Svět podle psa – část 18. Průvodce labyrintem psích emocí – Psí smysl pro humor
Kacířství?
K následujícím úvahám mě přivedl text baronky Karen Blixenové z její úchvatné knihy Vzpomínky na Afriku: „Skotští chrti si během staletého soužití s člověkem osvojili lidský smysl pro humor, umějí se smát. Mají stejnou představu o směšnosti jako domorodci, nejvíce se baví, když se něco nedaří. Člověk možná nedoroste k jinému druhu humoru, dokud se také nedopracuje k umění a státnímu náboženství.“
Slepičí hrátky
Mým prvním psem (to mi bylo sedm let) byl Německý ovčák Don. Inteligentní šlechtic s vytříbeným smyslem pro zábavu: Donův výběh přiléhal k oplocenému prostoru se slepicemi. Don trpělivě čekal, až nějaký kukuřičný klas (úroda kukuřice byla malebně navázána pod střechou dvorku), jemuž pomůže nějaká nenasytná myška, se „smiluje“ a spadne na zem. To byla Donova chvíle. Uchopil klas do mordy (vyhlížel s ním jak sir Winston Churchill s pověstným doutníkem), přilehl ke slepičí ohradě, prostrčil přední tlapy pod plotem, okem v plotu protáhl lákavý kukuřičný klas a „jal se klímat“. Slepice žluťounké návnadě nedokázaly odolat. Jakmile se nějaká z nejodvážnějších přiblížila natolik, aby si mohla uzobnout, Don ji bleskurychle chytil tlapami. Slepice vyrazila zděšený křik – a Don se chechtal na celé kolo. Po chvilce slepici pustil, znovu připravil návnadu a prostrčil tlapy pod drátěný plot. Druhé dějství mohlo začít… slepice byly nepoučitelné. Protože Don věděl, že podobné kousky dělat nesmí, před svou „produkcí“ vždy pátravě zkoumal, zda na verandě není nevítaný pozorovatel. Když jsem chtěl jeho slepičí hrátky sledovat, musel jsem se pečlivě ukrýt za závěs.
Vlci s humorem?
První muž, od kterého jsem četl (ve svých patnácti letech), že vlci mají smysl pro humor, byl kanadský biolog a spisovatel Farley Mowat. Ve své nepřekonatelné knize – Never Cry Wolf (v českém překladu Nedělejte poplach) – popisuje, jak zjistil, že se vlci v severské kanadské tundře živí převážně hlodavci (zejména lumíky). Aby vyzkoušel výživnost této náhradní potravy, hlodavce sám do pastí lovil a připravoval si z nich jídlo. Jednou se nešťastnou náhodou do mnoha malých pastí chytil vůdčí vlk (Mowat si ho pojmenoval Jiří). „… zjistil jsem, že se trefil do šesti pastí z deseti,“ píše Farley Mowat. „Nemohly mu, samozřejmě, nic udělat, ale šok a bolest, způsobená tím, že mu neznámý nepřítel najednou přiskřípl několik prstů, byly jistě značné. Poprvé a jedinkrát za tu dobu, co jsem ho znal, ztratil Jiří důstojnost. Kňučel jako pejsek, který si přiskřípl ocas ve dveřích, a prchal k domovu, shazuje přitom pasti jako konfety. Bylo mi moc líto, že k té příhodě došlo. Mohlo to snadno vyvolat vážnou roztržku v našich vztazích. Nedošlo k tomu, protože Jiří měl tak dobře vyvinutý smysl pro humor, že tu příhodu považoval za hrubý praktický žert – onoho druhu, jaký možno očekávat jen od člověka.“
Nutno však přiznat, že etologové o smyslu pro humor šelem psovitých (jako ostatně i žádných jiných zvířat) nehovoří a snad o něm ani neuvažují. Možná se ve slušné vědecké společnosti nehodí o podobných tématech hovořit… Čestnou výjimkou je bezesporu otec etologie – Rakušan Konrad Lorenz, který se ve svých populárně-naučných knihách (v češtině např. Život se psem není pod psa a Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami) tomuto tématu nikterak nevyhýbá.
(Pokud se chcete dozvědět více o vlčím smyslu pro humor, mohu vřele doporučit knihy Lois Crislerové V arktických pustinách a Život s vlky.)
