Lori mošusový a jeho chov ve společné voliéře
Popis druhu
Lori mošusový – Glossopsitta concinna (Shaw, 1791) – patří mezi menší lorie, měří 20–22 cm. Jeho základní barva je světle zelená. V horní části boků jsou výrazné žluté skvrny, které zasahují až pod křídla. Spodní pera křídelní jsou světlezelená se žlutým nádechem, spodní strana křídel hnědožlutá, spodní strana ocasu žlutoolivová a krajní ocasní pera jsou u báze vnitřní strany světle červená. Žlutá je vnitřní strana stehen, temeno a týl hlavy jsou světle modré. Záda od krku dolů mají hnědavý nádech. Čelo, uzdička a široký pás od oka za ucho mají barvu jasně červenou. Zobák je u konce zbarven tmavohnědě, od poloviny ke špičce je tmavočervený. Pohlavní dimorfismus loriů mošusových je málo patrný. Sameček má výraznější modré zbarvení na čele a temeni hlavy. U starších ptáků je rozdíl také v tělesné stavbě. Sameček je mohutnější a má větší a „hranatější“ hlavu. Pro správné rozlišení pohlaví, zejména u mladších jedinců, je nutné provést analýzu DNA.
Život v přírodě
Loriové mošusoví žijí ve východní a jihovýchodní části Austrálie, v Tasmánii a na Klokaním ostrově. Nejvíce rozšíření jsou zejména v jižní pobřežní části Austrálie, ale vyskytují se dosud hojně i v zalesněné krajině nebo i v buši směrem do vnitrozemí. Navštěvují i příměstské sady a zahrady. Mimo období hnízdění se zdržují v menších, často i smíšených hejnech s latamy vlaštovčími. Loriové mošusoví jsou velmi aktivní a poměrně hluční papoušci. Jejich křik však není lidskému uchu nepříjemný. Podobně jako latami vlaštovčí velmi dobře a rychle létají. Za potravou zalétávají i na velké vzdálenosti a žijí svým způsobem nomádsky. Zdržují se ponejvíce v korunách stálezelených stromů, kde jsou vzhledem ke svému zbarvení „neviditelní“. Relativně často sestupují i na zem. Pozorováni jsou ponejvíce v okolí potoků a řek, neboť se velmi rádi a často koupou. Jejich potravu tvoří zejména pyl, nektar a květy stromů, dále bobule a ovoce, ale také semena a hmyz.
Hnízdění
Loriové mošusoví vytvářejí velmi pevné, často i celoživotní páry. Ptáci jsou si pak stále na blízku, a to i v hejnech mimo hnízdní období. Hnízdí od srpna do ledna v dutinách vysokých stromů (často v eukalyptech). Snůška čítá zpravidla dvě vajíčka, inkubační doba je dlouhá asi 23 dní a mláďata opouštějí hnízdní dutinu 50–60 dní po vylíhnutí. Asi 2–3 týdny jsou pak ještě přikrmováni rodiči.
V lidské péči
Tento druh papouška se mimo území Austrálie dostal vzácně, a to jen do roku 1959, kdy byl export zcela zastaven. V Evropě jej v roce 1869 jako první vlastnila Zoo Londýn. Jen o několik let později se loriové mošusoví dostali také do chovatelského zařízení prince Ferdinanda ze Saska. Prvního odchovu však bylo dosaženo až o 34 let později, v roce 1903 u soukromého chovatele v Německu. Ačkoli se první ptáci dostali na naše území už v roce 1914, první odchov byl zaznamenán až v roce 2001, taktéž v soukromém chovu (P. Adamčík). Od té doby lorie mošusové u nás chovalo a odchovalo jen několik chovatelů. O odchovy, byť velmi sporadické a cenově příznivé, však další naši chovatelé nejevili větší zájem. V současnosti jsou v České republice pravděpodobně jen tři nebo čtyři chovné páry. Ze zoologických zahrad dosáhly největších úspěchů Zoo Chester a Zoo San Diego, kde byly v minulosti odchovány desítky mláďat. U nás bylo odchováno jedno mládě v roce 2005 ve společném pavilonu ptáků v Zoo Děčín. V evropských podmínkách ptáci hnízdí nejčastěji od března do září. Většina zahraničních i našich chovatelů uvádí, že jsou to ptáci velmi živí, hraví a nebázliví. Ovšem zároveň upozorňují na to, že jsou i velmi agresivní vůči ostatním ptákům, přičemž tato agresivita ještě stoupá v době hnízdění. Doporučují chovat je v oddělených párech a také jejich odchovy včas oddělit od rodičů. Jen výjimečně se objeví i zcela odlišná zkušenost chovatelů, kteří je chovají ve společných voliérách s jinými druhy ptáků. K této zkušenosti se můžeme vyjádřit také my.
