potomek další generace už jen z jedné čtvrtiny a tak dále, takže v pokračujících generacích budou mít potomci postupně stále menší množství genů původních prarodičů.
Pro ilustraci lze uvést příměr H. CH. Fleminga Jenkina (1833–1885), jak jej pojal ve své knize Zamrzlá evoluce (Academia, 2007) Jaroslav Flegr: „Představme si, že na tropickém ostrově obydleném černochy ztroskotá běloch. Díky svým vynikajícím psychickým a fyzickým kvalitám (jedná se totiž nejspíše o anglického gentlemana) si velmi rychle vydobude pozici náčelníka. Zvítězí ve všech soubojích a kmenových šarvátkách, a než zemře na všeobecnou sešlost věkem, zplodí s mnoha svými i cizími ženami velký počet dětí. Problém je ovšem v tom, že tyto děti jsou jen z poloviny jeho, takže jsou jen z poloviny tak bílé a z poloviny tak dobré jako on. A tyto děti se v dalších generacích dál a dál kříží s místním obyvatelstvem, stávají se černější a černější a čím dál průměrnější, až nakonec budou připomínat původního chrabrého trosečníka pouze legendy.“
Pro úspěšnost chovu je žádoucí ovládat základy populační genetiky a zde má svou důležitost selekce (výběr přirozený nebo umělý) a variabilita. Tu vytváří množství alel jakožto různých forem téhož genu. Jsou-li alely rodičů shodné, jde po oplodnění ve výsledku páření o homozygota, jsou-li různé, jde o heterozygota. Hetorozygotnost podmiňuje při rozmnožování velký počet kombinací, které podstatně zlepšují adaptační schopnosti a životaschopnost. Chromozomy dvou jedinců v páru obsahují statisticky asi 75 % genetické variability, u 20 nepříbuzných jedinců 95 % a u 50 takových jedinců je to už 100 % variability. Z toho by vyplývalo, že 50 členů jedné populace v chovu je nejmenším počtem jedinců k udržení plné variability. Další potomci jednoho páru ztrácejí variabilitu velmi rychle a např. v páté generaci jí mají už jen 6 % a v desáté ani ne jedno procento. V populaci o malém počtu jedinců a s úzkou příbuzností nastane pokles snůšky, vznik nevhodného poměru pohlaví, ztráta životaschopnosti, některých vzorců chování a vzroste homozygotnost. Zoolog Evžen Kús říká: „Člověkem vytvořená plemena tvoří více či méně příbuzní jedinci a s tím souvisí zvýšená pravděpodobnost, že se u nich objeví geneticky podmíněné vady včetně snížení hodnot průměrného věku.“
R. Dawkins (nar. 1941) uvádí příklad mizení variability (1989) u šlechtění králíků. Průměrný králík v divoké populaci bude mít středně dlouhé uši. Budete-li připouštět jenom ty s dlouhýma ušima, budete mít se šlechtěním delších uší v dalších generacích úspěch. Ale jen na chvíli. Budete-li pokračovat ve šlechtění dlouhých uší, přijde chvíle, kdy už nebude k dispozici nezbytná variabilita. V přírodním výběru takový problém nevznikne, neboť většina prostředí nevytváří neustálý a neodchylující se selekční tlak v jednom směru. (Selekce nevede k optimálnímu řešení situace, v níž se organismus ocitl, nýbrž k řešení stabilnímu.)
