Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové IX. Speciální příprava psa
Pravidlo prosazované Komenským už před staletími platí nejen pro učení lidí: od jednoduššího ke složitějšímu, od lehčího k těžšímu. Takže pokud bude zmínka třeba o zkoušce psa z reakce na pád berle, o přípravě psa na tuto situaci se nebude potřebné příliš rozepisovat, neboť ze zmíněné zásady si každý pejskař domyslí, že nepraštíme berlí hned napoprvé u hlavy psa. K pádu by mělo dojít pár metrů před psem, aby hlomoz byl minimální a on viděl, co se děje. Jak známo intenzita zvuku klesá se čtvercem vzdálenosti, takže dva metry před psem je slyšitelnost čtyřikrát nižší, ale na šesti metrech už 36× slabší (když nebereme v úvahu výšky tónů). Pes si tedy musí zvykat postupně, a jakmile mu situace nesedí, je třeba se vrátit o krok i více kroků zpět a pokračovat v pomalejším tempu. Zmíněný příklad jednotlivých kroků s berlí platí i pro další nácviky jako třeba přivolání psa za ztížených podmínek, odložení s rušivými vlivy atp. Samozřejmě, že ztěžováním podmínek a zvyšováním rušivosti prostředí se budeme inspirovat nemocničním prostředím, sociálním ústavem, a ne nádražím nebo ruzyňským letištěm. Důležité je také vědět, že při základních kynologických znalostech jsou trpělivost a cit pro situaci důležitější než bezpočet stránek nějaké podrobné metodiky.
Vždy vesele
Ačkoli probíráme speciální výcvik, Iva Bajtlerová přesto znovu připomíná, že pro canisterapeutického psa je nejdůležitější správná socializace. „Pokud má pes pracovat v ordinaci, musí se v ní cítit dobře, považovat ji za své místo a zároveň za prostor setkávání s dalšími lidmi. Tento proces začíná od štěněcího věku, třeba hned po základním očkování. Zpočátku se nechá na štěněti, zda si klienta půjde očichat, nebo jen jako spí a přitom po očku pozoruje dění v ordinaci. Cílem tohoto návyku, stejně jako při pobytu či pohybu kdekoli jinde, je získat samé pozitivní zkušenosti s lidmi. Je proto přirozené, že zpočátku musí být působení cizí osoby pomalé, vlídné, milé, občas s využitím pamlsku. Hodně samozřejmě záleží na plemeni a individualitě psa. Podle reakcí štěněte snadno poznáme, co mu dělá radost. Pes musí být zkrátka stále veselý. Nepleťme si to však s rozdováděností. Tu nám do jisté míry koriguje základní poslušnost, o níž byla zmínka dříve,“ upozorňuje paní magistra.
Bez socializace to nejde
Na příkladu přidává radu těm, kteří začínají s přípravou staršího pejska: „Bratr naší Agáty vyrůstal ve smečce na vsi. Bál se výtahu, schodů, zkrátka všeho, co nebylo na dvorku. Učit ho vše individuálně by bylo náročné, tak jsme zkusili návyk na nové podněty a socializaci v sourozenecké dvojici. Agáta ho doslova naučila, že autobus není strašák, výtah je legrace, po linu a plovoucí podlaze se dá chodit, jen ne zbrkle, atd. Bohužel hodně zájemců o canisterapii si neuvědomuje, že k náročnějšímu výcviku lze přistoupit až po dobré socializaci a habituaci, což znamená, že pes nikterak zvlášť nereaguje na auta, jejich troubení, na střelbu, jezdící schody, na pád nádobí, hračky, tašky či hole. Na takové podněty si pes zvyká nejprve z větší vzdálenosti, a pokud se lekne, dá se mu možnost, aby si předmět po pádu mohl prozkoumat, očichat. Nesmí se zaleknout třeba ani rozevření deštníku. Pokud zareaguje, stačí dát deštník na zem a pod něj pamlsek, aby při zkoumání zjistil, že mu předmět nejen neublíží, ale spojí si ho i s možností něčeho příjemného.“
Hlavu jim nepleteme
Protože jsem z dotazů zjistil, že některé čtenářky sledují názory Ivy Bajtlerové velmi pozorně, k minulé základní ovladatelnosti psů je třeba dodat následující poznámku. Ve čtvrté části byla zmínka, že terapeutka při nápravě koktavosti někdy orientuje pozornost dítěte na psa, takže plynulé mluvení je jakýsi „vedlejší produkt“ při léčitelské půlhodině. A že tím jde dítěti hned vše snadněji, protože je klidnější, nemá trému. Podobný přístup uplatňuje magistra i při dalších technikách rozvoje řeči. Konkrétně bylo uvedeno, že k diferenciaci sykavek dává klient psovi povel SSS, a při správné výslovnosti si pes lehne, na CCC si sedne, na ŠŠŠ vstane. Dítě se tedy snaží nikoli proto, že musí, ale proto, že chce, aby ho pes poslechl. A to je rozdíl. Aktivita dítěte tak vede k rychlejší nápravě. A aby terapie probíhala hladce, musí pes opravdu na zmíněné povely reagovat. A tak se nabízí otázka – nepleteme psovi hlavu, když kromě standardních povelů si má lehnout, sednout a vstát i na zmíněné „sykavkové“ povely? „Určitě v tom žádný problém není, jen to nesmíme chtít po psovi hned a všechno najednou. Až když má základní ovladatelnost na klasické povely pevně zafixovanou, přistoupíme ke zmíněným odlišnostem. Po standardním povelu vyslovíme příslušnou sykavku, a protože následuje pochvala, brzy si spojí, že určitý úkon je správný na oba povely. Kéž by vše bylo tak snadné,“ povzdychla si magistra s úsměvem.
Výčet cviků
Kdo chce připravovat canisterapeutického psa, měl by vědět, jaké nároky se na něho budou klást v praxi. Dobrým vodítkem je zkušební řád, a když si ho prostudujeme, zjistíme, že řadu povinných speciálních cviků lze učit už během přípravy štěněte v rámci socializace. Hra s cizí osobou se snadno spojí s požadavkem na vzrušivost a uklidnění stejně jako s dalším cvikem – chůzí a ovladatelností na vodítku figurantem (cizí osobou). Podobně lze spojit vytváření návyků na cizí lidi a psy, na manipulaci a omezení pohybu při polohování, na hlazení a česání cizími lidmi, na nezvykle se pohybující osobu (kulhající, s berlemi apod.), na podávání pamlsku. Magistra Bajtlerová upozorňuje ještě na zdánlivou maličkost, jakou by se mohlo zdát vylizování dlaně v určitém směru: „Zde by měl mít rozhodující slovo fyzioterapeut nebo ergoterapeut,“ a pokračuje: „Psa musíme také vést k jemnému braní pamlsku, aby klienta nepoškrábal nebo nevylekal. Při náskoku na postel klienta zase nesmí přešlápnout hranici, kterou ukážeme rukou. Pak musí reagovat na povel bok, druhý bok, záda, drž hlavu, zkrátka aby ležel nebo zůstal v pozici, jakou napolohujeme. Přitom dbáme na určité pohodlí psa správným vypodložením.“ Zvláštních pomůcek při canisterapeutickém výcviku není zapotřebí, stačí odpovídající nemocniční či ústavní prostředí, figurant pro polohování, invalidní vozík, berle, případně další drobnosti. Zásadně důležité je však provádění nácviků pod vedením zkušeného cvičitele. Na závěr snad ani není třeba připomínat, že i zde platí zmíněné pravidlo Komenského.
