Stehlíci
Otazníky okolo zeměpisných forem
Vloni jsem tedy přemejšlel, jak se dopídit něčeho, podle čeho bych se naučil jednotlivé zeměpisné formy stehlíků rozeznávat. Aspoň malinko, nějak rámcově. A jestli by to nešlo s pomocí tohodlec moderního verku, toho internetu. Nejdřív jsem odnesl na půdu kladivo, hněv je dalším těžkým hříchem, a já věděl, že bych se mohl i rozzuřit. Ne že by si to ten počítač nezasloužil, ovšem opravu bych musel platit jenom já sám.
Nějaký pan Sachtleben popsal zeměpisnou formu stehlíků balcanica – Stehlík obecný balkánský, když se v těch krajích potuloval. Ten jeho popis je datován do roku 1919, to máte rok po té první světové vojně. Nějaký čas mu asi trvalo, než si to v hlavě srovnal, a pak to sepsal. Takže si můžeme i představit, že se na tom Balkáně netoulal zrovna z vědeckých důvodů, ale s flintou, mlelo se to tam tenkrát setsakramentsky. Koneckonců máme i v našem Národním muzeu ornitologickou sbírku ptáků Sibiře, kterou můžeme také považovat za sbírku válečnou. Je to sbírka Musílkova, který se ocitl na Sibiři co legionář. Hned, jak jsem se vždycky uklidnil, pátral jsem po tom Sachtlebenově popisu. Nepovedlo se. Avšak potkal jsem náhodou pana dr. Mlíkovského a on, jak jde o ptáky, bejvá vstřícnej. Já toho Sachtlebena náhodou mám, tak vám to pošlu. A poslal. Tak jsem si to přečetl. Bylo to sice samo sebou německy, ale nijak těžkej text, já nečtu německy s takovou lehkostí, s jakou to dovedli třeba panové Vít či Wiener, o panu Mlíkovském nemluvě. Jak jsem to měl čerstvě v hlavě, koukám na jednu propagační knížečku, kterou vydala Česká společnost ornitologická. Na obálce byla fotka stehlíka. Koukám, koukám, a ten pták se mi nějak nezdál. Jako kdyby tomu Sachtlebenovi z textu vypadl. Přemohl jsem svoji hříšnou lenost a zavolal na sekretariát, jestli jako nevědí, kdo je autorem té fotky? No, nevěděli, ale navedli mě na stopu. Přes Slovenskou ornitologickou společnost jsem se nakonec dostal až k panu Svetlíkovi, který mi potvrdil, že toho ptáka vyfotil v Řecku, a to v hnízdní době. Takže to byla jasná forma balcanica, přesně podle toho Sachtlebena. Páni, a já to poznal! Nedovedete si představit, jak já byl pyšnej! Chodil jsem po kvartýru jako páv, i do zrcadla se na sebe šel podívat. To bylo dobře, to jsem hnedka vochladnul, když jsem ten ksicht uviděl na vlastní voči. Hned po nějakým čase jsem pak dostal další pecku a pejcha mě přešla docela. Je to jeden ze sedmi těžkejch hříchů, jsem tomu proto rád. Nafotil jsem více fotek stehlíků tamhle u Rakovníka a hodně z nich vypadalo jako turisti přímo z Balkánu. Nakonec mají křídla, tak proč by si k nám nemohli zaletět na vandr?
Jací stehlíci asi žijí u nás?