U papouška lze změnu variability sledovat například na délce ocasních per, podle níž si může samička také vybírat nápadníka. Za každou jednotlivou vlastností organismu nestojí jen jeden gen (což je často tradovaný blud). Funkční vztahy mezi jednotlivými geny vytvářejí složitou síť (pleotropie). V publikaci Jak se dělá evoluce od autorů J. Zrzavého, D. Storcha a S. Mihulky (Paseka, 2004) se uvádí: „Jestliže se deset různých genů podílí na délce ocasu a dlouhoocasí jedinci jsou preferovaní přirozeným výběrem, může to prostě znamenat, že každý z deseti genů ‘přidává’ něco délky. Kdo má správné alely poloviny genů, má poloviční ocas a je mírně neúspěšný; a kdo má špatné alely všech genů, má krátký ocas a je absolutně neúspěšný. Skrze délky ocasu jsou tak vlastně selektovány správné alely všech genů.“
Důležitou součástí prostředí papouška jsou teplotní poměry
Papoušek, jako každý živočich v přírodě, se umí o sebe dokonale postarat, v péči člověka o sobě nemůže rozhodovat a je třeba mu odpovědně pomáhat. Slyšel jsem jednoho mladého chovatele kakariků rudočelých vesele vyprávět, že i přes zimu má své papoušky v otevřené voliéře a baví se tím, jak si ptáci musejí proklovat led v nádobce, aby se mohli napít a vykoupat. Ve Fauně (21/2010) chovatel papoušků zpěvavých (Psephotus haematonotus) se svěřuje, že ptáci v jeho chovu přes zimu čekají, až jim vyklopí led z misek, a koupou se i za mrazu minus 18 °C. Peří na nich promrzne tak, že nemohou létat. Jiný chovatel kakaduů inka se svěřuje (Fauna, 11/2013) s radou zkušeného chovatele, že: „… Kakadu inka by měl mít voliéru bez vytápění a měl by takzvaně vymrznout.“ Jaký je důvod pro takovýto drastický přístup k papouškovi, vysvětleno není. Uvedené případy považuji za příklad hrubého týrání, neboť když se podíváme například do Atlasu papoušků od Matthiase Reinschmidta (DONA, 2010) zjistíme, že minimální teplota, při níž se mohou zmíněné druhy krátkodobě chovat, je 0 °C! A to mimo období hnízdění a odchovu mláďat. Autor atlasu zdůrazňuje: „Důležité přitom je, z jakých přírodních klimatických podmínek druhy pocházejí. Podle toho bychom se měli orientovat a neměli bychom zkoušet papoušky otužovat.“ Jenže staří „zkušení praktici“ už nic nestudují, vycházejí z ústního podání a zvíře je pro ně stále jen věc a někdy prostředek k obživě.
Některé druhy papoušků ve venkovních voliérách bývají vůči chladu odolnější, vesměs však většinou všichni potřebují pro zimní období alespoň temperovaný záletový prostor, aby nedošlo k zbytečným omrzlinám. V takovém případě vzniká ohraničené poškození kůže nebo i hlubších tkání déle působícím chladem. Rychlé promrznutí tkání urychluje současná vlhkost prostředí, která bývá v chladném a mrazivém počasí nejméně 80–90 %, a působení větru. Hlavní podstatou vzniku omrzlin je poškození cév a u papouška to jsou prsty, které bývají postiženy nejčastěji. Omrznutí je obdobou popálení s tím rozdílem, že chlad nepoškozuje přímo kůži, ale roztažnost kožních cév.
U prvního stupně omrzliny dochází ke zblednutí kůže se ztrátou citlivosti a svěděním. U druhého stupně se na zanícené kůži vytvoří puchýře se silnou bolestivostí. Po prasknutí puchýřů místo dlouho epitelizuje. Třetí stupeň představuje odumření tkáně při vzniku bílého, šedého až černého příškvaru. Často odumřou i hlubší tkáně, šlachy, vazivo, chrupavky, kosti, svaly a je nezbytná amputace. Průvodní komplikací je sekundární infekce. První pomoc při vzniku omrzliny spočívá v opatrném prohřívání vlažnými a postupně teplejšími koupelemi postižené části těla.
V domácí péči chovanému papouškovi vyhovuje stálá teplota prostředí kolem 24 °C a ta by neměla dlouhodobě klesnout pod 15–10 °C, neboť nelze zapomínat, že většina druhů papoušků je naprogramována na existenci v prostředí teplotně exponovanějších částí planety. Při nízké teplotě prostředí dochází k načepýření a svalovému třesu, kterým pták vyvíjí tělesné teplo. Třes však představuje značnou energetickou zátěž, při níž se odbourávají tukové zásoby. Nevhodné je také větší kolísání teploty.
Přechod papouška z venkovní voliéry, kde je teplota prostředí proměnlivá, do prostředí bytu se stálejší teplotou může být příčinou i vleklejšího pelichání. Příliš suchý vzduch v bytě (při vytápění v chladném období) je vhodné zvlhčovat, zejména papouškům pocházejícím z vlhkých tropů, jako prevenci proti respiračním chorobám a poruchám opeření. V bytě bývá přirozená relativní vlhkost v rozmezí 50–60 %, což vyhovuje, avšak zimním vytápěním se snižuje, lze to upravit komerčními zvlhčovači. Při onemocnění papouška, jako první pomoc, zvýšíme teplotu okolí nejlépe infrazářičem (nebo zastíněnou žárovkou), ale tak, aby nebyl ohříván celý prostor klece a pták měl možnost volby, vlhkost vzduchu lze zvýšit zavěšením mokrého kusu látky v blízkosti klece.