Žertéř Pania
Karen Blixenová ve Vzpomínkách na Afriku popisuje potměšilý kousek, který jí vyvedl její skotský jelení pes Pania: „Pania byl syn Duska. Jednoho dne jsme spolu šli kolem rybníka, kde rostla řada vysokých, štíhlých, modrých gumovníků, a on se najednou k jednomu rozběhl, začal štěkat a vrátil se mi na půl cesty naproti. Došla jsem ke stromu a uviděla jsem, že vysoko ve větvích sedí serval. Servalové nám rdousili kuřata, a tak jsem přivolala jednoho muže, který šel zrovna kolem, a poslala ho do domu pro pušku. Když mi ji donesl, servala jsem zastřelila. Spadl z velké výšky se žuchnutím na zem a Pania se k němu vmžiku přihnal, třásl s ním a škubal, celý rozradostněný štěstím, jaké nás potkalo. Po nějakém čase jsem kolem rybníka kráčela znovu stejnou cestou. Vypravila jsem se na koroptve, ale žádnou se nepodařilo zastřelit, a Pania a já jsme z toho byli rozmrzelí. Najednou se rozletěl k poslednímu stromu v aleji, zuřivě se pod ním rozštěkal, hnal se zpátky ke mně a zase ke stromu. Zaradovala jsem se, že mám pušku s sebou, rozběhla jsem se ke stromu a těšila se na dalšího servala, protože tahle šelma má pěknou skvrnitou srst. Při pohledu do koruny jsem však zjistila, že až úplně nahoře v rozkymácených větvích sedí rozzuřená černá kočka domácí. Nechala jsem pušku klesnout. ‘Panio,’ zvolala jsem, ‘ty hlavo skopová, vždyť je to kočka.’ Když jsem se k němu otočila, uviděla jsem, jak stojí opodál a na celé kolo se směje. Když se naše pohledy setkaly, přihnal se ke mně, křepčil kolem, vrtěl ocasem, kňučel, vyskakoval mi předními tlapami na ramena a tiskl mi čumák na tvář a zase pádil zpátky a smál se. Pantomimicky tak vyjadřoval: ‘Ale ano, vždyť já vím, vím, že to je kočka, věděl jsem to od začátku. Prosím tě, promiň mi to. Ale kdyby ses viděla, jak ses k té kočce řítila!’ Celý den jím čas od času prochvělo stejné rozrušení a své chování zopakoval. Dával mi tak najevo nejvřelejší přátelské city a potom se vždy trochu stáhl, aby se dosyta vysmál. V jeho psím smíchu zazníval důvěrný tón: ‘Však víš,’ říkal, ‘že v domě se směju jen tobě a Farahovi.’ Dokonce i večer, když usnul, slyšela jsem ho ze spánku kňourat a kňučet smíchy. Myslím, že si tu příhodu ještě dlouho pamatoval, protože pokaždé, když jsme rybník a gumovníky míjeli, choval se ke mně velmi přátelsky.“
Podceňujeme psí vědomí?
O psím humoru nepochyboval geniální psí etolog Eberhard Trumler, se kterým jsem blahé paměti – kdysi dávno – o tomto problému hovořil. Humor v chování vlků a psů mi – mimo „referát“ – připustil i švédský zoolog Erik Zimen, který se v bavorském lese věnoval chovu a studiu etologii vlků a velkých černých pudlů.
O názor jsem požádal někdejšího spolupracovníka Erika Zimena, současného průvodce slovenskou divočinou a specialistu na karpatské šelmy Vlada Trulíka: „Naši fenku Bobinu (kterou nazval jeden německý specialista na psí plemena ‘slovenským medvědím psem’; ve skutečnosti je to voříšek) naučily naše děti napodobovat úsměv,“ vypráví Vlado Trulík. „Je to takové ‘přihlouplé’ cenění zubů. Udělá to na povel, ale také kdykoli, když chce například pobavit naše přátele a hosty. Vypozorovala, že se lidé smějí, když to začne dělat, a když se rozhodne na sebe strhnout pozornost, začne se usmívat a dělat grimasy. Anebo když něco vyvede, zkusí to nejprve ‘obrátit v legraci’ – začne se šklebit, a teprve, když vidí, že to na mne nezabírá, přikrčí se a tváří se podřízeně. Je ovšem diskutabilní, zda je to humor, anebo jen instinkt vytěžit maximum z každé situace. U jiných psů jsem nezažil situaci, která by mě přesvědčila o tom, že smysl pro humor mají. Myslím si však, že my lidé všeobecně velmi podceňujeme schopnosti a rozvinutost chování zvířat. Je to určitě proto, že je ještě stále málo známe a svou omezenou schopností vnímat projevy jejich neverbální komunikace se snažíme zakrýt tím, že prostě nepřipustíme možnost, že by zvířata byla schopna milovat, předstírat, plánovat… anebo že by mohla mít smysl pro humor.“
„Lekač“
