Modrá barva ptáků
Tak jsem také v nějakém tom útlumu katastrofických zpráv zachytil povídání o tom, čím je způsobeno modré zbarvení peří ptáků. Je to strukturou neboli vnitřní stavbou per, která pod mikroskopem vypadá jako pivní pěna. Možná mě zaujal ten slovní obrat pivní pěna, že mě to nějak zalezlo pod kůži. Ne že bych nevěděl, že modrá v peří ptáků není barvivo, ale jen odraz světla. Ale vlastně mi ani nedošlo, že chovatelé tohle mají stále na očích, aniž se to bere nějak vážněji v potaz. Je samozřejmě možné, že jsem jen špatně četl nebo něco důležitého přeskočil, ale že bych za celou tu dobu ani nic nezaslechl? V každém případě všichni víme, že barvy dělá sluneční světlo, které se od povrchu čehokoli odráží. Nejlépe to říká stará lidová moudrost: Potmě je každá kočka černá. Když slunce vyjde, barvy se rozsvítí. Sluneční paprsek obsahuje všechny barvy, ale některé jsou předmětem, na nějž světlo dopadá, pohlceny, odraženy nebo i pozměněny. Naše oko potom vidí jen ty barvy, které nejsou pohlceny, převažují a jež vidět může. Ptáci vidí trochu jinak. Zbarvení peří může být buďto strukturální, založené na interferenci a lomu světla od mikrostruktur keratinových vrstev per, nebo způsobené pigmenty. Pigmentózní se dělí na melaninové, karotenoidové a porfyrinové. Strukturální barvy produkují bílou, modrou, zelenou a iridiscentní barvu. Při bílém a modrém zbarvení není v peří přítomen pigment, při zeleném bývá přítomen ještě žlutý lipochrom. Proto se také používá u žluté barvy ptáků přídomek základní. Podle jedné z nauk o světle a barvách jsou základními barvami žlutá, červená a modrá. Ty z žádné jiné barvy nenamícháte, ale například namícháním modré a žluté vzniká zelená.
Rozdílnost kanárů a andulek
Žádný Kanár není modrý, ale ani tak sytě zelený jako andulka. Může to znamenat jediné. Kanár nemá vnitřní stavbu per, která by dělala modrou barvu. Vyskytuje se sice i u kanárů repraktifaktor, optický modrý faktor, jakýsi odvar skutečné modré barvy u andulek, který však způsobuje pouze změnu tónu žluté barvy na takzvanou citronovou, případně změnu tónu u běločerných, která však není nijak výrazná. Na skutečnou modrou barvu jako u andulky kanár nedosáhne. Andulka musí nutně mít zcela jinou vnitřní stavbu per, než má kanár. A ono se to projevuje i jinak. Všichni ptáci vykazují určité rozmezí v tom, jak může jejich tělo ukládat do každého jednotlivého pera lipochromové (karotenoidové) barvivo. Buď je barvivo v každém peru uloženo až do jeho špičky, tomu říkáme intenzivní zbarvení, anebo je špička bez barviva. Tomu říkáme neintenzivní. V současnosti bylo názvosloví kanárů znásilněno tak, že tomu neúplnému uložení se říká plísňové, což vzniklo otrockým překladem z němčiny. Tam to ale neznamená plísňák, ale bělák. Je to jen projev českého čistého hujerství. Totéž je známo i u andulek, kde se ptákům, kteří mají lipochrom uložen až do konce per, říká yellow, těm druhým buff. Andulky však plesnivé nejsou. Ptáci typu A mají peří kratší a jemnější, ptáci typu B hrubší a delší. Většina ptáků má ovšem opeření smíšeného typu AB. Chovatelským cílem je však vyšlechtit ptáka s co nejdokonalejším typem A, anebo na druhé straně s co nejdokonalejším typem B. Jenže to není až tak jednoduché. Budete-li pářit stále co nejdokonalejší kanáry typu A, nedosáhnete dokonalosti, ale naopak chybného opeření, takzvané řídkopernosti. To je známo dávno. Proto třeba německý standard začíná takzvaným morálním kodexem, který zakazuje pářit mezi sebou dominantní bílé s dominantními bílými, intenzivní s intenzivními a chocholaté s chocholatými. V bodovací tabulce pro kanáry bylo hodnocení uložení barviva v kolonce struktura opeření. Jenže do této kolonky byli jaksi přifařeni mozaikoví kanáři, což je něco jiného. On totiž i mozaikový kanár je buď intenzivní, nebo neintenzivní svým charakterem opeření, jenže to na něm není vidět, protože