Udržování stálé tělesné teploty je pro papouška energeticky velmi náročné a metabolismus k jejímu udržování vyžaduje velký přísun energie, kyslíku a rychlé odstraňování jedovatých zplodin látkové přeměny. Teplota v klidu a v letu se pohybuje (podle Z. Veselovského, 2001) u ptáků mezi 38 a 45 °C, nad 46 °C se bílkoviny v buňkách odbourávají rychleji, než se nahrazují, což může nastat u horečnatého onemocnění. Dýchá-li papoušek zrychleně s otevřeným zobákem (čímž se může ochladit v oblasti hrdla a hlavy až o 5 °C) a má nezvykle horký běhák, je přehřátý a hrozí mu dehydratace. Teplota těla není všude stejná, stabilní je u vnitřních orgánů, lýtko a běhák vykazují teplotu nižší. Ptáci nemají potní žlázy a nemohou snižovat teplotu těla pocením, stejného efektu (odpařování vody) však docilují ventilací prostřednictvím otevřeného zobáku a rychlým dýcháním. V oblasti běháku se mezi tepnami a žílami nachází jemná a vzájemně propojená soustava vlásečnic, jimiž krev přicházející z těla předává teplo žilám, aby ho odváděly zpět do těla, což ptákovi umožňuje stát i na velmi chladné podložce. Při zvyšující se teplotě prostředí se činnost systému obrací a průtok krve se zvýší tak, aby se přebytečné teplo z těla běháky odvedlo. Řídícím centrem pro udržování stálé tělesné teploty je hypotalamus, který pomocí tepločivných buněk registruje vnější teplotu. Když má papoušek sedící nám právě na ruce nápadně horké prsty, nemá zpravidla horečku, ale právě se ochlazuje.
V přírodním prostředí se určité druhy papoušků pohybují ve stínu stromů nížinných tropických deštných lesů nebo v otevřené, řídce zarostlé stepní krajině Austrálie, střední Afriky, Jižní Ameriky a také v polopouštích. Před sluněním papouška je proto vhodné ověřit z odborných pramenů způsob jeho života v biotopu, neboť každý druh má geneticky zakódovaný vztah k určitému typu životního prostředí. Ranní slunce může papoušek přijímat bez újmy, ale nejspíše se bude vždy vyhýbat delšímu oslunění, které by mu hrozilo přehřátím. Ultrafialové a infračervené záření je zčásti atmosférou rozptylováno, pohlcováno a odráženo i do stínu, proto chceme-li papouškovi poskytnout slunění v kleci u otevřeného okna (okenní sklo UV–záření nepropouští) nebo na zahradě, musí mít vždy možnost se před sluncem ukrýt do stínu. Dbát je nutno i na sálající okolí klece.
Ptáci v kleci bývají ochuzeni o sluneční záření, a tím o syntetizaci vitaminů řady D, které se tvoří fotochemickou reakcí při ozáření ultrafialovými paprsky. Jejich nedostatek se projevuje poruchou v látkové výměně vápníku a fosforu a u mláďat křivicí, poruchami růstu, lomivostí a měknutím kostí. Může to být jednou z příčin neklidu papouška, jeho únavy, zvýšené nesnášenlivosti, zhoršené rozmnožovací schopnosti. UV–záření rovněž uvolňuje androgeny (nejznámějším androgenem je testosteron) a endorfiny mající modulační funkce – ovlivňují spánek, náladu, mají význam i jako analgetikum tlumící bolest. Nachází-li se klec v tmavé místnosti, je možné instalovat umělé osvětlení o světelném spektru, jaké má denní světlo se složkou UV–záření. Zařízení lze zakoupit ve formě zářivkové trubice nebo úsporné žárovky s držákem na klec a s možností nastavení délky svitu stmívačem; doba účinnosti světelného zdroje bývá asi tři roky. Umělé UV–záření má nahrazovat sluneční svit a obsahuje kolem 12 % UVA a 2,4 % UVB záření.
Přirozené UV–záření dopadající na zemský povrch je tvořeno z 99 % zářením UVA, o vlnové délce od 320 do 400 mm; vizuálně ho vnímají ptáci, plazi a některý hmyz. Nebylo prokázáno, že je zhoubné pro živé organismy podobně jako zbývající dva typy záření: UVB–záření o vlnové délce od 280 do 320 mm je již pro organismy nebezpečné, způsobuje rakovinu kůže, narušuje DNA (z větší části je absorbováno ozonovou vrstvou). UVC–záření s délkou menší než 280 mm je nejtvrdší, má karcinogenní účinky a je velmi zhoubné (užívá se k dezinfekci voliérových zařízení).