A jak by tedy měl vypadat správnej Čech? Myslím tedy našeho českého stehlíka. Mám-li na mysli toho Sokrata a přitom chci být pravdomluvným, musím říci, že nevím. Taková nejistota tady je od pradávna, sice jen lehce naznačována, avšak mluví o tom, že se u nás potulovali vždy ptáci rozeznatelně odlišní. Různí autoři i různě hovoří. Kněžourek mluví o krajácích, tedy našich a horských stehlících, kteří jsou pestřejších a živějších barev. Ptáčníci mluvili o stehlících, kteří se zdržovali v zahradách, a stehlících olšových. Karel Zrůst pak zaznamenal tato synonyma: čecháček, pirkoň, stehleč, stehlíček, styglik, vrabec stehlík. Je nějak cítit, že v našem povědomí, v tom, co o stehlících víme, něco nehraje. Může to být i v nedokonalosti, s jakou se vyjadřujeme. Když si přečtu ve starém Rádci z Předmostí, že stehlíka můžeme u nás vidět po celý rok, v zimě jako v létě, není to totéž, jako když řeknu, že stehlík je stálý pták. S největší pravděpodobností stehlík, který se vylíhl tamhle někde u Hostokryjí, nebude stejným ptákem, kterého tam uvidím v zimě sedět na bodláku. Tím chci říci, že pojmy stěhovavý a stálý pták nemají stejnou vypovídací hodnotu. Taková vlaštovka od nás na zimu odletí a do jara žádnou neuvidíte. U stehlíků totéž uvidíte jen na samém severu Ruska nebo asi ve Finsku. O něco jižněji tomu tak není. Celá stehličí společnost, co jich jen po Evropě je, se dá před zimou do pohybu. A někteří mohou zaletět opravdu daleko. Od nás třeba až na samý jihozápadní konec Evropy v Gibraltaru. Ještě včera jsem si myslel, že by takové potulky mohly mít i nějaké pravidelnější zákonitosti, třeba ve směru pohybu. Například z Anglie by mohla jejich trasa směřovat na jih někam do Španělska. Asi tomu tak i bude, potom však nehrají jisté domněnky v rozšíření zeměpisných forem a také směr pohybu nemá zas až tak přísný, řekl bych, letový koridor. Ovšem zase až na určité výjimky. Existují porůznu po Evropě rozsetá místa, do kterých se hejna ptáků soustředí jako do úzkých hrdel, a jsou jich na takových místech potom nepřehlédnutelná množství. Některá taková místa jsou logicky pochopitelná již při pohledu na mapu. Každý může vidět, že z Evropy do Afriky je to na západě nejblíže v okolí Gibraltaru, ta úžina z Atlantického oceánu do Středozemního moře není vzduchem pro ptáky v podstatě žádnou překážkou. Na druhé straně Evropy, na samém východě, je potom souš a ovšem také ve vnitrozemí jsou pouště. Mezi pobřežím a nehostinnými místy jsou v Izraeli příhodná místa, která využívají na tahu miliony ptáků. Jezdí je sem pozorovat hodně lidí, ačkoli to není krajina nijak bezpečná. Jsou však i další místa, která nejsou tolik známá. Na severovýchodním pobřeží Černého moře v Turecku dosahují srázy Kavkazu až k moři a ptáci, hlavně dravci, táhnoucí na jih z východního Ruska nebo až ze Sibiře je obletují v úzkém pruhu pobřeží, než se zase jejich hejna rozptýlí po krajině na cestě směrem k jihu. Jezdí sem počítat táhnoucí ptáky hodně evropských ornitologů a byli tady i našinci. Když jsem si četl výběr zpětných hlášení z kroužkovací stanice Národního muzea, zaujalo mě i jedno místo na severovýchodě Evropy. Jsou tady tři státy, které se osamostatnily po rozpadu SSSR, všechny můžeme nazvat státy přímořskými. Nejvíce na jihu leží Litva a ta ještě sousedí s enklávou dříve pruského, nyní ruského území. Kaliningradské území. Je tam velký, mělký záliv, který je od volného moře oddělen úzkým navátým pruhem písků porostlých borovými lesy. Kurská kosa. Dělí se o ni Rusko s Litvou. Leží na ní i jakási rybářská vesnice Rybačij. A právě odtud chodí zajímavá zpětná hlášení kroužkovaných ptáků. Když se díváte na mapu, vůbec se nedivíte tažným ptákům, že právě tudy zřejmě vede jakýsi letový koridor.