na těch částech těla, kde by to vidět být mělo, prostě lipochromové barvivo nemá. Proto se nyní tato kolonka nazývá kategorie. Nicméně intenzivní, neintenzivní a mozaikoví kanáři jsou na světě stále. Když chovatelé pářili mezi sebou neustále opačný charakter opeření, tedy B×B, vedlo to u kanárů k obřím plemenům s dlouhým a zkadeřeným opeřením, která jsou plně životaschopná. Třeba pařížský trubač nebo italský obr. U andulek se totéž nezdařilo. Nepodařilo se vychovat zkadeřenou andulku. Tu a tam se sice objeví takzvané chryzantémy, obří ptáci s prodlouženým opeřením, jsou však neživotaschopné. Bohužel jsem nikdy neslyšel o tom, že by se takový pták dostal pod drobnohled odborníka, který se ve vnitřní stavbě ptačího těla vyzná. Na vině může být právě ona vnitřní stavba per, jež u andulek způsobuje modrou barvu, která je však přítomna i u zelených. Zvětšené a prodloužené pero chryzantémy může být příliš těžké na to, aby se dalo ovládat příslušnými podkožními svaly bez nadměrné ztráty energie. Ten pták má na sobě příliš těžký „kožich“. Když si uvědomíme, že žlutá andulka nemůže mít onu vnitřní strukturu per, která způsobuje modrou barvu, může být cesta k udržení chryzantém právě přes žlutou. Jenže pokud je mi známo, ještě nikdy žádná chryzantéma ze žlutých nevypadla.
Melaninová barviva
V přírodě má valná většina ptáků v těle i barviva ze skupiny melaninů. Ta jsou zodpovědná za černou, šedou, hnědou, červenohnědou a bledě žlutou barvu. Jde o celou skupinu barviv z chemického hlediska odvozenou z aminokyselin tyrosinu, fenylalaninu či tryptofanu, jež jsou oxidovány a zpolymerovány. Polymerace je chemická reakce, při které z malých molekul (monomerů) vznikají vysokomolekulární látky, polymery. Zatímco barviva typu karotenoidů tělo přijímá a dále zpracovává společně s potravou, melaniny vyrábí samo. Pigmentová buňka vyrábějící v těle melanin je pojmenována melanocyt. Činnost těchto buněk potom vyvolává a stimuluje hormon intermedin. U ptáků je tato složitá činnost ještě složitější v tom, že funguje periodicky jen v době růstu peří. Pero samo je mimo dobu růstu vlastně mrtvým útvarem a kožní melanocyty v podstatě nemají co na práci. Z celé řady melaninů rozeznáváme okem dvě skupiny. Černý eumelanin a hnědý phaeomelanin. Ten černý překrývá ten hnědý, pokud jsou oba přítomny stejnou měrou. V poslední době se spíše diskutuje o uložení melaninů, ne však u nás. Rozlišujeme melanin v kresbě, kde bývá intenzivně uložen v okolí stvolu pera, ale může se stěhovat. Dále pak melanin plošný, který bývá v menším množství rozložen po celém peru mimo kresbu. Tento plošný melanin hraje velkou roli u takzvaných melaninů neklasických, které bývají v peru uloženy na jiném místě, než je obvyklé. Ačkoli se dobře ví, že pera ptáků nerostou po jejich těle rovnoměrně, ale v nepravidelných pruzích zvaných pernice, v chovatelské nauce se s tím jaksi vůbec nepočítá, vůbec se o tom nemluví. Dvě nejzákladnější pernice jsou horní a dolní, v oblasti hlavy jsou další. Takové oblasti na těle obvykle bývají ohraničeny i jakýmisi imunitními bariérami, a proto jsou jednak od ostatních částí těla současně izolovány, na druhou stranu však mohou mít vliv i na opačné straně hranice. Lépe takového jevu dovedou využívat chovatelé holubů, chovatelé kanárů a andulek se dívají na svoje svěřence z jiného úhlu. Možná, že ti nejlepší praktikují takový selektivní pohled, avšak nemluví o tom. Proto jsou asi nejlepší. Ptáci bývají v každém případě jinak zbarvení na horní a dolní pernici. Na té horní se objevuje převážná část melaninu kresby, kdežto na té spodní převažuje melanin plošný. Musíme se naučit dobře rozeznávat kvalitu plošně uložených melaninů. Nakonec vůbec nevíme, jestli náhodou plošné melaniny nejsou poněkud jiného chemického složení než melaniny uložené v kresbě. A také zatím nechápeme vztahy mezi plošným a melaninem v kresbě.