Prostředí ovlivňuje také papouškův biorytmus
Chování živočichů nelze oddělit od vlivu a znalosti jejich biorytmů, neboť periodicita životních cyklů má rozhodující význam, rovněž jako nedílná součást každého prostředí. Všichni jsme vystaveni vlivu a změnám prostředí – počínaje střídáním dne a noci přes změny teploty a vlhkosti a střídáním ročních období apod. konče. Výsledkem přizpůsobení se papouška takovémuto rytmu změn jsou jeho opakující se vzorce chování ve formě určitého denního programu, do nějž patří hledání potravy, odpočinek, sociální chování, námluvy, péče o potomky a další činnosti či okruhy chování.
Živý organismus je proto považován za složitý multioscilační systém mnoha periodicky se opakujících cyklů (oscilací) trvajících od milisekund vzruchů v nervových spojích (synapsích) až po denní, roční a mnohaleté cykly. Lze je sledovat v oblasti fyziologických funkcí v podobě kolísání tělesné teploty během dne a noci, ve změně krevního tlaku, hladiny glykogenu v krvi, vyměšování apod. Všechny podobné cykly podléhají vnitřním biologickým hodinám prostřednictvím nervových či humorálních spojení, která synchronizují jednotlivé rytmy, měří délku denního osvětlení s vytvářením rytmu denní aktivity. U papouška (stejně jako u ostatních živočichů) se během dne střídají fáze aktivity s několika fázemi klidu. Největší aktivitu u něj můžeme pozorovat po probuzení a další vrchol přichází večer, nějakou dobu před spánkem.
Moji papoušci si zvykli, že večer v šest hodin odcházím do kuchyně připravovat večeři, a tento čas si tak zafixovali, že se spontánně přemísťují do kuchyně a při svém opoždění jsem intenzivně přivoláván. Podle kakarika žlutočelého jsem si mohl řídit hodinky, jak přesně vždy odhadl čas. Ptáci se záhy přizpůsobili i změně při přechodu na letní či zimní čas. Nic tak zvíře nemiluje jako opakovaný, předvídatelný rytmus, který mu přináší klid.
Vnitřní čas organismu hlídají tzv. hodinové geny, které má v sobě každý tělesný orgán, a celkový časový systém biologických hodin určuje, v jaké fázi se budou v orgánu střídat útlum a vrchol jeho činnosti. Podle výsledků výzkumu v devadesátých letech 20. století víme, že oscilace neboli rytmické signály vznikají na základě rytmického spínání a vypínání určité sady genů, které jsou nezbytné pro vznik těchto oscilací, a byly proto nazvány hodinové geny. U savců bylo zatím objeveno 8–9 takových genů. Světlo zasahuje do tohoto mechanismu tak, že zapne určitý hodinový gen a tím nastaví fázi v rytmické oscilaci ostatních hodinových genů. Z biologických hodin se rytmický signál dostává na periferii pomocí řízeného spínání dalších genů a tak je následně celý organismus informován o tom, v jaké fázi se nachází vzhledem k vnějšímu prostředí. Nastavován je tak rovněž čas usínání a vstávání, který může být posouván (podle prof. H. Illnerové, 2009) pomocí intenzity světla. Toho lze využít v chovech exotických ptáků u druhů pocházejících z částí světa s odlišnou délkou světelné fáze zejména v době hnízdění.
Pro řízení rytmů má velký význam epifýza (šišinka mozková – není však jediným řídícím orgánem), vystupující ze střechy mezimozku. Tato žláza s vnitřní sekrecí, která se vyvinula z třetího temenního oka (zachovalo se u novozélandské haterie), podává mozku informace o intenzitě či o vlnové délce dopadajícího světla. V šišince se vytváří v noci a v trvalé tmě hormon melatonin (vzniká z nervového přenašeče serotoninu), který u ptáků a savců tlumí funkci pohlavních žláz. Denní i umělé světlo tvorbu melatoninu naopak potlačuje, proto na jaře, kdy se den prodlužuje, dochází k rozvoji činnosti pohlavních žláz a k rozmnožování. U ptáků je sídlo vnitřních hodin v části mezimozku – hypotalamu, kde je sídlo rozhodujících světločivých receptorů. Odtud krví odcházejí zvláštní spouštěcí hormony do řídící hormonální žlázy podvěsku mozkového – hypofýzy. Z ní pak vycházejí hormony řídící reprodukční cykly, dobu pelichání i migraci tažného ptactva.
(Pokračování příště)