Údaje z kroužkování
Zajímavé jsou údaje z kroužkování stehlíků. Vypadá to, že stehlíci se chytají v určitém ročním období stejně, ať jde o jakýkoli účel. V dnešní době je těžké posoudit, jestli se takové sezonní chytání vyvinulo na základě nějakých etických základů, anebo bylo dáno zákonem, či pohybem ptáků. V Čechách, nikoli však na Moravě, byl již od dubna 1870 v platnosti zákon na ochranu ptactva. Některé druhy ptáků, podle tohoto zákona, bylo možné v mimohnízdním období za určitých podmínek nadále chytat. I tohle je nutné brát v úvahu, když mě svrbí v hlavě, jak se to všechno vlastně seběhlo. Když podle starých ptáčníků se chodilo na stehlíky na Václava a na čížky na Dušičky, musí mít taková pranostika nějaký svůj základ. Na stehlíky se sice chodilo také na konci léta „do louky“, na mladíky, ale hlavní sezona začínala opravdu později. To k nám již dorazili cizí stehlíci a ti naši byli s velkou pravděpodobností pryč. Výsledky kroužkování jsou zatím jen skromné, přesto dávají již základní obraz. Převažující počet zpětných hlášení ukazuje na to, že část našich stehlíků míří do Itálie, na západ Pádské nížiny, větší počet i na pobřeží Jadranu. Mladí ptáci se asi vydávají na zkušenou a mohou být zastiženi hodně daleko. Určitým nedostatkem při kroužkování stehlíků je skutečnost, že je málo ptáků kroužkovaných na hnízdě jako mláďata. Není se čemu divit, velká část hnízd bývá umístěna vysoko na stromech, a jsou tudíž nedostupná. A potom je tady ještě jedna záležitost. Neslyšel jsem o tom, že by se při kroužkování stehlíků na našem území vůbec uvažovalo o jiné zeměpisné formě, než kterou je stehlík obecný evropský.
Jeden pozoruhodně toulavý stehlík
Podívejme se na tuto záležitost z pohledu konkrétního ptáka. V roce 2004, konkrétně 10. 3. 2004, byla kousek na východ od Prahy, v Říčanech, chycena samice stehlíka, která byla rok předtím kroužkována jako dospělá v Belgii, v La Hulpe. Její trasa jaksi leží mimo předpokládané letové trasy. Nejen to. V Belgii je předpokládaný výskyt zeměpisné formy C. c. britannica. Ta se má vyskytovat nejen přímo na britských ostrovech, ale i na přilehlém pobřeží kanálu La Manche, což zahrnuje Nizozemsko a Belgii. Jelikož však byla v Belgii kroužkována v zimních měsících, lze důvodně předpokládat, že to asi Belgičanka nebyla. Byla to snad Češka? Těžko říci. Kdyby byla samcem, byla by situace poněkud méně komplikovaná. U ptáků drží a chrání hnízdní území převážně samci, to je jejich úkol. Samci se také mnohem častěji vracejí na místa svého narození. Samice se mohou zase častěji „zapomenout“ někde daleko. Samozřejmě to není stejné, ale je to druh od druhu rozdílné. Také naše konkrétní samice, kroužkovaná v Belgii, byla asi, vzhledem k datu, kdy byla u nás kontrolována, ještě na cestě. Podle jejího odhadovaného věku již někde asi vyvedla mláďata. A mohlo to být ještě mnohem více na východ nebo jihovýchod, než byla u nás chycena. Mohla tak být klasifikována jako forma rumeniae nebo balcanica? Kdo ví? Rozeznat formu britannica od formy carduelis zřejmě bez měření těla nejde. Všimněme si, že toho ptáka kroužkoval v Belgii někdo na území, kde se s největší pravděpodobností mohou vyskytovat obě formy, ale zpráva o kroužkování neuvádí vůbec nic o tom, že by si kroužkovatel všiml nějaké odlišnosti u tohoto konkrétního ptáka. Kroužkoval jen dospělého stehlíka, samici, toť vše. Také ten, kdo toho stehlíka u nás v následujícím roce chytil, kontroloval, se nezmiňuje o ničem, co by na tom ptáku bylo nějak nápadné nebo odlišné. Byla to zase jenom samice stehlíka obecného evropského.