Chovatelské cíle
Tak jako se podařilo po více než stoletém úsilí vyšlechtit červeného kanára pomocí křížení s jihoamerickým čížkem ohnivým (dnes se prvenství přiznává slovinskému chovateli Aleši Paulinovi), dalším snem zůstává kanár černý jako kosí samec. Zdeněk Veger snil třeba o tom, že by se totéž mohlo uskutečnit pomocí křížení s kubánským hýlovcem černým. To se zdá opravdu neuskutečnitelné. Jednak nejsou k dispozici hýlovci. A potom tento pták je geneticky ještě vzdálenější kanáru, než byl Čížek ohnivý. Hýlovec je obvykle řazen do čeledi strnadovitých. Na druhou stranu musíme přiznat, že barevní kanáři jsou dnes divokému kanárovi vzdálenější, než si vůbec připouštíme. Prosadili se sice jako odlišná kategorie mezi kanáry zpěvnými, avšak nezpívají zdaleka tak dobře jako harcští roleři. Posuzovatelé zpěvných kanárů si při zpěvu těch barevných zacpávají uši. Nicméně někdo má třeba rád barvičky, ale nemá tak dobrý sluch. V současnosti se zdá, že vyšlechtit docela černého kanára by se mohlo podařit i bez kdysi předpokládaného křížení. Pokud tedy dobře porozumíme faktorům ovládajícím uložení melaninů. Melanin soustředěný v kresbě na zádech běločerných nebo žlutočerných kanárů má dostatečně černý odstín, aby připomínal černou barvu kosího samce. Jde tedy „jenom“ o to, posílit plošný melanin na úroveň toho z kresby, aby se oba odstíny slily. Je k tomu již dokonce nakročeno. Kupodivu nikoli nějakou systematickou prací, ale naopak nepochopitelnými chybami při postupech během chovu starších barevných rázů.
Některé nepochopitelné postupy
Když se u belgického chovatele barevných kanárů Jeana Pierra Ceuppense objevil v roce 1964 nový barevný ráz, byli všichni nadšeni jeho vzhledem. Již koncem desetiletí jej najdeme mezi výstavními třídami C.O.M. Šlo o barevný ráz phaeo. U tohoto zbarvení se hnědý phaeomelanin přestěhoval od stvolu pera k jeho okrajům. Ideálem byl stanoven bílý pták s přesnou měsíčkovitě tvarovanou kresbou. Zpočátku tito ptáci neměli plošný melanin, anebo jej měli v opravdu omezené míře. Jenže byli jednofaktoroví. Faktor phaeo působí v každé skupině melaninových jinak. V černé řadě nebyl a mnohde není ideálem, který se má šlechtit. Ti, kteří jásají na svatebním voze italských anarchistů, si možná nestačili všimnout, že vedle jejich vozu plného bujarého veselí jedou i jiné vozy. Pikantní je, že jim byl podstrčen německý standard, který by měl být za vozem. Pro udržení správné a syté kresby se přistoupilo k neblahé praxi. Hnědí phaeo byli kříženi s phaeo černé řady. Dnes vidíme propagované phaeo na některých partiích těla místo hnědé, až sytě černé barvy, s jen malými světlými tečkami uprostřed per. Ti ptáci mají silně rozšířený plošný melanin, který by měli naopak postrádat, přičemž plošný melanin bývá i dvojí barvy, někde je tmavě hnědý, jinde dokonce černý. Docela podobným způsobem se vymkl kontrole chovatelů i barevný ráz opálový, který původně rovněž téměř postrádal plošný melanin. Teoreticky se dá říci, že se chovatelé měli pro posílení kresby phaeo vracet