Poklady z přírody 10 Mochna husí

Mochna husí (Potentilla anserina) je známá jako obtížný plevel i jako léčivá rostlina. Její název přímo nabízí oblibu u hus, také lidová pojmenování mají většinou s husami něco společného. Mochně se říká husičky, husí kvítko, husí nožka, žlutka, kačenky, kačinec, mochna hedvábná, námořníček, protikřečová bylina, stříbrníček, žebříček, husí mýdlo…

Přívlastek husí je použit i u jiných slovanských jazyků, např. slovensky: nátržník husí, polsky: gęsie ziele, chorvatsky: gusja trava. Vědecké pojmenování je odvozeno od slova potentia, které znamená moc či síla, což naznačuje silné léčebné účinky rostliny, druhový název pochází od hus (Anser). Mochnu řadíme do řádu růžotvarých (Rosales), čeledi růžovitých (Rosaceae), rodu mochna (Potentilla).

Výskyt

Mochna husí pochází z jihovýchodní Asie, v mírném pásu je v současnosti rozšířena po celé severní polokouli. Roste v celé Evropě s výjimkou Pyrenejského poloostrova, částí Skandinávie a jižních částí Apeninského a Balkánského poloostrova, zavlečena byla do Asie, Ameriky i na Nový Zéland. Vyskytuje se v nadmořských výškách od 500 do 4 100 metrů.

Na našem území je velmi rozšířeným druhem, i když v západních Čechách se vyskytuje jen roztroušeně, a v našich horských oblastech řídce. Vyskytuje se především na vlhkých, hlinitých, zasolených, na dusík bohatých živných půdách. Preferuje slunná místa, ale snáší i stín. Najdeme ji na zaplavovaných loukách, u cest, na březích rybníků, potoků a řek, v parcích. Ojediněle se vyskytuje na vlhkých pastvinách a v zahradách. Na orné půdě většinou neroste.

Jako plevel škodí pro svou vysokou konkurenční schopnost právě na loukách a v okrasných trávnících.

Pěstování

I mochna se jako léčivá rostlina pěstuje, a to především v některých částech Skotska. Semena se sejí do pařeniště brzy na jaře nebo už na podzim. Jako potravina je pěstována v Tibetu.

Charakteristika

Mochna husí je nízká, vytrvalá, mělčeji kořenící bylina. Z poměrně silného, až hlízovitého oddenku vybíhají až metr dlouhé, poléhavé, šlahounovité, kořenující lodyhy a přízemní růžice lichozpeřených listů. Jednotlivé listy jsou podlouhle vejčitého tvaru, hluboce pilovité, na rubu hedvábitě běloplstnaté, horní bývají menší, chuději zpeřené. Listy mohou být až 20 cm dlouhé.

Zářivě žluté květy vyrůstají od května do července až srpna na dlouhých stopkách jednotlivě z úžlabí listů. Květy měří v průměru až 2 cm, stavbou se podobají květům jahodníku.

Opylení zprostředkovává hmyz, je i vlastní. Při nepříznivém počasí a na noc se květy zavírají a tím se podporuje opylení vlastním pylem.

Plody jsou nažky okolo 1,4 mm dlouhé, klíčí nerovnoměrně, klíčivost si udržují několik let. Na jednom květu se vytvoří až 30 semen.

Rozmnožuje se generativní a vegetativní cestou. Vegetativně se množí obrůstáním oddenků nebo kořenujícími lodyhami. Rozmnožování semeny probíhá pouze na neobdělávaných plochách.

Trocha historie

Naši předkové mochnu používali jako prostředek při onemocněních trávicí trubice – při průjmech, krváceních, vředech, zánětech a při bolestech. Používala se také proti choleře, epilepsii, mohla odrazit čarodějnice a zlé duchy.

Lístky mochny se vkládaly do bot, byly měkké, zabraňovaly vzniku puchýřů a omezovaly pocení nohou.

Zejména v dobách hladomoru byla mochna také potravinou – jedla se za syrova, kořeny se vařily i pekly nebo rozemílaly na chléb či kaši, přidávaly se do polévek. Uvádí se, že mají příjemnou oříškovou chuť. I dnes se v kuchyni používají v Evropě, Americe i Číně. Svazky kořenů mochny se objevují na tržnicích v Tibetu i v Nepálu. Indiáni ji používali jako ozdobu např. přikrývek nebo legín.

V herbáři z roku 1899 se uvádí: Nať užívá se proti průjmu, zimnici a úplavici. Z rostliny té smíšené s jinými připravuje se tinktura, která se užívá ráno na lačný žaludek.

Slavný švýcarský sběratel J. Künzle uvedl v roce 1911 ve své knize Byliny a plevele, že: „Každá žena by měla znát tuto bylinu, protože téměř neexistuje lepší lék proti menstruačním křečím a krvácení…“

Mochna působí na hladké svalstvo a uvolňuje křeče. Působí také protizánětlivě a svíravě. Dle J. A. Zentricha ji lze použít proti křečím, při kolikových bolestech či krvavých průjmech, při peptickém vředu, břišních, žlučníkových nebo ledvinových kolikách, proti svalovým křečím (např. v lýtku) nebo cévním křečím způsobeným např. špatným prokrvením končetin, při lehčích formách anginy pectoris nebo při menstruačních potížích. Povzbuzuje chuť k jídlu, působí protizánětlivě a ochranně na sliznice trávicího ústrojí, proti průjmu, podporuje činnost jater a tvorbu žluči. Údajně také snižuje hladinu cholesterolu v krvi.

V homeopatii se užívá při menstruačních potížích a při křečovitých bolestech. Polemizuje se o jejích antivirových vlastnostech.

Zevně se mochna používá ke koupelím při špatně se hojících mokvajících ranách, ale také ke kloktání při zánětlivých a bolestivých stavech sliznice v dutině ústní. Používá se také v kosmetice jako součást uklidňujícího krému na zarudlou pokožku.

Vařením drogy se zhoršuje aroma nápojů. Může způsobit podráždění žaludku, její použití je vhodné konzultovat s lékařem.

Co rostlina obsahuje

Obsahuje katechinové třísloviny (asi 2 %), flavonoidy, tormentol, hořčiny, organické kyseliny, cholin, pryskyřici, sliz, vitamin C, lithium a dosud neznámou látku utišující křeče, v oddenku pak mastné kyseliny, minerální látky, tormentol a další. Složení aminokyselin je srovnatelné s ječmenem.

Sběr

Kvetoucí nať se sbírá v květnu až červnu. Pokud se využívá kořen, sbírá se v září a říjnu.

Zpracování

Pro drůbež, resp. husy se mochna používá čerstvá.

Pro použití v lidovém léčitelství se suší ve stínu nebo při umělé teplotě nepřevyšující 40 °C. Někdy se zpracovává také kořen, který se dobře omyje a zvolna suší při umělém teple, pak se drtí.

Využití pro drůbež

Přímo v přírodě ji husy nespásají, její názvy jsou zřejmě odvozovány od míst, kde husy sedávaly. Upravené se však natě mochny jako krmivo používají – nadrobno nasekané listy smíchané s otrubami jsou dobrým krmivem pro husy i housata.

Pro další druhy

Květy jsou navštěvovány celou řadou různých druhů hmyzu, ale plodnost je obvykle nízká. Listy jsou spásány skotem, koňmi i kozami. Ovce je v oblibě nemají. Mochna má vliv na imunitní systém zvířat, pokusy byly prováděny na myších.