Zkušenosti s chovem
Lorie mošusové chováme v prostorném a vegetací hustě zarostlém tropickém skleníku (chovatelské zařízení bylo podrobně popsáno v časopise Fauna č. 4/2014), do kterého jsme je umístili před sedmi lety. Jednalo se nejprve o mladého samečka odchovaného v Zoo Děčín a samičku, kterou jsme až o rok později získali od chovatele ze SRN. V průběhu let se ve společnosti tohoto páru vystřídalo několik druhů ptáků různých velikostí od kruhooček, amadin a květomilů přes lorikuly, charmozíny a loríčky až po turaky a plodožravé holuby. Nikdy jsme nezaznamenali ani náznak agrese loriů mošusových vůči těmto „spolubydlícím“. Občasné byly jen drobné šarvátky s charmozíny a loríčky u misek s nektarem, které však vždy skončily vzdálením se některého ze soků.
První pokus o hnízdění loriů mošusových jsme pozorovali až u téměř čtyřletých ptáků. V této době docházelo k častějším šarvátkám s loríčky rudobradými před kmenovými budkami. Ačkoli je v chovatelském zařízení umístěno šest kmenových budek, vybudováno několik umělých nor ve skalních převisech a jedna na zemi, ptáci začali nakonec svádět boj jen o jedinou umístěnou v kmenu fíkusu. Nejprve do ní začala zalézat samička lorie mošusového společně se samečkem loríčka rudobradého. Až o něco později se o „svou“ samičku začal zajímat sameček lorie mošusového. Zvuky, které se v té době ze skleníku ozývaly, mě naplňovaly obavami se tam jít podívat. Samička projevovala náklonnost k oběma samečkům a ti se často ozývali hysterickým pronikavým řevem. Mezi sebou se potýkali jen velmi opatrně, zato o samičku se přetahovali tak, že se ji snažili doslova „roztrhnout vejpůl“. Asi po dvou týdnech se trojice uklidnila a budka zůstala opuštěná. Začali hnízdit turakové fialoví a drozdíci běločapkoví a my věnovali větší pozornost jim.
O dva měsíce později jsem chovatelským zařízením prováděl skupinku chovatelů, a když na jednoho z nich odkudsi přilétlo mládě lorie mošusového, byl jsem víc překvapený než on. Za pár okamžiků toto mládě, k našemu dalšímu údivu, zmizelo v zemní noře. Pár loriů mošusových vyhnízdil v této noře, do které ptáci museli prolézt čtyřicet centimetrů dlouhým bahnitým tunelem a kde je samec loríčka rudobradého, který za nimi nesestupoval na zem, nevyrušoval. Mládě jsme v chovatelském zařízení ponechali s rodiči. V dalším roce jsme se rozhodli „dotěrného“ samce loríčka rudobradého přenechat do chovu Zoo Praha (bohužel uhynul šokem v transportní přepravce). Pár loriů mošusových se ale do své původní budky ani do zemní nory již nevrátil. Zahnízdil v jiném dutém kmeni a vyvedl opět jedno mládě. To jsme ponechali společně s rodiči a ročním mládětem z předchozího hnízdění. Mezi rodiči a odstavenými mláďaty dochází jen k drobným neškodným šarvátkám u krmítka s nektarem nebo při bránění vlastního teritoria. V letošním roce začal chovný pár projevovat hnízdní aktivitu již začátkem února. K hnízdění si vybral nový dutý kmen, ze kterého na konci dubna vylétlo jedno mládě.
Závěr
Dle našich zkušeností lze lorie mošusové chovat i ve společnosti jiných druhů exotických ptáků. Předpokladem je však dostatečně velké a vegetací zarostlé chovatelské zařízení s více kmenovými budkami. Do tohoto typu chovatelského zařízení je můžeme doporučit dokonce jako ideální chovance. Nechovají se agresivně, nenavštěvují hnízda jiných ptáků, nejsou bázliví a neskrývají se, jsou stále aktivní, často slétají i na zem, rádi se koupou a nepoškozují zařízení ani vegetaci. V Austrálii patří mezi velmi oblíbené druhy loriů chovaných v zajetí. V Evropě byla ještě donedávna situace opačná a počty zde chovaných ptáků pozvolna dlouhodobě klesaly. Pro komerční chovatele byl tento druh lorie příliš levný a pro chovatele zájmové zase málo barevný. Teprve v několika posledních letech zájem chovatelů v západní Evropě (zejména v Dánsku, Francii a SRN) o chov loriů mošusových roste. Svítá tak naděje, že tento druh definitivně nezmizí z voliér evropských chovatelů, podobně jako již před mnoha lety lori korunkatý a lori malý.