k opálům, z nichž phaeo vypadli a kteří patří v nejlepší podobě stále do černé řady, nikoli k plnobarevným ptákům černé řady. Místo původního záměru máme na světě pravý opak. Mohu vám ukázat ještě dobrého, přijatelného kanára phaeo se slušnou kresbou, ale na zádech již není hnědá, ale je viditelně již s černým odstínem. U andulek jsou příbuzným, i když ne zcela totožným rázem, andulky perlové. I u nich se přestěhoval melanin od stvolu per na jeho okraje. V podstatě na horní pernici. Více než zajímavé je působení tohoto faktoru na takzvané melaninové znaky škrabošky. I tady se melanin přestěhoval k okraji, takže to vypadá jako mroží zuby. Jestliže se dříve požadovalo, aby i tyhle andulky měly plnobarevné znaky, byl to holý nesmysl.
Rozdílná tvorba melaninů u andulek
Současné andulky se šlechtí takzvaně na typ. Avšak jejich zbarvení nikdy nevypadlo ze vzorníku, standardu neboli ideálu, k němuž by mělo snažení chovatelů směřovat. V současnosti však padlo za oběť snaze vyšlechtit co nejlepší typ. Andulky jsou stále ještě ve vývoji. Je nutné ne přiznat, ale zdůraznit, že co do představy, čeho lze v typu dosáhnout, andulka ji překonala několikrát. Současný typ je lepší než představa řekněme před pár desítkami let. Kde je skutečná hranice, dnes nikdo neví, je ovšem jasné, že existovat musí. To signalizují chryzantémy. Andulka se šlechtí především v oblasti hlavy. Tady mají ptáci oblasti opeření bez melaninových pigmentů i bez strukturální barvy. Tedy žlutou nebo bílou barvu. Nejdůležitější je opeření na čele, které tvoří podstatnou část typu. Stejné opeření, ne však zcela, mají ptáci i pod zobákem. Je to opeření stejné, ale i rozdílné. Když jsem před drahně léty navrhl, že bychom se měli na obě oblasti dívat pod jiným úhlem a také je jinak nazývat, třeba jeden díl škraboškou, druhý maskou, pořádali na mne andulkáři štvanice a dělali ze mne blba. Vždyť přece škraboška a maska, to je jedno a totéž. Ne v tomto případě. Původně si představa ideálu myslela, že šest znaků v masce pod zobákem, která tvoří pera s melaninem, má být okrouhlých tvarů a má ležet ve dvou třetinách spodního žlutého opeření pod zobákem. Ukázalo se to při vylepšení typu jako neudržitelné. Dnes najdeme andulky s velkými okrouhlými znaky právě tak jako andulky se znaky viditelně špičatými. A téměř všechna tato pera jsou delší než žlutá maska. Nikdo si nepoloží otázku, proč právě ta pera s melaninem v této oblasti narostla delší než pera s pouhým lipochromovým pigmentem. Proč se objevují melaninem pigmentovaná pera i na čele. Umění klást si správné otázky a hledat na ně i odpovědi patří k motorům, které pohánějí lidstvo kupředu. Někdo ze specialistů by se mohl nad tím zamyslet… No není to k popukání, když vám někdo vysvětluje, jak se při focení ptáci poškodí? Za zády mám v knihovně dobře na sedmdesát knížek s fotkami ptáků, které jsem sám fotil. Na takové vtípky jsem opravdu zvyklý a dozadu se skutečně nedívám. Chci se dívat jen kupředu. Čo bolo, to bolo. Podívat se na ideální ptáky, šel bych světa kraj.