Směs stehlíků na našem území
Když si tedy téměř před sto lety všiml pan Sachtleben, že tamhle v Makedonii zdají se mu stehlíci jiní než nominátní forma, která by měla běžně létat u nás, viděl hlavní rozdíl ve zbarvení hnědých částí těla. Horní část těla měla být bez charakteristického narudlého tónu (röstlichen Ton), byla olivově šedá. Všechny barvy měly být matnější a se šedým přelivem. Popisovat tóny barev pomocí slovního popisu je však více než ošidné. Nicméně si dovedu představit, jaký tón měl pan Sachtleben na mysli, když si porovnával formu stehlíka z Makedonie s formou, která by měla být běžná u nás. Fauna ČSSR sice uvádí, že stehlík má bílá záda, tuto informaci musíme však pokládat za tiskovou chybu, kterou bohužel při korekturách nikdo nezachytil. I když! I takoví stehlíci se mohou objevit. Ve svém životě jsem je viděl již dvakrát. Za mnohem důležitější však pokládám fakt, že většina stehlíků z jednoho jediného místa středních Čech zcela postrádá onen narudlý tón, o kterém mluví Sachtleben. A že jsem nasbíral již několik set fotografií stehlíků z jednoho jediného místa. Narudlý tón hnědé barvy na zádech má na fotografii jen stehlík kroužkovaný v Praze v lednu roku 2005. Středočeši mají záda ve vysokém procentu světlá se šedým nádechem jako podle Sachtlebena, někdy mnohem tmavěji hnědá, ale jindy zase dokonce tak světlá, že vypadají až bílá. Dokonce se objevuje kombinace světlé barvy na zádech s odlišně hnědou barvou na ramenou, která onen narudlý tón má. Jde o rozdíl tónu hnědé barvy na různých pernicích. Hnědé zbarvení na spodní části těla se jeví na fotografiích natolik individuální, že je nejspíš nebude možné brát vůbec v úvahu. A samozřejmě je tady otázka otěru. U samců konopek nikoho nepřekvapí, že jejich červené zbarvení je připisováno otěru peří. Čím je jejich peří na prsou otřelejší, tedy kratší, tím je samec konopky červenější. V zimě tu červenou sotva uvidíte, na jaře je již znatelná, v létě jako kdyby pták krvácel. Podobná témata nebyla u stehlíků uvažována. Nápadné je to u jejich křídel. Za obvyklé se považuje, že stehlík má na konci letek bílé okrouhlé skvrny. Tak máme jeho vzhled všichni uložený ve své paměti. Jenže existují ptáci s docela černými křídly, staří ptáčníci jim říkali kominíci. Jestli je to jen a jen otěrem křídel, předpokládal bych, že se o tomto bude literatura zmiňovat. Nicméně tomu tak není. Jako většina věcí na tomto světě bude i tohle mnohem komplikovanější, než si dnes dovedeme představit. Bezpochyby se dá říci, že stehlík v šatě mládí má křídla s výraznými bílými lemy na konci letek. Jak se to dál vyvíjí, dnes nikdo neví. Již začátkem dubna jsem zachytil stehlíka s černými křídly. Někteří mají velké bílé skvrny, další je sice mají, ale jen docela miniaturní. Láká mě na tomhle místě stehlíky chytat a kroužkovat, na druhou stranu nechci to místo zkazit. Asi budu ještě čekat. Vždyť se přece říká, že trpělivost je matka moudrosti. Ono se něco vyvrbí. Raději napíši krátké komentáře k jednotlivým fotografiím.