Chovatelé československých vlčáků a pětičlenné smečky vlků – Magda a Jiří Andrlovi – se svěřili s následující příhodou: „Kolem domu máme dřevěný plot, který přechází v plot z pletiva. Náš Československý vlčák Cyr se vždy schoval za neprůhledný dřevěný plot a číhal na nic netušícího chodce. Jakmile se okolojdoucí člověk dostal na úroveň pletiva, Cyr hlasitě vyštěkl. Když se člověk lekl (a lekl se skoro každý), měl Cyr obrovskou radost, vrtěl ohonem a hopkal radostí, že se mu to povedlo. A otáčel se přes rameno k našim oknům, aby zjistil, zda se také koukáme. Naši vlci reagují na řeč těla. Když se přikrčíme a hopsáme, krčí se rovněž a chtějí si hrát. Psi i vlci mají zcela určitě smysl pro humor.“
„Zahradník“
Na humor svého Aljašského malamuta Beringa zavzpomínala Kateřina Trněná (která s Beringem sbírala ve weight pullingu jedno vítězství za druhým): „Bering mi pořád dokola přesazoval jeden stromek. Já ho vždycky zasadila znova a Beringa potrestala. Předstíral, že se na něj příště už ani nepodívá. Stačilo však, abych zašla domů, a z okna jsem viděla Beringa se stromkem v tlamě. Když jsem znovu vyběhla, byl tentam a dělal, že se ho to vůbec netýká. Trvalo mně to patnáct pokusů, a já jsem pochopila, že stromek prostě na tomto místě růst nebude. Přesadila jsem ho tedy jinam a Bering toho nechal.“
Obvyklé potíže nastaly, když druhý Malamut – Big – začal dospívat. „Když bylo Bigovi přes rok, chtěl Beringa sesadit z trůnu,“ vzpomíná Katka. „Často se při honičkách provokovali. Big vyskočil na kopeček před garáží a začal se naparovat. Bering se na něj rozběhl, aby jej umravnil. V poslední chvíli Big uskočil a chudák Bering vletěl hlavou přímo do zdi garáže a odpadl na zem; našla jsem ho, jak mu teče krev z nosu. Big zatím poštěkával, čenich u země, zadek s ocasem ve vzduchu: měl očividnou radost, jakou ušil na kamaráda boudu, že ho dostal na lopatky jen pouhou lstí.“
„To se ví, že psi mají smysl pro humor a taky velký smysl pro vyčuranost,“ shrnuje svoje zkušenosti Kateřina Trněná. „Myslím, že mají v hlavách víc, než si my vůbec dokážeme domyslet a představit. Když to srovnám s dětmi, a mám snad na to jako mamina právo, moc se to neliší: k hrátkám je přiměješ rychle, ale zklidnit je, to už chce pevné nervy; ani děti, ani psi nevědí, kdy je toho dost.“
Vědec kontra pejskař
aneb lekce diplomacie
Když jsem položil dotaz – zda mají psi smysl pro humor – dr. Ing. Naděždě Šebkové, patrně jsem ji poněkud přivedl do rozpaků. Naďa chovala západosibiřské lajky, dnes chová křížence F1 kanadské vlčice a německého ovčáka, euroasijskou vlčici a velkou kníračku. Zároveň však je pedagogem České zemědělské univerzity v Praze, kde přednáší chov psů, kynologii atd. „Jako milovníkovi a praktickému chovateli psů bych samozřejmě řekla, že ano, mají,“ přitakala Naděžda Šebková. „A podle mých zkušeností vlci ho mají ještě mnohem větší. Když mi seberou foťák, ukradnou kameru nebo mobil, obíhají mě s ukradenou kořistí a chtějí, abych je honila. A s velikým potěšením sledují, jak lítám, vztekám se, zuřím. Jo, to je zábava. Jo, to je pro ně sranda!!! Se sdělováním podobných názorů bych však byla opatrná… Striktní vědec a etolog by mě za takový názor přísně pokáral. Co tedy s tím? Diplomatičtější lidé raději u zvířat mluví o ‘emočních projevech podobných lidské radosti’.“ Tolik tedy dr. Ing. Naděžda Šebková, autorka nejen mnoha zajímavých článků, monografie o jorkšírském teriérovi, ale i podnětné vysokoškolské učebnice Kynologie.
P. S.
Uvádět další příklady psího humoru by v chovatelském časopise bylo nošením sov do Atén. Každý „pejskař“ by jich jistě vysypal z rukávu spoustu. Psi jsou prostě nekorunovaní králové sitkomu. Problém však tkví jinde: kdy lidé obecně překročí stín filozofa a matematika Reného Descartesa (1596– –1650), který zvířata považoval za pouhé necitelné stroje bez emocí, které jsou ovládané jen pudy a instinkty? Principál Jaromír Joo mi vyprávěl desítky příkladů, které dokumentují specifický smysl pro humor velkých koček – tygrů, levhartů a pum amerických. Stanley Coren v předmluvě ke své knize – Co má pes na mysli – píše: „Myslí psi? A podobají se jejich představy našim? Můžeme říci, že psi mají vědomí a sebeuvědomění jako lidé? Prožívají skutečné emoce? A jaká je jejich inteligence ve srovnání s lidskou? Pokud tyto otázky vznesete v místnosti plné etologů a filozofů, prorazíte hráz přehrady a zavalí vás nezvládnutelná lavina argumentů.“ Z této laviny je možno se vyhrabat pouze znalostmi, vlastními zkušenostmi, bedlivým pozorováním a empatií…