Obrázek číslo 1. Je na něm stehlík chycený a kroužkovaný na začátku ledna v Praze-Košířích v roce 2005. Pohybovalo se tam tenkrát velké hejno čítající dobře tři sta hlav. S největší pravděpodobností ptáci odněkud ze severu Evropy.
Obrázek číslo 2. Poblíž Rakovníka jsem začátkem května 2013 objevil místo, kam ptáci létají na grit. Fotografuji tam pravidelně a mám tak již slušnou sbírku záběrů. Ne všechny snímky jsou však povedené, nicméně každý má svou vypovídací hodnotu. Na snímku je pták fotografovaný 29. 6. 2013, hnízdní sezona v plném proudu. Záda má ten pták jako podle Sachtlebena, křídla bez bílých znaků.
Obrázek číslo 3. Další z ptáků odpovídající Sachtlebenově popisu. Křídla jsou však se zbytky bílých znaků. Fotka byla pořízena 25. 5. 2013.
Obrázek číslo 4. Pták na snímku má záda s narudlým nádechem, ne však tak sytého odstínu jako pták na snímku číslo 1. Boky hodně světlé, křídla černá, bez bílých znaků. A všimněte si. Viděli jste někdy stehlíka, jak zvedá chocholku? Fotografováno 30. 6. 2013.
Obrázek číslo 5. Na obrázku vidíte raritu. Pták má záda ve světlé barvě spodiny těla. Avšak ramena a krovky křídelní má hnědé, tmavé, ale nedá se přiznat narudlý tón. Kresba na prsou mu téměř chybí, na letkách jsou viditelné zbytky bílých znaků. Fotografováno 31. 8. 2013.
Obrázek číslo 6. O takových ptácích se mezi starými ptáčníky vyprávějí zkazky. Přeliv jako bílá káva. Pták má hodně světlé boky, znaky na křídlech jsou dobře poloviční velikosti. Fotografováno 19. 4. 2014.
Obrázek číslo 7. Díváte se na dvojici ptáků na jednom záběru. Samec je vzadu, samice vpředu. Je to snímek pro oponenty. Vždy se najde někdo, kdo bude tvrdit, že z fotografií nelze dělat žádné závěry co do odstínu barvy. Tady máte dva rozdílně zbarvené ptáky v situaci, kdy mají naprosto identické světelné podmínky. Přesto je vidět, jak jsou jiní. Fotografováno 19. 4. 2014.
Obrázek číslo 8. Díváte se na ptáka, který má viditelně rozdílný odstín hnědé na zádech oproti narudlé hnědé na ramenou a křídelních krovkách. Na křídlech má téměř mizející bílé znaky. Že by jakýsi kříženec? Fotografováno 19. 4. 2014.
Obrázek číslo 9. Další pták, který by takhle uprostřed léta a uprostřed Čech vypadat neměl. Je světlý na prsou, a to tak, že mu zcela chybí hnědá páska spojující dvě hnědé skvrny na prsou na jejich horní straně přes vole (Kropfband). To má být jeden ze znaků formy major. Další z ptáků, který umí zvedat chocholku. Fotografováno 4. 8. 2013.
Obrázky číslo 10 a 11. Na snímcích jsou samci konopek zmiňovaných v textu. Jejich zbarvení na jaře a v plném létě. Jarní pták fotografovaný 30. 3. 2014, ten rudě zbarvený 20. 7. 2013.
Přiznám se, že dívat se na ptáky létající ve volném povětří, mě tedy baví více než četba „odborné“ literatury omílající do nekonečna stoletá moudra. A opakující stejně staré chyby, kterých si nikdo nevšímá. Proto věřím, že se najde někdo, koho třeba svým pozorováním zaujmu natolik, že také zbystří svoje oko. Nebojte se, mě to jen tak nepustí. Jedno máte jisté, příště to bude po milionšesté.
